ECLI:CZ:US:2010:1.US.1539.10.1
sp. zn. I. ÚS 1539/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Vojena Güttlera a soudců Ivany Janů a Františka Duchoně o ústavní stížnosti stěžovatele P. Č., zastoupeného JUDr. Janou Kučeravou, advokátkou se sídlem v Jindřichově Hradci, ul. Pravdova 1113/II, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 3 Aps 1/2010-81 ze dne 18. 3. 2010 a proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích č. j. 10 Ca 8/2009-69 ze dne 7. 12. 2010, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení výše uvedených rozhodnutí.
Ze soudního spisu Krajského soudu v Českých Budějovicích sp. zn. 10 Ca 8/2009, jakož i z ústavní stížnosti samé zjistil Ústavní soud především následující skutečnosti.
Stěžovatel (dále také "žalobce") podal žalobu na ochranu před nezákonným zásahem Krajské hygienické stanice doručenou Krajskému soudu v Českých Budějovicích dne 16.1.2009. Podstata nezákonného zásahu údajně spočívala v nečinnosti Krajské hygienické stanice jako orgánu ochrany veřejného zdraví při dozorování nad mikroklimatickými poměry ve veřejných knihovnách v obvodu Českých Budějovic. Nezákonnost tvrzeného zásahu tkvěla podle žalobce v obcházení zákona, ve výkladu právních předpisů na úseku veřejného zdraví a v poskytování nezákonné ochrany provozovateli Jihočeské vědecké knihovny. O tomto návrhu bylo u Krajského soudu v Českých Budějovicích vedeno řízení pod sp. zn. 10 Ca 8/2009.
Protože tato žaloba neobsahovala odkaz na navrhované důkazy, o které svá žalobní tvrzení stěžovatel opírá a stěžovatel rovněž neuhradil soudní poplatek ve výši 1000,- Kč, vyzval ho Krajský soud v Českých Budějovicích usnesením z 2. 2. 2009, č. j. 10 Ca 8/2009-2, aby žalobu o navrhované důkazy doplnil a aby zaplatil soudní poplatek 1.000 Kč. Na tuto výzvu reagoval stěžovatel tak, že podáním ze dne 12. 2. 2009 požádal o osvobození od soudních poplatků. Usnesením č. j. 10 Ca 8/2009-8 ze dne 19. 2. 2009 vyzval krajský soud stěžovatele k odstranění vad v prohlášení o osobních a majetkových poměrech, které soudu zaslal již 12. 2. 2009; soud stěžovatele vyzval, aby zejména doplnil, jaké dávky v hmotné nouzi pobírá a aby předložil rozhodnutí, jímž mu byly přiznány. K tomu stěžovatel dne 27. 2. 2009 soudu sdělil [č.l. 9], že požadavku soudu nevyhoví a odkázal na listiny doručené místnímu správci daní a poplatků. Soud se tedy zabýval písemnostmi, na které stěžovatel takto odkázal a po jejich zhodnocení usnesením č. j. 10 Ca 8/2009-10 ze dne 3. 3. 2009 rozhodl tak, že se návrh na osvobození od soudního poplatku zamítá.
Proti tomuto usnesení podal stěžovatel první kasační stížnost [č.l. 17]. O ní rozhodl Nejvyšší správní soud rozsudkem č. j. 3 Aps 1/2009-27 ze dne 28. 5. 2009 tak, že citované usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích č. j. 10 Ca 8/2009-10 ze dne 3. 3. 2009 zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení; v něm měl krajský soud blíže zkoumat, zda jsou u stěžovatele splněny podmínky osvobození od soudních poplatků.
Krajský soud v Českých Budějovicích se však zkoumáním podmínek pro osvobození od soudních poplatků nezabýval a usnesením č. j. 10 Ca 8/2009-36 ze dne 22. 7. 2009 rozhodl tak, že "návrh se odmítá". V odůvodnění tohoto rozhodnutí mj. uvedl, že "I když byl ve věci vydán rozsudek NSS (č. j. 3 Aps 1/2009-27), krajský soud s ohledem na neprojednatelnost žaloby upustil s ohledem na zásadu procesní ekonomie od dalšího šetření podmínek pro případné osvobození žalobce od soudního poplatku. Žaloba, resp. návrh ze dne 16. 1. 2009 je z hlediska svého obsahu neprojednatelný."
Proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel další kasační stížnost [č.l. 41]. Nejvyššímu správnímu soudu byl spis odeslán k rozhodnutí; ten však bez věcného vyřízení spis vrátil s odůvodněním, že stěžovatel není pro řízení o kasační stížnosti zastoupen advokátem, byť je zde advokátní zastoupení povinné a dále proto, že nebyl za podanou stížnost zaplacen soudní poplatek [č.l. 59]. Nejvyšší správní soud krajskému soudu uložil, že má stěžovatele vyzvat k odstranění těchto vad. Usnesením č. j. 10 Ca 8/2009-60 ze dne 16. 11. 2009 vyzval krajský soud stěžovatele, aby podanou kasační stížnost uvedl do souladu s platnou právní úpravou, zejména aby doložil plnou moc k zastupování. Toto usnesení bylo stěžovateli doručováno na adresu M. v., Č., ačkoliv - jak ten prohlásil - na této adrese nebydlí a pro doručování uvedl adresu "poste restante, Č. 3" [č.l. 61]. Dále soud usnesením č. j. 10 Ca 8/2009-63 ze dne 16. 11. 2009 vyzval stěžovatele, aby ve lhůtě sedmi dní od doručení tohoto usnesení zaplatil soudní poplatek za podanou kasační stížnost ve výši 3.000,- Kč. Dne 27. 11. 2009 žalobce nahlédl do spisu sp. zn. 10 Ca 8/2009, a to v době od 9,50 hod. do 11,15 hod. Dne 27. 11. 2009 učinil žalobce další dvě podání, jimiž především vyjadřuje svůj nesouhlas s formou doručování některých písemností; v rámci uvedených podání však nepožádal krajský soud o osvobození od soudního poplatku, ani nedoložil např. vyplněný formulář "Potvrzení o osobních, majetkových a výdělkových poměrech pro osvobozeni od soudních poplatků a ustanoveni zástupce", popř. jiné listiny či doklady, kterými by takový návrh event. odůvodnil. Soudní poplatek přitom nezaplatil.
Napadeným usnesením č. j. 10 Ca 8/2009-69 ze dne 7. 12. 2009 pak rozhodl Krajský soud v Českých Budějovicích tak, že se řízení o kasační stížnosti zastavuje a že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Proti tomuto usnesení podal stěžovatel novou kasační stížnost. O této kasační stížnosti rozhodl Nejvyšší správní soud napadeným rozsudkem č. j. 3 Aps 1/2010-81 ze dne 18. 3. 2010 tak, že se kasační stížnost zamítá (výrok I) a že žalované Krajské hygienické stanici nepřiznává náhradu nákladů řízení o kasační stížností (výrok II).
Stěžovatel se domnívá, že tímto postupem Krajského soudu v Českých Budějovicích, jakož i "postupem" Nejvyššího správního soudu byla porušena jeho ústavní práva, a to právo na spravedlivý proces zakotvené zejména v článku 36 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a dále i v článcích 90, 95 a 96 Ústavy.
Podle názoru stěžovatele měl Krajský soud v Českých Budějovicích na základě rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 3 Aps 1/2009-27 ze dne 28. 5. 2009 nejprve rozhodnout o tom, je-li u stěžovatele dáno osvobození od placení soudních poplatků. To neučinil a namísto toho dne 22.7.2009 rozhodl, že se návrh odmítá. Dalším usnesením č. j. 10 Ca 8/2009-69 ze dne 7. 12. 2009 rozhodl Krajský soud v Českých Budějovicích tak, že se řízení o kasační stížnosti zastavuje s odůvodněním, že stěžovatel nepožádal o osvobození od placení soudních poplatků ani nedoložil své majetkové poměry. V této souvislosti však stěžovatel poukazuje na to, že o osvobození od soudních poplatků žádal již na počátku řízení. Původní žádost o osvobození od soudních poplatků měl proto soud zohlednit i v řízení o poslední kasační stížnosti.
Stěžovatel dále uvedl, že podáním ze dne 17. 12. 2009 rovněž požádal o ustanovení zástupce, leč o tomto návrhu soud vůbec nerozhodl.
Stěžovatel v ústavní stížnosti konečně namítá, že písemnosti soudu mu nebyly řádně doručovány, ačkoliv sdělil soudu adresu, na kterou mu doručováno má být. Písemnosti mu však byly doručovány buď vyvěšením na úřední desce soudu či na jinou adresu.
II.
Ze spisu Krajského soudu v Českých Budějovicích sp. zn. 10 Ca 8/2009, jak již bylo výše zmíněno, Ústavní soud mj. zjistil, že napadeným usnesením Krajského soudu v Českých Budějovicích, č. j. 10 Ca 8/2009-69 ze dne 7. 12. 2009 bylo zastaveno řízení o stěžovatelově kasační stížnosti a bylo stanoveno, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. V odůvodnění tohoto usnesení se mj. konstatuje, že v soudem stanovené lhůtě, jež uplynula dne 30. 11. 2009, ani do doby rozhodování soudu, nebyl soudní poplatek za podanou kasační stížnost stěžovatelem uhrazen. Protože lhůta určená k zaplacení soudního poplatku marně uplynula a stěžovatel byl na důsledky nezaplacení poplatku upozorněn, krajský soud řízení podle ustanovení §9 odst. 1 zákona o soudních poplatcích zastavil, aniž by se zabýval dalšími podmínkami řízení o kasační stížnosti a jejich naplněním ze strany stěžovatele; krajský soud totiž není ani podle judikatury Nejvyššího správního soudu oprávněn činit v řízení jakékoliv úkony, je-li poplatková povinnost dána a soudní poplatek nebyl zaplacen.
V odůvodnění napadeného rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 3 Aps 1/2010-81, kterým tento soud zamítl kasační stížnost stěžovatele proti citovanému usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 7. 12. 2009, se dále praví, že předpokladem zastavení řízení pro nezaplacení soudního poplatku je nejen to, že poplatek nebyl zaplacen, ale také to, že účastník byl k jeho zaplacení vyzván a poučen o následcích nesplnění výzvy a že marně uplynula lhůta k zaplacení; všechny zmíněné skutečnosti přitom byly v případě stěžovatele splněny. Domáhal-li se totiž stěžovatel osvobození od soudního poplatku pro příslušné řízení, soudní řád správní vyžaduje na jeho straně aktivní přistup, a to nejenom pokud jde o vlastní žádost o osvobození od soudního poplatku, ale zejména povinnost tvrzení a s ní neoddělitelně spjatou povinnost doložit nedostatek prostředků. V nyní projednávané věci však tento aktivní přístup na straně stěžovatele - podle Nejvyššího správního soudu - uplatněn nebyl. Stěžovatel nesplnil ani svou zkladní povinnost spočívající v podání vlastní žádosti o osvobození od soudních poplatků.
Nejvyšší správní soud dodal, že upozorňuje-li stěžovatel na závazný názor vyslovený v rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 3 Aps 1/2009-27, jenž se však týkal rozhodování o soudním poplatku v řízení o žalobě, a pomocí něhož stěžovatel dovozoval nezákonnost rozhodnutí krajského soudu ze dne 7. 12. 2009, pak nelze nevidět, že řízení o kasační stížnosti je zpoplatněno samostatně. Stěžovatel přitom ani do právní moci rozhodnutí o zastavení řízení o kasační stížnosti o osvobození od soudních poplatků nikterak nepožádal. Na podání této žádosti je ovšem nutno trvat, neboť se jedná o základní projev vůle stěžovatele osvobození vůbec požadovat.
III.
Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů (viz např. nález sp. zn. III. ÚS 23/93, Ústavní soud České republiky, Sbírka nálezů a usnesení, svazek 1, str. 41). Do rozhodovací činnosti obecných soudů je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, k porušení jeho základních práv či svobod chráněných ústavním pořádkem. Vzhledem k tomu, že se stěžovatel dovolával zejména ochrany svého základního práva na spravedlivý proces, přezkoumal Ústavní soud z tohoto hlediska napadená rozhodnutí i řízení, z nichž tato rozhodnutí vzešla a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ke konkrétním námitkám stěžovatele, v ústavní stížností uvedeným, pak Ústavní soud uvádí zejména následující.
- s právním názorem Nejvyššího správního soudu prezentovaným v jeho ustálené judikatuře (srov. např. rozsudek ze dne 9. 12. 2009, č. j. 3 As 22/2008-171), že řízení o kasační svižností je zpoplatněné samostatně, z čehož plyne i nutnost samostatného posouzení návrhu na osvobození od soudních poplatků, se Ústavní soud plně ztotožňuje. Tato koncepce ostatně odpovídá i smyslu §36 odst. 3 s. ř. s., kde se obdobně jako v §138 odst. 2 o. s. ř. dbá na to, aby opodstatněnost osvobození byla zkoumána i během řízení, neboť majetkové poměry účastníka se mohou měnit.
- namítá-li stěžovatel, že mu některé písemností byly doručovány nesprávně (tj. na úřední desku nebo na adresu M. V., pak Ústavní soud odkazuje na velmi podrobný přípis, který byl stěžovateli zaslán Nejvyšším správním soudem [srov. č.l. 52 - 53], v němž mu byla tato problematika velmi instruktivním způsobem vysvětlena. Závěry Nejvyššího správního soudu tam uvedené jsou podle přesvědčení Ústavního soudu přiléhavé a zcela akceptovatelné. Nadto je ze soudního spisu zjevné, že stěžovatel využil možností nahlížet do spisového materiálu a byl tedy o průběhu řízení informován dostatečně. Proto ani reálně k porušení jeho práv v tomto ohledu dojít nemohlo.
- o ustanovení právního zástupce stěžovateli nemohl krajský soud rozhodovat, neboť by to bylo v rozporu s již výše uvedeným a správným závěrem, že tento soud není oprávněn činit v řízení jakékoliv úkony, je-li poplatková povinnost dána a soudní poplatek nebyl zaplacen.
Za tohoto stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že základní práva a svobody, jichž se stěžovatel dovolává, napadenými rozhodnutími zjevně porušeny nebyly.
Proto Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný, odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. srpna 2010
Vojen Guttler v. r.
předseda senátu