ECLI:CZ:US:2010:1.US.154.10.1
sp. zn. I. ÚS 154/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Vojena Güttlera a soudců Ivany Janů a Františka Duchoně o ústavní stížnosti stěžovatele O. S., zastoupeného Mgr. Pavlem Krpejšem, advokátem Advokátní kanceláře v Plzni, Františkánská 7, proti usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 3 Tdo 716/2009 ze dne 11. 11. 2009, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze sp. zn. 8 To 21/2009 ze dne 18. 3. 2009 a proti rozsudku Krajského soudu v Plzni sp. zn. 4 T 13/2004 ze dne 12. 1. 2009, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení výše uvedených rozhodnutí obecných soudů. Opírá ji zejména o následující důvody:
Rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 12. ledna 2009, sp. zn. 4 T 13/2004, byl stěžovatel uznán vinným trestným činem vraždy podle §219 odst. 1, odst. 2 písm. f) tr. zák. za účinnosti novely zák. č. 457/1990 Sb. ze dne 29. října 1990 a byl mu podle §29 odst. 2 tr. zák. za použití §41 odst.1 tr. zák. a dále za použití §29 odst. 2 tr. zák. účinného před 1. lednem 2002 a §35 odst. 2 tr. zák. uložen souhrnný výjimečný trest odnětí svobody v trvání dvaceti roků. Podle §39a odst. 2 písm. d) tr. zák. byl pro výkon uloženého trestu zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle §35 odst. 2 tr. zák. byl současně zrušen výrok o trestu z trestního příkazu Okresního soudu v Jičíně vydaného dne 14. dubna 1993 pod č. j. 1 T 25/94-37, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Předmětného deliktu se měl podle krajského soudu dopustit tím, že v přesné nezjištěné době, ode dne 12. 12. 1992 do dne 13. 12. 1992 ve Frankfurtu nad Mohanem, měl násilím vniknout do rodinného domku P. M. (dále také "poškozeného"), a to s úmyslem odcizit peníze či jiné cennosti. Podle tvrzení krajského soudu byl ale P. M. přistižen. Proto mu měl, v úmyslu usmrtit ho, zasadit kuchyňským nožem devět bodných ran; bezprostřední příčinou smrti pak měla být četná poranění srdce a břišní tepny. Před odchodem z domku měl odcizil vkladní knížku poškozeného se zůstatkem ve výši 25.000,- až 30.000,- DM.
K odvolání stěžovatele proti předmětnému rozsudku krajského soudu rozhodl ve druhém stupni Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 18. 3. 2009, sp. zn. 8 To 21/2009, jímž podle §258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek částečně zrušil, a to ve výroku o trestu. Za podmínek §259 odst. 3 tr. ř. následně při nezměněném výroku o vině znovu rozhodl tak, že se stěžovateli podle §219 odst. 2 tr. zák. za použití §29 odst. 2 tr. zák. účinného před 1. 1. 2002, a za použití §35 odst. 2 tr. zák. ukládá výjimečný souhrnný trest odnětí svobody v trvání osmnácti roků. Dovolání stěžovatele bylo usnesením Nejvyššího soudu z 11. 11. 2009, sp. zn. 3 Tdo 716/2009, odmítnuto podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
Stěžovatel uvedl, že již v odvolání a následně v dovolání namítal, že v průběhu řízení byla porušena základní zásada trestního řízení obsažená v §2 odst. 8 tr. ř., neboť trestní stíhání bylo sice před soudem vedeno na základě obžaloby, ale tato obžaloba nebyla totožná s následným rozsudkem nalézacího a odvolacího soudu. Obžaloba totiž hovoří, že se stěžovatel měl stíhané trestné činnosti dopustit v přesně nezjištěné době ode dne 9. 12. 1992 do dne 10. 12. 1992, takže časově nekoresponduje s rozsudkem; proto měl státní zástupce obžalobu změnit nebo ho soud měl obžaloby zprostit.
Stěžovatel dále míní, že byl odňat svému zákonnému soudci; to proto, že vrchní soud po dvou zprošťujících rozsudcích krajského soudu až na potřetí "uspěl" se svým "právním názorem" u jiného senátu Krajského soudu v Plzni. V uvedeném řízení byl prý nejdříve vydán Krajským soudem v Plzni dne 13. 5. 2005 rozsudek, jimž byl stěžovatel dle §226 písm. c) tr. ř. zproštěn výše citované obžaloby. Vrchní soud v Praze svým usnesením ze dne 30. 8. 2005 pod sp. zn. 8 To 74/2005 toto rozhodnutí krajského soudu zrušil podle §258 odst. 1 písm. a), b), c) tr. ř. a vrátil věc soudu prvního stupně k novému rozhodnutí. Krajský soud však - podle stěžovatele - rozhodl dalším rozsudkem ze dne 29. 5. 2007 opětovně o jeho zproštění obžaloby dle §226 písm. c) tr. ř. Na tento rozsudek reagoval Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 24. 9. 2007, jímž věc opět zrušil a znovu ji vrátil soudu prvního stupně k novému rozhodnutí.
Stěžovatel je přitom přesvědčen, že nebýt úmrtí předsedy senátu krajského soudu JUDr. Romana Dočkala - v mezidobí po vrácení věci vrchním soudem - byl by tento rozhodl opětovně o jeho zproštění. Takto byla věc přikázána senátu JUDr. Ivety Zítkové, který se již řídil "pokyny" vrchního soudu a rozhodl napadeným rozsudkem dne 12. 1. 2009 o stěžovatelově vině.
S ohledem na výše uvedené se stěžovatel domnívá, že postupem zejména odvolacího soudu byl v řízení v podstatě "zrušen" princip dvojinstančnosti soudního řízení. Odvolací soud totiž podle jeho názoru v rozporu se zákonem zasahoval do práva soudu prvního stupně volně hodnotit důkazy. Stěžovatel má za to, že po prvním zrušovacím usnesením vrchního soudu, kdy se původní senát krajského soudu vyloučil pro podjatost, byl odňat svému zákonnému soudci (jakkoli mohla celá věc nastat neúmyslným jednáním dotčených soudců).
Stěžovatel konečně tvrdil, že byly porušeny principy ukládání výjimečného trestu odnětí svobody, neboť příslušné zákonné podmínky nebyly splněny.
Na základě těchto skutečností má stěžovatel za to, že v trestním řízení bylo porušeno jeho základní subjektivní právo na soudní ochranu garantované mu zejména čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina")
II.
Vrchní soud v Praze ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že totožnost výroku rozsudku a obžaloby nebyla porušena; došlo pouze k upřesnění doby spáchání trestného činu. Nedošlo ani k odnětí stěžovatele jeho zákonnému soudci, neboť po smrti soudce JUDr. Dočkala byla věc v souladu s rozvrhem práce přidělena JUDr. Zítkové. Pokud jde o výjimečný trest, odkázal vrchní soud na odůvodnění napadeného rozsudku.
Nejvyšší soud ve svém vyjádření k ústavní stížnosti v prvé řadě odkázal na své (napadené) rozhodnutí. Pokud jde o totožnost skutku ve smyslu §220 odst. 1 tr. ř., nemusí jít o naprostou shodu rozsudku a obžaloby. Podstatná je shoda alespoň v jednání při rozdílném následku, stejně jako v případě shody v následku při rozdílném jednání. Upřesnění data spáchání trestného činu oproti obžalobě na podstatě skutku nic nemění.
V replice k těmto vyjádřením odkázal stěžovatel v prvé řadě na ústavní stížnost. Opakoval zejména názor, že v souzené věci došlo k porušení zásady vyjádřené v §220 odst. 1 tr. ř., což prý hrálo v dané věci významnou roli.
III.
Ústavní soud si vyžádal spis vedený Krajským soudem v Plzni pod sp. zn. 4 T 13/2004. Zjistil, že rozsudkem uvedeného soudu ze dne 12. ledna 2009, sp. zn. 4 T 13/2004, byl stěžovatel uznán vinným trestným činem vraždy podle §219 odst. 1, odst. 2 písm. f) tr. zák. za účinnosti novely zák. č. 457/1990 Sb. ze dne 29. října 1990 a byl mu podle §29 odst.2 tr. zák. za použití §41 odst.1 tr. zák. a dále za použití §29 odst. 2 tr. zák. účinného před 1. lednem 2002 a §35 odst. 2 tr. zák. uložen souhrnný výjimečný trest odnětí svobody v trvání dvaceti roků. Podle §39a odst. 2 písm. d) tr. zák. byl pro výkon uloženého trestu zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle §35 odst. 2 tr.zák. byl současně zrušen výrok o trestu z trestního příkazu Okresního soudu v Jičíně vydaného dne 14. dubna 1993 pod č.j. 1 T 25/94-37, který nabyl právní moci dne 27. dubna 1994, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Skutkově šlo o to, že stěžovatel v přesně nezjištěné době, ode dne 12. 12. 1992 do dne 13. 12. 1992, ve Frankfurtu nad Mohanem, čtvrť Oberrad násilím vniknul do rodinného domku P. M. v úmyslu odcizit peníze či jiné cennosti, přitom byl přistižen P. M., kterému v úmyslu usmrtit, zasadil kuchyňským nožem, nalezeným v bytě, devět bodných ran do levé části hrudníku, zad a břicha, bezprostřední příčinnou smrti byla četná poranění srdce a břišní tepny; před odchodem z domku odcizil vkladní knížku P. M. s přesně nezjištěným zůstatkem ve výši 25.000,- až 30.000,- DM.
Na tomto místě se konstatuje, že citovaným rozsudkem rozhodl krajský soud v této věci již potřetí; předtím stěžovatele dvakrát zprostil obžaloby v plném rozsahu a dvakrát bylo toto jeho rozhodnutí vrchním soudem zrušeno a věc mu byla vrácena k novému projednání a rozhodnutí (srov. č.l. 1170 - 1185 a 1533 - 1541). Vrchní soud přitom ve svých zrušujících rozhodnutích vytýkal krajskému soudu zejména procesní pochybení; krajský soud totiž podle vrchního soudu nedodržel ustanovení zákona upravující způsob provedení dokazování před českým soudem ve věci, v níž bylo trestní stíhání převzato z jiného státu (SRN), čímž výrazně zkrátil právo stěžovatele na obhajobu. Ve zrušujících rozhodnutích vrchní soud rovněž upozornil, že krajský soud klíčové důkazy, o které státní zástupkyně opírala obžalobu (tedy výpověď svědka P. P. a obsah znaleckého posudku z odvětví daktyloskopie), nehodnotí způsobem odpovídajícím ustanovení §2 odst.6 tr. ř., a to především v souvislosti s dalšími provedenými důkazy a okolnostmi z nich vyplývajícími.
Krajský soud své výše citované rozhodnutí opřel mj. o výpověď svědka P. (neboť neshledal, že by byl tento svědek vypovídal nepravdu s úmyslem stěžovatele poškodit), a o výsledky daktyloskopické expertízy, kdy byly nalezeny otisky prstů stěžovatele na lahvi Makedonské kadarky; přitom bylo vyloučeno, že by byla tato láhev do domku poškozeného donesena již s těmito otisky například proto, že se jí stěžovatel předtím dotkl kupříkladu v obchodě. Krajský soud pak vycházel i z řady důkazů dalších.
K odvolání stěžovatele proti předmětnému rozsudku rozhodl Vrchní soud v Praze napadeným rozsudkem ze dne 18. 3. 2009, sp. zn. 8 To 21/2009, jímž podle §258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. rozsudek krajského soudu částečně zrušil, a to ve výroku o trestu. Za podmínek §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že se stěžovateli uložil podle §219 odst. 2 tr. zák. za použití §29 odst. 2 tr. zák. účinného před 1. 1. 2002, a za použití §35 odst. 2 tr. zák. výjimečný souhrnný trest odnětí svobody v trvání osmnácti roků. Současně byl ve výroku o trestu zrušen shora citovaný trestní příkaz vydaný Okresním soudem v Jičíně. Vrchní soud se neztotožnil s názorem stěžovatele, že krajský soud ve svém rozhodnutí bagatelizoval důkazy svědčící ve stěžovatelův prospěch a že vyzvedával naopak ty, jež svědčí v jeho neprospěch. Nepřesvědčil ani tomu, že by byl trest uložený stěžovateli nepřiměřeně přísný. Krajský soud - podle vrchního soudu - všechny, v novém řízení řádně provedené, důkazy náležitým způsobem a v plném souladu s ustanovením §2 odst. 6 tr. ř. zhodnotil a důsledně se vypořádal i s obhajobou stěžovatele. Při budování svých skutkových závěrů vycházel jen z důkazů, které byly v průběhu přípravného řízení obstarány způsobem, jenž neodporuje trestnímu řádu České republiky a byly tedy v této věci před soudem plně procesně použitelné. Na základě skutkových zjištění pak krajský soud uložil stěžovateli trest, jenž podle mínění vrchního soudu plně odpovídá povaze a dalším okolnostem jím spáchaného skutku, jakož i tomu, že ve prospěch stěžovatele žádná polehčující okolnost nehovoří.
Vrchní soud dodal, že přistoupil ke zrušení prvostupňového výroku o trestu jen proto, že krajský soud výjimečný trest odnětí svobody stěžovateli uložil též za použití §41 odst. 1 tr.zák., což v dané věci odporuje zákonu. Stěžovatel je prý sice výrazně speciálním recidivistou, leč neexistuje podklad pro zvyšování horní hranice zákonné trestní sazby ve smyslu §42 odst 1 trestního zákona.
Proti tomuto rozsudku vrchního soudu podal stěžovatel dovolání (srov. č.l.1757 - 1761). V něm zejména namítal, že soudy bagatelizovaly důkazy svědčící v jeho prospěch; uvedl též, že v pořadí již třetí (tentokráte odsuzující) rozsudek krajského soudu je vlastně splněním pokynů soudu druhého stupně, čímž došlo k eliminaci dvojinstančnosti trestního řízení. Dále se pozastavil nad úvahami krajského a vrchního soudu týkajících se ztížené možnosti jeho nápravy a označil je za spekulativní. V posledním bodě dovolání stěžovatel namítl, že při ukládání souhrnného trestu odnětí svobody došlo k porušení pravidel uvedených v §35 odst. 2 tr. zák., neboť byl zrušen pouze trestní příkaz Okresního soudu v Jičíně ze dne 4. 4. 1994, č. j. 1 T 25/94-37, jímž byl uznán vinným trestným činem maření výkonu úředního rozhodnutí, ačkoliv mělo dojít ke zrušení všech rozhodnutí o trestech, které následovaly po datu 13. 12. 1992, především pak rozhodnutí Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 15. 9. 1999, sp. zn. 5 T 60/99.
Usnesením Nejvyššího soudu z 11. 11. 2009, sp. zn. 3 Tdo 716/2009, bylo dovolání stěžovatele podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnuto. Vzhledem k důvodům dovolání stěžovatele Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání bylo dílem podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř., dílem - v jeho relevantně uplatněné části (týkající se podmínek ukládání souhrnného trestu) - nebylo shledáno jakkoliv opodstatněným; Nejvyšší soud k podmínkám ukládání souhrnného trestu konstatoval, že spáchal-li stěžovatel další trestný čin po právní moci prvého odsuzujícího rozsudku soudu prvního stupně, třebas by byl tento rozsudek v pozdějším řízení zrušen a v téže věci byl vyhlášen nový rozsudek, kterému spáchání dalšího trestného činu předcházelo, nejde o souběh trestných činů, ale o recidivu a uložení souhrnného trestu je tu vyloučeno.
IV.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud již mnohokrát zdůraznil, že není běžnou třetí instancí v systému všeobecného soudnictví a že není oprávněn zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů, pokud postupují v souladu s ústavními předpisy.
Ústavní soud po přezkoumání věci neshledal, že by byly právní závěry soudů v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, dostatečnými pro vydání předmětných rozhodnutí. Za daného stavu věci není Ústavní soud oprávněn jakkoliv zasahovat do oblasti, vyhrazené obecným soudům, jelikož by tak překročil své kompetence a nepřípustně zasáhl zejména do zásady volného hodnocení důkazů těmito soudy a tím i do jejich ústavně garantované nezávislosti.
Obecné soudy podle mínění Ústavního soudu postupovaly ve zkoumaném případě v souladu se základními zásadami trestního řízení a žádná stěžovatelova základní práva neporušily. Věc byla projednána v přiměřené lhůtě, při dodržení stěžovatelova práva na obhajobu a soudy přesvědčivým způsobem svá rozhodnutí odůvodnily. Nic nenasvědčuje tomu, že by ve spravedlivém soudním řízení nebyla stěžovateli řádně prokázána vina ani že by mu nebyl uložen adekvátní a přiměřený trest.
Z obsahu ústavní stížnosti je zjevné, že stěžovatel z velké části opakuje námitky, které již uváděl ve svém odvolání (resp. dovolání). S těmi se však obecné soudy řádným způsobem vypořádaly. O tom, že k trestné činnosti došlo tak, jak je v napadených rozhodnutích popsáno, nemá Ústavní soud na základě studia shromážděných podkladů žádné pochybnosti, které by jej ústavně opravňovaly k výraznější ingerenci do dané věci.
Ke konkrétním námitkám stěžovatele v ústavní stížnosti obsaženým pak Ústavní soud uvádí zejména následující:
Porušení zásady totožnosti skutku nemohlo nastat ve stěžovatelovo věci ani v nejmenším. Teorie trestního práva procesního se dlouhodobě shoduje na tom, že totožnost skutku podrží byť i jen částečná totožnost jednání nebo byť jen částečná totožnost následku [srov. k tomu Jelínek, J. a kol. TRESTNÍ PRÁVO PROCESNÍ, EUROLEX BOHEMIA, Praha, 3. vyd., 2003, s. 421]. V tomto směru lze odkázat i na přesvědčivé vyjádření Nejvyššího soudu k ústavní stížnosti, který důkladně rozebral zásadu vyjádřenou v ustanovení §220 odst. 1 trestního řádu.
Pokud stěžovatel v ústavní stížnosti naznačuje, že ho krajský soud uznal vinným jen proto, že byl "vázán právním názorem vrchního soudu", neboť jeho předchozí zprošťující rozhodnutí byla vždy vrchním soudem zrušena, pak ani s touto námitkou se Ústavní soud nemůže ztotožnit. Jak již bylo uvedeno v částí II tohoto usnesení, vrchní soud zrušil zprošťující rozhodnutí krajského soudu ze dvou hlavních důvodů (řečeno obecně). Prvním důvodem bylo, že krajský soud nesprávně nakládal s důkazním materiálem, jenž byl shromážděn mimo území České republiky (čímž mj. porušil stěžovatelovo právo na řádnou obhajobu). Druhým důvodem bylo, že se krajský soud nevypořádal (ať už jakýmkoli způsobem) s některými stěžejními důkazy, na něž v obžalobě poukazovala krajská státní zástupkyně. Jde o argumenty pádné, na které vrchní soud právem reagoval zrušením předchozích rozhodnutí krajského soudu.
Nelze přisvědčit ani námitce, že by byl stěžovatel odňat svému zákonnému soudci. Jak vyloučení senátu krajského soudu [příslušný senát Krajského soudu v Plzni, který původně trestní řízení ve stěžovatelově věci vedl, se nechal vyloučit v souladu s §30 odst. 1. tr. ř. proto, že při novém projednání by mohl být ovlivněn svými předchozími závěry - srov. č.l. 1257 - 1259], tak přidělení věci jinému soudci z důvodu úmrtí soudce předchozího, nelze považovat za protiústavní; naopak oba instituty k ochraně práva na zákonného soudce evidentně slouží.
Stěžovatel konečně namítal, že mu byl uložen výjimečný trest, byť pro to nebyly zákonné podmínky. I s touto námitkou se však dostatečně vypořádal již dovolací soud. Ostatně, sám stěžovatel pak v tomto směru žádné konkrétní argumenty nepředkládal.
Za tohoto stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že napadenými rozhodnutími k porušení základních práv či svobod stěžovatele, jichž se dovolává, zjevně nedošlo.
Na tom nic nemění ani obsah stěžovatelovy repliky z 23. 4. 2010, která v principu reprodukuje to, co již stěžovatel uvedl ve svých podáních předchozích.
Proto Ústavní soud ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 4. května 2010
Vojen Güttler v. r.
předseda senátu