ECLI:CZ:NS:2009:3.TDO.716.2009.1
sp. zn. 3 Tdo 716/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl dne 11. listopadu 2009 v neveřejném zasedání o dovolání podaném obviněným O. S., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 18. 3. 2009, sp. zn. 8 To 21/2009, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 4 T 13/2004, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá.
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 12. 1. 2009, č. j. 4 T 13/2004-1705, byl obviněný O. S. uznán vinným trestným činem vraždy podle §219 odst. 1, odst. 2 písm. f) tr. zák., ve znění zák. č. 457/1990 Sb., na tom skutkovém základě, že „v přesně nezjištěné době ode dne 12. 12. 1992 do dne 13. 12. 1992 ve F. n. M., čtvrť O., ul. A., násilím vniknul do rodinného domku P. M., v úmyslu odcizit peníze či jiné cennosti, přitom byl přistižen P. M., kterému v úmyslu usmrtit zasadil kuchyňským nožem, nalezeným v bytě, devět bodných ran do levé strany hrudníku, zad a břicha, bezprostřední příčinou smrti byla četná poranění srdce a břišní tepny; před odchodem z domku odcizil vkladní knížku P. M. s přesně nezjištěným zůstatkem ve výši 25.000,- až 30.000,- DM“. Za to byl podle §219 odst. 2 tr. zák. za použití §41 odst. 1 tr. zák. a §29 odst. 2 tr. zák., účinného před 1. 1. 2002, a za použití §35 odst. 2 tr. zák. odsouzen k souhrnnému výjimečnému trestu odnětí svobody v trvání dvaceti roků, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. d) tr. zák. zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle §35 odst. 2 tr. zák. soud současně zrušil výrok o trestu z trestního příkazu Okresního soudu v Jičíně vydaného dne 14. 4. 1994, č. j. 1 T 25/1994-37, který nabyl právní moci dne 27. 4. 1994, jakož i všechna rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
O odvolání obviněného proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 18. 3. 2009, sp. zn. 8 To 21/2009, jímž podle §258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek částečně zrušil, a to ve výroku o trestu. Za podmínek §259 odst. 3 tr. ř. následně při nezměněném výroku o vině znovu rozhodl tak, že se obviněnému podle §219 odst. 2 tr. zák. za použití §29 odst. 2 tr. zák., účinného před 1. 1. 2002, a za použití §35 odst. 2 tr. zák. výjimečný souhrnný trest odnětí svobody v trvání osmnácti roků. Současně byl ve výroku o trestu zrušen shora citovaný trestní příkaz vydaný Okresním soudem v Jičíně. Rozsudek odvolacího soudu nabyl právní moci dne 18. 3. 2009 (§139 odst. 1 písm. a/ tr. ř.) a k témuž datu nabyl právní moci v nezrušené části i rozsudek soudu prvního stupně. (§139 odst. 1 písm. b/ cc/ tr. ř. per analogiam).
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal obviněný O. S. následně dovolání, kterým současně napadl v nezrušené části i jemu předcházející rozsudek soudu prvního stupně. Uplatněnými dovolacími důvody byly důvody uvedené v ustanoveních §265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř.
V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku dovolatel vytkl soudům obou stupňů nesprávné právní posouzení věci a v závislosti na něm pak vadu spočívající v nesprávném uložení souhrnného trestu, v jehož rámci navíc nebyla zrušena všechna rozhodnutí, která dle jeho přesvědčení zrušena být měla.
Vadnost resp. nezákonnost napadených rozhodnutí spatřuje dovolatel v prvé řadě v tom, že bylo rozhodnuto o jeho vině, aniž podle něj byly splněny podmínky pro takové rozhodnutí. Soudy podle jeho přesvědčení porušily základní zásady trestního řízení zakotvené v §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř., když nehodnotily shromážděné důkazy dostatečně pečlivě, zejména pokud se týká všech okolností případu. Důraz totiž kladly především na ty důkazy, jež svědčily v dovolatelův neprospěch, zatímco zcela zásadní důkazy jeho obhajoby pomíjely, popřípadě bagatelizovaly. V této souvislosti dovolatel poukázal na obsah jednotlivých důkazů a provedl vlastní rozbor soudy učiněných skutkových zjištění, a na tomto základě dospěl k závěru, že v jeho případě nemohlo dojít k vydání odsuzujícího rozsudku (bod 1/ odůvodnění dovolání).
V bodě ad 2) obviněný namítl, že odsuzující rozsudek soudu prvního stupně byl de facto splněním pokynů soudu druhého stupně - Vrchního soudu v Praze, který v tomto řízení ve dvou předcházejících případech zrušil zprošťující rozsudky soudu prvního stupně, neboť jeho závěry neakceptoval. Tím v zásadě došlo k eliminaci principu dvojinstančnosti trestního řízení, kdy především pokud se týká výroku o vině nebyla možná regulérní apelace obviněného, když ze zrušujících usnesení vrchního soudu podle dovolatele zcela zřejmě vyplývá, že soud prvního stupně má rozhodnout tak, že obviněný je vinen žalovanou trestnou činností. Takovýmto postupem soudů obou stupňů došlo k porušení základní zásady trestního řízení zakotvené v §2 odst. 1 tr. ř.
Své výhrady vůči uložení výjimečného trestu odnětí svobody vyjádřil dovolatel pod bodem ad 3) svého mimořádného opravného prostředku. Úvahy soudů ohledně možností své nápravy označil za spekulativní, a to s poukazem na závěry znaleckých posudků z oboru psychologie a psychiatrie a zejména jejich dodatků. Ještě zřetelnější pochybení soudů pak dovolatel spatřuje v hodnocení společenské nebezpečnosti jím údajně spáchaného trestného činu. V uvedeném směru poukázal na to, že stupeň nebezpečnosti jeho činu pro společnost lze hodnotit pouze v rámci konkrétního trestného činu vraždy a nikoli v porovnání se společenskou nebezpečností ostatních trestných činů. Dovolatel na tomto místě zdůraznil, že v daném případě šlo o způsob, který nelze kvalifikovat jako zvlášť zavrženíhodný, resp. brutální. Pro splnění podmínek pro uložení výjimečného trestu je navíc potřeba dospět k závěru, že možnost jeho nápravy je obzvlášť ztížená, k čemuž vzhledem k výsledkům znaleckého zkoumání podle přesvědčení dovolatele dospět nelze. Dovolatel také poukázal na sedmnáctiletý časový odstup od údajného spáchání trestného činu, vzhledem k němuž se uložení výjimečného trestu míjí zákonem předpokládanými účinky. Za těchto okolností byl potrestán spíše jen exemplárně, což je v rozporu s účelem ukládaného trestu.
V bodě ad 4) podaného dovolání obviněný namítl, že při ukládání souhrnného trestu odnětí svobody došlo k porušení pravidel uvedených v §35 odst. 2 tr. zák., neboť byl zrušen pouze trestní příkaz Okresního soudu v Jičíně ze dne 14. 4. 1994, č. j. 1 T 25/94-37, jímž byl uznán vinným trestným činem maření výkonu úředního rozhodnutí, ačkoliv mělo dojít ke zrušení všech rozhodnutí o trestech, které následovaly po datu 13. 12. 1992, především pak rozhodnutí Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 15. 9. 1999, sp. zn. 5 T 60/99.
Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem v závěru dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky napadené usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 18. 3. 2009, sp. zn. 8 To 21/2009, i rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 12. 1. 2009, sp. zn. 4 T 13/2004, zrušil a věc přikázal Krajskému soudu v Plzni k novému projednání a rozhodnutí.
K dovolání obviněného se v souladu s ustanovením §265h odst. 2 tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“), který úvodem vyložil obsah uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. se zdůrazněním toho, že jej nelze naplnit námitkami, které primárně směřují ke změně hodnocení skutkového stavu a teprve v návaznosti na tom k názoru o nesprávnosti právního posouzení věci (skutku). Právě takové námitky přitom obviněný uplatnil zejména pod body ad 1) a 2) dovolání, kde argumentoval tím, že soudy obou stupňů při zajišťování a hodnocení důkazů nepostupovaly v souladu s ustanoveními §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř., a domáhal se toho, aby dovolací soud hodnotil důkazy jiným, pro něj příznivějším způsobem.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nebyl podle názoru státního zástupce naplněn ani námitkami, jež se týkaly uložení souhrnného trestu odnětí svobody ve smyslu ustanovení §35 odst. 2 tr. zák. Pochybnosti dovolatele o správnosti aplikace ustanovení o souhrnném trestu nemají v posuzovaném případě žádný reálný základ v jím uváděných skutečnostech, neboť podle standardní, po řadu let konstantní judikatury, se odsuzujícím rozsudkem soudu prvního stupně za jiný trestný čin ve smyslu §35 odst. 2 tr. zák. rozumí prvý odsuzující rozsudek o jiném trestném činu bez ohledu na to, zda případně v řádném nebo mimořádném opravném řízení byl tento rozsudek zrušen, pokud i po tomto opravném řízení věc skončila pravomocným odsouzením pachatele. Pokud jde o další trestnou činnost spáchanou po tomto prvém odsouzení, nejde již o vícečinný souběh trestných činů, ale o recidivu a uložení souhrnného trestu je proto vyloučeno.
Pod důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., z části případně podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., lze podle státního zástupce podřadit polemiku dovolatele s tím, zda v jeho případě byly splněny zákonné podmínky pro uložení výjimečného trestu odnětí svobody. V této souvislosti státní zástupce poukázal na to, že skutečnosti zakládající opodstatněnost aplikace ustanovení §29 odst. 2 tr. zák. podrobně a správně rozvedl v napadeném rozsudku Vrchní soud v Praze, a to zejména na str. 9 – 14 odůvodnění, s jehož obsahem se lze plně ztotožnit. Námitky dovolatele tak nelze považovat za opodstatněné.
K uplatněnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. státní zástupce připomněl, že k jeho naplnění může dojít ve dvou alternativách spočívajících v tom, že obviněnému byl uložen a) takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo b) trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl obviněný uznán vinným. To se však v dovolatelově případě nestalo.
K dovolatelovu tvrzení, že postupem Krajského soudu v Plzni a zejména Vrchního soudu v Praze byly porušeny základní principy trestního řízení, došlo k eliminaci principu dvojinstančnosti trestního řízení a fakticky mu byla znemožněna řádná apelace, když z předcházejících zrušujících rozhodnutí odvolacího soudu mělo závazně vyplývat, že soud prvního stupně má obviněného (dovolatele) odsoudit, státní zástupce uvedl, že tato procesní námitka nenaplňuje žádný z důvodů dovolání uvedených v ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. Zároveň poukázal na to, že ze strany dovolatele jde o zjevně účelovou argumentaci, neboť u Krajského soudu v Plzni jako soudu prvního stupně bylo v dané věci rozhodováno sice třikrát, ale především proto, že odvolací soud opakovaně zrušil zprošťující rozsudek soudu prvního stupně pro vady řízení, přičemž výslovně zdůraznil, že nehodlá naznačovat, jakým způsobem má prvoinstanční soud provedené důkazy hodnotit, s vědomím toho, že hodnocení důkazů je výlučným právem soudu prvního stupně. Vytýkaná pochybení v dané věci nespočívala v odlišném hodnocení důkazů odvolacím soudem, ale v tom, že zrušený rozsudek obsahuje hodnocení, které se opírá o procesně nepoužitelné či nezpůsobilé důkazy, zatímco stran jiných důkazů obsahuje jen hodnocení sporé, v jehož důsledku se dostatečným způsobem nevypořádává se všemi okolnostmi případu, či některé z těchto okolností přehlíží (viz str. 8 usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 24. 9. 2007, sp. zn. 8 To 99/2007).
S ohledem na shora konstatované důvody dospěl státní zástupce v podaném vyjádření k závěru, že dovolání obviněného je dovoláním zjevně neopodstatněným. Proto navrhl, aby je Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl a toto rozhodnutí aby za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil v neveřejném zasedání. S konáním neveřejného zasedání vyjádřil státní zástupce souhlas i pro případ jiného než navrhovaného rozhodnutí (§265r odst. 1 písm. c/ tr. ř.).
Obviněný O. S. je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce (§265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení §265f odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§265c tr. ř.) dále zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a tr. ř., a shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. a), h) tr. ř. per analogiam.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvody podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř., na které je v dovolání odkazováno.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. S poukazem na uvedený dovolací důvod není tedy možné domáhat se přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. To znamená, že dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3 tr. ř., §263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
S ohledem na skutečnosti rozvedené v předcházejících odstavcích je zřejmé, že dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídá námitka dovolatele, že se skutek v soudem zjištěné podobě nestal, tj. že dovolatel poškozeného ve skutečnosti nezavraždil. V uvedeném směru dovolatel svoji argumentaci opřel především o polemiku s rozsahem a způsobem hodnocení obsahu jednotlivých důkazů, když podle jeho přesvědčení provedené důkazy pro spolehlivý závěr o jeho vině dostačující nejsou. Na tomto základě pak dospěl k závěru, že byl trestným činem vraždy podle §219 odst. 1, odst. 2 písm. f) tr. zák., ve znění zák. č.457/90 Sb., uznán vinným neprávem.
Shora uvedené námitky se v posuzovaném případě primárně týkají procesní stránky věci (provádění a hodnocení důkazů) a směřují k revizi skutkových zjištění, ze kterých soudy při hmotně právním posouzení skutku vycházely. To znamená, že dovolatel svůj mimořádný opravný prostředek zčásti nezaložil na hmotně právních důvodech předpokládaných v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., přestože je v dovolání formálně proklamoval, nýbrž na procesním základě (§2 odst. 5, 6 tr. ř.) se domáhal revize (přehodnocení) soudem učiněných skutkových závěrů. Tuto část jeho námitek proto pod shora uvedený dovolací důvod podřadit nelze.
Na tomto místě je třeba uvést, že o relevanci námitek proti skutkovým zjištěním soudů by bylo možné - s ohledem na zásady vyplývající z práva obviněného na spravedlivý proces - uvažovat pouze za předpokladu, že by tu byl extrémní rozpor mezi zjištěním soudů a provedenými důkazy (viz např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04, sp. zn. III. ÚS 84/94). Takový rozpor je dán zejména tehdy, jestliže zjištění soudů nemají žádnou vazbu na obsah provedených důkazů při žádném v úvahu přicházejícím logickém způsobu jejich hodnocení. Jinými slovy, že skutková zjištění soudů jsou zřejmým opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování.
V posuzovaném případě však nelze soudům vytknout, že s ohledem na výsledky dokazování měly správně dospět k závěru, že spáchání inkriminovaného skutku nebylo dovolateli prokázáno. Soud prvního stupně se ve svém odsuzujícím rozsudku provedenými důkazy podrobně zabýval a zároveň náležitě v souladu s požadavky uvedenými v §125 odst. 1 tr. ř. vyložil a odůvodnil (viz rozsudek zejména na str. 4 až 7), na jakém důkazním podkladě dospěl k tomu, že obviněný (dovolatel) ze zištných důvodů poškozeného P. M. zavraždil. Odvolací soud po provedeném přezkumu (§254 odst. 1 tr. ř.) dovodil, že soud prvního stupně provedl ve věci všechny potřebné důkazy, aby byl náležitým způsobem zjištěn skutkový stav, a tyto důkazy také v souladu s ustanovením §2 odst. 6 tr. ř. řádně vyhodnotil. Při svém rozhodování pak na skutkový stav věci zjištěný soudem prvního stupně navázal, což také náležitým způsobem odůvodnil (viz zejména str. 4 až 9 napadeného rozsudku).
Shora naznačený postup soudů svědčí o tom, že skutkový stav věci nebyl zjišťován povrchně a bez zřetele k zásadám uvedeným v ustanovení §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. Naopak byl opřen o pečlivý rozbor ve věci provedených důkazů. Dovolatelem naznačovaný nesoulad mezi obsahem provedených důkazů a soudy učiněnými skutkovými závěry na straně jedné a právní kvalifikací skutku na straně druhé byl ve skutečnosti použit jen v rovině prosazení vlastní skutkové verze celého případu a v tomto smyslu nejde o námitku, jíž by bylo možno přiznat jakýkoliv hmotně právní dopad.
K námitkám dovolatele, že dokazování nebylo provedeno v rozsahu dostatečném pro závěr o jeho vině, je třeba poznamenat, že v §2 odst. 5 tr. ř. ani v §2 odst. 6 tr. ř. zákon nestanoví žádná pravidla jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak stanovící relativní váhu určitých druhů či typů důkazů. Z hlediska práva na spravedlivý proces je však klíčový požadavek náležitého odůvodnění rozhodnutí ve smyslu ustanovení §125 odst. 1 tr. ř. a §134 odst. 2 tr. ř. (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 6. 2008, sp. zn. III. ÚS 1285/08, str. 3). Tento požadavek podle názoru Nejvyššího soudu obě napadená rozhodnutí, jak bylo naznačeno výše, splňují.
Dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídá ani námitka obviněného, že v jeho případě nebyly splněny podmínky pro uložení výjimečného trestu odnětí svobody, resp. pro aplikaci §29 odst. 2 tr. zák.
Námitky vůči uloženému trestu s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí lze obecně v dovolání jako mimořádném opravném prostředku úspěšně uplatnit jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., tedy jen tehdy, jestliže byl obviněnému uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v §31 až §34 tr. zák. a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 tr. ř. (v judikatuře srov. zejména R 22/2003 SbRt.). Za jiné nesprávné hmotně právní posouzení, na němž je založeno rozhodnutí ve smyslu důvodu dovolání uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je možno, pokud jde o výrok o trestu, považovat jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu apod.
V projednávaném případě dovolatel sice namítl, že aplikací §29 odst. 2 tr. zák. soudy porušily zákonem stanovené formální (obligatorní) podmínky, za kterých lze pachateli uložit výjimečný trest. Uložení mírnějšího trestu se však domáhal výlučně na základě toho, že podle jeho názoru skutkové okolnosti a způsob činu (9 bodnutí poškozeného kuchyňským nožem do levé strany hrudníku, zad a břicha nepovažuje za brutální útok), jakož i charakteristika jeho osoby a doba, která uplynula od spáchání činu, uložení výjimečného trestu neodůvodňovaly. Z toho je zřejmé, že dovolatel svoje námitky týkající se uložení výjimečného trestu ve skutečnosti opřel o procesní (§2 odst. 6 tr. ř.) a nikoliv hmotně právní důvody. Především proto pak nemohl svými výtkami naplnit jak uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tak ani žádný jiný z dovolacích důvodů uvedených v §265b tr. ř., včetně souběžně uplatněného důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. (viz výše), neboť byl uznán vinným trestným činem vraždy podle §219 odst. 1, odst. 2 písm. f) tr. zák., za účinnosti novely zák. č. 457/1990 Sb., za který zákon stanovil trest odnětí svobody v trvání dvanáct až patnáct let nebo výjimečný trest. Dovolateli byl tedy uložen přípustný druh trestu ve výměře stanovené zákonem.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. byl však dovolatelem uplatněn právně relevantně námitkou, že při ukládání souhrnného trestu došlo k porušení pravidel uvedených v §35 odst. 2 tr. zák., neboť zrušen zůstal pouze trestní příkaz Okresního soudu v Jičíně ze dne 14. 4. 1994, č. j. 1 T 25/94-37, jímž byl uznán vinným trestným činem maření výkonu úředního rozhodnutí, ačkoliv mělo dojít ke zrušení všech rozhodnutí (ve výrocích o trestech), která následovala po datu 13. 12. 1992, především pak rozhodnutí Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 15. 9. 1999, sp. zn. 5 T 60/99.
K opodstatněnosti této části námitek dovolatele, jež důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. odpovídají, učinil Nejvyšší soud následující závěry:
Předně je nutno připomenout, že podle §35 odst. 2 tr. zák. soud uloží obviněnému trest podle zásad uvedených v odst. 1, když odsuzuje pachatele za trestný čin, který spáchal dříve, než byl soudem prvního stupně vyhlášen odsuzující rozsudek za jiný jeho trestný čin. Spolu s uložením souhrnného trestu zruší výrok o trestu uloženém pachateli rozsudkem dřívějším, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Odsouzením za jiný trestný čin ve smyslu §35 odst. 2 tr. zák. se rozumí prvý odsuzující rozsudek o jiném trestném činu bez ohledu na to, zda případně v řádném nebo mimořádném opravném řízení byl tento rozsudek zrušen, pokud i po tomto opravném řízení věc skončila pravomocným odsouzením pachatele. Jestliže obviněný spáchal další trestný čin po právní moci prvého odsuzujícího rozsudku soudu prvního stupně, třebas tento rozsudek by byl v pozdějším řízení zrušen a v téže věci byl vyhlášen nový rozsudek, kterému spáchání dalšího trestného činu předcházelo, nejde o souběh trestných činů, ale o recidivu a uložení souhrnného trestu je tu vyloučeno (srov. např. vysvětlivky k §35 odst. 2 – Šámal/Púry/Rizman, Trestní zákon, komentář, díl I, 6. vydání nebo R 41/1968 SbRt., obdobně R 34/1965 SbRt. nebo R 52/1971SbRt.). Na to ve svém vyjádření k podanému dovolání konečně výstižně poukázal i státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství.
Podle §314e odst. 5 tr. ř. má trestní příkaz povahu odsuzujícího rozsudku. Účinky spojené s vyhlášením rozsudku nastávají doručením trestního příkazu obviněnému.
Na tomto místě Nejvyšší soud zároveň poznamenává, že soudy obou stupňů ve výroku o trestu nepřiléhavě uvádějí den vydání jimi zrušovaného pravomocného trestního příkazu Okresního soudu v Jičíně, č. j. 1 T 25/94-37, s uvedením data 14. 4. 1994. Pro uložení souhrnného trestu je zde ovšem podstatné datum vyhlášení rozsudku, jehož účinky u trestního příkazu nastávají teprve jeho doručením obviněnému. Při ukládání souhrnného trestu je tedy třeba vycházet z doby doručení trestního příkazu obviněnému a nikoliv z doby, kdy byl trestní příkaz vydán. Datum vyhlášení (zde doručení) je pak třeba uvést ve výroku podle §35 odst. 2 tr. zák.
V posuzovaném případě Nejvyšší soud z připojeného spisu Okresního soudu v Jičíně, sp. zn. 1 T 25/94, zjistil, že obviněnému byl předmětný trestní příkaz doručen dne 18. 4. 1994 (č. l. 38). Ke spáchání nyní projednávaného trestného činu došlo v době od 12. 12. 1992 do 13. 12. 1992, tedy před vyhlášením odsuzujícího rozsudku (trestního příkazu) ve smyslu §35 odst. 2 tr. zák. a §314e odst. 5 tr. ř. Shora uvedené pochybení proto nemá na věcnou správnost napadeného rozhodnutí žádný vliv. Dovolatelem zmiňovaný rozsudek Okresního soudu v Karlových Varech ve věci sp. zn. 5 T 60/99 měl být přitom vyhlášen teprve dne 15. 9. 1999.
Vzhledem k důvodům jednotlivě rozvedeným v předcházejících odstavcích dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání obviněného O. S. bylo dílem podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř., a v jeho relevantně uplatněné části pak nebylo shledáno jakkoliv opodstatněným.
Proto Nejvyšší soud rozhodl tak, že se podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítá jako zjevně neopodstatněné. O odmítnutí dovolání bylo za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodnuto v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 11. listopadu 2009
Předseda senátu:
JUDr. Eduard Teschler