ECLI:CZ:US:2010:1.US.1612.10.1
sp. zn. I. ÚS 1612/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Ivany Janů a Františka Duchoně ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Z. Ř., zastoupeného JUDr. Marií Cilínkovou, advokátkou, se sídlem Bolzanova 1, Praha 1, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 6. 4. 2010, č. j. 23 Co 66/2010-104, a proti rozsudku Okresního soudu v Mělníku ze dne 30. 11. 2009, č. j. 5 C 58/2009-59, za účasti Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Mělníku jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Včasnou ústavní stížností stěžovatel navrhl zrušení shora označených rozsudků Krajského soudu v Praze (dále také "odvolací soud") a Okresního soudu v Mělníku (dále také "soud prvního stupně"). Rozsudkem odvolacího soudu byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně. Soud prvního stupně rozhodl výrokem I. tak, že žalovaný SPOLANA, a. s., IČ 45147787, se sídlem ul. Práce 657, Neratovice, je povinen zaplatit stěžovateli částku 354 000,- Kč, a výrokem II. tak, že žaloba stěžovatele se v části, v níž se domáhal zaplacení částky 2 850 000,- Kč, zamítá. Stěžovatel tvrdí, že postupem obecných soudů bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces, garantované čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, a právo na ochranu zdraví, garantované čl. 31 Listiny základních práv a svobod.
Stěžovatel v ústavní stížnosti popsal dosavadní průběh řízení.
Stěžovatel uvádí, že od roku 1966 pracoval ve Spolaně Neratovice - právního předchůdce SPOLANY a.s. V letech 1966 až 1969 pracoval v objektu lindan a v letech 1967 a 1968 pracoval jako zástupce předáka v objektu výroby PCP. Od roku 1968 pracoval jako provozní chemik - předák při výrobě cyklamátu. V letech 1969 až 1972 pracoval jako technik ČSAV. Od roku 1972 pracoval v provozu kaprolaktam a od ledna 2000 jako vedoucí technik. Ve Spolaně Neratovice byl podle hygienického posudku exponován 2,3,7,8-TCDD a onemocněl acne chlorina. Tato nemoc byla hlášena jako nemoc z povolání v roce 1968 a odškodněna.
Dne 16.11.2001 byla hlášena další nemoc z povolání - stav po intoxikaci tetrachlor-dibenzo-p-dioxinem (datum zjištění 14.02.1996) a bylo provedeno bodování za ztížení společenského uplatnění dle tabulky IV., odst. 65 zákona č. 30/1965 Sb. a vyhlášky č. 32/1965 Sb., ve znění pozdějších předpisů, ve výši 600 bodů. Za toto poškození zdraví byl stěžovatel již odškodněn, když Okresní soud v Mělníku rozsudkem ze dne 9.11. 2005,
č.j. 5C 774/2003-83 přiznal mimořádné odškodnění stěžovatele ve výměře desetinásobku základního hodnocení.
Při vyšetření v lednu 2004 nalezli lékaři Kliniky nemocí z povolání Všeobecné fakultní nemocnice v Praze u stěžovatele řadu nálezů, které odpovídají následkům intoxikace TCDD. Zároveň provedli přebodování za ztížení společenského uplatnění podle přílohy č. 4 k vyhlášce č. 440/2001 Sb. na 1500 bodů. Jelikož v roce 2001 bylo proplaceno 600 bodů, k proplacení zbývalo 900 bodů, což ve finančním vyjádření představuje částku 108.000,- Kč, když tato částka byla posléze likvidována v červnu 2004.
Stěžovatel trpí velmi vysokou hladinou 2,3,7,8-TCDD-tetrachlor-dibenzo-p-dioxinem, látky, která působí v lidském těle po desetiletí, a proto vyvolává četné pozdní následky, zejm. na kardiovaskulárním a nervovém systému. Hlavním nálezem byl pseudoneurastenický syndrom s depresivním laděním vyžadující komplexní trvalou léčbu. V neurologickém nálezu byly zjištěny hraniční změny ve zrakových evokovaných potenciálech a mírné zhoršení ve SPECTu mozku. Dále byl zjištěn gerontoxon a poruchy lipidového metabolismu vyžadující soustavnou terapii hypolipidemiky. V souvislosti s 2,3,7,8-TCDD-tetrachlor-dibenzo-p-dioxinem byly zjištěny lehké známky postižení kardiovaskulárního systému při ICHS a hypertenzi (hraniční nález na ECHO a EKG, drobné atheromatózní pláty v karotidách, změny cév sítnice, zhoršení perfúze v cévách prstů i předloktí). Přetrvávají drobné pustulky acne chlorina.
U stěžovatele však došlo k závažné změně poměrů spočívající v podstatném zhoršení zdravotního stavu, když při operaci pravé ledviny dne 21.5.2008 byl zjištěn karcinom z 2,3,7,8-tetrachlor-dibenzo-p-dioxinu. Toto podstatné zhoršení zdravotního stavu je konstatováno v lékařském posudku o bolestném pro nemoc z povolání ze dne 9.10.2008.
Kromě zjištění závažného onkologického onemocnění došlo u stěžovatele k dalšímu zhoršení zdravotního stavu - k progresi aterosklerotických změn krčních tepen prokázaných ultrasonografickým vyšetřením, zhoršení nálezu v Lanthonyho testu barevného vidění, přetrvává velmi vysoká hladina 2,3,7,8,-TCDD. Také toto zhoršení zdravotního stavu má mít za následek, že stěžovatel je omezen v běžných úkonech denního života.
Podstatné zhoršení zdravotního stavu stěžovatele spočívá v celkovém zhoršení stavu a ve zjištění nádorového onemocnění ledviny. Jde o onkologické onemocnění s nejistou prognózou, což dle stěžovatele znamená, že je přímo ohrožen na životě.
Stěžovatel uvádí, že po stránce skutkové i právní je jeho případ mimořádný a hodný výjimečného zřetele. Dle stěžovatele jde o případy, v nichž je možno přiznat volnou úvahou soudu, založenou na všech okolnostech případu, maximální odškodnění.
Stěžovatel uvádí, že byl odškodněn v základní výměře, a proto se domáhal mimořádného navýšení odškodnění za ztížení společenského uplatnění. Obecné soudy však dle stěžovatele posoudily situaci stěžovatele jako natolik bezvýznamnou, že přiznaly mimořádné odškodnění 354 000,-Kč (450 000,-Kč po odečtení zálohy ve výši 96 000,-Kč) a co do částky 2 850 000,-Kč žalobu zamítly.
Dle stěžovatele jsou rozhodnutí soudu prvního stupně i soudu odvolacího následkem porušení práva na spravedlivý proces a práva na ochranu zdraví, garantovaných ústavním pořádkem České republiky. Neústavnost stěžovatel spatřuje v tom, že hodnocení důkazů vybočuje ze zásady jejich volného hodnocení. V konkrétní posuzované věci se tak má jednat o svévoli. Stěžovatel dále uvádí, že úvaha soudů o výši odškodnění se vymyká rozhodovací praxi soudů v obdobných věcech, čímž má být rovněž porušeno právo účastníka na jednotnou rozhodovací činnost.
Přiznání náhrady ve výměře 450 000,- Kč je dle stěžovatele zcela nepřiměřené zásadám uvedeným v ustanovení §3 vyhlášky č. 440/2001 Sb., o odškodnění bolesti a ztížení společenského uplatnění, ve znění pozdějších předpisů.
Dle stěžovatele pochybil rovněž odvolací soud, neboť kromě nesprávného posouzení přiměřenosti odškodnění přebírá také nesprávný právní názor soudu prvního stupně, který uvádí, že na případ dopadá ustanovení §5 odst. 3 uvedené vyhlášky, a uzavírá, že u žalobce nedošlo objektivně v jeho společenském uplatnění k podstatnému zhoršení ve srovnání se stavem před tímto novým onemocněním, což má být v rozporu s lékařskými závěry.
Stěžovatel uvádí, že na souzený případ dopadá ustanovení §7 odst. 3 uvedené vyhlášky, nikoliv §6 odst. 1 písm. c), neboť dle tohoto ustanovení nelze posuzovat následky nemoci, které významně mění délku života. Dle stěžovatele jsou tak rozhodnutí v rozporu s judikaturou Ústavního soudu, dle které má být brána v úvahu zejména závažnost způsobené škody na zdraví, možnost vyléčení a míra zavinění škůdce. K tomu stěžovatel dále uvádí příklady rozhodnutí, kterými byla přiznána náhrada nesrovnatelně vyšší.
Stěžovatel v neposlední řadě napadá výrok o nákladech řízení, kdy odvolacímu soudu vytýká nesprávnou aplikaci ustanovení §142 občanského soudního řádu.
S ohledem na uvedené skutečnosti stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud napadené rozsudky zrušil.
Relevantní znění příslušných ustanovení Listiny základních práv a svobod, jejichž porušení stěžovatel namítá, je následující:
Čl. 31 Listiny základních práv a svobod:
Každý má právo na ochranu zdraví. Občané mají na základě veřejného pojištění právo na bezplatnou zdravotní péči a na zdravotní pomůcky za podmínek, které stanoví zákon.
Čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod:
Každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu.
II.
Z předložených rozhodnutí obecných soudů a vyžádaného spisu bylo zjištěno, že dne 13. 2. 2009 stěžovatel u Okresního soudu v Mělníku podal žalobu proti žalovanému na náhradu škody při nemoci z povolání ve výši 3 204 000,- Kč. Rozsudkem Okresního soudu v Mělníku ze dne 30. 11. 2009, č. j. 5 C 58/2009-59 bylo ve výroku I. rozhodnuto tak, že žalovaný je povinen stěžovateli zaplatit částku 354 000,- Kč, ve výroku II. tak, že žaloba se co do částky 2 850 000,- Kč zamítá, a ve výroku III. tak, že žádný z účastníků nemá nárok na náhradu nákladů řízení. Soud prvního stupně v odůvodnění mimo jiné uvádí, že na daný případ nedopadá ustanovení §5 odst. 2 uvedené vyhlášky, avšak dopadá na něj ustanovení §5 odst. 3 uvedené vyhlášky. Dle něj platí, že pokud společenské uplatnění poškozeného bylo již ztíženo předchozími změnami zdravotního stavu nesouvisejícími s posuzovanou škodou na zdraví, hodnotí se pouze následky, které vznikly z této škody na zdraví, popřípadě vedly k podstatnému zhoršení předchozích změn zdravotního stavu. Soud prvního stupně k tomu dodává, že pro závažnost předchozího onemocnění stěžovatele a závažnost ztížení společenského uplatnění, které stěžovatel v důsledku tohoto předchozího onemocnění utrpěl, nedošlo objektivně ve společenském uplatnění stěžovatele k tak výraznému nebo podstatnému zhoršení ve srovnání se stavem před novým onemocněním, jak by tomu bylo v případě shodného onemocnění u zdravého člověka. Stěžovatelem zdůrazňovaný negativní následek nového onemocnění, a to zejména zhoršení psychického stavu stěžovatele a jeho deprese, se u něj, jak uvádí soud prvního stupně, vyskytovaly již i před novým onemocněním, přičemž při dřívější nemoci bylo psychiatrické onemocnění stěžovatele hodnoceno jako jeden z nejzávažnějších následků dřívějšího onemocnění. Soud prvního stupně dále uvádí, že v souzené věci nejsou dány podmínky pro aplikaci ustanovení §7 odst. 3 uvedené vyhlášky pro mimořádné zvýšení odškodnění na desetinásobek bodového ohodnocení. Stěžovatel dle soudu prvního stupně v žalobě neuvádí nic konkrétního, z čeho by bylo možno usuzovat na výjimečnost dané nemoci, přičemž stěžovatel žádné důkazy nepředložil ani po poučení dle §118a odst. 3 občanského soudního řádu. Soud prvního stupně však základní odškodnění ve vazbě na bodové ohodnocení ve výši 300 000,- Kč hodnotil jako nedostatečné a v dané věci aplikoval ustanovení §6 odst. 1 písm. c) uvedené vyhlášky a odškodnění stěžovatele zvýšil o 50 %. Soud prvního stupně částku 450 000,- Kč považuje za odpovídající konkrétním okolnostem případu.
Stěžovatel i žalovaný rozsudek soudu prvního stupně napadli odvoláním. Stěžovatel v odvolání uvedl, že výše přiznané náhrady společenského uplatnění je v rozporu se zásadami vymezenými v ustanovení §3 uvedené vyhlášky. Nesouhlasil se závěry soudu prvního stupně, že v jeho případě nedošlo k podstatnému zhoršení ve společenském uplatnění. Konkrétně poukazoval na nutnost aplikace ustanovení §7 odst. 3 uvedené vyhlášky.
Rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 6. 4. 2010, č. j. 23 Co 66/2010-104 byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen. Odvolací soud v odůvodnění uvádí, že neshledal důvodným odvolání stěžovatele. Dle uvedené vyhlášky, resp. její přílohy č. 4, se v uvedeném případě onemocnění hodnotí sazbou 2000-2800 bodů, výjimečně 3000 bodů. Lékařka, která vypracovala znalecký posudek nevyužila maximální hranice a odškodnění bylo stanoveno 2500 body. Odvolací soud dále uvedl, že základní bodové ohodnocení vyjadřuje všechny předpokládané možnosti vývoje onemocnění. Dle odvolacího soudu z uvedené vyhlášky vyplývá, že zatímco podle §6 odst. 1 písm. c) je třeba bodové ohodnocení zvýšit s ohledem na zvlášť těžké následky škody na zdraví, podle ustanovení 7 odst. 3 je možné bodové ohodnocení zvýšit jen tehdy, jedná-li se o zvlášť výjimečný případ hodný mimořádného zřetele. Pro aplikaci §7 odst. 3 uvedené vyhlášky samotná skutečnost, že v konkrétním případě došlo u stěžovatele ke zvlášť těžkým následkům škody na zdraví, nestačí. Jako správný byl shledán i výrok o nákladech řízení mezi účastníky navzájem.
III.
Po seznámení s obsahem ústavní stížnosti, napadenými rozsudky a soudním spisem Ústavní soud konstatuje, že návrh stěžovatele na zrušení napadených rozsudků je zjevně neopodstatněný. Opodstatněností ústavní stížnosti je v řízení před Ústavním soudem třeba rozumět podmínku, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno základní právo nebo svoboda stěžovatele.
Ústavní soud opakovaně zdůrazňuje, že není vrcholem soustavy obecných soudů a zásadně není oprávněn zasahovat do jejich rozhodovací činnosti. Zasáhnout do rozhodovací činnosti obecných soudů může jen tehdy, shledá-li současně porušení základního práva či svobody.
Právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod by bylo porušeno, pokud by komukoliv byla upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. pokud by soud odmítl jednat a rozhodovat o podaném návrhu, event. pokud by zůstal v řízení bez zákonného důvodu nečinný. K takové situaci v posuzované věci nedošlo. Obecné soudy se v rámci občanského soudního řízení věcí podrobně zabývaly a svá rozhodnutí, tedy proč došlo k částečnému zamítnutí žaloby, resp. potvrzení rozhodnutí soudu prvního stupně soudem odvolacím, řádně odůvodnily.
Ústavní soud nemůže přihlédnout k argumentu stěžovatele, že v obdobných věcech obecné soudy přiznaly žalobcům částky nesrovnatelně vyšší. Každá z těchto příkladmo uvedených věcí se vyznačuje svými specifickými okolnostmi, které v Ústavním soudem souzené věci nenastaly. Stejně tak institut právní moci rozhodnutí civilního soudu se neodráží ve vázanosti tímto rozhodnutím pro jiné obdobné případy rozhodované jinými soudy. Ústavní soud se souzenou věcí pečlivě zabýval a dospěl k závěru, že napadená rozhodnutí nejsou v rozporu s dřívější judikaturou obecných soudů. Jak soud odvolací, tak zejména soud prvního stupně se věcí podrobně zabývaly, přičemž se soustředily i na stěžovatelem uváděné otázky závažnosti způsobené škody a možnosti vyléčení. Z hlediska ústavnosti tak nedošlo k porušení žádných pravidel. Obecné soudy přesně uvedly, která ustanovení v dané věci aplikovaly, resp. přesně odůvodnily, proč nedošlo k podřazení pod ustanovení §7 odst. 3 uvedené vyhlášky.
Ohledně provádění a zejména hodnocení důkazů poukazuje Ústavní soud na svoji konstantní judikaturu, podle které z ústavního principu nezávislosti soudů vyplývá zásada volného hodnocení důkazů. Ústavnímu soudu nepřísluší zasahovat do volného uvážení obecných soudů, zjišťuje však, zda rozhodnutí soudu je přezkoumatelné z hlediska identifikace rámce, v němž se volná úvaha soudu pohybovala. Hodnocení důkazů a závěry o pravdivosti či nepravdivosti tvrzených skutečností jsou přitom věcí vnitřního přesvědčení soudce a jeho logického myšlenkového postupu. Ústavnímu soudu zpravidla nepřísluší ani přehodnocování dokazování prováděného obecnými soudy, a to ani tehdy, pokud by se s ním sám neztotožňoval. Ústavní soud by mohl do tohoto procesu zasáhnout pouze tehdy, pokud by obecné soudy překročily hranice dané zásadou volného hodnocení důkazů, popř. pokud by bylo možno konstatovat tzv. extrémní rozpor mezi zjištěným skutkovým stavem a vyvozenými skutkovými či právními závěry. Teprve tehdy by byl jeho zásah odůvodněn, neboť takové rozhodnutí by bylo třeba považovat za stojící v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 84/94). Takový stav však v posuzované věci shledán nebyl.
Jestliže tedy soud prvního stupně i soud odvolací zmíněnou otázku posoudily odlišně od stěžovatelova přesvědčení a svá právní posouzení přiměřeným způsobem odůvodnily, jde o právní závěr ústavně nezávislých soudů, do jejichž rozhodovací činnosti je ingerence Ústavního soudu nepřípustná.
Co se týče výroků o nákladech řízení, ani v tomto bodě nelze uznat argumenty stěžovatele. Obecné soudy v dané věci správně aplikovaly příslušná ustanovení občanského soudního řádu.
K ostatním stěžovatelem uvedeným argumentům Ústavní soud uvádí, že obecné soudy rozhodovaly plně v souladu s právními předpisy a stěžovatele na jeho právech nijak neomezily ani nepoškodily. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud konstatuje, že nedošlo ani k porušení práva garantovaného čl. 31 Listiny základních práv a svobod.
Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele, byla jeho ústavní stížnost, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. prosince 2010
Vojen Güttler, v.r.
předseda senátu