ECLI:CZ:US:2010:1.US.1755.10.1
sp. zn. I. ÚS 1755/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Ivany Janů a Františka Duchoně o ústavní stížnosti stěžovatele J. N., zastoupeného JUDr. Květuší Blaškovičovou, advokátkou se sídlem v Plzni, Pod Vinicemi 2, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 4. 2010, č. j. 30 Cdo 594/2010-242, proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 7. 7. 2009, č. j. 11 Co 317/2009-222, a proti rozsudku Okresního soudu Plzeň - město ze dne 30. 3. 2009, č. j. 34 C 251/2007-207, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností brojí stěžovatel proti shora citovaným rozhodnutím obecných soudů pro tvrzené porušení svých základních práv, zejména práva na spravedlivý proces.
Okresní soud Plzeň - město napadeným rozsudkem zamítl žalobu o zaplacení 1.000.000.000,- Kč (výrok I.), jíž se stěžovatel domáhal na žalovaném zaplacení částky 1.000.000.000,- Kč jako nemajetkové újmy za nesprávný úřední postup soudkyně Okresního soud Plzeň - město Mgr. Vlasty Chaloupkové.
Krajský soud v Plzni napadeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé potvrdil. Dospěl k závěru, že žalobce - stěžovatel neprokázal nesprávný úřední postup soudkyně Okresního soudu Plzeň - město Mgr. Vlasty Chaloupkové; ten spatřoval ve skutečnosti, že tato soudkyně zahájila a posléze vedla řízení o jeho způsobilosti k právním úkonům, dle jeho mínění v rozporu se zákonem, neboť namísto toho jej měla vyzvat k odstranění vad jeho podání, jímž se domáhal zaplacení částky 50.000.000,- Kč. Odvolací soud uvedl, že o nesprávný úřední postup by se mohlo jednat tehdy, pokud by soud zahájil řízení o způsobilosti k právním úkonům bez toho, že by k takovému řízení dostal kvalifikovaný podnět. V tomto případě se však o takovou situaci nejednalo; soud čerpal při zahájení řízení ze závěrů odborného posouzení. Z této situace by se naopak mohlo jednat o nesprávný úřední postup, zakládající odpovědnost státu za škodu, pokud by soud řízení o způsobilosti žalobce k právním úkonům nezahájil a vznikla by tím komukoli újma.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal stěžovatel dovolání. Jeho přípustnost dovodil z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Nejvyšší soud dovolání stěžovatele podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl. Uvedl, že dovolání bylo potencionálně přípustné toliko dle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., avšak stěžovatel neuvádí, v čem spatřuje otázku zásadního právního významu. Opakoval pouze své dřívější tvrzení, že "stát zneužil psychiatrii, aby se mohl pomstít nepohodlným občanům, kteří podávají k soudu tzv. nesmyslná podání a místo aby dal soud žalobci šanci k odstranění vad jeho podání, rovnou ho poslal na psychiatrii". Nejvyšší soud konstatoval, že otázku s judikatorním přesahem dovolání vůbec neobsahuje. Dále konstatoval, že uplatňuje-li stěžovatel ve svém dovolání také dovolací důvod ve smyslu §241a odst. 3 o. s. ř., tj. že rozhodnutí (odvolacího soudu) vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, přehlíží, že tento dovolací důvod lze uplatnit toliko v případě přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. a) a b), popřípadě podle obdobného užití těchto ustanovení (§238 a 238a), tedy v případě diformních, resp. skrytě diformních rozhodnutí; o takový případ zde nejde.
II.
Ústavní soud se nejprve zabýval opodstatněností ústavní stížnosti v poměru k rozhodnutí Nejvyššího soudu.
Již na tomto místě Ústavní soud připomíná, že není součástí soustavy obecných soudů a není těmto soudům nadřízen. Je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Do činnosti obecných soudů proto může zasahovat pouze tehdy, jestliže jejich rozhodnutím či jiným zásahem dojde k porušení ústavně zaručených práv či svobod účastníka řízení. Takový stav však - ve vztahu k rozhodnutí dovolacího soudu - zjištěn nebyl.
Nejvyšší soud se samotným meritem věci nezabýval. V odůvodnění svého odmítavého rozhodnutí dostatečně objasnil svůj závěr o nepřípustnosti podaného dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Ten zdůvodnil tím, že stěžovatel ve svém dovolání ani neuvedl, v čem spatřuje otázku zásadního právního významu. Existenci takové otázky neshledal ani sám dovolací soud. O excesní interpretaci obsahu stěžovatelova dovolání se zde v žádném případě jednat nemůže.
Pokud jde o názor Nejvyššího soudu na stěžovatelem uplatněný tzv. nezpůsobilý dovolacího důvod ve smyslu §241a odst. 3 o. s. ř., tu Ústavní soud poukazuje kupříkladu na nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 182/05 ze dne 18. 12. 2007; jeho rozhodovací důvody respektoval v nyní posuzované věci i Nejvyšší soud. V citovaném nálezu Ústavní soud konstatoval, že "absence způsobilého dovolacího důvodu dle ust. §241a odst. 2 o. s. ř. v podaném dovolání vylučuje možnost dovolacího soudu rozhodnout o přípustnosti dovolání dle §237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř., z důvodů závisejících na jeho uvážení.", tedy že "Rozhodnutí soudu, proti němuž má být založena přípustnost dovolání dle ust. §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., nelze napadnout z důvodu nesprávnosti skutkových zjištění (srov. např. argumentaci a contrario v rámci dikce ust. §241a odst. 3 o.s.ř.: "Je-li dovolání přípustné podle ust. §237 odst. 1 písm. a), b), popřípadě podle obdobného užití těchto ustanovení (§238 a 238a), lze dovolání podat také z důvodu, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování.")."
V této souvislosti je namístě zdůraznit i to, že stěžovatel konkrétní námitky proti uvedenému postupu Nejvyššího soudu ani ve vlastní ústavní stížnosti nevznáší.
Ústavní soud tak uzavírá, že zásah do práv stěžovatele samotným rozhodnutím dovolacího soudu neshledal, a proto v této části ústavní stížnost jako neopodstatněnou podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítl.
III.
Pokud jde o meritorní stránku věci, ta byla řešena napadenými rozhodnutími soudů prvního a druhého stupně.
Stěžovatel v rámci merita věci v ústavní stížnosti namítá, že Česká republika - Ministerstvo spravedlnosti ČR prostřednictvím soudců zneužívá psychiatrii vůči nepohodlným občanům, kteří se politicky projevují v souladu se svými ústavními právy. Řízení o způsobilosti k právním úkonům považuje za nesprávné a nezákonné, represivní; místo zahájení řízení o způsobilosti stěžovatele k právním úkonům měl být prý stěžovatel poučen o "chybném podání jiné žaloby o odškodnění". Stěžovatel "došel k poznání, že v tomto státě se nelze dovolat práva, kdy o právu rozhodují stále komunističtí soudci a jiní komunističtí přisluhovači, čímž dochází k pokračování totality v ČR." (srov. str. 3 ústavní stížnosti).
Podstatou ústavní stížnost je tedy přesvědčení, že zahájení řízení o způsobilosti stěžovatele k právním úkonům bylo "nesprávným úředním postupem" ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb., takže stěžovateli měla být přiznána náhrada újmy takovým postupem způsobená. Pokud napadené rozsudky dospěly k opačnému závěru - tedy že se nejednalo o "nesprávný úřední postup" - založily prý porušení základních práv stěžovatele, podle řady článků Listiny základních práv a svobod a Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, jež v ústavní stížnosti cituje.
Tu nelze přehlédnout, že ústavní stížnost v podstatě neobsahuje žádnou konkrétní argumentaci - tím méně ústavněprávní - na podkladě níž by bylo možné dospět k závěru o protiústavnosti napadených rozhodnutí. Stěžovatel prakticky toliko konstatuje, že řízení o jeho způsobilosti k právním úkonům bylo zahájeno nesprávně a nezákonně.
Zde Ústavní soud konstatuje, že především soud odvolací se s námitkou stěžovatele o nesprávnosti a nezákonnosti o zahájení řízení o způsobilosti stěžovatele k právním úkonům přesvědčivě vypořádal. To je zřejmé z další argumentace tohoto usnesení.
Nejdříve totiž odvolací soud vymezil následující - stěžovatelem ani nerozporovaná - fakta:
"...dne 3.11.2003 podal samosoudce Okresního soudu Plzeň - město Mgr. Jiří Levý podnět opatrovnickému oddělení téhož soudu k zahájení řízení o způsobilosti žalobce k právním úkonům s odůvodněním, že žalobce se v jiném řízení domáhá náhrady škody ve výši 50.000.000,- Kč, která mu měla být způsobena v přestupkovém řízení. Z přestupkového spisu vyplývá, že byl v tomto řízení zkoumán žalobcův duševní stav a znalkyně z oboru psychiatrie MUDr. F. přitom dospěla k závěru, že žalobce trpí paranoidním vývojem osobnosti, onemocnění má chronický průběh a že žalobce není schopen chápat smysl a účel jednání v přestupkovém řízení. Tato skutečnost vedla soudce Okresního soudu Plzeň - město Mgr. Jiřího Levého k pochybnosti o tom, zda je žalobce způsobilý k právním úkonům. Dále odvolací soud z citovaného spisu zjistil, že věc byla přidělena soudkyni Okresního soudu Plzeň - město Mgr. Vlastě Chaloupkové, která usnesením ze dne 20.11.2003, č. j. 15 Nc 1231/2003-2, zahájila řízení o způsobilosti žalobce k právním úkonům....po vypracování znaleckého posudku bylo usnesením Okresního soudu Plzeň - město ze dne 12.3.2007, č. j. 15 Nc 1231/2003-250, řízení o způsobilosti žalobce k právním úkonům zastaveno." (srov. str. 2 napadeného odvolacího rozsudku, tedy str. 222 spisu).
Posléze odvolací soud vyšel z následující - rozumně akceptovatelné - premisy: "O nesprávný úřední postup by se mohlo jednat, pokud by soud zahájil řízení o způsobilosti k právním úkonům bez toho, aby k takovému řízení dostal kvalifikovaný podnět." (srov. str. 4 odvolacího rozsudku).
Tuto premisu potom odvolací soud aplikoval na konkrétní případ stěžovatele takto:
"V daném případě byl podnět k zahájení tohoto řízení dán předsedou Okresního soudu Plzeň - město Mgr. Jiřím Levým, nešlo evidentně o jeho laickou úvahu, ale čerpal ze závěrů odborného posouzení. Naopak, kdyby za této situace soud nekonal a nezahájil by řízení o způsobilosti žalobce k právním úkonům, mohlo by se jednat o nesprávný úřední postup a pokud by vznikla komukoli újma, zakládalo by to odpovědnost státu za tuto škodu." (srov. str. 4 odvolacího rozsudku).
Z uvedeného plyne racionálně logicky přijatelný názor obecných soudů, že v případě stěžovatele nebyla naplněna skutková podstata pojmu "nesprávný úřední postup" ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb. Naopak, ani sám stěžovatel nepředkládá jiný možný - současně však rozumně obhajitelný - postup, než který zaujal obecný soud zahájením řízení o způsobilosti stěžovatele k právním úkonům. Jestliže měl rozhodující soudce takto kvalifikovaný podnět (ze strany znalkyně z oboru psychiatrie), vskutku jej nemohl ignorovat; to by totiž zakládalo svévoli a popření teze, že řízení o způsobilosti k právním úkonům je řízením sloužícím především k ochraně osob, o jejichž způsobilost jde. Stěží bylo jiné cesty, jak potvrdit či vyvrátit citovaný odborně kvalifikovaný podnět, než zahájit řízení o způsobilosti stěžovatele k právním úkonům a v rámci toho právě zadat vypracování znaleckého posudku.
Lze jen znovu zopakovat, že stěžovatel konkrétní výhrady proti citované argumentaci odvolacího soudu v ústavní stížnosti ani nevznáší. Omezuje se v podstatě jen na vyslovení opačného závěru; podle ustálené judikatury však okolnost, že obecné soudy rozhodly odchylně od názoru stěžovatele, přirozeně - sama o sobě - úspěšnost ústavní stížnosti založit nemůže.
Za tohoto stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že ani napadenými rozsudky soudů prvního a druhého stupně k porušení základních práv stěžovatele, jichž se dovolává, zjevně nedošlo.
Proto Ústavní soud i v této části ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. srpna 2010
Vojen Guttler v. r.
předseda senátu