ECLI:CZ:US:2010:1.US.1823.10.1
sp. zn. I. ÚS 1823/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Františka Duchoně a Ivany Janů o ústavní stížnosti Ing. J. K., zast. Zuzanou Nussbergerovou, advokátkou, sídlem Čajkovského 8, Praha 3, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14.4.2010, č.j. 28 Cdo 447/2010/76, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24.6.2009, č.j. 28 Co 191/2009-58, a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9, ze dne 12.2.2009, č.j. 14 C 302/2008-34, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 9 jako účastníků řízení, a Pozemkového fondu České republiky, sídlem Husinecká 1024/11a, Praha 3, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností napadl stěžovatel v záhlaví uvedené usnesení Nejvyššího soudu, rozsudek Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 9 (dále jen "obvodní soud"). K věci uvedl, že v řízení před obvodním soudem uplatňoval vůči vedlejšímu účastníkovi nárok na převod náhradních pozemků s tím, že nabyl restituční nároky před uplynutím lhůty stanovené zákonem č. 253/2003 Sb., a ještě před jejím uplynutím uplatnil svůj nárok u vedlejšího účastníka; když bylo patrno, že vedlejší účastník zůstává nečinný, uplatnil svůj nárok u soudu, to rovněž před uplynutím dvouleté lhůty. Konstatoval, že v řízení prokázal nabytí pohledávky založené rozhodnutím Ministerstva zemědělství - Pozemkového úřadu Praha, že restituční nárok nabyl nikoliv za účelem provozování nějakých komerčních aktivit, ale výlučně za účelem rozšíření zemědělské prvovýroby, a že dokázal, že na něj tzv. restituční tečka nedopadá, že o oprávněnosti nároku bylo rozhodnuto až 3 roky po účinnosti zákona č. 253/2003 Sb. Obvodní soud jeho žalobu zamítl s tím, že provozuje zemědělskou výrobu prostřednictvím právnické osoby a vzhledem k obhospodařované výměře na něj nelze pohlížet jako na malovýrobce a s tím, že nabyl restituční nároky v době, kdy již byla nastolena tzv. restituční tečka a že tedy nemohl být v legitimním očekávání, že jeho nárok proti vedlejšímu účastníkovi bude splněn. Městský soud rozsudek soudu I. stupně potvrdil, přičemž za rozhodující považoval skutečnost, že nabyl restituční nároky v době, kdy již byla nastolena restituční tečka. Jeho dovolání, v němž vymezil za otázku zásadního významu posouzení, zda uplynutím dvouleté lhůty stanovené zákonem č. 253/2003 Sb. zaniká nárok na převod náhradních pozemků i v případě, že tento nárok vznikl ve vztahu k původní oprávněné osobě až po účinnosti zákona č. 253/2003 Sb., tudíž kromě původních oprávněných osob a jejich dědiců nemůže být nikdo v legitimním očekávání uspokojení svého nároku, Nejvyšší soud odmítl s odůvodněním, v němž jen citoval §13 odst. 6 7 zák. č. 229/1991 Sb., zmínil nález Ústavního soudu sp.zn. Pl. ÚS 6/05 a uvedl, že pro zánik nároku na vydání náhradního pozemku není rozhodující zda byl uplatněn, ale jen to, zda v zákonem stanovené lhůtě byl uspokojen a že s neuspokojením nároku je spojen zánik práva. Stěžovatel tvrdí, že všemi třemi rozhodnutími došlo k porušení čl. 90 a čl. 95 odst. 1 Ústavy ČR (dále jen "Ústava"), čl. 4 odst. 4, čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina). V další části ústavní stížnosti (část III.) stěžovatel prezentuje vlastní právní názor o podmínkách zániku práva, který vyúsťuje v kritiku výkladu, podle něhož dlužníkovi postačí ze své vlastní vůle neplnit závazek po určitou dobu a právo na plnění zanikne, aniž by věřitel toto právo mohl uplatnit; takový výklad považuje za základ nerovnosti mezi dlužníkem a věřitelem. Odkázal i na rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci sp.zn. 28 Cdo 4803/2009 (na toto rozhodnutí upozorňoval již v průběhu řízení před obecnými soudy), v němž Nejvyšší soud inkriminovanou lhůtu považuje za prekluzivní (propadnou), nikoliv za lhůtu omezující trvání práva. Připomíná i legitimní očekávání uspokojení nároku oprávněné osoby, které nemůže být anulováno chováním vedlejšího účastníka, jež zcela záměrně neplné své povinnosti a účelově celý proces převodu náhradních pozemků protahuje (fakticky obchází i rozhodnutí Ústavního soudu sp.zn. III. ÚS 495/02).
Zejména z uvedených důvodů (stížnostní důvody ještě doplnil argumenty o jeho vztahu k právnické osobě provozující zemědělskou výrobu, o předmětu jejího podnikání, o úvahy ohledně vymezení pojmu "malovýrobce" a o informace ohledně jeho pokusu použít restituční nárok v rámci zák. č. 95/1999 Sb.) stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud všechna napadená rozhodnutí obecných soudů zrušil.
Relevantní znění příslušných ustanovení Ústavy a Listiny, jejichž porušení stěžovatel namítá, je následující:
Čl. 90 Ústavy:
Soudy jsou povolány především k tomu, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům. Jen soud rozhoduje o vině a trestu za trestné činy.
Čl. 95 odst. 1 Ústavy:
Soudce je při rozhodování vázán zákonem a mezinárodní smlouvou, která je součástí právního řádu; je oprávněn posoudit soulad jiného právního předpisu se zákonem nebo s takovou mezinárodní smlouvou.
Čl. 4 odst. 4 Listiny:
Při používání ustanovení o mezích základních práv a svobod musí být šetřeno jejich podstaty a smyslu. Taková omezení nesmějí být zneužívána k jiným účelům, než pro které byla stanovena.
Čl. 11 odst. 1 Listiny:
Každý má právo vlastnit majetek. Vlastnické právo všech vlastníků má stejný zákonný obsah a ochranu. Dědění se zaručuje.
Čl. 36 odst. 1 Listiny:
Každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu.
II.
Z předložených rozsudků obecných soudů zjistil Ústavní soud následující relevantní skutečnosti:
Stěžovatel se žalobou podanou dne 1.9.2008 u obvodního soudu domáhal, aby vedlejšímu účastníkovi byla uložena povinnost uzavřít s ním smlouvu o převodu konkrétních pozemků v kat. úz. Vinoř, ev. aby mu byla uložena povinnost vydat stěžovateli pozemek nebo pozemky, které určí soud. Svoji žalobu odůvodnil tím, že nárok na náhradu za nevydané pozemky získala původně oprávněná osoba (na základě rozhodnutí pozemkového úřadu, které nabylo právní moci 12.10.2006), po opakovaných cesích získal nárok stěžovatel. Byť se účastnil veřejné nabídky, nebyl úspěšný, proto podal žalobu a odkázal na průlomové rozhodnutí Nejvyššího soudu sp.zn. 28 Cdo 436/2007. Obvodní soud žalobu zamítl, i když akceptoval postavení stěžovatele, nicméně zdůraznil, že není původní oprávněnou osobou a že jeho nárok na vydání pozemků zanikl uplynutím dvouleté lhůty (§13 odst. 6 a odst. 7 zák. 229/10991 Sb., ve znění zák. č. 253/2003 Sb.), protože stanovená lhůta není lhůtou prekluzivní, ale lhůtou omezující trvání práva. Obvodní soud se zabýval též odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp.zn. 28 Cdo 436/02007, k čemuž uvedl, že toto rozhodnutí na stěžovatele nedopadá, protože v odkazované věci nabyl postupník odvozený nárok v době, kdy nebyl v účinnosti zákon č. 253/2003 Sb. zakotvující restituční tečku. Rozsudek obvodního soudu napadl stěžovatel odvoláním, městský soud prvostupňový rozsudek potvrdil. V odůvodnění zdůraznil, že je mimo jakoukoliv pochybnost, že se na stěžovatele vztahuje tzv. restituční tečka, tudíž není nejdůležitější to, zda provozuje zemědělskou výrobu, či zda je malovýrobcem; rozhodující je skutečnost, že stěžovatel uzavřel smlouvy o postoupení pohledávky, jejímž předmětem byl nárok za nevydané pozemky, až v březnu 2008, tedy v době, kdy již byla nastolena tzv. restituční tečka. Z tohoto důvodu nemohl být stěžovatel v legitimním očekávání, že jeho nárok proti vedlejšímu účastníkovi bude splněn, a to bez ohledu na skutečnost, že vedlejší účastník měl na splnění jeho požadavku od března do října 2008. Proti rozsudku městského soudu podal stěžovatel dovolání; jeho zásadní význam po právní stránce spatřoval v posouzení, zda uplynutím dvouleté lhůty stanovení zákonem č. 253/2002 Sb. zaniká nárok na převod náhradních pozemků i v případě, že tento nárok vznikl původní oprávněné osobě až po jeho účinnosti. Nejvyšší soud dovolání odmítl pro nepřípustnost, protože zásadní právní význam rozsudku odvolacího soudu neshledal. V odůvodnění uvedl, že stěžovatel nesplňuje podmínky pro převod pozemku, dvouletá lhůta - pokud došlo ke vzniku nároku na převod náhradních pozemků - se vztahuje pouze na oprávněné osoby, nikoliv na postupníky.
III.
Po seznámení s obsahem ústavní stížnosti a s napadenými rozhodnutími obecných soudů Ústavní soud konstatuje, že návrh stěžovatele na jejich zrušení je zjevně neopodstatněný. Opodstatněností ústavní stížnosti je v řízení před Ústavním soudem třeba rozumět podmínku, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno základní právo nebo svoboda stěžovatele. Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83 a čl. 91 Ústavy) a není pravidelnou přezkumnou instancí rozhodnutí obecných soudů. Ústavní soud se proto ústavní stížností zabýval jen v rozsahu stěžovatelem namítaných porušení jeho základních práv a konstatuje, že žádné tvrzené porušení nebylo zjištěno.
Podstatou sporu stěžovatele a vedlejšího účastníka před obecnými soudy byl nárok na převod náhradních pozemků podle zák. č. 229/1991 Sb. Tento nárok původně (v roce 2006) vznikl oprávněné osobě, po řadě cesí se jej (v roce 2008) získal stěžovatel. Obecné soudy důvodně konstatovaly, že stěžovatel tento nárok získal až po nabytí účinnosti zákona č. 253/2003 Sb., jímž byla upravena tzv. restituční tečka (správně: byla určena lhůta omezující trvání práva na vydání náhradního pozemku, jako jednoho ze způsobů náhradního uspokojení restitučního nároku, aniž by byly dotčeny jiné způsoby) a jeho žalobu posoudily v souladu s právní úpravou, včetně ústavně právních dimenzí, které formuloval Ústavní soud v nálezu sp.zn. Pl. ÚS 6/05 (srov. zejména část VIII/g a do ní zařazený právní závěr: "Pekuniární účely cese u postupníků jsou v daném případě odlišné od účelu vydání náhradního pozemku dle §11 odst. 2 zákona o půdě původním restituentům. Při postoupení předmětných pohledávek si postupníci museli být vědomi nejen možných výhod, nýbrž i rizika takovéto cese s ohledem na způsob nabídky a přidělování náhradních pozemků Pozemkovým fondem,..."). Z tohoto důvodu je evidentní, že napadenými rozhodnutími nemohlo dojít k narušení stěžovatelova legitimního očekávání na nabytí majetku, tudíž ani k porušení čl. 11 odst. 1 Listiny.
K namítanému porušení práva na soudní ochranu chráněného v čl. 36 odst. 1 Listiny Ústavní soud, s odkazem na svoji dosavadní bohatou a konstantní judikaturu, dodává, že k takovému následku dojde teprve tehdy, jestliže by stěžovateli bylo upřeno právo domáhat se svého nároku u nezávislého a nestranného soudu (popř. by tento soud bezdůvodně odmítl jednat a rozhodnout o podaném návrhu, případně by zůstal v řízení delší dobu nečinný), příp. v pozici žalovaného adekvátním způsobem využívat procesní prostředky ke své obraně. Taková situace však nenastala; postupem obecných soudů nebylo vyloučeno ani omezeno právo stěžovatele domáhat se žalobou uspokojení svého nároku, nicméně předpokladem úspěšnosti je existence takového nároku. Jestliže bylo zjištěno, že stěžovateli nárok na vydání pozemků zanikl uplynutím doby, nemohla být jeho žaloba úspěšná, proto také nedošlo k porušení čl. 36 odst. 1 Listiny.
Pokud jde o stěžovatelovy námitky ohledně porušení čl. 90 a 95 odst. 1 Ústavy a čl. 4 odst. 4 Listiny, Ústavní soud dodává, že k jejich porušení by mohlo dojít pouze v souvislosti s porušením konkrétních základních práv a svobod. Jestliže Ústavní soud takto klasifikované porušení neshledal, nemohlo dojít ani k porušení obecných pravidel zařazených do těchto ustanovení.
Ústavní soud dále připomíná, že zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, rozeznává v §43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu, v zájmu racionality a efektivity jeho řízení, pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, že dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pokud informace zjištěné uvedeným způsobem vedou Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, bude bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení meritorního a kontradiktorního.
Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení ústavně zaručených základní práv a svobod stěžovatele, byla jeho ústavní stížnost, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. srpna 2010
Vojen Güttler, v.r.
předseda senátu