ECLI:CZ:US:2010:1.US.1862.10.1
sp. zn. I. ÚS 1862/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Vojena Güttlera a soudců Ivany Janů a Františka Duchoně o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. A. H., zastoupeného Mgr. Lukášem Zscherpem, advokátní kanceláře PRIME LEGAL, s. r. o., se sídlem v Plzni, Lochotínská 18, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 6. 4. 2010, č.j. 14 Cmo 13/2009-46, a proti usneseni Městského soudu v Praze ze dne 26. 9. 2008, č.j. 81 Cm 152/2008-16, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení výše uvedených rozhodnutí obecných soudů. Opírá ji zejména o následující důvody:
Stěžovatel byl menšinovým akcionářem společnosti SPOJPROJEKT PRAHA, akciová společnost (v řízení o ústavní stížnosti vedlejší účastník - dále jen "vedlejší účastník"). Vedlejší účastník svolal dne 27. 6. 2008 valnou hromadu, kde byla mj. projednána změna jeho stanov. Stěžovatel má za to, že tato změna je v rozporu se zákonem; tato změna nebyla v rozporu s §184 odst. 8 obchodního zákoníku charakterizována v pozvánce na valnou hromadu, takže předmětné usnesení by tedy mělo být prohlášeno za neplatné. Proto napadl platnost předmětného usnesení u Městského soudu v Praze; ten však jeho návrh na vyslovení neplatnosti předmětné valné hromady bez nařízení jednání zamítl, neboť došel k závěru že v daném případě byl sice porušen zákon, leč toto porušení nemělo žádné závažné právní následky. Prvoinstanční soud předmětné usnesení, kterým bylo rozhodnuto o meritu věci, nedoručil stěžovateli do vlastních rukou, nýbrž takzvaně "obyčejně".
Stěžovatel podat proti tomuto rozhodnutí Městského soudu v Praze odvolání k Vrchnímu soudu v Praze. Jako stěžejní námitku mimo jiné akcentoval, že soud prvého stupně v rozporu s §200e odst. 4 o. s. ř. nenařídil ve věcí jednání a neprovedl dokazování, tedy významným způsobem porušil procesní práva stěžovatele. Vrchní soud v Praze odvolání stěžovatele odmítl, neboť bylo podáno opožděně.
Stěžovatel pak v ústavní stížnosti konkretizuje dvě hlavní námitky, z nichž dovozuje porušení svých základních práv a svobod.
Stěžovatel nejprve konstatuje, že mu předmětné rozhodnutí (usnesení) městského soudu nemělo být doručeno toliko "obyčejně", ale do vlastních rukou; v předmětné věci bylo totiž usnesením rozhodováno o věci samé, byť se usnesením obvykle rozhoduje o méně důležitých aspektech řízení. Pak ovšem mělo být toto usnesení stěžovateli doručováno do vlastních rukou, stejně jako rozsudek (srov. §158 odst. 2 o. s. ř.), a to i vzhledem k dikci §167 odst. 2 o. s. ř. Podle stěžovatelových zkušeností přitom ostatní obecné soudy usnesení tohoto druhu doručují do vlastních rukou; pokud městský soud postupoval odlišně od této praxe, dopustil se libovůle, která měla mimo jiné ten negativní efekt, že stěžovatel zmeškal lhůtu pro podání odvolání. Stěžovatel totiž důvodně očekával, že usnesení bude v souladu s ustálenou soudní praxí v dané věci doručováno do vlastních rukou, a že tedy v případě, že dojde k pozdnímu vyzvednutí zásilky, dojde k tzv. fikci doručení až desátý den od jejího uložení.
Stěžovatel tedy uzavírá, že tímto nesprávným postupem Městského soudu v Praze bylo porušeno jeho základní právo na spravedlivý proces (k pojmu nesprávné aplikace jednoduchého práva v judikatuře Ústavního soudu stěžovatel odkazuje kupříkladu na nález Ústavního soudu ze dne 3. 7. 2003, sp. zn. III ÚS 737/02).
Za neméně podstatnou, avšak v rámci ústavní stížnosti jen podpůrnou, skutečnost považuje stěžovatel též to, že soud prvního stupně nesprávně aplikoval ustanovení §200e odst. 4 o. s. ř. a v rozporu s procesními předpisy nenařídil jednání a neprováděl dokazování. Tímto postupem prvoinstančního soudu došlo k významnému porušení procesních práv stěžovatele, zejména pak práva na ústnost a veřejnost jednání a práva stěžovatele vyjadřovat se ke všem navrženým důkazům a skutečnostem. Tato výše zmíněná práva jsou na nejobecnější úrovni definována již v Ústavě (například článek 96 Ústavy) nebo v Listině základních práv a svobod (dále jen "Listina" - čl. 38 Listiny).
II.
Ústavní soud si vyžádal spis Městského soudu v Praze evidovaný pod sp. zn. 81 Cm 152/2008. Zjistil, že jmenovaný soud rozhodl usnesením ze dne 26. 9. 2008, č. j. 81 Cm 152/2008-16, tak, že: "I. Návrh na určení neplatnosti usnesení valné hromady konané dne 27. června 2008 se zamítá.[...] II. Navrhovatel je povinen zaplatit odpůrci, k rukám jeho právního zástupce, na nákladech právního zastoupení 15.900,- Kč, a to do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení". Z odůvodnění citovaného rozhodnutí se mimo jiné podává, že městský soud postupoval podle §200e odst. 4 o.s.ř. a věc rozhodl bez nařízení jednání, protože ve věci podle něho nebylo potřeba provádět dokazování.
Odvolání stěžovatele proti citovanému usnesení městského soudu bylo usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 6. 4. 2010, č. j. 14 Cmo 13/2009-46, odmítnuto a zároveň bylo rozhodnuto o nákladech řízení. Vrchní soud konstatoval, že odvolání podal stěžovatel opožděně. Vyšel z občanského soudního řádu ve znění před účinností zákona č. 7/2009 Sb. Uvedl, že "[v] daném případě soud prvního stupně postupoval podle §46 odst. 1 věta první o.s.ř. Protože adresát nebyl na jím označené adrese zastižen, byla písemnost v souladu s §46 odst.3 o.s.ř. uložena. Podle ustanovení §46 odst. 3 o.s.ř. nebyla-li fyzická osoba zastižena na adrese, kterou označila soudu jako místo, kde se zdržuje, je uložení písemnosti, kterou si adresát nevyzvedl do 3 dnů (nebo jde-li o písemnost doručovanou do vlastních rukou, do 10 dnů) neúčinné, jestliže fyzická osoba prokáže, že se v místě doručování nezdržovala v den, kdy nebyla zastižena a v době do 3‚ resp. 10 dnů. Dle ustanovení §50c odst.4 o.s.ř. nebude-li uložená písemnost vyzvednuta do 3 dnů nebo, jde-li o písemnost, která má být doručena do vlastních rukou, do 10 dnů od uložení, považuje se poslední den lhůty za den doručení, i když se adresát o uložení nedozvěděl. [...] Námitce odvolatele, že usnesení mělo být vzhledem ke svému obsahu doručováno do vlastních rukou a nikoliv jako obyčejná zásilka, odvolací soud nepřisvědčil. Podle ustanovení §45b odst. 1 o.s.ř. se do vlastních rukou doručují písemnosti, u nichž tak stanoví zákon, a jiné písemnosti, nařídí-li to předseda senátu. Při doručování usnesení však (bez ohledu na jeho obsah) zákon povinnost doručit do vlastních rukou nestanoví. Je pouze na úvaze předsedy senátu, jakým způsobem bude napadené usnesení doručováno. Odvolací soud proto neshledal pochybení v postupu soudu prvního stupně, když nenařídil doručování usnesení odvolateli do vlastních rukou. [...] Podle ustanovení §50c odst. 4 o.s.ř. tak nastala fikce doručení třetím dnem od uložení, tj. dne 6. října 2008 (pondělí); v takovém případě pak není relevantní, kdy došlo k faktickému vyzvednutí uložené zásilky. Posledním dnem, kdy mohlo být podáno odvolání, byl den nastal 21. října 2008 (úterý). Odvolání však bylo podáno telefaxem až 24. října 2008, tedy po uplynutí odvolací lhůty.
III.
Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů (viz např. nález sp. zn. III. ÚS 23/93, Ústavní soud České republiky, Sbírka nálezů a usnesení, svazek 1, str. 41). Do rozhodovací činnosti obecných soudů je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, k porušení jeho základních práv či svobod chráněných ústavním pořádkem. Vzhledem k tomu, že se stěžovatel dovolával ochrany svého základního práva na spravedlivý proces, přezkoumal Ústavní soud z tohoto hlediska napadená rozhodnutí i řízení, z něhož tato rozhodnutí vzešla a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Jak plyne z předchozího textu tohoto usnesení, stěžovatelova stížnostní argumentace se v podstatě koncentruje do dvou námitek:
1) Stěžovatel namítá, že mu mělo být rozhodnutí městského soudu doručeno do vlastních rukou, aby tak mohl podle tehdy platné právní úpravy využít beneficia tzv. fikce doručení, podle níž docházelo k doručení až desátý den od uložení.
2) Podle stěžovatele není možné v řízení o neplatnosti valné hromady, resp. v řízení o neplatnosti usnesení valné hromady aplikovat §200e odst. 4 o. s. ř.
V této souvislosti Ústavní soud v prvé řadě uvádí, že jeho úlohou není bez dalšího vykládat jednoduché právo, neboť to zásadně přísluší soudům obecným. Stejně tak Ústavní soud nesjednocuje jejich judikaturu. Protože v právě projednávané věci zjevně nedošlo k situaci, kdy by byla jakýmkoliv způsobem porušena stěžovatelova základní práva nebo svobody či základní ústavněprávní principy, omezí se Ústavní soud v dalším textu tohoto usnesení jen na některá dílčí konstatování:
V občanském soudním řízení se rozhoduje zejména dvěma formami rozhodnutí: rozsudkem a usnesením. O věci samé se zpravidla rozhoduje rozsudkem, byť ani rozhodování usnesením o věci samé není nikterak výjimečné - srov. k tomu David L.; Ištvánek F.; Javůrková, N.; Kasíková, M.; Lavický, P. a kol. Občanský soudní řád, Komentář 1. díl Praha Wolters Kluwer ČR, a. s., 2009, s. 782 - bod 4. To stěžovatel v ústavní stížnosti v podstatě nereflektuje. Usnesení je ve srovnání s rozsudkem jako formou rozhodnutí zpravidla méně zásadní; s určitou mírou zjednodušení lze říci, že se používá zejména v případech, kdy je zvlášť kladen důraz na rychlost, s jakou mají být upraveny určíte právně-společenské poměry. Tomu je zpravidla uzpůsobeno doručování, možnost podání opravných prostředků nebo vykonatelnost. Proto nelze bez dalšího principy, které se užívají při rozhodování rozsudkem, vztahovat i na usnesení, a to zvláště, jestliže pro usnesení jako jednu z forem rozhodnutí platí pravidlo speciální. Právní literatura se přitom dlouhodobě shoduje v tom, že ustanovení §158 odst. 2 o. s. ř. o doručování do vlastních rukou se v případě rozhodování usnesením nepoužije, neboť se lze dovolat §168 odst. 2 o. s. ř. - srov. k tomu Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád Díl I. Komentář. 1. vydání. Praha : C. H. Beck, 2009, s. 1129 výkladem a contrario; Jaroslav Bureš, Ljubomír Drápal, Zdenek Krčmář a kolektiv Občanský soudní řád, 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2006, s. 759 výkladem a contrario; David L.; Ištvánek F.; Javůrková, N.; Kasíková, M.; Lavický, P. a kol. Občanský soudní řád, Komentář 1. díl Praha Wolters Kluwer ČR, a. s., 2009, s. 784 - bod 21 výslovně. Proto nelze na způsobu doručení v záhlaví citovaného usnesení městského soudu vidět nic protiústavního. Je tedy zřejmé, že odmítl-li vrchní soud stěžovatelem podané odvolání jako opožděné, učinil tak v souladu s příslušným procesním předpisem a ústavně konformně.
Pokud stěžovatel tvrdí, že postup jiných obecných soudů je odlišný, tuto námitku nespecifikuje a konkrétní judikatury se ani nedovolává. Zde je však podstatné - jak je již uvedeno výše - že není úkolem Ústavního soudu, aby judikaturu obecných soudů sjednocoval.
Se zřetelem k tomu se již Ústavní soud nemohl zabývat stěžovatelem naříkanou aplikací ustanovení §200e odst. 4 o. s. ř., o něž se opřel Městský soud v Praze; nepodal-li by stěžovatel své odvolání opožděně, resp. podal-li by tento opravný prostředek řádně a včas, měl by otevřenou cestu k jeho přezkoumání Vrchním soudem v Praze. To stěžovatel neučinil, takže ve vztahu k rozhodnutí Městského soudu v Praze nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu č. 182/1993 Sb.).
Pokud jde o napadené rozhodnutí Vrchního soudu v Praze dospěl Ústavní soud k závěru, že základní práva a svobody, jichž se stěžovatel dovolává, napadenými rozhodnutími zjevně porušeny nebyly.
Proto Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost z části jako návrh nepřípustný podle §43 odst. 1 písm. e), z části jak o návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. prosince 2010
Vojen Güttler, v. r.
předseda senátu