ECLI:CZ:US:2010:1.US.1931.10.1
sp. zn. I. ÚS 1931/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Ivany Janů a Františka Duchoně (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele: Odborové organizace pracovníků správ památkových objektů při Národním památkovém ústavu, se sídlem Bouzov 8, zastoupeného Mgr. Taťánou Vymazalovou, advokátkou se sídlem Olomouc, Ostružnická 6, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 5. 11. 2009, čj. 9 Ca 365/2007 - 135, a rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 3. 2010, čj. 8 As 25/2010 - 173, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včasnou ústavní stížností stěžovatel navrhl zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, z nichž prvým byla zamítnuta jeho žádost o přiznání osvobození od soudních poplatků a o ustanovení zástupce z řad advokátů. Označeným rozsudkem Nejvyššího správního soudu byla kasační stížnost stěžovatele zamítnuta.
V ústavní stížnosti stěžovatel zopakoval námitky, které byly již obsahem jeho kasační stížnosti. Poukázal na to, že pokud účastník řízení nemá právního zástupce, musí být soudem náležitě poučen. Proto jej měl soud vyzvat, aby případné nedostatky svých tvrzení a předložených důkazů doplnil a poučit jej o možnosti rozhodnutí v jeho neprospěch, pokud tak neučiní. V důsledku toho bylo stěžovateli znemožněno domáhat se stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu.
Stěžovatel poznamenal, že se u soudu domáhal zrušení rozhodnutí Ministerstva kultury ČR ohledně svého svobodného přístupu k informacím. K soudnímu řízení potřeboval osvobodit od soudních poplatků, na které neměl dostatečné finanční prostředky. Následně se však celá věc změnila spíše v boj o toto osvobození, než o podstatu sporu. Napadenými rozhodnutími tak byla porušena jeho ústavní práva podle čl. 2 odst. 3 a 4, čl. 90 a čl. 95 Ústavy ČR a dále podle čl. 2 odst. 2, čl. 3 odst. 3, čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a 2 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod.
Z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 3. 2010, čj. 8 As 25/2010 - 173, Ústavní soud zjistil, že předchůdkyně stěžovatele se žalobou domáhala zrušení rozhodnutí ministra kultury ze dne 30. 10. 2007, kterým bylo potvrzeno rozhodnutí žalovaného Ministerstva kultury ČR, jímž nebylo (zčásti) vyhověno žádosti právní předchůdkyně stěžovatele o zaslání kopií konkrétních rozhodnutí. Městský soud v Praze usnesením ze dne 15. 1. 2008, čj. 9 Ca 365/2007 - 32, přiznal právní předchůdkyni stěžovatele osvobození od soudních poplatků a usnesením ze dne 3. 7. 2008, čj. 9 Ca 365/2007 - 48, zamítl její návrh na ustanovení zástupce. Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 31. 8. 2009, čj. 8 As 7/2009 - 114, rozhodl, že v řízení bude pokračováno se stěžovatelem, na straně žalobce, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 3. 7. 2008, čj. 9 Ca 365/2007 - 48, zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Stěžovatel poté opětovně požádal o osvobození od soudních poplatků a o ustanovení zástupce z řad advokátů. Městský soud v Praze ústavní stížností napadeným usnesením obě žádosti zamítl. Konstatoval, že osvobození od soudních poplatků, přiznané právní předchůdkyni stěžovatele, na něj automaticky nepřechází. Proto se v souladu s právním názorem vysloveným Nejvyšším správním soudem v rozsudku čj. 8 As 7/2009 - 114 zabýval pouze majetkovými a jinými poměry stěžovatele jako procesního nástupce původní žalobkyně. Poukázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu čj. 4 As 18/2008 - 32, podle něhož lze po občanském sdružení požadovat, aby si materiální prostředky pro svou činnost zajistilo samo. Odpovědnost za nevytvoření těchto prostředků nelze bez dalšího převést na stát prostřednictvím osvobozování od soudních poplatků. Obrat na účtu stěžovatele umožňoval soustředit prostředky potřebné k uhrazení soudního poplatku.
Nejvyšší správní soud kasační stížnost stěžovatele zamítl rozsudkem ze dne 29. 3. 2010, čj. 8 As 25/2010 - 173. V odůvodnění konstatoval, že pokud účastník požaduje, aby mu byl ustanoven zástupce a byl osvobozen od soudních poplatků, pak jednoznačně na něm spočívá povinnost doložit nedostatek prostředků. Pokud tuto povinnost nesplní, soud majetkové a výdělkové možnosti sám z úřední povinnosti nezjišťuje (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu čj. 7 Azs 343/2004 - 50). Stěžovatel, jako žadatel o osvobození od soudních poplatků, břemeno tvrzení i břemeno důkazní neunesl. Nejvyšší správní soud shledal odpovídajícím i závěr městského soudu o zneužívání institutu osvobození od soudních poplatků stěžovatelem. Nejvyšší správní soud nepřisvědčil ani námitce stěžovatele o porušení práva zaručeného čl. 36, resp. čl. 3 odst. 3 Listiny základních práv a svobod. Skutečným důvodem, kterým stěžovatel odůvodnil své tvrzení o porušení ústavně zaručeného práva na přístup k soudu, je odklon správních soudů od dosavadní praxe, kdy byl stěžovatel dlouhodobě osvobozován od soudních poplatků.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí v podstatě tytéž argumenty jako v předchozím řízení, zejména v kasační stížnosti. Takto pojatá ústavní stížnost staví Ústavní soud do pozice další instance v systému obecného soudnictví, která mu však nepřísluší s ohledem na ustanovení čl. 83 Ústavy ČR. Skutečnost, že Nejvyšší správní soud v napadeném rozsudku vyslovil právní závěr, s nímž stěžovatel nesouhlasí, nezakládá sama o sobě oprávněnost ústavní stížnosti.
Ústavní soud se nezabývá přehodnocováním dokazování prováděného obecnými soudy. To mu přísluší pouze za situace, kdy dokazováním byla porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody. K tomu může dojít tehdy, jsou-li právní závěry soudu v extrémním nesouladu s provedenými skutkovými zjištěními, anebo z nich v žádné možné interpretaci soudního rozhodnutí nevyplývají, popřípadě skutková zjištění jsou v extrémním nesouladu s provedenými důkazy. Taková situace však v daném případě nenastala.
Na základě argumentů stěžovatele Ústavní soud přezkoumal ústavnost předmětného řízení. Soudní moc byla uplatněna v souladu se zákonem, postavení stěžovatele jako účastníka řízení bylo plně respektováno. Soudy na základě rozsáhlého dokazování správně zjistily skutkový stav věci a vyvodily z něho, podle zásady volného hodnocení důkazů, právní závěry, které náležitě a přesvědčivě odůvodnily a jež jsou podle názoru Ústavního soudu v souladu s obecným právem. Zmíněné soudy se věcí důkladně zabývaly, správně aplikovaly příslušná ustanovení soudního řádu správního, své právní závěry opřely i o četnou judikaturu Nejvyššího správního soudu v této oblasti. Zabývaly se podrobně i všemi námitkami stěžovatele a přesvědčivě se s nimi vypořádaly. Ústavní soud ve věci neshledal nic, co by ji posouvalo do ústavněprávní roviny. Nedošlo tedy k porušení žádných základních práv stěžovatele.
Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem dospěl I. senát Ústavního soudu k závěru, že jsou splněny podmínky ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. Proto, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení, usnesením ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. srpna 2010
Vojen Güttler, v. r.
předseda I. senátu Ústavního soudu