ECLI:CZ:US:2010:1.US.195.10.2
sp. zn. I. ÚS 195/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl o ústavní stížnosti M. P., zastoupené Mgr. Janem Mrázkem, advokátem se sídlem Praha 3, Žerotínova 37, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 29. 4. 2002, sp. zn. 40 C 875/2002, a proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 3. 4. 2002, sp. zn. 40 C 875/2002, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byla dne 22. 1. 2010 doručena ústavní stížnost ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jíž se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 9 a dále odložení vykonatelnosti prvně citovaného rozhodnutí ze dne 29. 4. 2002 do doby pravomocného rozhodnutí o ústavní stížnosti (poznámka: o odložení vykonatelnosti Ústavní soud již rozhodl svým procesním usnesením ze dne 28. 1. 2010, sp. zn. I. ÚS 195/10, a to tak, že vykonatelnost citovaného rozsudku odložil).
Stěžovatelka především prohlásila, že napadená rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 9 nikdy neobdržela a dozvěděla se o nich až 12. 1. 2010, kdy převzala usnesení téhož soudu o nařízení exekuce.
Stěžovatelka dále uvedla, že Obvodní soud pro Prahu 9 postupem předcházejícím vydání rozsudku ze dne 29. 4. 2002, sp. zn. 40 C 875/2002, porušil její ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, neboť jí ustanovil, jako osobě údajně neznámého pobytu, opatrovníka, ačkoliv pro takový postup nebyly splněny zákonné podmínky. Stalo se tak usnesením Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 3. 4. 2002, sp. zn. 40 C 875/2002, kterým byl stěžovatelce ustanoven opatrovník dle ust. §29 o. s. ř; tímto opatrovníkem byla ustanovena justiční čekatelka Ministerstva spravedlnosti ČR, což stěžovatelka rovněž napadá.
II.
Ústavní soud si vyžádal spis vedený Obvodním soudem pro Prahu 9, sp. zn. 40 C 875/ 2002. Zjistil, že stěžovatelka dne 23. 2. 2010 napadla citovaný rozsudek z 29. 4. 2002 a citované usnesení z 3. 4. 2002 žalobou pro zmatečnost, kterou podala u Obvodního soudu pro Prahu 9.
III.
Ústavní soud - před tím, než přistoupí k věcnému posouzení ústavní stížnosti - je povinen zkoumat, zda splňuje všechny zákonem požadované náležitosti a zda jsou vůbec dány podmínky jejího projednání stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., zákon o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). To se týká i podmínek ustanovení §75 odst. 1 tohoto zákona, které vyžaduje, aby před podáním ústavní stížnosti vyčerpal stěžovatel všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
Podle ustanovení §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu v platném znění ústavní stížnost lze podat ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje. Ústavní stížnost dle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy přitom tvoří procesní prostředek k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod, který je vůči ostatním prostředkům, jež jednotlivci slouží k ochraně jeho práv, ve vztahu subsidiarity. Jak k tomu konstatoval Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 13. června 2000, sp. zn. III. ÚS 117/2000 (publ. in: Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 19, č. 111), ochrana ústavnosti (konkrétně zejména základních práv a svobod) není a z povahy věci ani nemůže být pouze úkolem Ústavního soudu, nýbrž je úkolem všech orgánů veřejné moci, v tom rámci zejména obecné justice (čl. 4 Ústavy); Ústavní soud představuje v této souvislosti ultima ratio, institucionální mechanismus, jenž nastupuje teprve v případě selhání všech prostředků ostatních.
Atribut subsidiarity ústavní stížnosti má jak dimenzi formální, tak i dimenzi materiální. Na jedné straně se subsidiarita ústavní stížnosti odráží v požadavku vyčerpání všech procesních prostředků před jednotlivými orgány veřejné moci, jež právní řád jednotlivci poskytuje, což nachází výraz v institutu nepřípustnosti ústavní stížnosti (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Na druhé straně z materiální dimenze principu subsidiarity plyne, že důvodem subsidiarity jsou samotné kompetence Ústavního soudu jako orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), tedy orgánu, který poskytuje ochranu základním právům jednotlivce teprve tehdy, pokud nebyla respektována ostatními orgány veřejné moci. Jinými slovy, v subsidiaritě ústavní stížnosti se rovněž realizuje v konkrétní a praktické podobě ústavní princip dělby moci mezi jednotlivými orgány veřejné moci. Pokud právní předpis stanoví, že v dané procesní situaci je příslušný k rozhodování o právech jednotlivce konkrétní orgán veřejné moci (zde Obvodní soud pro Prahu 9 rozhodující o žalobě pro zmatečnost), bylo by zásahem do jeho pravomoci a porušením principu dělby moci, pokud by jiný orgán (zde Ústavní soud) o těchto právech rozhodoval, aniž by byla dána možnost příslušnému státnímu orgánu k realizaci jeho pravomoci. Obě tato hlediska je třeba reflektovat při aplikaci a interpretaci jednotlivých institutů zákona o Ústavním soudu, v daném případě při posuzování přípustnosti ústavní stížnosti.
Z uvedeného vyplývá, že tato ústavní stížnost je podle ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu nepřípustná, neboť v souladu s materiální dimenzí principu subsidiarity musí nyní věc projednat příslušný obecný soud. V závislosti na jeho rozhodnutí bude moci stěžovatelka případně využít další opravné prostředky v rámci obecného soudnictví. Teprve po té, bude-li zastávat názor, že v rámci obecného soudnictví, jakožto svým způsobem uzavřené soustavě, bylo porušeno její základní subjektivní právo či svoboda, bude moci využít institutu ústavní stížnosti. Jak však plyne ze shora uvedeného, může se tak stát až tehdy, až stěžovatelka vyčerpá všechny procesní prostředky k ochraně práva jí poskytnuté.
Za tohoto stavu, aniž by se Ústavní soud mohl zabývat meritem věci a aniž by se vyjadřoval k odůvodněnosti ústavní stížnosti, soudce zpravodaj mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost jako návrh nepřípustný [§43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu] odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. března 2010
Vojen Güttler v. r.
soudce zpravodaj