ECLI:CZ:US:2010:1.US.2032.09.1
sp. zn. I. ÚS 2032/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Ivany Janů a Pavla Rychetského mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení o ústavní stížnosti stěžovatele P. I., zastoupeného JUDr. Jiřím Herczegem, PhD., advokátem, se sídlem Velehradská 18, Praha 3, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 10. června 2009 sp. zn. 67 To 160/2009 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 16. prosince 2008 sp. zn. 1 Nt 3409/2008, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Včas a řádně podanou ústavní stížností, co do náležitostí stanovených zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů, neboť jimi mělo být porušeno jeho základní právo na spravedlivý proces garantovaný článkem 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Dle názoru stěžovatele obecné soudy postupovaly v řízení o obnovu v rozporu i s článkem 2 odst. 2 Listiny.
Stěžovatel v ústavní stížnosti vyslovil přesvědčení, že v jeho případě bylo namístě rozhodnout o povolení obnovy, neboť bylo možno dospět k vysokému stupni pravděpodobnosti, resp. odůvodněnému předpokladu (není tedy nutná absolutní jistota v tomto směru) o tom, že by na základě nových skutečností a důkazů mohlo dojít ke změně původního rozhodnutí. I v řízení o povolení obnovy řízení je třeba ctít princip in dubio pro reo a soudce rozhodující o povolení obnovy řízení by měl k posouzení věci přistupovat nepředpojatě, t. j. být v zásadě otevřený tomu, že předložený důkaz může dosavadní rozhodnutí o vině zvrátit. Stěžovatel k odstranění skutkových rozporů navrhoval výslech svědků, kteří pro něj zajišťovali převoz stavebních buněk a mohli se vyjádřit k počtu takto získaných stavebních buněk. Jednalo se o svědky, jejichž totožnost nebyla v původním řízení známa a nemohli být tedy vyslechnuti. Stěžovatel tvrdil, že se jedná o nové důkazy ve smyslu §278 odst. 1 tr. řádu, které potvrzují jeho obhajobu a mohly by vést k jinému rozhodnutí o vině - ke zproštění obžaloby.
Stěžovatel argumentoval judikaturou Ústavního soudu a Nejvyššího soudu a požadoval, aby Ústavní soud zrušil rozhodnutí napadená ústavní stížností.
II.
Jak vyplývá z odůvodnění ústavní stížnosti a vyžádaného spisového materiálu, byl stěžovatel rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 20. dubna 2006 sp. zn. 4 T 147/2005 uznán vinným trestným činem zpronevěry podle §248 odst. 1, 3 písm. c) tr. zák. [pozn. "tr. zák." označuje v textu tohoto rozhodnutí dnes již neplatný zákon č. 140/1961 Sb., ve znění pozdějších předpisů, který platil v době rozhodování obecných soudů v této věci], za který byl odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání dvou roků. Současně mu byla uložena povinnost náhrady škody ve výši 516.700,- Kč.
Proti odsuzujícímu rozsudku podal stěžovatel odvolání. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 10. května 2006 sp. zn. 5 To 431/2006 podle §258 odst. 1 písm. b), d) tr. řádu napadený rozsudek zrušil a sám rozhodl, že stěžovatel je vinen trestným činem zpronevěry dle §248 odst. 1, 2 tr. zák. Za tento trestný čin a dále za pomoc k trestnému činu krádeže dle §10 odst. 1 písm. c), §247 odst. 1 písm. a) tr. zák. a pokus trestného činu vydírání dle §8 odst. 1, §235 odst. 1, 2 písm. d) tr. zák., za které byl odsouzen rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 11. listopadu 2005 sp. zn. 3 T 144/2005, byl stěžovatel odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvou let, k jehož výkonu byl zařazen do věznice s dozorem. Současně byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 11. listopadu 2005 sp. zn. 3 T 144/2005.
Proti rozsudku Městského soudu v Praze podal stěžovatel dovolání, které Nejvyšší soud usnesením ze dne 24. dubna 2008 sp. zn. 6 Tdo 1448/2007 odmítl.
Usnesením Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 16. prosince 2008 sp. zn. 1 Nt 3409/2008 bylo rozhodnuto dle §283 písm. d) tr. řádu, že návrh stěžovatele na povolení obnovy řízení v trestní věci vedené pod sp. zn. 4 T 147/2005 se zamítá. Proti tomuto usnesení podal stěžovatel stížnost, kterou Městský soud v Praze usnesením ze dne 10. června 2009 sp. zn. 67 To 160/2009 dle §148 odst. 1 písm. c) tr. řádu zamítl.
Trestného činu zpronevěry dle §248 odst. 1, 2 tr. zák. se dle skutkové věty odsuzujícího rozsudku dopustil (zkráceně řečeno) tím, že na základě dohody s poškozeným P. K. pro něj v březnu 2004 uskladnil na blíže označeném pozemku, který měl v pronájmu, 43 kusů stavebních buněk Unimo s příslušenstvím, načež opakovaně poškozenému zamezoval přístup na pozemek k jeho majetku, který posléze prohlásil za svůj, sám tímto majetkem poškozeného volně disponoval jako se svým, čímž došlo k jeho postupnému zmenšování a znehodnocování, čímž poškozenému způsobil škodu nejméně 86.428,- Kč.
III.
Po přezkoumání napadených rozhodnutí a vyžádaného spisového materiálu Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Jak Ústavní soud v minulosti již mnohokrát zdůraznil, zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81, čl. 90 Ústavy České republiky, dále jen "Ústava"). Ústavní soud není orgánem činným v trestním řízení a nemůže ani tyto orgány nahrazovat. Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe Ústavní soud atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností (čl. 83 Ústavy). Ústavní soud rovněž opakovaně judikoval, že mu v zásadě nepřísluší přehodnocovat důkazy provedené obecnými soudy a že důvod ke zrušení rozhodnutí obecného soudu je dán pouze tehdy, pokud jsou právní závěry v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 84/94, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, sv. 3, Praha: C. H. Beck, 1995, str. 257). Na druhé straně je však Ústavní soud oprávněn, ale i povinen posoudit, zda řízení jako celek bylo spravedlivé a zda v něm nebyla porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
Ústavní soud v případech ústavních stížností směřujících proti rozhodnutím obecných soudů o návrhu na povolení obnovy řízení ve smyslu ustanovení §277 a násl. tr. řádu zejména posuzuje, zda se obecné soudy nedopustily libovůle, když hodnotily charakter navrhovatelem předkládaných důkazů a argumentů dle kritérií uvedených v ustanovení §278 odst. 1 tr. řádu.
Dle ustanovení §278 odst. 1 tr. řádu se povolí obnova řízení, které skončilo pravomocným rozsudkem, vyjdou-li najevo skutečnosti nebo důkazy soudu dříve neznámé, které by mohly samy o sobě nebo ve spojení se skutečnostmi a důkazy známými už dříve odůvodnit jiné rozhodnutí o vině nebo o přiznaném nároku poškozeného na náhradu škody, anebo vzhledem k nimž by původně uložený trest byl ve zřejmém nepoměru k stupni nebezpečnosti činu pro společnost nebo k poměrům pachatele nebo by uložený druh trestu byl ve zřejmém rozporu s účelem trestu.
Obnova řízení tak představuje mimořádný opravný prostředek, jenž znamená průlom do nezměnitelnosti a závaznosti pravomocných rozhodnutí vydaných v trestním řízení. Jeho účelem je odstranit nedostatky ve skutkových zjištěních v případech, kdy tyto vady vyšly najevo až po právní moci původního rozhodnutí. Ústavní soud zdůrazňuje, že v řízení o obnově se nepřezkoumává zákonnost, správnost a odůvodněnost původního rozhodnutí, ale posuzuje se výlučně otázka, zda nové skutečnosti či důkazy dříve neznámé ve spojení s důkazy již provedenými mohou odůvodnit jiné než původní pravomocné rozhodnutí o vině a trestu. Obecné soudy tedy nemohou bez dalšího převzít nově tvrzené skutečnosti či důkazy, aniž by je hodnotily ve vztahu ke skutečnostem a důkazům, z nichž povstalo původní skutkové zjištění. Ne každá nová skutečnost či důkaz jsou tak způsobilé vyvolat následky předvídané v §278 tr. řádu.
Na základě spisového materiálu Ústavní soud shledal, že soud prvního stupně v řízení o povolení obnovy důkazní návrhy stěžovatele hodnotil pečlivě dle kritérií ustanovení §278 odst. 1 tr. řádu a své závěry ohledně těchto návrhů náležitě odůvodnil. Soud prvního stupně k návrhu na povolení obnovy řízení podané stěžovatelem konstatoval, že nesděluje soudu žádné nové skutečnosti nebo důkazy, ale jeho podání je v plném rozsahu pouhým opakováním jeho obhajoby, uplatněné v průběhu přípravného řízení. Soud prvního stupně i odvolací soud podrobně ve svých rozsudcích v této trestní věci vyložily, jakým způsobem se ubíraly úvahy při hodnocení důkazů. Přestože stěžovatel stávající dokazování hodnotí s jiným výsledkem, není to důvodem k povolení obnovy řízení a přehodnocování důkazní situace. Stěžovatel se dožaduje výslechu svědků, kteří by potvrdili legálnost nabytí Unimo buněk z objektu v Praze Tróji, které mu patří. Provedení tohoto důkazu však pro podstatu věci není důležité. Z provedeného dokazování zcela jednoznačně vyplynulo, že na předmětném pozemku v Uhřiněvsi byly uskladněny dva druhy Unimo buněk, jednak buňky v dezolátním technickém stavu patřící stěžovateli a zcela odlišné buňky novějšího typu náležející poškozenému. Lze tak uzavřít, že výslechem svědků navrhovaných stěžovatelem by nevyšly najevo žádné nové skutečnosti, které by soudu nebyly dříve známé a mohly odůvodnit jiné rozhodnutí v předmětné trestní věci, neboť soud má za prokázané, že k trestnému činu zpronevěry došlo na základě již shromážděných důkazů v trestní věci stěžovatele. Na těchto skutečnostech, podstatných z hlediska viny stěžovatele trestným činem zpronevěry, nemohou důkazy stěžovatelem navrhované cokoliv změnit.
Na závěry soudu prvního stupně navázal v odůvodnění stížnostního rozhodnutí odvolací soud, který se podrobně vypořádal se všemi námitkami, které stěžovatel v rámci opravného prostředku proti rozhodnutí soudu prvého stupně vznesl. Ústavní soud se plně ztotožňuje se závěry obecných soudů, které podrobně ve svých rozhodnutích vysvětlily, z jakých důkazů provedených v trestním řízení vzaly za prokázané, že stěžovatel zpronevěřil právě Unimo buňky svěřené mu poškozeným. Hodnocení důkazů, tak jak bylo provedeno soudy obou stupňů, je zcela logické, důkazy tvoří logický, ničím nepřerušený řetězec vzájemně se doplňujících důkazů, které ve svém celku spolehlivě prokázaly všechny okolnosti stíhaného trestného činu. Nově předložené důkazy nemohou zvrátit důkazní situaci, ze které vycházely soud nalézací a odvolací v původním řízení a vést k jiným než těmito soudy učiněným závěrům.
Ústavní soud konstatuje, že v projednávané věci se všemi námitkami stěžovatele, uvedenými v ústavní stížnosti, již podrobně zabývaly obecné soudy v odůvodnění svých rozhodnutí. Městský soud v Praze v návaznosti na předchozí rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 10 náležitě odůvodnil závěr o tom, že návrh stěžovatele na povolení obnovy neobsahuje žádné skutečnosti ani důkazy ve smyslu ustanovení §278 odst. 1 tr. řádu. Ústavnímu soudu nezbývá, než na odůvodnění napadených rozhodnutí, obsahující podrobnou argumentaci, odkázat.
Ústavní soud může toliko konstatovat, že stěžovatel ve svých námitkách opomíjí charakter řízení o obnově, které nepřipouští přehodnocování důkazů již provedených, pokud obsah nových důkazů není podstatně odlišný od původního řízení. Ústavní soud na tomto místě připomíná, že pokud jde o nové důkazy ve smyslu ustanovení §278 odst. 1 tr. řádu, neuplatní se tzv. zásada vyhledávací, ukládající orgánům činným v trestním řízení z úřední povinnosti opatřovat a provádět nové důkazy ke zjištění skutkového stavu. V řízení o obnově je těmito orgány naopak presumována správnost skutkových zjištění v původním, pravomocně skončeném řízení. Nové skutečnosti a důkazy tudíž nejsou předmětem povinného zjišťování ze strany soudu, ale jsou mu navrhovatelem předkládány spolu s návrhem na obnovu. Úkolem soudu je toliko posoudit, zda existence uvedených skutečností a důkazů v případě jejich pravdivosti může vyvolat důvodné pochybnosti o správnosti pravomocného rozhodnutí (blíže viz Musil, J., Kratochvíl, V., Šámal, P. a kol.: Kurs trestního práva: trestní právo procesní - 2. přeprac. vydání - Praha: C. H. Beck, 2003, str. 910 a násl.). Takovéto důkazy stěžovatel v posuzované věci nenavrhoval.
S ohledem na výše uvedené Ústavní soud neshledal, že by napadenými rozhodnutími obecných soudů došlo ke stěžovatelem namítanému zásahu do jeho základních práv ve smyslu příslušných článků Listiny a Úmluvy, a proto odmítl ústavní stížnost stěžovatele jako návrh zjevně neopodstatněný ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst.3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 11. května 2010
Vojen Güttler v. r.
předseda senátu