ECLI:CZ:US:2010:1.US.2057.10.1
sp. zn. I. ÚS 2057/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Ivany Janů a Františka Duchoně (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky E.H., zastoupené Mgr. Andreou Stachovou, advokátkou se sídlem Praha 1, Valentinská 92/3, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 8. 6. 2010, čj. 20 Co 413/2010 - 127, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, splňující i další formální náležitosti podání podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatelka navrhla zrušení výše uvedeného rozhodnutí, neboť má za to, že jím byla porušena její základní práva podle čl. 10 odst. 2, čl. 32 odst. 4 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod a čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Současně požádala, aby Ústavní soud odložil vykonatelnost napadených rozhodnutí.
Napadeným rozsudkem Krajský soud v Brně, jako soud odvolací, změnil výrok I. rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 9. 2. 2010, čj. 40 Nc 2511/2009 - 87, tak, že nařídil navrácení nezletilého syna stěžovatelky G. G. do místa jeho obvyklého bydliště ve městě Parga, prefektura Preveza, Řecká republika, do 30 dnů od právní moci rozsudku. Vzhledem k tomu, že předmětem řízení v posuzované věci je navrácení nezletilého dítěte ve věcech mezinárodních únosů, odvolací soud při svém rozhodování vycházel z Úmluvy o občanskoprávních aspektech mezinárodních únosů dětí (sdělení Ministerstva zahraničních věcí č. 34/1998 Sb., dále jen "Úmluva") a Nařízení rady ES č. 2201/2003, která doplňují a provádí Haagskou úmluvu. Odvolací soud své rozhodnutí odůvodnil tím, že stěžovatelka protiprávně přemístila své nezletilé dítě z místa jeho obvyklého bydliště do České republiky, protože dne 28. 9. 2009 odjela z Řecka do České republiky, aniž by otci dítěte (žalobci) sdělila, že v České republice s nezletilým hodlá zůstat natrvalo. Podle čl. 12 Úmluvy platí, že jestliže bylo dítě protiprávně přemístěno nebo zadrženo podle čl. 3 Úmluvy a v den zahájení řízení před soudním orgánem smluvního státu, v němž dítě je, uplynulo období kratší jednoho roku ode dne protiprávního přemístění nebo zadržení, nařídí příslušný orgán bezodkladně navrácení dítěte. Vzhledem k tomu, že ode dne přemístění nezletilého do dne zahájení soudního řízení uplynulo období kratší jednoho roku, odvolací soud dospěl k závěru, že soud prvního stupně měl nařídit bezodkladné navrácení dítěte, nikoli zamítnout návrh otce na jeho navrácení.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti argumentovala tím, že odvolací soud posuzovanou věc nesprávně věcně i právně posoudil a naprosto ignoroval práva a oprávněné zájmy stěžovatelky a jejího syna. Nesouhlasí především se závěrem odvolacího soudu, že v jejím případě nejsou dány podmínky čl. 13 písm. b) Úmluvy k zamítnutí návrhu na navrácení nezletilého. S odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu ČR stěžovatelka tvrdí, že při navrácení nezletilého do Řecka existuje vážné nebezpečí, že návrat by dítě vystavil fyzické nebo duševní újmě nebo je jinak dostal do nesnesitelné situace ve smyslu uvedeného článku Úmluvy. Stěžovatelka dále namítla, že odvolací soud se vůbec nevypořádal s otázkou, kde bylo skutečné obvyklé bydliště nezletilého a bez dalšího akceptoval jako fakt předchozí názor soudu prvního stupně.
Ústavní soud poté, co prostudoval obsah ústavní stížnosti a přiložených dokumentů, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud především konstatuje, že není další instancí v systému obecného soudnictví. Úkolem Ústavního soudu je ochrana ústavnosti (čl. 83 zákona č. 1/1993 Sb., Ústava České republiky), nikoliv "běžné" zákonnosti. Ústavnímu soudu nepřísluší, aby prováděl přezkum rozhodnutí obecných soudů. Ústavní soud není povolán k přezkumu správnosti aplikace "jednoduchého" práva a zasáhnout do rozhodovací činnosti obecných soudů může jen tehdy, shledá-li současně porušení základního práva či svobody (§82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu). Ústavní soud ve svých četných rozhodnutích zřetelně definoval podmínky, při jejichž existenci má vadná aplikace jednoduchého práva obecným soudem za následek porušení základních práv či svobod jednotlivce. Jedná se o případy, v nichž Ústavní soud posuzuje, zda obecné soudy v dané věci ústavně souladně posoudily konkurenci norem jednoduchého práva sledujících určitý ústavně chráněný účel či konkurenci interpretačních alternativ jedné konkrétní normy, nebo o otázku, zda obecné soudy neaplikovaly jednoduché právo svévolně (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 321/03). Dále jde o případ, kdy provedené důkazy a učiněný skutkový závěr soudu jsou v extrémním rozporu svědčícím o výkonu libovůle ze strany soudů (srov. např. usnesení sp. zn. I. ÚS 248/04).
Ústavní soud neshledal, že by napadený rozsudek porušil základní práva stěžovatelky, jak tvrdí v ústavní stížnosti. Argumentace obsažená v ústavní stížnosti je v podstatě opakováním námitek uplatněných před odvolacím soudem, čímž staví Ústavní soud do pozice další instance v systému obecného soudnictví, která mu však nepřísluší. Po prostudování napadených rozhodnutí musí Ústavní soud konstatovat, že odvolací soud se s uplatněnými námitkami dostatečným způsobem vypořádal. Přihlédl přitom ke všem podstatným okolnostem, které vyšly v průběhu řízení najevo, a vycházel z dostatečného množství relevantních podkladů, klíčových pro posouzení otázky navrácení nezletilého do místa jeho obvyklého bydliště.
K námitce stěžovatelky, týkající se interpretace a aplikace čl. 13 písm. b) Úmluvy odvolacím soudem, Ústavní soud konstatuje, že odvolací soud srozumitelně a adekvátně objasnil důvody, které jej vedly k právnímu závěru, že podmínky uvedeného ustanovení nejsou naplněny. V odůvodnění svého rozhodnutí odvolací soud uvedl, že jakkoli je právem stěžovatelky zvolit si životního partnera podle svých představ, s tímto svobodným rozhodnutím je spojeno riziko odlišného sociokulturního prostředí partnera, které se projevilo právě při neshodách mezi rodiči nezletilého. V takovém případě je ovšem nutné, aby bylo dosaženo úpravy práv a povinností k dítěti v domovském státě a adekvátním řešením celé záležitosti není jednostranné přemístění nezletilého do České republiky. Odvolací soud taktéž zdůraznil, že v řízení o navrácení nezletilého dítěte do členského státu Úmluvy soud zkoumá pouze skutečnosti rozhodné z hlediska Úmluvy. Neprojednává tedy otázky, které by mohly být rozhodující v řízení o úpravě práv a povinností rodičů k nezletilému. Odvolací soud tedy nerozhoduje o navrácení dítěte do "rukou" jednoho z rodičů, ale o jeho navrácení do obvyklého bydliště.
Ústavní soud tedy neshledal v postupu odvolacího soudu žádné pochybení, které by svědčilo o zásahu do ústavním pořádkem zaručených základních práv stěžovatelky. Okolnost, že se stěžovatelka se závěry obecných soudů neztotožňuje a je pro ni nepříjemné je akceptovat, nemůže sama o sobě založit důvodnost ústavní stížnosti. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud podanou ústavní stížnost, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Návrh na odklad vykonatelnosti má akcesorickou povahu, tzn. že je možno ho podat pouze ve spojení s ústavní stížností a sdílí i její osud. Pokud je ústavní stížnost odmítnuta, je odmítnut i návrh na odložení vykonatelnosti napadeného rozhodnutí a nemusí být výslovně zmíněn ve výrokové části usnesení, kterým je ústavní stížnost odmítnuta.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 2. listopadu 2010
Vojen Güttler, v. r.
předseda I. senátu Ústavního soudu