ECLI:CZ:US:2010:1.US.2060.10.1
sp. zn. I. ÚS 2060/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Františka Duchoně a Ivany Janů mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků o ústavní stížnosti stěžovatele K. M., zastoupeného Mgr. Ing. Zdeňkem Tomicou, advokátem se sídlem Dolní Těrlicko 164, Těrlicko proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 29.4. 2010, č. j. 3 Ads 15/2010-66, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 9. 6. 2009, č. j. 21 Cad 186/2007-37, a proti rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení ze dne 20.8.2007, č. 640 808 1163, za účasti Nejvyššího správního soudu, Krajského soudu v Ostravě a České správy sociálního zabezpečení jako účastníků řízení takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 16. 7. 2010, která po formální stránce splňuje náležitosti požadované zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále také jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí.
V ústavní stížnosti stěžovatel uvádí, že napadená rozhodnutí nezohlednila jeho psychiatrické potíže indikované MUDr. K. a Posudkovou komisí Ministerstva práce a sociálních věcí v Ostravě. Stěžovatel dále poukazuje na skutečnost, že Krajský soud v Ostravě ani Nejvyšší správní soud nepřihlédly při svém rozhodování ke skutečnosti, že u něj nebylo provedeno podstatné vyšetření z oboru psychiatrie a psychologie, ani k tomu, že v případě psychických problémů, navíc podpořených chronickým onemocněním kolen, nebyl stěžovatel schopen plně zhodnotit důsledky svých neúčastí na psychiatrickopsychologických vyšetřeních a svých nejednoznačných odpovědí a sdělení, které byly proneseny pod vlivem psychických obtíží.
Ze spisu Krajského soudu v Ostravě sp. zn. 21 Cad 186/2007, který si Ústavní soud vyžádal, vyplynuly následující skutečnosti. Rozhodnutím České správy sociálního zabezpečení ze dne 20. 8. 2007, č. 640 808 1163 byla zamítnuta žádost stěžovatele o plný invalidní důchod pro nesplnění podmínek stanovených v §38 zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 155/1995 Sb."). Česká správa sociálního zabezpečení dospěla na podkladě posudku Okresní správy sociálního zabezpečení v Karviné ze dne 1. 8. 2007 k závěru, že stěžovatel není plně invalidní, neboť jeho schopnost soustavné výdělečné činnosti poklesla z důvodu dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu pouze o 20 %. Citované rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení napadl stěžovatel správní žalobou, kterou Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 9. 7. 2009, č. j. 21 Cad 186/2007-37 zamítl s odůvodněním, že stěžovatel k datu vydání napadeného rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení nebyl plně invalidní, neboť pokles schopnosti soustavné výdělečné činnosti z důvodu dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu nedosáhl 66 %. Tento závěr jednoznačně vyplývá z posudku posudkové komise, o jehož úplnosti, správnosti a přesvědčivosti neměl krajský soud důvod pochybovat. Krajský soud v odůvodnění svého rozsudku dále uvedl, že jako otevřenou otázku ponechala posudková komise přítomnost duševního onemocnění, pro jehož posouzení považovala za nezbytné psychiatrické a psychologické vyšetření stěžovatele za hospitalizace, k tomuto vyšetření se však stěžovatel ani na dodatečnou výzvu nedostavil, při následném soudním jednání pak neuvedl žádný závažný důvod, proč se lékařskému vyšetření nepodrobil. Proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě podal stěžovatel kasační stížnost, která byla ústavní stížností napadeným rozsudkem Nejvyššího správního soudu zamítnuta.
Po přezkoumání vyžádaného spisového materiálu, předložených listinných důkazů a posouzení právního stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že návrh stěžovatele je zjevně neopodstatněný, neboť je zřejmé, že ke tvrzenému porušení jeho ústavně zaručených práv postupem Nejvyššího správního soudu, Krajského soudu v Ostravě ani České správy sociálního zabezpečení nedošlo. Ústavní soud konstatuje, že návrhy zjevně neopodstatněné jsou zvláštní kategorií návrhů zakotvenou v ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Dle tohoto ustanovení přísluší Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení odmítnout návrh, který sice splňuje všechny zákonem stanovené procesní náležitosti, nicméně je zjevně, tedy bez jakýchkoli důvodných pochybností a bez nutnosti dalšího podrobného zkoumání, zřejmé, že mu nelze vyhovět. Hlavním účelem možnosti odmítnout návrh pro jeho zjevnou neopodstatněnost zjednodušenou procedurou řízení je vyloučit z řízení návrhy, které z hlediska svého obsahu zjevně nesplňují samotný smysl řízení před Ústavním soudem. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního.
Ústavní soud v dané právní věci zejména předesílá, že napadená rozhodnutí posuzuje kritériem, jímž je ústavní pořádek a jím garantovaná základní práva a svobody; není tedy jeho věcí detailně přezkoumat případ sám z pozice podústavního práva. Z obsahu ústavní stížnosti je však naopak zřejmé, že se stěžovatel v podstatě domáhá přezkoumání napadených soudních rozhodnutí tak, jako by Ústavní soud byl dalším stupněm v hierarchii obecných soudů. Takto pojatá ústavní stížnost staví Ústavní soud do pozice další instance v systému všeobecného soudnictví. Jak však Ústavní soud vyslovil v řadě svých rozhodnutí, s ohledem na ústavní vymezení svých pravomocí (čl. 87 Ústavy ČR) není součástí soustavy obecných soudů, a jeho postavení ve vztahu k obecným soudům je limitováno čl. 83 Ústavy, ze kterého vyplývá, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti, a pokud jde o posouzení rozhodnutí napadených ústavní stížností, ustanovením čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy. To mu dává pravomoc svým rozhodnutím zasáhnout pouze tam, kde došlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod. Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně připustil, že v období, kdy nebyl zřízen Ústavou předpokládaný Nejvyšší správní soud, byl Ústavní soud sám nucen ve věcech, které byly projednávány ve správním soudnictví, provádět v nezbytných případech korekce právních názorů, které by jinak příslušely tomuto soudu (viz nález sp. zn. IV. ÚS 49/02, Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 27, č. 86, str. 25 a další). Nezbytnost výjimečného suplování těchto pravomocí Nejvyššího správního soudu však faktickým započetím činnosti Nejvyššího správního soudu pominula a Ústavní soud respektuje základní rozhraničení pravomocí obou soudů. Ústavní soud v tomto směru není primárně povolán k výkladu právních předpisů v oblasti veřejné správy, nýbrž ex constitutione k ochraně práv a svobod zaručených ústavním pořádkem. Naproti tomu právě Nejvyšší správní soud je tím orgánem, jemuž přísluší výklad jednoduchého práva v oblasti veřejné správy a sjednocování judikatury správních soudů, k čemuž slouží i mechanismus předvídaný v §12 s. ř. s. Při výkonu této pravomoci Nejvyšším správním soudem je přirozeně i tento orgán veřejné moci povinen interpretovat a aplikovat jednotlivá ustanovení jednoduchého práva v první řadě vždy z pohledu účelu a smyslu ochrany ústavně garantovaných základních práv a svobod (srov. nález sp. zn. II. ÚS 369/01, Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 28, č. 156, str. 401 a další). V kontextu své dosavadní judikatury se Ústavní soud cítí být oprávněn k výkladu jednoduchého práva v oblasti veřejné správy pouze tehdy, jestliže by aplikace jednoduchého práva v daném konkrétním případě učiněná Nejvyšším správním soudem byla důsledkem interpretace, která by extrémně vybočila z kautel zaručených v hlavě páté Listiny, a tudíž by jí bylo lze kvalifikovat jako aplikaci práva mající za následek porušení základních práv a svobod (srov. nálezy sp. zn. III. ÚS 173/02, Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 28, č. 127, str. 95, sp. zn. IV. ÚS 239/03, Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 31, č. 129. str. 159 a další). K takovému zjištění však ve věci stěžovatele Ústavní soud nedospěl.
Jak Ústavní soud zjistil z vyžádaného soudního spisu, lékař Okresní správy sociálního zabezpečení v Karviné ve svém posudku ze dne 1. 8. 2007 za hlavní příčinu dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu stěžovatele označil stav po onemocnění malárií s maligním průběhem - multiorgánovým selháním. Konstatoval, že v současné době je stěžovatel již doléčen, klinický stav je uspokojivý, zůstávají jen příznaky periferní neuropatie. Ve správní žalobě však stěžovatel uvedl, že "tento návrh na důchod se netýkal malárie", nýbrž oblasti parapsychologie, kdy "i když člověk nemá žádné problémy, tak se v této oblasti může se dostat do stavu, který mu neumožňuje chodit do práce, např. protože se věnuje záležitostem všehomírného rozsahu nebo z jiných důvodů". V řízení o správní žalobě si krajský soud vyžádal posouzení zdravotního stavu a pracovní schopnosti stěžovatele od Posudkové komise Ministerstva práce a sociálních věcí v Ostravě. Dne 22. 2. 2008 bylo jednání posudkové komise odročeno za účelem vyšetření stěžovatele v psychiatrické ambulanci, vyšetření za hospitalizace stěžovatel odmítl. Posudková komise na svém jednání dne 1. 8. 2008 vycházela tedy ze zdravotnické dokumentace praktického lékaře a ze spisové dokumentace Okresní správy sociálního zabezpečení a dospěla k závěru, že k datu vydání rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení již nelze zdravotní stav stěžovatele hodnotit jako dlouhodobě nepříznivý, neboť žádné postižení orgánů v souvislosti s prodělanou malárií není vyšetřeními prokázáno. V posudkovém zhodnocení se pak uvádí, že otázka eventuelního duševního onemocnění a jeho závažnosti zůstává otevřená s ohledem na omezenou spolupráci posuzovaného. Posudková komise závěrem uvedla, že trvá na provedení psychiatrického a psychologického vyšetření za hospitalizace. Stěžovatel při jednání u Krajského soudu v Ostravě dne 25. 9. 2008 uvedl, že je ochoten se podrobit vyšetření svého zdravotního stavu z hlediska psychiatrického a psychologického za hospitalizace. Krajský soud proto posudkovou komisi požádal o zajištění provedení vyšetření stěžovatele MUDr. K. a následné podání doplňujícího posudku. Posudková komise dne 25. 11. 2008 krajskému soudu sdělila, že doplňující posudek vypracován nebyl, neboť se stěžovatel k objednanému vyšetření nedostavil. Ústavní soud má tedy zato, že za této situace nelze v postupu Krajského soudu v Ostravě, který zamítl žalobu pro absenci posouzení zdravotního stavu stěžovatele jako nedůvodnou, spatřovat stěžovatelem tvrzená pochybení.
Nejvyšší správní soud se v odůvodnění svého napadeného rozhodnutí neztotožnil s námitkou stěžovatele, že se krajský soud nezabýval tím, zda byl stěžovatel schopen podrobit se požadovanému psychiatrickému a psychologickému vyšetření. Nejvyšší správní soud vycházel z obsahu spisu Krajského soudu v Ostravě sp. zn. 21 Cad 186/2007, ve kterém je založen přípis Fakultní nemocnice Olomouc ze dne 19. 11. 2008, v němž je uvedeno, že na pozvání k vyšetření během hospitalizace stěžovatel odpověděl, že nemá žádný dopravní prostředek, kterým by se na psychiatrickou kliniku dopravil a proto nepřijede. Na další pozvání nereagoval, ani se vyšetření nedostavil. Krajský soud se v rámci jednání dne 9. 6. 2009 stěžovatele dotázal, zda se na vyšetření skutečně nedostavil a jakým způsobem na předvolání k vyšetření reagoval. Stěžovatel měl tedy možnost objasnit důvody nepodrobení se požadovanému vyšetření a uvést, jakým způsobem omluvil svoji neúčast na vyšetření. Toto však neučinil a na dotaz krajského soudu, jakým způsobem na předvolání k vyšetření reagoval, pouze odpověděl "Myslím, že to víte". Teprve po skončení jednání a vyhlášení rozsudku stěžovatel tvrdil, že se k vyšetření nemohl dostavit ze zdravotních důvodů a že o této skutečnosti posudkovou komisi informoval. Toto následně uvedl i ve své kasační stížnosti. Vzhledem k tomu, že se jednalo o novou skutečnost, jež nebyla stěžovatelem uplatněna v řízení o žalobě před krajským soudem (tedy před vyhlášením rozsudku), Nejvyšší správní soud k ní s ohledem na §109 odst. 4 s. ř. s. nepřihlédl. Nejvyšší správní soud tedy dovodil, že krajský soud nepochybil, jestliže již jednání dále neodročoval a ve věci rozhodl, neboť podle §75 odst. 1 s. ř. s. vychází krajský soud při přezkoumání správního rozhodnutí ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu. V projednávaném případě bylo nezbytné zjistit, jaký byl zdravotní stav stěžovatele ke dni vydání napadeného rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení. Nejvyšší správní soud dospěl v dané věci k závěru, že k datu vydání přezkoumávaného správního rozhodnutí byl zdravotní stav stěžovatele z dosavadních lékařských nálezů zjištěn dostatečně, neboť vyšetření požadovaná posudkovou komisí měla směřovat k ověření určitého podezření na duševní chorobu, které vyvstalo při jednání komise, o němž však v dosavadní zdravotní dokumentaci stěžovatele nebyla žádná zmínka a stěžovatel se pro ně nikdy neléčil. Za situace, kdy choroba nebyla diagnostikována a následně proto nebyly využity všechny možnosti léčby, byl prakticky vyloučen závěr, že by případné duševní onemocnění mohlo v době vydání napadeného rozhodnutí zakládat dlouhodobě nepříznivý zdravotní stav.
Takto odůvodněný závěr Nejvyššího správního soudu je třeba považovat za prvek nezávislého soudního rozhodování, kterému nelze z pozice ústavnosti ničeho vytknout. V tomto směru Ústavní soud v podrobnostech odkazuje na přiléhavé odůvodnění rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, který rozhodl o věci stěžovatele způsobem, který Ústavní soud neshledal vybočujícím z mezí ústavnosti, když po přezkoumání napadeného rozhodnutí dospěl k závěru, že výklad a aplikace příslušných ustanovení zákona č. 155/1995 Sb. a soudního řádu správního byly provedeny v mezích zákona ústavně konformním způsobem.
Ústavní soud v této souvislosti zejména zdůrazňuje skutečnost uvedenou Nejvyšším správním soudem v odůvodnění jeho napadeného rozsudku, že "při posouzení zdravotního stavu a pracovní schopnosti občanů pro účely přezkumného řízení soudního ve věcech důchodového pojištění vychází posudková komise především z lékařských zpráv a nálezů z doby vydání rozhodnutí o nároku na invalidní důchod. Výjimečně může vycházet i ze zpráv a nálezů pozdějších, musí však přitom vzít v úvahu, že s rostoucím časovým odstupem klesá jejich vypovídací hodnota ohledně zdravotního stavu posuzovaného ke dni tohoto rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení. V projednávané věci je nutno vzít v úvahu skutečnost, že duševní onemocnění jsou svým charakterem spíše dynamickým zdravotním postižením." Ústavní soud se tedy ztotožňuje s Nejvyšším správním soudem v tom, že pokud bylo odročeno jednání posudkové komise za účelem dovyšetření stěžovatele 22. 2. 2008, a požadované psychiatrické a psychologické vyšetření do dnešního dne nebylo (ať již z jakýchkoli důvodů) provedeno, není možné nyní přesvědčivě posoudit přítomnost duševního onemocnění stěžovatele a jeho závažnost v době vydání rozhodnutí žalované, tedy v srpnu roku 2007". Jak stěžovateli sdělil již Nejvyšší správní soud, nic mu ovšem nebrání v tom, aby si znovu požádal o přiznání invalidního důchodu, přičemž v rámci řízení o této žádosti by bylo možné provést nové posouzení jeho zdravotního stavu včetně duševního postižení a jeho stavu v současné době.
Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal žádné porušení základních práv stěžovatele, daných ústavními zákony nebo mezinárodními smlouvami, kterými je Česká republika vázána, ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písmeno a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 4. října 2010
Vojen Güttler, v.r.
předseda senátu