ECLI:CZ:US:2010:1.US.2116.10.1
sp. zn. I. ÚS 2116/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Františka Duchoně a Ivany Janů o ústavní stížnosti stěžovatelky B. K., zastoupené Mgr. Janou Hamplovou, advokátkou, se sídlem Olomoucká 36, 789 85 Mohelnice, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 3. 3. 2010, sp. zn. 70 Co 2/2010, za účasti Krajského soudu v Ostravě, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ve včas podané ústavní stížnosti, která i jinak splňuje náležitosti ústavní stížnosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud - pro rozpor s ústavně zaručeným právem na spravedlivý proces - napadené rozhodnutí zrušil.
Napadeným rozsudkem ze dne 3. 3. 2010, sp. zn. 70 Co 2/2010, rozhodl Krajský soud v Ostravě, tak, že rozsudek Okresního soudu v Šumperku ze dne 12. 9. 2009, sp. zn. 16 C 29/2007, změnil a sám rozhodl tak, že žaloba stěžovatelky, podle níž je žalovaný povinen platit stěžovatelce výživné rozvedené manželky v částce 3.000,- Kč měsíčně s účinností od 30. 10. 2007, se zamítá. Krajský soud dospěl k závěru, že u stěžovatelky nejsou v žádné podobě splněny předpoklady ustanovení §92 odst. 1 zákona č. 94/1963 Sb., o rodině, ve znění pozdějších předpisů, v prerekvizitě "rozvedený manžel, který není schopen se sám živit."
V ústavní stížnosti vznesla stěžovatelka jednu stížnostní námitku, jíž brojí proti skutečnosti, že odvolací soud "nepřipustil dovolání," ačkoliv se ve věci mělo jednat o rozhodnutí soudu druhého stupně, jímž došlo "k zásadní změně" rozhodnutí soudu prvního stupně. Zdůrazňuje, že ve věci vydaly soudy obou instancí rozhodnutí "zcela jiného obsahu." Při těchto názorových odlišnostech, domnívá se stěžovatelka, "mělo být připuštěno dovolání, aby případ mohl přezkoumat a názor sjednotit Nejvyšší soud." Odkazuje na ustanovení §237 o. s. ř., dle něhož má být dovolání přípustné proti měnícímu rozhodnutí odvolacího soudu. Naplnění této podmínky spatřuje i ve své věci, pročež se domáhá zrušení napadeného rozhodnutí.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud předesílá, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Není součástí soustavy obecných soudů, není jim soudem nadřízeným, nepřísluší mu do jejich rozhodovací činnosti zasahovat a není pravidelnou přezkumnou instancí rozhodnutí obecných soudů. Úkolem Ústavního soudu není zabývat se porušením běžných práv fyzických nebo právnických osob, chráněných "běžnými" zákony, pokud takové porušení neznamená zároveň porušení ústavně zaručeného práva nebo svobody. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad jiných než ústavních předpisů a jejich aplikace při řešení konkrétních předpisů, jsou záležitostí obecných soudů (srov. usnesení sp. zn. II. ÚS 81/95, dostupné na http://nalus.usoud.cz). Ústavní soud může do jejich činnosti zasáhnout pouze tehdy, pokud právní závěry obecných soudů jsou v příkrém nesouladu se skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění nevyplývají, nebo pokud porušení některé z norem "jednoduchého" práva v důsledku svévole (např. nerespektováním kogentní normy) anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. uplatněním přepjatého formalismu při aplikaci práva), zakládá porušení základního práva nebo svobody. Takový stav Ústavní soud nezjistil.
Z ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatelka své přesvědčení o protiústavnosti napadeného rozhodnutí dovozuje z vlastního výkladu (patrně) ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř., dle něhož dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé. Otázka přípustnosti dovolání dle o. s. ř. však není tak triviální, jak se stěžovatelka domnívá. Ve své argumentaci totiž zcela opomíjí související ustanovení §237 odst. 2 písm. b) o. s. ř., dle něhož dovolání podle §237 odst. 1 není přípustné ve věcech upravených zákonem o rodině, ledaže jde o rozsudek o omezení nebo zbavení rodičovské zodpovědnosti nebo pozastavení jejího výkonu, o určení (popření) rodičovství nebo o nezrušitelné osvojení.
Ve věci před obecnými se stěžovatelka soudila o výživné rozvedeného manžela ve smyslu ustanovení §92 odst. 1 (z části též §93 odst. 1) zákona o rodině, dle něhož rozvedený manžel, který není schopen sám se živit, může žádat od bývalého manžela, aby mu přispíval na přiměřenou výživu podle svých schopností, možností a majetkových poměrů. Otázka výživného je tak nepochybně "věcí upravenou zákonem o rodině" a zároveň na ní nedopadá žádná ze jmenovaných výjimek (omezení nebo zbavení rodičovské zodpovědnosti nebo pozastavení jejího výkonu, určení rodičovství, nezrušitelné osvojení).
Pokud tedy stěžovatelka jako jediný stížnostní bod vytýká krajskému soudu, že (nota bene v odůvodnění napadeného rozhodnutí) "nepřipustil" dovolání podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., odkazuje Ústavní soud na nepřípustnost dovolání v její věci ze zákona, a to podle ustanovení §237 odst. 2 písm. b) o. s. ř. Jakkoli stěžovatelka toto ustanovení ve své ústavní stížnosti nezmiňuje a nikterak s ním ani nepolemizuje, poukazuje Ústavní soud na svou předchozí judikaturu, v níž lze vystopovat i určité napětí. Ústavní soud předně opakovaně judikoval, že institut dovolání je mimořádným opravným prostředkem, jehož zavedení do právního řádu je projevem svobodné volby zákonodárce a nikoli projekcí případného "základního práva" garantovaného Listinou základních práv a svobod či jinými součástmi ústavního pořádku. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§201 a násl. o. s. ř.) [např. usnesení IV. ÚS 1362/07 ze dne 21. 8. 2007; viz elektronickou databázi na http://nalus.usoud.cz]. Na druhou stranu však v určitých zcela extrémních případech Ústavní soud do svých rozhodnutí zařadil i podnět zákonodárci v této oblasti, neboť při současné právní úpravě je Ústavní soud "ve věcech dle §237 odst. 2 písm. b) o. s. ř. nucen provádět v nezbytných případech korekci právních názorů, která by však jinak příslušela Nejvyššímu soudu" [nález ze dne 23. 2. 2010, sp. zn. III. ÚS 1206/09; nález ze dne 18. 8. 2010, sp. zn. I. ÚS 266/10; nález ze dne 2. 11. 2010, sp. zn. I. ÚS 2661/10]. Uvedené však na věci nic nemění. V rozsahu námitek uvedených stěžovatelkou tedy Ústavním soudem nebylo shledáno dotčení základního práva stěžovatelky na spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod).
Co do rozhodnutí o nákladech řízení v napadeném rozsudku, což je otázka v ústavní stížnosti okrajově zmíněná, poukazuje Ústavní soud na odůvodnění napadeného rozhodnutí, v němž krajský soud neaplikoval bez dalšího ve vztahu k neúspěšné stěžovatelce §142 odst. 1 o. s. ř., nýbrž v její prospěch použil moderačního práva ve smyslu §150 o. s. ř., na základě čehož uložil stěžovatelce uhradit toliko přibližně jednu třetinu z celkových nákladů. V této otázce je odůvodnění napadeného rozhodnutí zcela nadstandardně, srozumitelně a logicky odůvodněno (str. 11-13), přičemž stěžovatelka konkrétní námitky ani v ústavní stížnosti nevznesla.
Ústavní soud proto z výše uvedených důvodů ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. prosince 2010
Vojen Güttler, v.r.
předseda senátu