ECLI:CZ:US:2010:1.US.2169.10.1
sp. zn. I. ÚS 2169/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Ivany Janů a Františka Duchoně (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky: Sedlecký kaolin, a.s., se sídlem Božičany č. 167, okres Karlovy Vary, zastoupené JUDr. Jaroslavou Žákovou, advokátkou se sídlem Příbram III, Komenského náměstí 289, proti rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 26. 5. 2010, čj. 28 Cdo 160/2009 - 308, a rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 26. 8. 2008, čj. 56 Co 259/2008 - 169, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Včasnou ústavní stížností, splňující i ostatní formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatelka navrhla zrušení shora uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena její základní práva zakotvená čl. 2 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále "Listina"), čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 2 odst. 4 a čl. 89 odst. 2 Ústavy ČR.
Stěžovatelka tvrdí, že názor Krajského soudu v Plzni (dále "odvolací soud"), který se opírá pouze o tzv. restituční tečku, není správný. Lhůta takto stanovená nemůže být v jejím případě prekluzivní, neboť k jejímu marnému uplynutí došlo výhradně z důvodů záležejících na straně Pozemkového fondu České republiky. Stěžovatelka nemohla se svými nároky více než 4 roky nakládat a v důsledku jeho liknavosti nemohly být uspokojeny jiným způsobem.
II.
Z ústavní stížnosti a připojených listin Ústavní soud zjistil, že stěžovatelka se žalobou domáhala, aby Okresní soud v Karlových Varech uložil žalovanému Pozemkovému fondu povinnost uzavřít s ní dohodu o převodu pozemků. Okresní soud v Karlových Varech rozsudkem ze dne 20. 12. 2007, čj. 15 C 318/2006 - 127, žalobě vyhověl. K odvolání žalovaného Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 26. 8. 2008, čj. 56 Co 259/2008 - 169, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu stěžovatelky zamítl. Její dovolání bylo odmítnuto rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2010, čj. 28 Cdo 160/2009 - 308.
III.
Poté co se Ústavní soud seznámil s argumenty stěžovatelky v její ústavní stížnosti a s textem napadených rozhodnutí, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Stěžovatelka převzala do své ústavní stížnosti celé statě rozhodnutí Okresního soudu v Karlových Varech (dále "soud prvního stupně"), s nímž se ztotožňuje, aby pak odvolacímu a dovolacímu soudu vytkla pouze to, že jím vyslovený názor nesdílí.
Ústavní soud v první řadě konstatuje, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu právo dozoru nad jejich rozhodovací činností, do níž je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, pokud byla jejich pravomocným rozhodnutím porušena stěžovatelova základní práva a svobody chráněné ústavním pořádkem. Ústavní soud není ani povolán k instančnímu přezkumu rozhodnutí obecných soudů. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v občanskoprávním řízení, není proto samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení nebyla dotčena ústavně zaručená práva nebo svobody jeho účastníků.
Ústavní soud předesílá, jak správně zmínily i obecné soudy, že ve věci stěžovatelky je rozhodujícím, že nárok na vydání náhradních pozemků nabyla na základě smluv o postoupení pohledávky podle §33a odst. 1 zákona o půdě. Z tohoto důvodu je jen postupníkem, neboť není ani původní oprávněnou osobou (tedy původním restituentem), ani jeho dědicem.
K odlišení postavení původně oprávněných osob a postupníků zaujal Ústavní soud jasné stanovisko v stěžovatelkou citovaném nálezu sp. zn. III. ÚS 495/02, ze dne 4. 3. 2004, které následně potvrdil i v plenárním nálezu sp. zn. Pl. ÚS 6/05, ze dne 13. 12. 2005 (publ. ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. č. 39, nález č. 226, vyhlášen pod č. 531/2005 Sb.). Od zmíněných závěrů nemá důvod se odchýlit ani I. senát Ústavního soudu v projednávaném případě, a proto na ně plně odkazuje.
Označeným plenárním nálezem Ústavní soud zrušil ustanovení §13 odst. 6 a 7 zákona o půdě, ve znění zákona č. 253/2003 Sb., a čl. VI. zákona č. 253/2003 Sb., stanovící propadnou lhůtu pro uplatnění nároku, pokud se týkaly oprávněných osob, kterým vzniklo právo na jiný pozemek podle §11 odst. 2, respektive §4 zákona o půdě, a jejich dědiců. Přitom se zabýval otázkou, zda derogační důvody, vypovídající ve prospěch zrušení těchto ustanovení, dopadají nejen na oprávněné osoby podle §11 odst. 2 zákona o půdě, či i na postupníky. Dospěl k závěru, že "smyslem a účelem právní konstrukce, podle níž nároky podle zákona o půdě jsou právem na plnění ze závazkového právního vztahu, který obecně upravuje občanský zákoník (§488 - §852), a tudíž je lze postoupit na základě §524 občanského zákoníku, bylo rozšířit vějíř alternativ uspokojení nároků restituentů. Nelze z ní ale dovodit závěr, podle něhož by účely zákona o půdě, jak jsou zakotveny v jeho preambuli, dopadaly i na postupníky."
Vůči postupníkům, kteří nárok na převod získali postoupením od osob oprávněných v restituci, což je i případ stěžovatelky, zůstala ustanovení §13 odst. 6 a 7 zákona o půdě v platnosti, včetně tzv. restituční tečky ke dni 31. prosince 2005. Po tomto datu již její nárok na náhradní pozemek nemohl být uspokojen a zanikl podle §11 odst. 2 zákona o půdě v souvislosti s tzv. restituční tečkou. Tato prekluzivní lhůta způsobila zánik stěžovatelčina práva sama o sobě již svým uplynutím, což ve svém důsledku znamená, že se jako postupník, po jejím marném uplynutí, nemůže práva na převod nemovitostí oprávněně domáhat.
Stěžovatelkou citovaný nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 495/05, ze dne 30. 10. 2007, v němž mimo jiné vyslovil, že účel zákona o půdě nemůže být pominut odkazem na specialitu zákona č. 95/1999 Sb., na její věc nedopadá, neboť - jak v odůvodnění napadeného rozhodnutí uvedl i odvolací soud - se vztahuje na postavení původně oprávněné osoby, nikoliv na postavení postupníků, jímž, jak již bylo výše uvedeno, je stěžovatelka.
Ústavní soud má za to, že odvolacímu ani dovolacímu soudu nelze vytknout žádné pochybení, které by současně znamenalo zásah do stěžovatelčiných základních práv. Jejich právnímu závěru, že její nároky nelze uspokojit z důvodu tzv. restituční tečky, nelze z ústavněprávního hlediska nic vytknout. Je výsledkem aplikace a interpretace provedené v mezích ústavnosti, která je v souladu se stěžovatelkou citovanými rozhodnutími Ústavního soudu.
Pokud obecné soudy výše zmíněné otázky právně posoudily odlišně od výkladu stěžovatelky a své právní posouzení přiměřeným a dostatečným způsobem odůvodnily, jde o právní závěry nezávislých soudů, do jejichž rozhodovací činnosti je ingerence Ústavního soudu nepřípustná (k tomu srov. např. nález ve věci sp. zn. III. ÚS 23/93 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1., č. 5, Praha 1994). Sama okolnost, že obecné soudy rozhodly v rozporu s právním názorem stěžovatelky, pak zásah do jejích ústavně zaručených práv, a tedy i opodstatněnost ústavní stížnosti, založit nemůže.
S ohledem na výše uvedené skutečnosti Ústavní soud neshledal, že by napadenými rozhodnutími obecných soudů došlo k porušení stěžovatelčiných ústavně zaručených práv, jak tvrdila v ústavní stížnosti. Na základě toho mu nezbylo než její ústavní stížnost odmítnout podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. září 2010
Vojen Güttler, v. r.
předseda I. senátu Ústavního soudu