ECLI:CZ:US:2010:1.US.2182.10.1
sp. zn. I. ÚS 2182/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Františkem Duchoněm ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti TEMPLUM - společenské hry s. r. o., se sídlem Praha 5, Radlická 49, směřující proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 4. 3. 2010, čj. 7 C 206/2009 - 56, a proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 3. 5. 2010, čj. 68 Co 201/2010 - 84, takto:
Návrh se odmítá.
Odmítá:
Návrhem (ústavní stížností), který sepsal a podal její jednatel, stěžovatelka navrhla zrušení shora označených rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 10 a Městského soudu v Praze.
Návrh nesplňuje náležitosti stanovené pro ústavní stížnost v §30, §31, §72 odst. 6 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), zejména proto, že nebyl sepsán advokátem a nebyl doložen jeho plnou mocí.
O tom, jaké náležitosti musí návrh na zahájení řízení splňovat, byla stěžovatelka dobře informována již v řízení o jejím předchozím návrhu, podaném dne 30. 9. 2009, vedeným pod sp. zn. III. ÚS 2562/09. Toto řízení skončilo odmítnutím její ústavní stížnosti poté, co Ústavní soud původní lhůtu k odstranění vad podání (v délce 30ti dnů) prodloužil, po její žádosti, o dalších 30 dnů. Dalším žádostem stěžovatelky o prodloužení lhůty k odstranění vad podání již nevyhověl.
Je zřejmé, že stěžovatelka nerespektovala ustanovení §30 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, který ukládá účastníkům řízení být v řízení před Ústavním soudem zastoupen advokátem. Ze spisu sp. zn. III. ÚS 2562/09 vyplývá, že stěžovatelka byla o nutnosti zastoupení advokátem i o dalších náležitostech ústavní stížnosti poučena. Ústavní soud ve své judikatuře v minulosti vysvětlil, z jakých důvodů je vyloučeno, aby stěžovatelům sám právního zástupce ustanovil a proč nepřipustil přiměřené použití §30 OSŘ (ustanovení advokáta soudem), když neshledal podmínky pro takový postup podle §63 zákona o Ústavním soudu. Právní řád totiž připouští určení advokáta i pro řízení před Ústavním soudem příslušným rozhodnutím České advokátní komory, čímž je vytvořen procesní nástroj k zajištění kvalifikovaného právního zastoupení, a tedy i přístupu k Ústavnímu soudu. V praxi tato úprava nevyvolává obtíže (srov. usnesení ze dne 15. 10. 2008 sp. zn. II. ÚS 2291/08 in http://nalus.usoud.cz).
Ústavní soud vychází z názoru, že v řízení o ústavní stížnosti není nevyhnutelnou podmínkou, aby se poučení o povinném zastoupení dostávalo stěžovatelce vždy v každém jejím individuálním řízení, jestliže se tak stalo v případě předchozím. Lze totiž předpokládat, že takto již dříve poskytnuté informace byly objektivně způsobilé v paměti stěžovatelky zanechat poznání, že na Ústavní soud se (s ústavní stížností) nelze obracet jinak než v zastoupení advokátem. Za této situace by bylo další poučování stejné stěžovatelky o stejných povinnostech jen neefektivním a formalistickým konáním.
Zákonná šedesátidenní lhůta stanovená zákonem o Ústavním soudu je plně dostačující pro podání kompletní a bezvadné ústavní stížnosti. Její faktické prodlužování určováním dalších lhůt k jejímu doplňování či odstraňování vad by mělo být jen výjimečné, neboť v takovém případě je stěžovatel zvýhodňován oproti ostatním stěžovatelům, kteří své zákonné povinnosti podat bezvadnou ústavní stížnost v zákonem stanovené lhůtě dostáli.
V projednávané věci tak soudce zpravodaj shledal důvody pro přiměřenou aplikaci §43 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, a proto návrh, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, odmítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. srpna 2010
František Duchoň, v. r.
soudce Ústavního soudu