ECLI:CZ:US:2010:1.US.2238.10.1
sp. zn. I. ÚS 2238/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Ivany Janů a Františka Duchoně (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky E. Š., zastoupené JUDr. Ing. Tomášem Jiroutem, advokátem se sídlem Praha 6, Západní 31, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. 9. 2007, čj. 64 Co 191/2007 - 73, a usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 20. 5. 2010, čj. 30 Cdo 2715/2008 - 112, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včasnou ústavní stížností stěžovatelka navrhla zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, protože jimi měla být porušena její základní práva podle čl. 1, čl. 2, čl. 3, čl. 4, čl. 11 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 90 Ústavy ČR.
Z obsahu připojených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 8. 2. 2007, čj. 13 C 156/2004 - 54, byla stěžovatelce uložena povinnost zaplatit žalobkyni 40.000,- Kč, v částce 76.401,50 Kč byla žaloba zamítnuta a žádnému z účastníků nebyla přiznána náhrada nákladů řízení. Základem pro rozhodnutí obvodního soudu byl rozsudek Okresního soudu v Kladně ze dne 7. 2. 2002, čj. 8 C 53/2000 - 121, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 4. 9. 2002, čj. 26 Co 206/2002 - 139, kterým bylo společnosti MAX, s. r. o., uloženo zaplatit žalobkyni 61.669,- Kč s příslušenstvím. Obvodní soud vyšel ze zjištění, že stěžovatelka je matkou jednatele společnosti, vlastní dva domy v Libušíně a ty umožnila užívat společnosti MAX, s. r. o., bez uzavření nájemní smlouvy nebo dohody o bezplatném užívání. Užívání domů společností skončilo ještě před smrtí manžela stěžovatelky, který zemřel dne XX. X. XXXX. Za užívání nemovitostí obdržela stěžovatelka od společnosti dne 31. 1. 2001 částku 79.000,- Kč a dne 17. 9. 2001 dalších 40.000,- Kč. Právně posoudil danou věc tak, že v době poukázání uvedených plateb již byl nárok stěžovatelky na vydání bezdůvodného obohacení proti zmíněné společnosti promlčen, přičemž plněním na promlčenou pohledávku došlo ke zkrácení nároku žalobkyně. Konstatoval, že stěžovatelka je ve vztahu k této společnosti osobou blízkou. Poukázal na ustanovení §42a ObčZ s tím, že vzhledem k tříleté lhůtě pro odporovatelnost právním úkonům je odporovatelný pouze úkon ze dne 17. 9. 2001, kdy společnost poukázala stěžovatelce částku 40.000,- Kč. Z toho důvodu žalobě co do částky 40.000,- Kč vyhověl, v rozsahu 76.401,50 Kč ji zamítl.
K odvolání stěžovatelky Městský soud v Praze rozsudek obvodního soudu potvrdil. Zrekapituloval jeho skutková zjištění a zdůraznil, že společnost nemovitosti užívala od roku 1991/1992 nejdéle do roku 1998. Tvrzení o tom, že se tak dělo až do roku 2002, vyvrátila sama stěžovatelka ve své výpovědi, kde opakovaně uvedla, že její nemovitosti společnost přestala užívat ještě za života jejího manžela.
K otázce vztahu fyzické a právnické osoby, jako osob blízkých, odvolací soud poukázal na závěry Nejvyššího soudu v rozsudku sp. zn. 21 Cdo 2192/2001, kde vyslovil, že právnická osoba je, ve smyslu §42a odst. 2 ObčZ osobou blízkou dlužníku, který je fyzickou osobou, je-li dlužník jejím statutárním orgánem, jakož i tehdy, je-li dlužník společníkem, členem nebo zaměstnancem této právnické osoby, popř. má-li k ní jiný obdobný vztah a současně pokud by důvodně pociťoval újmu, kterou utrpěla právnická osoba, jako újmu vlastní. Odvolací soud vyjádřil přesvědčení, že z těchto závěrů lze vycházet i v případě opačného postavení fyzické a právnické osoby, tedy je-li dlužníkem právnická osoba, která učiní právní úkon ve prospěch osoby fyzické. Stěžovatelka je totiž matkou většinového společníka a jednatele společnosti MAX, s. r. o.
V řízení bylo prokázáno, že stěžovatelka umožnila společnosti bezplatně užívat své nemovitosti bez uzavření nájemní či jiné smlouvy. Tento stav několik let tolerovala, aniž by se svých nároků z bezdůvodného obohacení domáhala u soudu před uplynutím promlčecí doby. Plnění za bezdůvodné obohacení stěžovatelka od společnosti přijala až v roce 2001, tedy po uplynutí dvouleté subjektivní promlčecí doby podle §107 odst. 1 ObčZ, která začala běžet nejpozději v září 1998. Z tohoto jednání stěžovatelky je zřejmé, že charakter jejího vztahu ke společnosti odůvodňuje závěr, že by újmu společnosti důvodně pociťovala jako újmu vlastní, a je tedy osobou zmíněné společnosti blízkou. Plněním na promlčený dluh ve prospěch stěžovatelky společnost zkrátila žalobkyni jako svého věřitele. Stěžovatelka tedy přijala plnění z titulu bezdůvodného obohacení, které začalo vznikat před téměř deseti lety, ale nevyvinula žádnou aktivitu ke zjištění důvodů, pro které společnost plnila v její prospěch tak opožděně. Tyto skutečnosti nezjišťovala ani u svého syna, proto její pasivní počínání nelze považovat za náležitou pečlivost.
Odvolací soud uzavřel, že právní úkon (tj. plnění ve výši 40.000,- Kč) provedla společnost MAX, s. r. o. v úmyslu zkrátit žalobkyni jako svého věřitele. Vzhledem k tomu byl tento úkon odporovatelný a žalobkyně má právo na náhradu vůči stěžovatelce, která měla z úkonu prospěch.
Nejvyšší soud dovolání stěžovatelky odmítl jako nepřípustné podle §237 odst. 1 písm. c) OSŘ, neboť rozhodnutí odvolacího soudu se nijak neodchyluje od právního názoru, zaujatého v judikatuře Nejvyššího soudu ve vztahu k právnímu institutu odporovatelnosti podle §42a ObčZ. Rozhodnutí odvolacího soudu nelze přiznat zásadní právní význam podle §237 odst. 3 OSŘ, protože řeší již ustálené právní otázky a nevykazuje potřebný judikatorní přesah. Dovolací soud rovněž nenaznal, že by odvolací soud řešil právní otázku v rozporu s hmotným právem, tedy s ustanovením §42a ObčZ.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti polemizuje s právními názory odvolacího soudu, přehlíží některá skutková zjištění a vyjadřuje nesouhlas s rozhodnutím odvolacího soudu. Přestože v ústavní stížnosti napadla i rozhodnutí Nejvyššího soudu, v ústavní stížnosti neuvedla jediný konkrétní argument proti neústavnosti tohoto rozhodnutí. Není tedy zřejmé, v čem spatřuje jeho protiústavnost. Navíc v ústavní stížnosti v podstatě zopakovala stejné argumenty, které uvedla již odvolání i dovolání.
Svým přístupem tak staví Ústavní soud do pozice další přezkumné soudní instance, která mu však podle čl. 83 Ústavy nepřísluší. Úkolem Ústavního soudu je jen ochrana ústavnosti, nikoliv "běžné" zákonnosti. Ústavní soud není povolán k přezkumu správnosti aplikace podústavního práva. Zasáhnout do rozhodovací činnosti obecných soudů může jen v případě, že shledá současně porušení základního práva či svobody. Ústavní soud proto posuzoval, zda obecné soudy svévolně neaplikovaly právní normy, resp. zda jejich právní závěry nejsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními.
Po přezkoumání ústavnosti napadených rozhodnutí obecných soudů dospěl Ústavní soud k závěru, že ve zmíněném soudním řízení k porušení žádných základních práv stěžovatelky nedošlo. Obecné soudy na základě dostatečných skutkových zjištění dospěly k právním závěrům, které náležitě odůvodnily, postupovaly zcela v souladu s obecným právem i ustálenou judikaturou. Náležitě se vypořádaly se všemi argumenty stěžovatelky a jejich postupu nelze z hlediska ústavněprávního nic vytknout. Ústavní soud v přezkoumávané věci nezjistil nic, co by ji posouvalo do ústavněprávní roviny.
Zásady spravedlivého procesu podle Listiny základních práv a svobod zajišťují, v souladu s obecnými procesními předpisy, že v řízení před obecnými soudy bude zejména zaručeno, že věc účastníka soudního procesu bude projednána veřejně a v jeho přítomnosti tak, aby se mohl vyjádřit ke všem provedeným důkazům. Tyto záruky nebyly v projednávané věci porušeny. Pokud obecné soudy rozhodly způsobem, s nímž stěžovatelka nesouhlasí, nezakládá to samo o sobě důvod k úspěšné ústavní stížnosti.
Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem dospěl I. senát Ústavního soudu k závěru, že jsou splněny podmínky ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a proto, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení, usnesením ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. prosince 2010
Vojen Güttler, v. r.
předseda I. senátu Ústavního soudu