ECLI:CZ:US:2010:1.US.224.10.1
sp. zn. I. ÚS 224/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Vojena Güttlera a soudců Ivany Janů a Františka Duchoně o ústavní stížnosti stěžovatele H. C., zastoupeného JUDr. Věrou Fraňkovou, advokátkou se sídlem v Karlových Varech, U Trati 280/8, proti rozsudku Krajského soudu v Brně, pobočka ve Zlíně, ze dne 9. 12. 2009, č. j. 59 Co 385/2009-258, a proti rozsudku Okresního soudu v Kroměříži ze dne 11. 5.2009, č. j. P 107/2002-230, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Stěžovatel napadl v záhlaví uvedená rozhodnutí obecných soudů ústavní stížností, již opírá zejména o následující důvody.
Rozsudkem Krajského soudu v Brně, pobočka ve Zlíně, ze dne 9. 12. 2009, sp. zn. 59 Co 385/2009, byl jako věcně správný potvrzen výrok I. a změněn výrok II. rozsudku Okresního soudu v Kroměříži sp. zn. P 107/2002 ze dne 11. 5.2009, pokud jde o splatnost dlužného výživného na nezl. E. V.
Uvedeným rozsudkem okresního soudu byla stěžovateli stanovena povinnost přispívat na výživu nezletilé E. V., jejímž je biologickým otcem, počínaje dnem 8. 2.2005 měsíčně částkou 500,- Kč a počínaje dnem 1. 1. 2008 měsíčně částkou 700,- Kč. Dlužné výživné za období od 8. 2. 2005 do 31. 12. 2009 ve výši 33.475,- Kč pak bylo stěžovateli uloženo zaplatit do 1 roku od právní moci rozhodnutí.
Oba obecné soudy podle stěžovatele rozhodly, aniž by při určení výživného v souladu s ustanovením §96 odst. 1 zákona o rodině přihlédly k jeho schopnostem, možnostem a majetkovým poměrům. Stěžovatel je starobním důchodcem, jiný příjem než starobní důchod ve výši 8.565,- Kč nemá a jiné dávky nepobírá; jeho měsíční náklady na bydlení činí 2.700,- Kč; za léky, za návštěvy u lékaře utratí měsíčně 2.900,- Kč, na běžnou útratu mu tedy měsíčně zbude cca 2.965,- Kč.
Podle stěžovatele soudy však při svém rozhodování k výše uvedeným skutečnostem dostatečně nepřihlédly. Odvolací soud ve svém rozhodnutí pouze konstatoval, že z předložených důkazů - dokladů (paragonů za léky), nevyplývá, že by nebyl schopen hradit výživné. Dle názoru odvolacího soudu nejsou tyto náklady na léčení vzhledem k příjmům stěžovatele příliš vysoké.
Stěžovatel má za to, že výše uvedenými rozhodnutími bylo porušeno jeho základní subjektivní právo na spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Soudy prý nehodnotily všechny důkazy ve všech souvislostech a nesprávně zjistily skutkový stav (nesprávně zhodnotily zdravotní stav stěžovatele a náklady s tím spojené), což vedlo i k nesprávnému právnímu posouzení věci. Extrémní nesoulad mezi skutkovým stavem (tj. mezi příjmy stěžovatele a jeho výdaji za léky) a právními závěry soudů (stanovení povinnosti stěžovatele hradit měsíční výživné včetně úhrady dlužného výživného) lze podle stěžovatele považovat za porušení zásad vyjádřených zejména v článku 36 odst. 1 Listiny a za jednání v rozporu se zákonem (stěžovatel odkazuje zejména na §132, §153, §157 odst. 2 o. s. ř. a §96 odst. 1 zákona o rodině).
II.
V záhlaví citovaným rozsudkem Okresní soud v Kroměříži zavázal stěžovatele přispívat na výživu nezletilé E. počínaje dnem 8. 2. 2005 měsíčně částkou 500,- Kč a počínaje dnem 1. 1. 2008 měsíčně částkou 700,- Kč, splatnou na účet Úřadu práce v Kroměříži (výrok I); vzniklé dlužné výživné za období od 8. 2. 2005 do 31. 5. 2009 ve výši 29.275,- Kč zavázal stěžovatele zaplatit na účet Úřadu práce v Kroměříži do jednoho roku od právní moci rozhodnutí (výrok II). Uvedl, že byly splněny zákonem stanovené podmínky, aby otci bylo stanoveno výživné pro nezletilou E. Pokud stěžovatel uváděl, že v minulosti dal souhlas k osvojení nezletilé E. bez vztahu k určitému osvojiteli, neznamená to, že by zanikla jeho vyživovací povinnost. Soud při stanovení výživného vycházel ze starobního důchodu otce, který je jeho jediným příjmem a za rozhodné období se pohyboval od 6.833,- Kč do 8.589,- Kč. Zjištěným příjmům stěžovatele tak odpovídá podle názoru prvostupňového soudu výživné od 8. 2. 2005 do prosince 2007 ve výši 500,- Kč a od ledna 2008 do budoucna částce 700,- Kč měsíčně. Dlužné výživné za uvedené období do 31. 5. 2009 ve výši 29.275,- Kč byl uloženo stěžovateli zaplatit do jednoho roku od právní moci rozhodnutí dle §160 o.s.ř.
Krajský soud v Brně - pobočka Zlín, jako soud odvolací, k odvolání stěžovatele přezkoumal rozhodnutí soudu prvního stupně, jakož i řízení jemu předcházející a dospěl k závěru, že odvolání stěžovatele není důvodné. Proto svým rozsudkem z 9. 12. 2009, č.j. 59 Co 385/2009-258 rozsudek Okresního soudu v Kroměříži ve výroku I potvrdil (výrok I odvolacího soudu); rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II změnil tak, že dlužné výživné pro nezletilou E. V. za období od 8. 2. 2005 do 31. 12. 2009 ve výši 33.475,- Kč je stěžovatel povinen zaplatit navrhovateli - Úřadu práce v Kroměříži do šesti měsíců od právní moci rozhodnutí (výrok II rozsudku odvolacího soudu). Výrokem III svého rozsudku pak rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů.
Soud prvního stupně - podle názoru krajského soudu - dospěl ke správným skutkovým zjištěním, z nichž odvodil i odpovídající právní závěry, na které lze odkázat. Zjištěný příjem otce za rozhodné období podle krajského soudu zcela odůvodňuje výši stanoveného výživného ve smyslu ustanoveni §96 odst. 1 zákona o rodině. Odvolací soud neshledal důvodnou ani námitku podjatosti, vznesenou stěžovatelem vůči soudkyni JUDr. Ivaně Koutné, neboť jí pouze napadal soudkyni pro její postup ve věci. Namítal-li pak stěžovatel, že není schopen výživné hradit z důvodu nákladů na léčení, z dokladů jím doložených takové skutečnosti nevyplynuly. Stěžovatel pouze dokladoval jednotlivé platby za léky, které s ohledem na výši jeho příjmu neznamenaly žádný významný finanční náklad.
Odvolací soud výrok II prvostupňového soudu však s ohledem na rozhodné období změnil tak, že dlužné výživné stanovené pro nezletilou E. za období od 8. 2. 2005 do 31. 12. 2009 ve výši 33 475,- Kč zavázal stěžovatele zaplatit do šesti měsíců od právní moci rozhodnutí. Odvolací soud stanovil k zaplacení dlužného výživného ve smyslu ustanovení 160 o. s. ř. lhůtu kratší než soud prvního stupně, a to s ohledem na skutečnost, že se jedná o výživné pro nezletilé dítě, které již mělo být zaplaceno.
III.
K výzvě Ústavního soudu se k ústavní vyjádřil Okresní soud v Kroměříži. Uvedl, že při stanovení výživného pro nezletilou E. postupoval v souladu s ustanovením §96 zákona o rodině a přihlédl ke zdravotnímu stavu stěžovatele a jeho majetkovým poměrům.
K výzvě Ústavního soudu se k ústavní stížnosti vyjádřil rovněž Krajský soud v Brně - pobočka Zlín; ten však pouze odkázal na odůvodnění svého rozsudku s tím, že ústavní stížnost považuje za nedůvodnou.
Za tohoto stavu nevzal Ústavní soud uvedená vyjádření za základ svého rozhodnutí, neboť nic nového - oproti napadeným rozsudkům - nepřinášela.
IV.
Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů (viz např. nález sp. zn. III. ÚS 23/93, Ústavní soud České republiky, Sbírka nálezů a usnesení, svazek 1, str. 41). Do rozhodovací činnosti obecných soudů je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, k porušení jeho základních práv či svobod chráněných ústavním pořádkem. Vzhledem k tomu, že se stěžovatel dovolával zejména ochrany svého základního práva na spravedlivý proces, přezkoumal Ústavní soud z tohoto hlediska napadená rozhodnutí i řízení, z něhož tato rozhodnutí vzešla a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Z ústavní stížnosti vyplývá, že směřuje především proti tomu, jak obecné soudy posoudily podmínky, podle nichž lze určit výši výživného ve smyslu §96 zákona o rodině. K této námitce ale poukazuje Ústavní soud na obsah spisu a na rekapitulaci odůvodnění napadených rozhodnutí, jímž byla věnována II. část tohoto usnesení. Již z odůvodnění rozhodnutí obecných soudů vyplývá, že tuto otázku řešily v souladu s ústavními principy. Pokud stěžovatel v této souvislosti vyjadřuje nesouhlas s jejich právními názory, pak tím v zásadě jen polemizuje s jejich závěry a staví tak v podstatě Ústavní soud do role běžné další soudní instance. Toto postavení však Ústavnímu soudu, jak již opakovaně dal najevo v mnoha svých rozhodnutích, nepřísluší. Do rozhodovací činnosti obecných soudů může Ústavní soud zasahovat pouze v případě, že jejich rozhodnutím je zasaženo do ústavně zaručených práv a svobod účastníka řízení. To však Ústavní soud v souzené věci neshledal.
Obecné soudy - se zřetelem na provedení skutkových zjištění - učinily závěr, že stěžovateli jeho osobní a výdělkové poměry - i přes jeho zhoršený zdravotní stav - umožňují podílet se na výživě dcery alespoň v minimální míře. Svůj názor jasně a logicky odůvodnily a Ústavní soud nemá, co by v této souvislosti k věci zásadního dodal.
Ústavní soud konstatuje, že v souzené věci jde toliko o otázku výkladu běžného práva, což zásadně přísluší soudům obecným; Ústavní soud při přezkoumání jejich rozhodnutí je oprávněn posuzovat pouze to, zda byly dodrženy ústavní hranice a zda takovými rozhodnutími nedošlo k porušení základních práv stěžovatele. To se však nestalo. V předmětné věci Ústavní soud dovozuje, že obecné soudy postupovaly v rámci daném jim příslušnými procesními předpisy. Aplikovaly běžné právo ústavněkonformním způsobem, nedopustily se svévolného jednání, které by mohlo způsobit porušení základních práv stěžovatele a mezi jejich skutkovými zjištěními a právními závěry z nich vyvozenými neexistuje ani extrémní rozpor ve smyslu ustálené judikatury Ústavního soudu. Napadená rozhodnutí jsou proto i z hlediska ústavnosti plně přijatelná.
Za tohoto stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že základní práva a svobody, jichž se stěžovatel dovolává, napadenými rozhodnutími zjevně porušeny nebyly.
Proto Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a)zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný, odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. června 2010
Vojen Guttler v. r.
předseda senátu