ECLI:CZ:US:2010:1.US.2259.07.1
sp. zn. I. ÚS 2259/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Vojena Güttlera a soudců Františka Duchoně a Ivany Janů o ústavní stížnosti stěžovatele K. B., zastoupeného Mgr. Františkem Klímou, advokátem, se sídlem v Českých Budějovicích, náměstí Přemysla Otakara II. č. 123/36, proti rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 3. 4. 2007, č. j. 22 Cdo 781/2006-208, proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 8. 6. 2007, č. j. 7 Co 1129/2007-219, a proti rozsudku Okresního soudu v Jindřichově Hradci ze dne 21. 2. 2005, č. j. 6 C 1024/2002-111, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností se stěžovatel s odvoláním na tvrzené porušení svých ústavně zaručených práv zakotvených v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod domáhal zrušení rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 3. 4. 2007, č. j. 22 Cdo 781/2006-208, rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 8. 6. 2007, č. j. 7 Co 1129/2007-219, a rozsudku Okresního soudu v Jindřichově Hradci ze dne 21. 2. 2005, č.j. 6 C 1024/2002-111.
Okresní soud v Jindřichově Hradci napadeným rozsudkem rozhodl tak, že stěžovatel je společně se svou bývalou manželkou M. B. (oba vystupují jako žalobci v daném řízení proti žalované M. Š.) podílovým spoluvlastníkem 1/2 parc. č. 1339/2 o výměře 27m2 oddělené geometrickým plánem pro rozdělení pozemku č. 1176-17Fi/2002 ze dne 27. 2. 2002, k. ú. Suchdol nad Lužnicí, a zamítl žaloba, kterou se domáhali určení, že jsou podílovými spoluvlastníky části domu č.p. 297 v Suchdole nad Lužnicí.
Krajský soud v Českých Budějovicích pak svým rozsudkem ze dne 9. 11. 2005, č. j. 7 Co 1417/2005-189, rozsudek soudu prvního stupně částečně potvrdil, pokud se týkalo určení, že shora uvedení jsou vlastníky pozemku a částečně jej změnil tak, že určil, že žalobci jsou podílovými spoluvlastníky části domu čp. 207 v Suchdole nad Lužnicí.
Nejvyšší soud napadeným rozsudkem ze dne 3. 4. 2007, č. j. 22 Cdo 781/2006-208, rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 9. 11. 2005, č. j. 7 Co 1417/2005-189, zrušil a věc vrátil uvedenému soudu k dalšímu řízení; v tomto rozhodnutí vyjádřil právní názory, kterými byl Krajský soud v Českých Budějovicích vázán.
Krajský soud v Českých Budějovicích dalším rozsudkem ze dne 8. 6. 2007, č. j. 7 Co 1129/2007-219 (napadeným ústavní stížností), potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku v odst. II o částečném zamítnutí žaloby ohledně nároků na určení, že stěžovatel je společně s bývalou manželkou podílovým spoluvlastníkem části domu č.p. 297 v Suchdole nad Lužnicí. Rozsudek soudu prvního stupně pak změnil ve výroku v odst. I. o určení vlastnictví k pozemkové parcele č. 1339/2 v kat. úz. Suchdol nad Lužnicí tak, že zamítl žalobu, kterou se žalobci (stěžovatel s bývalou manželkou) domáhali určení, že jsou podílovými spoluvlastníky parc. č. 1339/2 o výměře 27 m2 oddělené geometrickým plánem pro rozdělení pozemku č. 1176-17Fi/2002 ze dne 27. 2. 2002.
Stěžovatel je toho názoru, že rozhodnutím Krajského soudu v Českých Budějovicích a Okresního soudu v Jindřichově Hradci - zejména však v důsledku shora uvedeného rozsudku Nejvyššího soudu ČR - došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces. V řízení bylo - podle něj - prokázáno, že byly splněny podmínky vydržení části domu č.p. 279 v kat. úz. Suchdol nad Lužnicí a soudy následně rozdílně řešily pouze jedinou otázku, tedy zda část domu je způsobilým předmětem vydržení. Okresní soud v Jindřichově Hradci dospěl k závěru, že tomu tak není, Krajský soud v Českých Budějovicích pak rozhodl opačně, leč Nejvyšší soud ČR dospěl k závěru, že část domu není způsobilým předmětem vydržení; tímto právním názorem byl poté vázán i Krajský soud v Českých Budějovicích.
Stěžovatel doplnil, že se domáhal vydržení části domu oddělené vertikální rovinou od zbývající části domu č.p. 297, kdy tato rovina prochází zdí, oddělující v obytném podlaží obě nemovitosti. Stavba, která je dnes administrativně rozdělena na domy č.p. 296, č.p. 297 a č.p. 298 vznikla podle projektové dokumentace z roku 1906 jako jeden dům, který měl tři části, jež měly být užívány k rozdílným účelům. Část, kterou dnes tvoří dům č.p. 296 měla být obytnou. Část, která dnes tvoří dům č.p. 297, měla být užívána jako obchod. Část, kterou dnes tvoří dům č.p. 298, měla být také obytnou. Takto také byl dům vždy užíván. Jako součást domu č.p. 298, který vždy sloužil k bydlení, byla také vždy užívána místnost, později označována v řízení jako místnost A8, která po administrativním rozdělení původně jediné stavby byla formálně součástí domu č.p. 297. Jak podle projektové dokumentace, tak i funkčně však vždy byla součástí obytné části původní stavby, tedy následně obytného domu č.p. 298. Všichni uživatelé domu č.p. 298 takto podle stěžovatele dům užívali. Jestliže část domu, ve které se nachází místnost A8, byla vždy užívána jako součást domu č.p. 298 a byla také takto technicky uzpůsobena, pak není podle stěžovatele možné pochybovat o tom, že se jedná o způsobilý předmět vydržení.
Podle tvrzení stěžovatele - pokud se týká vlastnictví pozemku pod předmětnou částí domu - ani Nejvyšší soud nezpochybnil, že byly splněny všechny podmínky vydržení; na základě právního názoru Nejvyššího soudu však krajský soud rozhodl, že vydržením vzniklo pouze právo na uzavření dohody o osobním užívání pozemku a pokud taková dohoda nebyla uzavřena do 31. 12. 1991, nemohl stěžovatel vlastnické právo nabýt. K tomu namítl, že v řízení nebylo prokázáno, že by jeho dobrá víra skončila před 31.12.1991. Není prý sice pochyb o tom, že v roce 1991 byla zpochybněna dobrá víra jeho bývalé manželky a následovala "korespondence jeho syna K. B., bytem S.". Dobrá víra stěžovatele však podle jeho tvrzení trvala do roku 1992, kdy se prý teprve dozvěděl o zpochybnění vlastnictví k předmětné části nemovitostí.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud již mnohokrát zdůraznil, že není jakýmsi "superrevizním orgánem" či běžnou třetí instancí v systému všeobecného soudnictví a že není oprávněn zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů, pokud postupují v souladu s ústavními předpisy. Rovněž vymezení zásad spravedlivého procesu a nutnosti jejich dodržování se týká rozsáhlá judikatura Ústavního soudu, na kterou lze pro stručnost odkázat.
Ústavní soud po přezkoumání podstaty věci především neshledal, že by byly právní závěry obecných soudů svévolné či že by byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, dostatečnými k vydání předmětných rozhodnutí. Za shora popsaného stavu věci není Ústavní soud oprávněn jakkoliv zasahovat do oblasti vyhrazené obecným soudům, jelikož by tak překročil své kompetence a nepřípustně zasáhl do jejich ústavně garantované nezávislosti.
Ústavní stížnost, jak je z výše uvedeného zřejmé, je založena na v zásadě dvou odlišných právních názorech. Jednak jde o to, jak měly být posuzovány otázky související s držbou a s tvrzeným vydržením části nemovitosti - domu, jednak o to, jak posuzovat otázku vydržení pozemku, spojenou mj. s existencí dobré víry stěžovatele. Na tyto otázky však lze - podle názoru Ústavního soudu - nalézt řádné a dostatečně odůvodněné odpovědi v napadených rozsudcích obecných soudů (zejména Nejvyššího soudu a soudu odvolacího), na které lze odkázat a pro úplnost jejich podstatu stručně zopakovat.
Nejvyšší soud, mj. s poukazem na příslušné právní předpisy, jakož i na svoji judikaturu, konstatoval, že předmětem vydržení může být jen věc v právním smyslu; takovou věcí však nemůže být část jiné věci, která od této věci není nijak oddělena a nelze s ní samostatně disponovat, jelikož není možné ani přesně vymezit, kde začíná vlastnictví jednoho a kde končí vlastnictví druhého vlastníka. Proto neshledal důvod odchýlit se od konstantní judikatury, podle které se část stavby může stát samostatným předmětem právních vztahů jen tehdy (s výjimkou bytové jednotky podle zákona č. 72/1994 Sb., o vlastnictví bytů, ve znění pozdějších předpisů), tvoří-li samostatný předmět právních vztahů, tedy je-li vertikálně stavebně oddělena.
Ke druhé otázce, týkající se vydržení části pozemkové parcely, je v napadeném rozsudku Nejvyššího soudu zahrnuta poměrně obsáhlá argumentace, týkající se zejména právního posouzení dané problematiky, na kterou lze odkázat. Její stručnější shrnutí včetně posouzení skutkových zjištění podal v dané věci odvolací soud. Vyslovil, že dobrá víra žalobců (tedy i stěžovatele) jako předpoklad vydržení, neboli to, že jim část pozemku právem náleží, byla prokazatelně zpochybněna již v průběhu roku 1991. Jestliže do 31. 12. 1991 nebylo vůbec možné vlastnictví k pozemku nabýt vydržením (k tomu z právního hlediska srov. zmíněnou obsáhlejší argumentaci obsaženou v citovaném rozsudku Nejvyššího soudu o posouzení vydržení podle občanského zákoníku ve znění do jeho novely, provedené zákonem č. 509/1991 Sb.), přičemž v daném případě nedošlo k uzavření dohody o osobním užívání této části pozemku a k datu 1. 1. 1992 již chyběla dobrá víra držitelů, nemohli žalobci spoluvlastnictví k předmětné části pozemku získat.
S uvedenými závěry, jejichž podstata byla výše shrnuta a s postupem obecných soudů v daném případě je možné se ztotožnit i z ústavněprávního hlediska. Lze jen zopakovat, že - podle názoru Ústavního soudu - právní závěry ve věci učiněné jsou výrazem jejich nezávislého rozhodování (čl. 82 Ústavy) a žádné znaky protiústavnosti nevykazují.
Ústavní soud shledal ústavní stížnost zjevně neopodstatněnou, odůvodnění obecných soudů řádnými a přiléhavými dané věci, na které lze odkázat a není proto důvodu znovu vyvracet všechny námitky stěžovatele, jež spočívají v pouhé polemice s ústavně souladnými závěry těchto soudů. Zejména je nutné brát v úvahu celkový proces, nevykazující pochybnosti o tom, že do základních práv stěžovatele nebylo neústavně zasaženo. Lze jen připomenout, že napadená rozhodnutí obecných soudů posuzuje Ústavní soud kritériem, jímž je ústavní pořádek a ústavně garantovaná základní práva a svobody, a perfekcionisticky nepřezkoumává věc samu z pozice práva podústavního.
Toliko z hlediska procesního je pak nutno vypořádat se s napadeným rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 3. 4. 2007, č. j. 22 Cdo 781/2006-208, jímž byly vysloveny shora uvedené stěžejní právní závěry a které byl odvolací soud povinen v dalším řízení respektovat; tímto rozsudkem však - formálně vzato - byla věc pouze vrácena k dalšímu řízení a není tedy možné tento rozsudek napadat ústavní stížností; taková ústavní stížnost musí být ve smyslu §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, považována za nepřípustnou, neboť ve vztahu k němu stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje. I sám stěžovatel, resp. jeho právní zástupce si tuto skutečnost zjevně uvědomoval, jestliže uvedl, že tento rozsudek napadá pouze "z opatrnosti".
Proto byla ústavní stížnost proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 3. 4. 2007, č. j. 22 Cdo 781/2006-208, jako nepřípustný návrh podle ust. §43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnuta.
Jelikož Ústavní soud nezjistil, že by v dané věci došlo k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatelů, byla ústavní stížnost ve vztahu ke zbývajícím rozsudkům obecných soudů (rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 8. 6. 2007, č. j. 7 Co 1129/2007-219, a rozsudku Okresního soudu v Jindřichově Hradci ze dne 21. 2. 2005, č. j. 6 C 1024/2002-111) jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. března 2010
Vojen Guttler v. r.
předseda I. senátu Ústavního soudu