ECLI:CZ:US:2010:1.US.2310.10.1
sp. zn. I. ÚS 2310/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Františka Duchoně a Ivany Janů o ústavní stížnosti stěžovatelky Ing. A. M., zastoupené JUDr. PhDr. Oldřichem Choděrou, advokátem se sídlem Jugoslávská 12, Praha 2, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 5. 5. 2010, sp. zn. 3 T 14/99, a proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 3. 6. 2010, sp. zn. 6 To 49/2010, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1) Ústavní stížností se stěžovatelka domáhá, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označená rozhodnutí obecných soudů týkající se povolení obnovy řízení v její trestní věci, neboť je přesvědčena, že jimi bylo porušeno její ústavně zaručené právo na soudní ochranu a zásada rovnosti účastníků řízení.
2) Z ústavní stížnosti, jejích příloh a vyžádaného spisu obecných soudů se podává, že rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 14. 12. 2001, sp. zn. 3 T 14/99, byla stěžovatelka uznána vinnou trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, 4 trestního zákona a byla odsouzena k trestu odnětí svobody v trvání 11 let nepodmíněně. Dále jí byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu veškeré činnosti podléhající povolení podle zák. č. 248/1992 Sb., o investičních společnostech a investičních fondech ve znění pozdějších předpisů, a podle zák. č. 591/1992 Sb., o cenných papírech, ve znění pozdějších předpisů, v zákazu výkonu veškerých funkcí statutárních orgánů v investičních společnostech, investičních fondech a ve společnostech zabývajícími se obchodováním s cennými papíry na dobu 10 let a trest propadnutí majetku (srov. např. rekapitulaci v usnesení Ústavního soudu ze dne 5. 11. 2008, sp. zn. II. ÚS 2940/07). Podle §229 odst. 1 trestního řádu byla poškozená organizace CONSUS IF, a.s., odkázána se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 28. června 2004, č. j. 6 To 128/2003- 4332, bylo odvolání stěžovatelky proti shora citovanému rozsudku městského soudu podle §256 tr. ř. zamítnuto.
K dovolání stěžovatelky bylo toto rozhodnutí usnesením Nejvyššího soudu ze dne 22. 6. 2006, sp. zn. 7 Tdo 244/2006, zrušeno a Vrchnímu soudu v Praze bylo přikázáno, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
V novém veřejném zasedání konaném o odvolání stěžovatelky pak Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 24. 11. 2006, č. j. 6 To 57/2006-4827, z podnětu podaného odvolání napadený rozsudek Městského soudu v Praze částečně zrušil, a to v celém výroku o trestu odnětí svobody z důvodů uvedených v §258 odst. 1 písm. e) tr. ř. a podle §259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že se stěžovatelka za trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, odst. 4 tr. zák., jímž byla uznána vinnou napadeným rozsudkem, podle §250 odst. 4 tr. zák. odsuzuje k trestu odnětí svobody v trvání devíti roků, pro jehož výkon se podle §39a odst. 3 tr. zák. zařazuje do věznice s ostrahou.
Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2007, sp. zn. 7 Tdo 813/2007, bylo podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu další dovolání stěžovatelky odmítnuto.
Ústavní stížnost stěžovatelky proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. 12. 2001, sp. zn. 3 T 14/99, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 24. 11. 2006, sp. zn. 6 To 57/2006, a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2007, sp. zn. 7 Tdo 813/2007, byla dne 5. 11. 2008, sp. zn. II. ÚS 2940/07, odmítnuta jako zjevně neopodstatněná.
Trestná činnost, pro kterou byla stěžovatelka odsouzena, spočívala, stručně shrnuto v tom, že spolu s rovněž odsouzeným PhDr. J. M. pomocí zakoupení většího množství akcií investičního fondu CONSUS IF, a. s., působením na členy jeho představenstva různými odměnami, přesvědčováním a zneužitím plných mocí dvou členů uvedeného představenstva vyvedli z citovaného fondu velké množství akcií. Ty, respektive za ně získané peníze, užili pro svoji potřebu, přičemž výše způsobené škody činí nejméně 71.600.000 Kč.
3) Napadeným usnesením Městského soudu v Praze ze dne 5. 5. 2010, sp. zn. 3 T 14/99, bylo rozhodnuto, že se podle §283 písm. d) tr. ř. návrh na povolení obnovy řízení (které skončilo pravomocným rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 14. 12. 2001 pod sp. zn. 3 T 14/99, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 24. 11. 2006 pod č. j. 6 To 57/2006-4827), stran stěžovatelky zamítá, jelikož nebyly shledány důvody obnovy řízení podle §278 odst. 1 tr. ř.
Napadeným usnesením rozhodl Vrchní soud v Praze o stížnosti obhájce stěžovatelky, že se stížnost obhájce podle §148 odst. 1 písm. c) tr. ř. zamítá.
Obsah napadených usneseních obecných soudů, jakož i obsah ústavní stížnosti, bude rekapitulován v dalším textu tohoto usnesení Ústavního soudu.
4) Městský soud v Praze ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že tvrzení obsažená v ústavní stížnosti již byla uplatněna v řízení jak před Městským soudem v Praze, tak i před Vrchním soudem v Praze, a to jak v rámci řízení o podané obžalobě, tak i v řízení o povolení obnovy řízení. Předmětná audio nahrávka, již odsouzená považuje za dosud neprovedený důkaz, "jí byla konkrétně uplatněna již v rámci odvolacího řízení před Vrchním soudem v Praze"; tedy nelze mít za to, že se jedná o nový důkaz, který by mohl jakýmkoli způsobem změnil pohled na celkovou důkazní situaci či který by, byť jen potenciálně, mohl sám či v souvislosti s jinými důkazy dle požadavků zákona odůvodnit jiné rozhodnutí o vině. případně o uloženém trestu. Mimo to byly tyto důkazy k dispozici i v rámci řízení o dovolání před Nejvyšším soudem. Totéž pak platí i o znaleckém posudku vztahujícím se k předmětné audio nahrávce. Stěžovatelka se navíc trvale zdržuje mimo území České republiky, na ji udávané kontaktní adrese v Ruské federaci se nezdržuje, a tedy sama, ačkoli jí to je ze strany orgánů činných v trestním řízení plně umožněno, svá práva osobně nehájí. Z toho důvodu na ni zdejší soud vydal jak příkaz k zatčení, tak i mezinárodni zatýkací rozkaz a evropský zatýkací rozkaz. Již v samotném rozhodnutí zdejšího soudu o zamítnuli návrhu na povolení obnovy řízení bylo konstatováno, že stěžovatelkou uplatněné důkazy nejsou důkazy novými či dosud soudům věc projednávajícím neznámými. Z uvedeného pak jednoznačně vyplývá, že v této věci nedošlo a ani nemohlo dojít k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatelky.
Vrchní soud v Praze ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že postačuje odkázat na odůvodnění napadeného rozhodnutí. Opětovně připomenul, že u stěžovatelky byly "vedle dalších manipulativních postupů směřujících k osobnímu vyvinění kupříkladu i podle závěrů znaleckých posudků opakovaně předkládány obhajobou v rámci obou stadií řízení padělané doklady". Ostatně, správnost skutkových a právních závěrů obou obecných soudů obsažených v původním řízení byla potvrzena odmítavým rozhodnutím Nejvyššího soudu České republiky v usnesení z 31. 7. 2007, č. j. 7 Tdo 813/2007-4991. Vrchní soud připomněl zákonné podmínky povolení obnovy řízení podle §278 odst. 1 tr. ř., které naprosto vylučují vyhovět žádosti stěžovatelky, pokud jediný nově předložený důkaz vyjadřuje pouze pravděpodobnostní závěry o osobě mluvčího na zvukové nahrávce. Zejména pak jde o pro stěžovatelku typicky selektivní výběr argumentů, neboť opomíjí ty důkazy, které její vinu jednoznačně prokazují; na to obecné soudy reagovaly nejen stran návrhu na povolení obnovy řízení v usneseních Městského soudu v Praze z 5. 5. 2010, č. j. 3 T 14/99-5245, a Vrchního soudu v Praze v usnesení z 3. 6. 2010, ale již dříve v rozsudku Městského soudu v Praze ze 14. 12. 2001, č. j. 3 T 14/99-3539, v rozsudku Vrchního soudu v Praze z 24. 11. 2006, č. j. 6 To 57/2006-4827, a v usnesení Nejvyššího soudu z 31. 7. 2007, č. j. 7 Tdo 813/2007-4991, na jejichž odůvodnění vrchní soud odkazuje.
5) Stěžovatelka v replice k vyjádření účastníků řízení (k ústavní stížnosti) zejména uvedla následující. Skutečnosti, které prokazují důkazy předložené s návrhem na obnovu řízení se týkají zásadní věci. V případě, že by bylo zjištěno, že svědek Ing. Š. skutečně přiznal, že převzal finanční prostředky, které stěžovatelka podle odsuzujících rozsudků měla vylákat od investičního fondu CONSUS IF, a. s., mělo by to podstatný význam pro rozhodnutí o vině. Jedná se přitom i o důkazy nové. Je sice pravda, že původní nahrávku již měly soudy k dispozici, byť jí neprovedly důkaz; nyní však stěžovatelka navíc předložila srovnávací nahrávku, o které není pochyb, že na ní hovoří Ing. Š., a znalecký posudek z oboru kriminalistické audioexpertizy. Ne všechny důkazy, které jsou předkládány v návrhu na obnovu řízení, musejí samy o sobě vést k jinému rozhodnutí ve věci; zákon výslovně připouští, že tento důsledek může nastat i ve spojení s důkazy již dříve známými. Soudy obou stupňů se náležitě nezabývaly stěžovatelkou předloženými důkazy a v podstatě je odmítly, a to i proto, že údajně byl v trestním řízení proveden dostatek důkazů, které svědčí o její vině. Je přitom nesporné, že pokud by Ing. Š. skutečně převzal předmětnou částku, nebylo by takovéto zjištění v rozporu s ostatními provedenými důkazy. Je zřejmé, že odmítání nových důkazů je projevem snahy soudů obou stupňů nepřipustit závěr, že dokazování v původním řízení nebylo provedeno náležitým způsobem a že nebyla vyvrácena stěžovatelčina obhajoba.
Na tuto repliku stěžovatelky i na ústavní stížnost bude obsahově reagováno v následujícím textu tohoto usnesení Ústavního soudu.
III.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti. Tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].
Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. k posouzení, zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly porušeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.
Obdobné zásady je nutné vztáhnout i k posouzení otázky, zda "důkazy soudu dříve neznámé, ... by mohly samy o sobě nebo ve spojení se skutečnostmi a důkazy známými už dříve odůvodnit jiné rozhodnutí o vině".
Podle §278 odst. 1 tr. řádu platí, že obnova řízení, které skončilo pravomocným rozsudkem nebo trestním příkazem, se povolí, vyjdou-li najevo skutečnosti nebo důkazy soudu dříve neznámé, které by mohly samy o sobě nebo ve spojení se skutečnostmi a důkazy známými už dříve odůvodnit jiné rozhodnutí o vině nebo o přiznaném nároku poškozeného na náhradu škody, anebo vzhledem k nimž by původně uložený trest byl ve zřejmém nepoměru ke stupni nebezpečnosti činu pro společnost nebo k poměrům pachatele nebo uložený druh trestu by byl ve zřejmém rozporu s účelem trestu.
Obnova řízení skončeného pravomocným rozsudkem postihuje výhradně vady ve skutkových zjištěních, které vznikly tím, že soudu v době jeho rozhodování nebyly známy skutečnosti nebo důkazy způsobilé změnit skutkový stav věci, a na tomto novém skutkovém základě ovlivnit jeho právní posouzení a následně i výrok o vině, o náhradě škody či o trestu. Nelze tedy v jakékoli "nové" skutečnosti nebo důkazu spatřovat bez dalšího důvod obnovy řízení, ale musí jít vždy i o splnění druhé podmínky ve smyslu ustanovení §278 odst. 1 tr. řádu, tj. že tyto skutečnosti nebo důkazy mohou samy o sobě nebo ve spojení s jinými skutečnostmi a důkazy již dříve známými odůvodnit jiné rozhodnutí ve věci.
K posouzení této podmínky však není Ústavní soud v zásadě povolán, neboť by se tím stavěl do role další instance v systému obecných soudů, což mu podle Ústavy nepřísluší.
Rámec, ve kterém obecné soudy vykonávají nezávisle svoji činnost, a obecné podmínky ingerence Ústavního soudu do jejich rozhodování, formuloval Ústavní soud již v nálezu sp. zn. III. ÚS 84/94 (publ. in Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 3, č. 34), ve kterém vyložil, že k posouzení a přehodnocení důkazního řízení před obecným soudem může přikročit pouze v případech extrémního nesouladu právních závěrů soudu s provedenými důkazy a vykonanými skutkovými zjištěními, či v případě, kdy právní závěry soudu v žádné možné interpretaci odůvodněného soudního rozhodnutí ze skutkových zjištění nevyplývají.
Taková situace však v souzené věci nenastala.
Názory obecných soudů v souzené věci byly adekvátně a srozumitelně odůvodněny. Co do hodnocení otázky, zda stěžovatelkou navržené důkazy jsou způsobilé ovlivnit (ve výše uvedeném smyslu) výsledek řízení, pak nelze závěry obecných soudů považovat ani za svévolné ani za excesivní; tím pak není opory pro úsudek, že k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod mohlo dojít nerespektováním zásad spravedlivého procesu na úkor stěžovatelky.
V této souvislosti Ústavní soud připomíná, že zákon o Ústavním soudu rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů v ustanovení §43 odst. 2 písm. a) návrhy zjevně neopodstatněné, čímž se v zájmu efektivity a hospodárnosti dává Ústavnímu soudu příležitost posoudit přijatelnost návrhu ještě předtím, než si otevře prostor pro jeho věcné posouzení. Předpokladem zde je objektivně založená způsobilost rozhodnout o "nepřijatelnosti" návrhu, jestliže argumentace ústavní stížnosti prima facie nedosahuje ústavněprávní roviny, tj. nemůže-li se, již ku své povaze a obsahu, ústavně zaručených práv či svobod stěžovatele dotknout.
Právě na takový stav - jak plyne i z dalších částí tohoto usnesení - lze usuzovat i v této konkrétní souzené věci.
III.
Pokud jde o konkrétní námitky stěžovatelky, Ústavní soud uvádí následující.
1) Stěžovatelka namítá, že soudy obou stupňů zamítly její návrh na povolení obnovy řízení, aniž by se náležitě návrhem zabývaly, tzn. aniž by se zabývaly skutečnostmi, na které stěžovatelka poukázala, a důkazy, které k prokázání svých tvrzení předložila.
V konkrétnostech uvádí, že soudem prvního stupně byly postupem podle §213 tr. ř. pouze "konstatovány" listiny, které stěžovatelka předložila; jejich obsah tedy nebyl ani přečten a nebyl proveden důkaz znaleckými posudky, neboť při provádění důkazů znaleckým posudkem nelze podle §213 tr.ř. postupovat.
Stěžovatelka tedy zejména tvrdí, že při provádění důkazů znaleckým posudkem nelze postupovat podle §213 tr. ř. Jinou variantu však nepředkládá. Tu Ústavní soud poukazuje na uznávanou odbornou literaturu k §213 odst. 1 trestního řádu, dle níž toto ustanovení upravuje provádění mj. důkazu znaleckým posudkem ústavu (srov. Šámal, P. a kolektiv: Trestní řád, Komentář, 6. vydání, C.H.Beck, Praha, 2008, str. 1712-173); dle §110a se pak při provádění znaleckého posudku předloženého stranou trestního řízení (tedy i stěžovatelkou) postupuje stejně, jako by se jednalo o znalecký posudek vyžádaný orgánem činným v trestním řízení.
Patrně lze však přisvědčit výtce stěžovatelky, že nikoli veškerý obsah jí předložených důkazů (včetně znaleckých posudků) byl přečten. To zřejmě plyne z faktu, že veřejné zasedání před Městským soudem v Praze dne 5. 5. 2010 začalo v 10h a již v 10h32 bylo přerušeno na poradu senátu a posléze bylo vyhlášeno napadené usnesení. Je zřejmé, že v tak krátkém intervalu nemohlo být přečteno několik desítek stran spisu (č. l. 5176-5236), pokud by byl ještě prostor pro závěrečné návrhy. Přitom dle §213 odst. 1 trestního řádu platí, že "Posudky, zprávy státních a jiných orgánů a další listiny, jimiž se provádí důkaz, se při hlavním líčení přečtou a umožní se do nich nahlédnout stranám, a pokud je to třeba, i svědkům a znalcům.". Nicméně, porušení základních práv a svobod stěžovatelky v tom Ústavní soud neshledává. Jednalo se totiž o důkazy předložené soudu přímo stěžovatelkou; stěžovatelka tedy s obsahem těchto důkazů seznámena byla. Mimo to, ani obhájce stěžovatelky nepřečtení všech důkazů (stěžovatelkou předložených) posléze nerozporoval, a jejich úplné přečtení nenavrhoval (srov. protokol o veřejném zasedání na č. l. 5239 spisu).
2) Stěžovatelka předložila soudům jak nahrávku zachycující údajný rozhovor mezi N. a Š., tak srovnávací nahrávka hlasu Š. (která ve spojení se znaleckým posudkem dr. S. měla svědčit právě o tom, že hlas na první nahrávce rozhovoru je hlasem Š.). Význam těchto důkazů stěžovatelka spatřovala v tom, že Š. skutečně obdržel částku získanou prodejem akcií a že padělal doklady, které byly použity jako důkazy v trestním řízení (srov. též str. 2 dole napadeného usnesení vrchního soudu). Dle stěžovatelky tyto nahrávky měly generovat rozhodnutí soudů o povolení obnovy řízení.
a) Zde však není přiléhavé již tvrzení stěžovatelky, že soudy citované nahrávky hodnotily z technického hlediska, přičemž dospěly k rozdílnému závěru než znalkyně dr. Svobodová. Městský soud totiž v napadeném usnesení v podstatě toliko reprodukuje hodnocení nahrávky provedené dr. Svobodovou v jejím znaleckém posudku (srov. č. l. 5181 a násl. spisu) a toto hodnocení městský soud (ani vrchní soud) nerozporuje. Ostatně, stěžovatelka v konkrétnostech napadá jen názor soudů, že závěry znalkyně jsou pouze pravděpodobnostní; stěžovatelka oproti tomu uvádí, že znalkyně použila sousloví "s největší pravděpodobností". Obojí však dle Ústavního soudu není v rozporu, v obou případech jde pouze o pravděpodobnost (pouze výraz "s největší pravděpodobností" je přesnější, znamenající vyšší míru pravděpodobnosti).
b) Stěžovatelka v tomto kontextu též namítá, že případné nejasnosti by mohly být odstraněny výslechem znalkyně dr. S. Tu však přehlíží, že soudům se znalecký posudek jako nejasný nejevil, takže neměly důvod znalkyni vyslechnout. Ani Ústavní soud v tom nic protiústavního neshledává.
c) Stěžovatelka v této souvislosti tvrdí, že případné nejasnosti ohledně okolností vzniku předmětné nahrávky by mohly být vyřešeny event. výslechem svědka N. Leč, i sám obhájce stěžovatelky při veřejném zasedání neexistenci výslechu svědka N. nenapadal; v protokolu o veřejném zasedání před městským soudem (č. l. 5239 spisu) je dokonce uvedeno, že "Další návrhy na doplnění dokazování nejsou, dokazování prohlášeno za skončené." Ostatně, i stěžovatelkou navrhovaný svědek N. dne 22. 11. 2006 v písemnosti předložené stěžovatelkou prohlásil (srov. č. l. 4808), že "Tuto nahrávku jsem nepořídil, ani nevím o nikom, že by ji pořizoval.". Stěžovatelka neuvádí, jak se k nahrávce dostala, jak byla zachycena. Tudíž, obecné soudy zřejmě vyšly z odůvodněného předpokladu, že ani event. výslech tohoto svědka by nebyl způsobilý změnu původního rozhodnutí přivodit.
d) Při nevyhovění návrhu stěžovatelky na povolení obnovy řízení obecné soudy zjevně reflektovaly i snížený význam citovaných nahrávek, jejich omezenou vypovídací hodnotu a určitou nevěrohodnost (nevěrohodnost nahrávky rozhovoru), a to z následujících důvodů.
Stěžovatelka totiž své tvrzení, že na nahrávce rozhovoru s N. mluví právě Š. (což mělo být klíčové), opírala o závěr dr. S. ve znaleckém posudku. Tu však např. vrchní soud v napadeném usnesení argumentoval toliko pravděpodobnostními závěry znalkyně (srov. též text shora tohoto usnesení Ústavního soudu); tedy znalkyně pouze vyslovila pravděpodobnost toho, že hlas na nahrávce rozhovoru je hlasem právě Š. V této souvislosti lze zopakovat, že stěžovatelka neuvádí, jak se k nahrávce dostala, jak byla zachycena, a že i N. v písemnosti předložené stěžovatelkou prohlásil, že "Tuto nahrávku jsem nepořídil, ani nevím o nikom, že by ji pořizoval.". To předmětnou nahrávku rozhovoru rovněž znevěrohodňuje.
Tu lze dodat, že úkolem (posledního) znaleckého posudku dr. S. nebylo předestřít konkrétní obsah rozhovoru na předmětné nahrávce (a uvést, jak je tento obsah bezpečně rozpoznatelný) [srov. č. l. 5182-3 spisu]. To bylo naopak jejím úkolem v prvním znaleckém posudku (srov. č. l. 4817). Tehdy znalkyně tento obsah předestřela (srov. např. č. l. 4819, 4822-3); z prvního znaleckého posudku však plyne, že do značné míry byl obsah rozhovoru nejasný (těžko identifikovatelný). To je přirozeně relevantní co do způsobilosti nahrávky přivodit změnu původních meritorních rozhodnutí, neboť stěžovatelka svůj návrh na povolení obnovy řízení opírala především o obsah rozhovoru zachyceného nahrávkou. Je tedy zřejmé, že ani sama stěžovatelka nevyvrací závěr vrchního soudu, že obsah předmětné nahrávky je nejasný či úsudek městského soudu, že není ani zcela jisto - s ohledem na nekvalitní záznam - zda se vůbec nahrávka vztahuje k případu, kterou městský a vrchní soud projednával; to je ovšem z logiky věci pro dovození závěru o případné způsobilosti takového důkazu přivodit změnu původního rozhodnutí relevantní [poznámka: městský soud v napadeném usnesení uvádí, že i znalkyně předmětnou nahrávku hodnotí jako nízké kvality (srov. též znalecký posudek, např. č. l. 5183 spisu, též č. l. 4780 spisu)].
Mimo to, v prvním znaleckém posudku se poukazuje např. na to, že zřejmě došlo k přerušení nahrávání rozhovoru v určitém místě a pak zase bylo pokračováno (srov. č. l. 4820 spisu), což může mít opět vliv na věrohodnost takového důkazu.
Konečně nelze nereflektovat, že například vrchní soud zdůvodňuje zamítnutí návrhu na povolení obnovy řízení na prvním místě zvažováním významu stěžovatelkou předložených důkazů pro změnu původních meritorních rozhodnutí v kolizi s jinými jednoznačnými usvědčujícími důkazy. Zde poukazuje Ústavní soud i na své usnesení sp. zn. II. ÚS 2940/07 (kterým byla odmítnuta ústavní stížnost stěžovatelky proti původním meritorním rozhodnutím jako zjevně neopodstatněná): "V rámci řízení bylo provedeno velké množství důkazů (zejména řada výslechů svědků a znaleckých posudků), jejichž podrobný rozbor a hodnocení je obsahem většiny ze 160 stran rozsudku.". V tomto smyslu uvedl městský soud v napadeném usnesení: "základní a podstatné důkazy v této kauze byly získány při prohlídce jiných prostor...kterou provedla skupina kriminalistů hlavního města Prahy za účasti nezávislého svědka, kterého k úkonu přibrali a za účasti státní zástupkyně. Rovněž předseda senátu se prohlídky jiných prostor zúčastnil. Při otevírání trezoru byly pak nalezeny dokumenty, které byly vyhodnoceny v rámci znaleckých posudků jako evidentní technické padělky.".
V tomto kontextu lze odkázat i na obiter dictum napadeného usnesení vrchního soudu, že "obsah podaného návrhu na povolení obnovy řízení, je dalším z řady pokusů odsouzené o zpochybnění závěrů o vlastní vině a správnosti původních meritorních rozhodnutí.".
3) Stěžovatelka též namítla, že při veřejném zasedání nebyly přehrány nahrávky zachycující údajný rozhovor mezi N. a Š. a srovnávací nahrávka hlasu Š.
K této námitce však lze konstatovat totéž, co již bylo uvedeno výše. Tedy, lze jen zopakovat, že se jednalo o důkazy předložené soudu přímo stěžovatelkou; stěžovatelka tedy byla s obsahem těchto důkazů seznámena. Tu je namístě uvést, že ani obhájce stěžovatelky při veřejném zasedání nepřehrání nahrávek nerozporoval a nenavrhoval jejich přehrání; dokonce je v protokolu o veřejném zasedání před městským soudem (č. l. 5239 spisu) uvedeno, že "Další návrhy na doplnění dokazování nejsou, dokazování prohlášeno za skončené.".
4) Pokud jde o ostatní stěžovatelkou předložené návrhy důkazů, obecné soudy přesvědčivě vyložily, proč je nelze považovat za dříve soudu neznámé ve smyslu §278 odst. 1 tr. ř. (srov. str. 1 napadeného usnesení městského soudu a str. 3 nahoře napadeného usnesení vrchního soudu).
IV.
Za tohoto stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že základní práva či svobody stěžovatelky, jichž se stěžovatelka dovolávala, napadenými rozhodnutími zjevně nebyly porušeny nebyly.
Proto Ústavní soud ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. prosince 2010
Vojen Güttler, v. r.
předseda senátu