ECLI:CZ:US:2010:1.US.2323.10.1
sp. zn. I. ÚS 2323/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Ivany Janů a Františka Duchoně (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů 1) J. K., 2) J. Š. a 3) P. V., všech zastoupených JUDr. Jiřím Navrátilem, advokátem se sídlem Brno, Zatloukalova 35, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 13. 5. 2010, sp. zn. 8 To 202/2010, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ve včasné ústavní stížnosti J. K., J. Š. a P. V. (dále jen "stěžovatelé") navrhli zrušení shora označeného usnesení Městského soudu v Praze (dále též "odvolací soud") pro údajné porušení čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 1, 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny").
Zmíněným usnesením odvolací soud, k odvolání státního zástupce, zrušil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 23. 3. 2010, sp. zn. 2 T 3/2008, kterým byli stěžovatelé zproštěni obžaloby pro pokračující trestné činy ohrožování zdraví závadnými potravinami a jinými potřebami podle §193 odst. 1 trestního zákona účinného do 31. 12. 2009, neboť nebylo prokázáno, že se staly skutky, pro které jsou stíháni [§226 písm. a) trestního řádu (dále jen "TrŘ")]. Současně rozhodl o vrácení věci soudu prvního stupně a podle §262 TrŘ nařídil, aby věc projednal a rozhodl jiný samosoudce. Podle stěžovatelů je rozhodnutí odvolacího soudu nesprávné, protože ten, na rozdíl od soudu prvního stupně, nerespektoval zásadu in dubio pro reo. S ohledem na tento závěr jsou přesvědčeni, že byli již dvakrát odňati svému soudci bez řádného důvodu.
Po prostudování ústavní stížnosti a obsahu napadeného rozhodnutí Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zčásti zjevně neopodstatněná a zčásti nepřípustná.
Stěžovatelé navrhují zrušit usnesení odvolacího soudu jako celek, tedy i v části, kterou bylo zrušeno rozhodnutí soudu prvního stupně a věc mu vrácena k novému rozhodnutí a projednání.
V této souvislosti Ústavní soud opět poukazuje na princip minimalizace svých zásahů do činnosti soudů obecných a na zásadu subsidiarity ústavní stížnosti. Opakovaně zdůraznil, že je principiálně oprávněn rozhodovat meritorně jen o takové ústavní stížnosti, která směřuje proti "konečným" rozhodnutím, tj. zpravidla těm, jimiž se soudní či jiné řízení končí, a kdy tedy jeho účastník nemá možnost jiné právní obrany než cestou ústavní stížnosti (srov. např. usnesení sp. zn. I. ÚS 339/01, dostupné na stránkách http://nalus.usoud.cz). Za taková "konečná" rozhodnutí je sice možno považovat i některá procesní rozhodnutí, jimiž se řízení nekončí, ale kterými se uzavírá jeho relativně samostatná část a jeho účastník již nemá možnost takové rozhodnutí napadnout. V případě rozhodnutí odvolacího soudu o zrušení rozhodnutí soudu prvního stupně a vrácení věci k novému projednání a rozhodnutí (§258 odst. 1, §259 odst. 1 TrŘ) v zásadě nejde o finální rozhodnutí, ale jen o dílčí rozhodnutí, které je neoddělitelnou částí celého trestního řízení, jež takto není skončeno a dále pokračuje. Stěžovatelé mají možnost v jeho rámci uplatňovat své argumenty, pokud jde o vady v hodnocení důkazů či o skutkovou rovinu věci, chránit si svá procesní práva, včetně práva na obhajobu. Tím, že se věc nachází v řízení před soudem prvního stupně, zůstávají stěžovatelům zachovány i všechny procesní prostředky, které jim zákon poskytuje k ochraně jejich práv, jimiž mohou napadat nepříznivé meritorní rozhodnutí, včetně dovolání.
Proto je nutno ústavní stížnost v této části považovat za nepřípustnou (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu).
Přípustnou je ta část ústavní stížnosti, v níž stěžovatelé napadají výrok odvolacího soudu, kterým rozhodl, aby věc projednal a rozhodl jiný samosoudce.
Podstatou této části ústavní stížnosti je polemika stěžovatelů ohledně aplikace §262 TrŘ odvolacím soudem a jeho (ne)dostatečného zdůvodnění. I v otázce posouzení ústavní konformity postupu odvolacího soudu podle §262 TrŘ je třeba vycházet z principu, že Ústavní soud, jakožto soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR), stojící mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 Ústavy ČR), není další "superrevizní" instancí v systému všeobecného soudnictví, jejímž úkolem by byl přezkum celkové zákonnosti (či věcné správnosti) vydaných rozhodnutí. Ani mu nepřísluší role arbitra, jenž by měl řešit případné konflikty mezi soudem prvního stupně a soudem odvolacím, resp. posuzovat správnost názorů toho kterého z nich.
Možnost přikázat věc jinému senátu (samosoudci) je přímo upravena zákonem (§262 TrŘ) a pokud soud vydá takové rozhodnutí, které dostatečně odůvodní, jak tomu bylo v projednávané věci, není možné v samotné aplikaci §262 TrŘ shledávat zásah do zaručených práv stěžovatele, a to i přesto, že takové rozhodnutí má mít s ohledem na čl. 38 odst. 1 Listiny výjimečný charakter. Nelze jej použít pouze proto, aby bylo dosaženo (za každou cenu) jiného rozhodnutí soudu prvního stupně, shodného s míněním soudu odvolacího, ale vyžaduje poukaz na vady tak závažného rozsahu a charakteru, k nimž docházelo za dosavadního složení senátu (srov. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 90/95).
Odvolací soud ve věci rozhodoval již třikrát, z toho dvakrát v roce 2009, kdy usnesením ze dne 22. 12. 2009, sp. zn. 8 To 535/2009, mj. rozhodl, aby věc projednal a rozhodl jiný samosoudce, a potřetí v roce 2010 nyní napadeným usnesením. Ve svých rozhodnutích soudu prvního stupně opakovaně vytýkal závažné nedostatky v rámci hodnocení provedených důkazů podle §2 odst. 6 TrŘ. Poukázal na skutečnost, že soud prvního stupně ve svém novém rozhodnutí, prakticky totožném s předchozím zrušeným rozsudkem, opětovně nerespektoval pokyny obsažené v předchozím kasačním rozhodnutí. Ze strany odvolacího soudu se primárně jedná o kritiku nedostatečného odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, kterému vytkl, že opakovaně nehodnotil všechny důkazy jednotlivě i ve vzájemných souvislostech, ale jednostranně některé důkazy opomíjel. V této souvislosti poukázal na důkazy, které soud prvního stupně opakovaně neprovedl nebo je opomněl zahrnout do své argumentace, či se nimi nevypořádal, a rozhodnutí tak není objektivní a spravedlivé. Soud prvního stupně takto jednal opakovaně, což nelze akceptovat.
Pokud tedy soud prvního stupně nezhodnotil všechny provedené důkazy jednotlivě i v jejich vzájemných souvislostech, nepřihlédl ke všem skutečnostem relevantním pro posouzení viny stěžovatelů, nešlo o formální vadu odůvodnění rozsudku ve smyslu §125 odst. 1 TrŘ, ale o vadu závažného charakteru, spočívající v postupu odporujícím ustanovení §2 odst. 6 TrŘ, majícím za následek důvodnou pochybnost o schopnosti samosoudce nejen respektovat závěry odvolacího soudu, ale zejména rozhodnout objektivně a spravedlivě. Tato skutečnost je nepochybně adekvátním důvodem pro daný postup a odvolacímu soudu nelze vytýkat neodůvodněné použití §262 TrŘ.
V návaznosti na výše uvedené Ústavní soud návrh stěžovatelů, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítl zčásti jako nepřípustný a zčásti jako zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 1 písm. e), odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. října 2010
Vojen Güttler, v. r.
předseda I. senátu Ústavního soudu