ECLI:CZ:US:2010:1.US.2424.10.1
sp. zn. I. ÚS 2424/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Ivany Janů a Františka Duchoně ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. M., zastoupeného JUDr. Václavem Faltýnem, advokátem, se sídlem Nám. Míru 143, Domažlice, proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 14. 6. 2010, č. j. 61 Co 229/2010-152, a proti usnesení Okresního soudu v Domažlicích ze dne 7. 4. 2010, č. j. 3 C 290/2008-114, za účasti Krajského soudu v Plzni a Okresního soudu v Domažlicích jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Včasnou ústavní stížností ze dne 18. 8. 2010, která byla doplněna podáním ze dne 27.8. 2010, stěžovatel navrhl zrušení shora označeného usnesení Krajského soudu v Plzni (dále také "odvolací soud") a usnesení Okresního soudu v Domažlicích (dále také "soud prvního stupně"), a rovněž navrhl odklad jejich vykonatelnosti. Soud prvního stupně napadeným usnesením rozhodl tak, že se stěžovateli nepřiznává osvobození od soudních poplatků. Stěžovatel tvrdí, že postupem obecných soudů bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces, garantované čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, a práva garantovaná čl. 3 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Stěžovatel v ústavní stížnosti popsal dosavadní průběh řízení o vyklizení bytu, v němž měl postavení žalovaného.
V řízení před soudem prvního stupně stěžovatel požádal o osvobození od soudních poplatků a ustanovení zástupce z řad advokátů. Usnesením soudu prvního stupně bylo rozhodnuto tak, že se stěžovateli osvobození od soudních poplatků nepřiznává. Uvedené usnesení bylo rovněž potvrzeno odvolacím soudem.
Stěžovatel uvádí, že soud prvního stupně odůvodnil své rozhodnutí na základě skutkového závěru, kterým pokládá potvrzení stěžovatele, jimiž prokazoval svoji finanční situaci, za neprůkazná, resp. že stěžovatel nepředložil žádný titul, který by jej opravňoval užívat byt, o jehož vyklizení se v řízení jedná. S těmito závěry stěžovatel nesouhlasí. Předně uvádí, že soud prvního stupně svůj závěr nijak blíže neodůvodnil a jeho rozhodnutí tak má být výsledkem pouhé libovůle. Co se týče závěru soudu o majetkových poměrech stěžovatele, nemá tento závěr oporu v provedených skutkových zjištěních. Stejné dle stěžovatele platí i pro závěr o zřejmém bezúspěšném bránění práva, což soud odvozuje pouze ze skutečnosti nepředložení titulu k užívání bytu.
Soud prvního stupně dle stěžovatele pochybil i tím, že měl zcela ignorovat jeho žádost o ustanovení právního zástupce.
Postupu odvolacího soudu stěžovatel vytýká, že potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně, aniž by je řádně přezkoumal s ohledem ke všem námitkám stěžovatele. Uvádí, že pokud soudům nestačily podklady předložené stěžovatelem, měly jej vyzvat, aby svá tvrzení prokázal předložením a navržením dalších důkazů, nebo si je měly opatřit samy. Za zcela nepodložené označuje rovněž úvahy odvolacího soudu, že stěžovatel nechce pracovat. Dle stěžovatele rovněž nemůže být důvodem pro nepřiznání osvobození od soudních poplatků úvaha, že stěžovatel vystupoval v pozici žalovaného, nikoliv žalobce.
S ohledem na uvedené skutečnosti stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud napadená usnesení zrušil.
Relevantní znění příslušných ustanovení Listiny základních práv a svobod, jejichž porušení stěžovatel namítá, jsou následující:
Čl. 3 odst. 1 Listiny základních práv a svobod:
Základní práva a svobody se zaručují všem bez rozdílu pohlaví, rasy, barvy pleti, jazyka, víry a náboženství, politického či jiného smýšlení, národního nebo sociálního původu, příslušnosti k národnostní nebo etnické menšině, majetku, rodu nebo jiného postavení.
Čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod:
Každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu.
II.
Z předložených usnesení obecných soudů a vyžádaného spisu bylo zjištěno, že podáním u Okresního soudu v Domažlicích ze dne 9. 3. 2010 stěžovatel požádal o osvobození od soudních poplatků a o ustanovení zástupce z řad advokátů. V tomto podání poukázal na svou nepříznivou finanční situaci a majetkové poměry. Stejně tak uváděl, že se v řízení jedná o skutkově náročnou věc, přičemž sám nedisponuje právním vzděláním. Usnesením Okresního soudu v Domažlicích ze dne 7. 4. 2010, č. j. 3 C 290/2008-114, bylo rozhodnuto tak, že se stěžovateli nepřiznává osvobození od soudních poplatků. V odůvodnění soud prvního stupně uvádí, že matka žalobce ve vyjádření k žádosti o osvobození od soudních poplatků poukazuje na dobrou finanční situaci stěžovatele, který má už jeden rok jezdit ve stříbrném voze značky Audi, luxusně a nákladně se oblékat, či platit náklady v souvislosti s užíváním nemovitosti. Dle tvrzení matky žalobce má navíc užívat i další nemovitost, kde si zřídil opravnu automobilů. Soud prvního stupně dále uvádí, že stěžovatel dosud nepředložil žádný titul, který by jej opravňoval užívat byt, o jehož vyklizení se v řízení jedná.
Proti tomuto usnesení stěžovatel podal odvolání. V něm uvádí, že soud prvního stupně při svém rozhodování vycházel pouze z tvrzení matky žalobce. Opětovně poukázal na svou nepříznivou finanční situaci a stejně tak i na právní složitost projednávané věci. Dále postupu soudu prvního stupně vytýká, že pokládá jeho tvrzení za neprůkazná. Dle stěžovatele bylo v možnostech soudu prvního stupně zjistit správnost v řízení uváděných skutečností, např. že není vlastníkem žádného vozidla. Stěžovatel v neposlední řadě poukázal na skutečnost, že soud neposoudil a nehodnotil žádost o ustanovení právního zástupce.
Usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne 14. 6. 2010,č. j. 61 Co 229/2010-152, bylo rozhodnutí soudu prvního stupně potvrzeno. V odůvodnění odvolací soud uvádí, že soud prvního stupně při rozhodování o nepřiznání osvobození od soudních poplatků nijak nepochybil. Jestliže dovodil, že stěžovatel dostatečně neprokázal své majetkové poměry, nejedná se o chybný závěr. Dle odvolacího soudu tedy stěžovatel dostatečně nedoložil, že by měl např. omezenou pracovní schopnost, byl hlášen u úřadu práce apod. Odvolací soud se rovněž vyjádřil ke skutečnosti, že soud prvního stupně nerozhodl o ustanovení právního zástupce. Jednak uvádí, že z obsahu spisu soudu prvního stupně je zřejmé, že žalovaný je schopen činit procesní úkony sám, jednak je z odůvodnění zřejmé, že v případě nevyhovění žádosti o osvobození od soudních poplatků stěžovatel nesplňuje zákonem stanovené podmínky pro ustanovení zástupce.
III.
Po seznámení s obsahem ústavní stížnosti, napadenými usneseními obecných soudů a vyžádaným spisem Ústavní soud konstatuje, že návrh stěžovatele na zrušení napadených usnesení je zjevně neopodstatněný. Opodstatněností ústavní stížnosti je v řízení před Ústavním soudem třeba rozumět podmínku, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno základní právo nebo svoboda stěžovatele.
Ústavní soud opakovaně zdůrazňuje, že není vrcholem soustavy obecných soudů a zásadně není oprávněn zasahovat do jejich rozhodovací činnosti. Zasáhnout do rozhodovací činnosti obecných soudů může jen tehdy, shledá-li současně porušení základního práva či svobody.
Právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod by bylo porušeno, pokud by komukoliv byla upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. pokud by soud odmítl jednat a rozhodovat o podaném návrhu, event. pokud by zůstal v řízení bez zákonného důvodu nečinný. K takové situaci v posuzované věci nedošlo. Soud prvního stupně i soud odvolací se věcí podrobně zabývaly, což je zřejmé i z obsahu soudního spisu, a svá rozhodnutí, proč stěžovateli nepřiznaly osvobození od soudních poplatků, řádně odůvodnily. Z postupu obecných soudů není nijak zřejmé, že by jejich rozhodnutí byla výsledkem libovůle. K argumentu stěžovatele, že obecné soudy mohly samy zjišťovat jeho majetkové poměry, je nutno uvést, že jedním ze základních principů civilního sporného řízení je princip projednací, nikoliv vyšetřovací.
Ke skutečnosti, že obecné soudy vysloveně nerozhodly i o žádosti o ustanovení právního zástupce Ústavní soud uvádí, že (ačkoliv se jedná o postup nestandardní) je zřejmé, že ve vazbě na rozhodnutí o nepřiznání osvobození od soudních poplatků již nelze splnit zákonem stanovené podmínky pro ustanovení zástupce. Zástupce lze ustanovit jen tehdy, jsou-li na straně účastníka dány podmínky pro osvobození od soudních poplatků.
Jestliže tedy obecné soudy nepřisvědčily tvrzením stěžovatele, zmíněné otázky posoudily odlišně od stěžovatelova přesvědčení a svá právní posouzení přiměřeným a dostatečným způsobem odůvodnily, jde o právní závěry ústavně nezávislých soudů, do jejichž rozhodovací činnosti je ingerence Ústavního soudu nepřípustná.
Ohledně hodnocení důkazů poukazuje Ústavní soud na svoji konstantní judikaturu, podle které z ústavního principu nezávislosti soudů vyplývá zásada volného hodnocení důkazů. Ústavnímu soudu nepřísluší zasahovat do volného uvážení obecných soudů, zjišťuje však, zda rozhodnutí soudu je přezkoumatelné z hlediska identifikace rámce, v němž se volná úvaha soudu pohybovala. Hodnocení důkazů a závěry o pravdivosti či nepravdivosti tvrzených skutečností jsou přitom věcí vnitřního přesvědčení soudce a jeho logického myšlenkového postupu. Ústavnímu soudu zpravidla nepřísluší ani přehodnocování dokazování prováděného obecnými soudy, a to ani tehdy, pokud by se s ním sám neztotožňoval. Ústavní soud by mohl do tohoto procesu zasáhnout pouze tehdy, pokud by obecné soudy překročily hranice dané zásadou volného hodnocení důkazů, popř. pokud by bylo možno konstatovat tzv. extrémní rozpor mezi zjištěným skutkovým stavem a vyvozenými skutkovými či právními závěry. Teprve tehdy by byl jeho zásah odůvodněn, neboť takové rozhodnutí by bylo třeba považovat za stojící v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 84/94). Takový stav však v posuzované věci shledán nebyl.
Ústavní soud na základě výše uvedeného neshledal opodstatněným ani tvrzení stěžovatele o porušení čl. 3 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Ústavní soud dále připomíná, že zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, rozeznává v §43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu, v rámci racionality a efektivity jeho řízení, pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení meritorního a kontradiktorního.
Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele, byla jeho ústavní stížnost, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. října 2010
Vojen Güttler, v.r.
předseda senátu