ECLI:CZ:US:2010:1.US.2460.09.1
sp. zn. I. ÚS 2460/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Františka Duchoně a Ivany Janů o ústavní stížnosti stěžovatele J. K., zastoupeného JUDr. Miloslavem Moravcem, advokátem, se sídlem Na Laurové 3/2519, 150 00 Praha 5, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. června 2009, sp. zn. 28 Cdo 463/2008, proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 31. 10. 2007, sp. zn. 61 Co 505/2007, a proti rozsudku Okresního soudu v Domažlicích ze dne 25. 7. 2007, sp. zn. 4 C 212/2004, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Plzni a Okresního soudu v Domažlicích, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ve včas podané ústavní stížnosti, která i jinak splňuje náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákonem o Ústavním soudu"), stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud - pro porušení čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny") - zrušil v záhlaví označená rozhodnutí obecných soudů.
Rozsudkem Okresního soudu v Domažlicích ze dne 25. 7. 2007, sp. zn. 4 C 212/2004, byly zamítnuty žaloba stěžovatele o vydání nemovitostí a návrh na odložení právní moci rozhodnutí správního orgánu. Dále bylo rozhodnuto o nákladech řízení. Rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 31. 10. 2007, sp. zn. 61 Co 505/2007, byl rozsudek soudu prvního stupně k odvolání stěžovatele věcně potvrzen s připojenými výroky o nákladech řízení.
Z ústavní stížnosti a z vyžádaného spisu Okresního soudu v Domažlicích sp. zn. 4 C 212/2004 Ústavní soud zjistil, že dne 26. října 2004 podal stěžovatel u Okresního soudu v Domažlicích žalobu na přezkoumání rozhodnutí správního orgánu, a to rozhodnutí Pozemkového úřadu v Domažlicích ze dne 25. srpna 2004, č. j. 2014/04 OUDO 3227/2000 RPU, v němž správní orgán rozhodl, že stěžovatel není vlastníkem nemovitostí specifikovaných ve výrokové části rozhodnutí. Svůj postup správní orgán odůvodnil tím, že právní předchůdce stěžovatele, pan J. K. starší nesplnil jednu z podmínek stanovenou v ustanovení §2 odst. 1 zákona č. 243/1992 Sb., spočívající v neprovinění se vůči Československému státu. Stěžovatel od počátku řízení nesouhlasil s hodnocením listinných důkazů, z nichž správní orgán vyšel, zejm. nálezu trestní komise ONV Domažlice ze dne 28. února 1948, č. j. 13438/47, a obsahu rozsudku Mimořádného lidového soudu v Klatovech ze dne 25. listopadu 1948, č. j. Ls 31/48/108. Proti nim stěžovatel stavěl další listinné důkazy, mezi nimi rozsudek Krajského soudu v Písku ze dne 7. listopadu 1946, sp. zn. Tk 1232/46, jímž byl J. K. starší obžaloby ze zločinu podle §5 trestního zákona, §11 retribučního zákona, §181 a §98 trestního zákona zproštěn.
Stěžovatel v první řadě namítá, že Okresní soud v Domažlicích a Krajský soud v Plzni jeho žalobě nevyhověly s odůvodněním, že jeho právní předchůdce nesplnil podmínku neprovinění se proti Československému státu stanovenou v ustanovení §2 odst. 1 zákona č. 243/1992 Sb. Podstatou sporného právního posouzení před obecnými soudy byla podle stěžovatele právě otázka, zda se jeho právní předchůdce neprovinil proti Československému státu. Obecné soudy ve svých rozhodnutích vycházely z interpretace jednak nedohledaného trestního nálezu ONV v Domažlicích ze dne 19. dubna 1947, č. j. 13438/47, jehož existenci oba soudy dovodily z obsahu výměru vydaného Zemským národním výborem v Praze dne 11. října 1947, č. j. XIII-l/l0601/1-1947, v němž je uvedeno, že manželé J. a M. K. spadají pod režim ustanovení §3 odst. 1 písm. a) dekretu č. 12/1947 Sb., a jednak z rozsudku Mimořádného lidového soudu v Klatovech ze dne 25. listopadu 1948, č. j. Ls 31/48/108, v němž bylo postupováno podle zákona č. 33/1948 Sb., jímž byla obnovena činnost retribučního dekretu a nařízení o lidovém soudnictví. Tyto skutečnosti potom obecné soudy považovaly za rozhodující pro posouzení, zda byla u J. K. staršího splněna podmínka uvedená v ustanovení §2 odst. 1 zákona č. 243/1992 Sb.
Podle právního názoru Krajského soudu v Plzni je s ohledem na existenci vydaného Výměru ze dne 11. října 1947 třeba považovat za nepodstatný rozsudek Krajského soudu v Písku, jímž byl J. K. starší zproštěn obžaloby pro trestné činy, neboť jednání, kterého se dopustil a které spadalo pod ustanovení §3 dekretu č. 12/1945 Sb., nemuselo dosahovat intenzity trestně právní.
S uvedenými závěry obou soudů stěžovatel nesouhlasí a akcentuje obsah rozsudku Krajského soudu v Písku ze dne 27. listopadu 1946, sp. zn. Tk 1232/46, kdy v řízení před řádným soudem měly být přezkoumávány i postoje a chování stěžovatelova otce v době okupace, kdy v závěru rozsudku na straně 17 a 18 má být uvedeno "Ač tyto posléze jmenované skutečnosti nejsou předmětem obžaloby, považuje soud za nutné obírati se jimi v rozsudečných důvodech, aby tak byla podána charakteristika obžalovaného jako dobrého Čecha, ničím se na českém smýšlení neprovinivšího."
Stěžovatel citovaná poválečná rozhodnutí dává do kontextu specifických podmínek v československém pohraničí po skončení války a s přípravou a realizací systematické právní a majetkové perzekuce při narůstajícím vlivu Komunistické strany Československa.
Závěrem ústavní stížnosti stěžovatel konstatuje, že soudní řízení zahájené v roce 2004 trpí "zbytečnými průtahy," porušujícími jeho právo na soudní ochranu.
II.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud především upozorňuje, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Není součástí soustavy obecných soudů, není jim soudem nadřízeným a nepřísluší mu do jejich pravomoci zasahovat, pokud postupují v souladu s principy hlavy páté Listiny. Úkolem Ústavního soudu není zabývat se porušením běžných práv fyzických nebo právnických osob, chráněných "běžnými" zákony, pokud takové porušení neznamená zároveň porušení ústavně zaručeného práva nebo svobody. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad jiných než ústavních předpisů a jejich aplikace při řešení konkrétních předpisů, jsou záležitostí obecných soudů (srov. usnesení, sp. zn. II ÚS 81/95 publikované ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 6, str. 575; toto i všechna další citovaná rozhodnutí Ústavního soudu jsou přístupná v elektronické podobě na http://nalus.usoud.cz).
Ústavní soud proto neposuzuje zákonnost vydaných rozhodnutí (pokud jimi není porušeno ústavně zaručené právo), neboť taková činnost přísluší právě obecným soudům, pod jejichž ochranou jsou, podle čl. 4 Ústavy rovněž základní práva a svobody. Z ustálené a obecně dostupné judikatury Ústavního soudu je patrné, za jakých podmínek a okolností je Ústavní soud oprávněn zasáhnout do jurisdikční činnosti obecných soudů, případně jak se jeho pravomoc projevuje ve vztahu k řízení, které proběhlo před těmito soudy.
Těžiště stěžovatelovy ústavní stížnosti leží v otázce hodnocení důkazů provedených obecným soudem.
K otázce hodnocení důkazů obecnými soudy se Ústavní soud ve své judikatuře vyjádřil již mnohokrát (rozhodnutí Ústavního soudu ve věci vedené pod sp. zn. III. ÚS 23/93, sp. zn. III. ÚS 124/96). Z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy) vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů. V souladu s ust. §132 o. s. ř., hodnotí soud důkazy podle své úvahy, a to každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti. Podle zásady volného hodnocení důkazů zákon nestanoví žádná pravidla, pokud jde o míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, ani váhu jednotlivých důkazů. Jejich význam a váha se objeví až při konečném zhodnocení důkazního materiálu. Při tomto zhodnocení nemůže soud postupovat libovolně, jeho vnitřní přesvědčení o správnosti či nesprávnosti určité okolnosti musí být založeno na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Vnitřní přesvědčení musí být tedy odůvodněno objektivními skutečnostmi, které soud zjistí, a musí být jejich logickým důsledkem. Ústavnímu soudu v zásadě nepřísluší právo přehodnocovat důkazy provedené obecnými soudy, a to ani tehdy, kdyby se s takovým hodnocením sám neztotožňoval. Je pouze věcí obecného soudu, k jakému důkazu v rámci volného hodnocení důkazů přihlédne, a o jaké důkazy opře svoje rozhodnutí. Svůj myšlenkový postup při hodnocení důkazů však musí obecný soud ve svém rozhodnutí přesvědčivě odůvodnit. Ústavní soud se může zabývat správností hodnocení důkazů obecnými soudy jen tehdy, pokud zjistí, že v řízení před nimi byly porušeny ústavní procesní principy. Hodnotit důkazy přísluší Ústavnímu soudu také v případě, že by je sám prováděl.
Ústavnímu soudu nepřísluší ani právo hodnotit, zda shromáždění konkrétních důkazů je účelné či nikoliv, resp. posuzovat správnost zjištění skutkového stavu. Rozhodnutí o rozsahu dokazování potřebného ke zjištění skutkového stavu věci (ust. §153 o. s. ř.) spadá v zásadě do kompetence obecných soudů, není-li ve věci shledán extrémní nesoulad, jež by zakládal porušení ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces zakotveného v čl. 36 Listiny.
Takový extrémní nesoulad v hodnocení důkazní situace, který by zakládal porušení základního práva stěžovatele, Ústavní soud neshledal. Stěžovatel své námitky ohledně zjištění relevantních pro §2 odst. 1 zákona č. 243/1992 Sb. v prerekvizitě "neprovinil se proti československému státu" uplatnil již v řízení před obecnými soudy a tyto námitky byly řádně vypořádány.
Především se věc dle obsahu spisu sp. zn. 4 C 212/2004 Ústavnímu soudu v žádném případě nejeví tak, ji staví stěžovatel tedy, že by obecné soudy vycházely "pouze" z trestního nálezu ONV v Domažlicích ze dne 19. dubna 1947 pod č. j. 13438/47, resp. rozsudku Mimořádného lidového soudu v Klatovech ze dne 25. listopadu 1948, č. j. Ls 31/48/108, a naopak, že by "zcela opomněly" skutečnosti zjištěné v rozsudku Krajského soudu v Písku ze dne 7. listopadu 1946, sp. zn. Tk 1232/46.
Zvláště pak Krajský soud v Plzni výslovně odmítá formalistické nazírání na odsuzující rozsudek Mimořádného lidového soudu v Klatovech jako na pravomocné a nikdy nezrušené rozhodnutí, které by samo o sobě postačovalo k závěru o provinění otce stěžovatele. Krajský soud v Plzni naopak zdůraznil, že dotčená rozhodnutí byla vydána "v době historicky zlomové a ačkoliv soudu nepřísluší, aby pravomocné a vykonatelné rozsudky přezkoumával, s ohledem na diametrálně odlišné závěry, které soudy učinily, nelze jim přičítat významnou právní váhu" (str. 5).
Závěry soudů jsou proto opřeny o řadu důkazů (zejm. archivních materiálů), teprve na jejichž základě přičetli k tíži otci stěžovatele, že (slovy Krajského soudu v Plzni)"v době okupace, tedy v době zvýšeného nebezpečí republiky pěstoval nadměrné a společenské styky s Němci." Následně pak odkazuje na výpovědi slyšených svědků, a zejména listinné důkazy, kromě jiného, na zcela nadstandardní korespondenci s protektorátním ministrem Emanuelem Moravcem a dalšími exponenty protektorátní moci, což mu dovolilo zneužívat své postavení v obci. Obsah důkazů je v napadených rozhodnutí rekapitulován a závěry z nich vyvozené dostatečně jasně formulovány. V podrobnostech proto může Ústavní soud na napadená rozhodnutí odkázat. V tomto světle se Ústavnímu soudu nejeví nelogickým ani závěr Krajského soudu v Plzni, který při hodnocení stěžovatelem zdůrazňovaného rozsudku Krajského soudu v Písku ze dne 7. listopadu 1946, sp. zn. Tk 1232/46, uvedl, že jednání spadající pod §3 dekretu prezidenta republiky č. 12/45 Sb. ještě nemuselo být jednáním dosahujícím trestněprávní intenzity.
Pokud stěžovatel namítá, že v řízení se vyskytly neodůvodněné průtahy, konstatuje Ústavní soud, že uvedená námitka je zcela nekonkrétní (i s přihlédnutím ke zjištění, že rozhodnutí soudu prvního stupně bylo opakovaně rušeno) a není stěžovatelem nijak naznačeno, jak se údajné průtahy měly projevit do ústavnosti (správnosti) výsledného rozhodnutí. Ani eventuální zjištění průtahů v řízení není důvodem pro kasaci rozhodnutí. Ústavní soud připomíná, že porušení práva na projednání věci bez zbytečných průtahů může mít za následek kasaci pouze tehdy, jestliže průtahy v řízení ovlivnily nedodržení dalších ústavních principů řádného procesu nebo aplikaci hmotných práv. Samotné průtahy tedy nezakládají důvod pro vydání zrušovacího nálezu.
Ústavní soud proto dospěl k závěru, že jak při stanovení rozsahu dokazování, tak při hodnocení důkazů se v projednávané věci obecné soudy nedostaly do rozporu s ústavními principy řádného a spravedlivého procesu. Skutečnost, že po vyhodnocení provedených důkazů dospěl obecný soud k závěru, se kterým se stěžovatel neztotožňuje, nemůže sama o sobě zakládat odůvodněnost ústavní stížnosti (nález Ústavního soudu, sp. zn. IV. ÚS 191/96, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 7, č. 1).
Ústavní soud připomíná, že zákon o Ústavním soudu rozeznává v ustanovení §43 odst. 2 písm. a), jako zvláštní kategorii návrhů, návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu, v zájmu racionality a efektivity jeho řízení, pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti a ve spise. Pokud informace zjištěné uvedeným postupem vedou Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, ústavní stížnost bude bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že v této fázi jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního. Z tohoto důvodu Ústavní soud nejednal ani s vedlejšími účastníky řízení.
Ústavní soud proto z výše uvedených důvodů ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. října 2010
Vojen Güttler, v.r.
předseda senátu