ECLI:CZ:US:2010:1.US.2464.10.2
sp. zn. I. ÚS 2464/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Františka Duchoně a Ivany Janů o ústavní stížnosti stěžovatelky J. R., zastoupená JUDr. Milanem Hulíkem, advokátem se sídlem Bolzanova 1, Praha 1, proti rozsudku Okresního soudu Praha - východ ze dne 26. 3. 2007, č. j. 5 C133/2005-67, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 18. 6. 2008, č. j. 20 Co 539/2007-148, a proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2010, č. j. 22 Cdo 2619/2009-189, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností se stěžovatelka domáhá zrušení shora uvedených rozhodnutí obecných soudů pro porušení svého práva na spravedlivý proces dle čl. 36, čl. 37 odst. 3, čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.
Jak Ústavní soud zjistil z obsahu přiložených dokumentů k ústavní stížnosti i z vyžádaného spisu, Okresní soud Praha - východ napadeným rozsudkem z věcí tvořících součást zaniklého společného jmění manželů (dále též jen "SJM") přikázal do výlučného vlastnictví žalobkyně rodinný domek čp. 161 stojící na pozemku číslo 225 - zastavěná plocha a nádvoří, pozemek číslo 225 o velikosti 408 m2 - zastavěná plocha a nádvoří, pozemek číslo 226 o výměře 112 m2 - zahrada a pozemek číslo 227 o velikosti 329 m2 - zahrada (dále jako "předmětné nemovitosti") [výrok I. rozsudku]. Na úplné vyrovnání veškerých nároků vypořádání společného jmění manželů uložil soud prvního stupně žalované (stěžovatelce) povinnost zaplatit žalobci 490 000,- Kč do dvou měsíců od právní moci rozsudku (výrok II. rozsudku) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III. rozsudku).
Okresní soud uvedl, že byly splněny podmínky projednání žaloby na vypořádání společného jmění manželů a že jediným předmětem vypořádání se staly předmětné nemovitosti. Ve vztahu k nim vzal za prokázáno, že tvoří součást společného jmění (v souladu s výpisem z katastru nemovitostí), neboť stěžovatelce se nepodařilo prokázat, že by nemovitosti do společného jmění nepatřily. Stěžovatelkou tvrzené pohledávky žalobce-manžela za třetími osobami, jakož i jí prováděné investice v rozsahu 207 400,- Kč z jejích výlučných prostředků do rodinného domu vzal soud za neprokázané; součástí vypořádávané masy společného jmění neučinil ani pozemky, které byly za trvání manželství prodány. Při stanovení obecné ceny předmětných nemovitostí vyšel soud ze znaleckého posudku znalce a jím zjištěné ceny 1 100 000,- Kč. Zohlednil dále investice z výlučného majetku stěžovatelky do společného jmění v celkové částce 120 000,- Kč a s přihlédnutím k uvedeným skutečnostem uložil stěžovatelce povinnost zaplatit žalobci 490 000,- Kč.
Krajský soud v Praze (k odvolání stěžovatelky) napadeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že částka, kterou je stěžovatelka povinna zaplatit žalobci na vypořádání společného jmění manželů, činí 575 000,- Kč; v dalším rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Odvolací soud především dospěl k závěru - s nímž stěžovatelka nesouhlasila - že soud prvního stupně mohl dne 26. března 2007 jednat v její nepřítomnosti; stěžovatelka se sice z neúčasti na jednání uvedeného dne omluvila, ale nepožádala o odročení jednání, byť byla poučena, že pak bude soud jednat bez její přítomnosti. Odvolací soud nepřihlédl k nově tvrzeným skutečnostem a důkazům uplatněným stěžovatelkou až v průběhu odvolacího řízení, neboť stěžovatelka svou neúčastí u jednání konaného u soudu prvního stupně dne 26. března 2007 znemožnila, aby jí bylo poskytnuto poučení podle §119a odst. 1 o. s. ř.; proto odvolací soud vycházel z důkazů a tvrzení, které provedl soud prvního stupně s tím, že by mohly být provedeny pouze důkazy navržené nebo provedené před soudem prvního stupně. Odvolací soud také aktualizoval znalecký posudek týkající se ceny vypořádávaných nemovitostí, kterým byla stanovena obvyklá cena nemovitostí ke dni vypracování znaleckého posudku podle stavu ke dni právní moci rozvodu manželství účastníků. V návaznosti na změnu obecné ceny pak změnil rozsudek soudu prvního stupně v části týkající se výše vypořádacího podílu a stěžovatelce uložil povinnost zaplatit žalobci 575 000,- Kč; ve zbylé části věci samé byl rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný potvrzen.
Nejvyšší soud napadeným rozsudkem řízení o dovolání stěžovatelky proti napadenému rozsudku soudu prvního stupně zastavil. Dovolání proti napadenému rozsudku odvolacího soudu zamítl a současně rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Relevantní část odůvodnění napadeného rozsudku (vzhledem k ústavní stížnosti) bude Ústavním soudem reprodukována v následujícím textu tohoto usnesení.
II.
První okruh námitek stěžovatel v ústavní stížnosti tvoří zejména následující.
1) Dne 19. 9. 2005 se stěžovatelka nedostavila k soudu z důvodu nedoručení předvolání. Stalo se to proto, že výzvu k vyzvednutí zásilky na poště, která obsahovala předvolání k soudu, vzal ze schránky její manžel.
2) Při jednání dne 24. dubna 2006 bylo jednání odročeno na den 26. května 2006 v 11 hodin. V protokolu ze dne 24. dubna je na jeho závěr konstatováno: " v případě padání žaloby na určeni vlastnictví žalovanou se jednání konat nebude, tuto okolnost ověří žalobce před soudním jednáním v kanceláři soudu, následně by bylo řízení o vypořádání SJM přerušeno.". Stěžovatelka však před jednáním skutečně žalobu na určení vlastnictví podala, leč jednání se přesto konalo, stěžovatelka o něm nevěděla, a proto se jednání nezúčastnila.
3) Podle §119 o. s. ř. jednání může být odročeno jen z důležitých důvodů, které musí být sděleny. V tomto ustanovení není tedy nic o tom, že k odročení jednání je třeba žádosti stran nebo strany. Pouze se zde hovoří o tom, že z důležitých důvodů může být jednání odročeno. Takovým důležitým důvodem je i neschopenka, která znemožňuje účastníkovi aby se soudního jednání zúčastnil.
4) Dne 26. 3. 2007 byl vynesen rozsudek. Stěžovatelka nebyla přítomna pro nepříznivý zdravotní stav, který ji učinil pro toto řízení zcela neschopnou. Tohoto dne se před jednáním omluvila a požádala svého bývalého manžela J. R., aby tuto omluvu soudu tlumočil s tím, že je jí špatně a že jde k lékaři (z důvodu jejího poúrazového stavu, který trvá dodnes). Když přišel ex-manžel od soudu, stěžovatelce se smál a řekl před několika svědky, že má smůlu, že soudkyně JUDr. Mrhálková je na jeho straně a řekla mu, že když se stěžovatelka nedostavila, tak jednala ve svůj neprospěch.
5) Žalobce v žalobě o rozvod manželství uvedl, že nemá žádný movitý a nemovitý majetek. Za manželství ex-manžel sepsal prohlášení, že rodinný dům v Mochově bude v případě rozvodu převeden na stěžovatelku. Dále bývalý manžel podepsal, že nebude z tohoto domu požadovat žádné vyrovnání. Uvedené listiny byly zničeny při záplavách. Existenci listin však potvrzuje i samotná exmanželova žaloba na rozvod manželství, ve které uvedl, "že nemá žádný movitý a nemovitý majetek.". Žalobce se o zničení listin dozvěděl z rozhovoru, který měla žalovaná s dcerami; proto potom podal k soudu návrh na vypořádání společného jmění manželů. Soud nevzal žádný z těchto důkazů v úvahu. Žalobce měl před manželstvím dluhy a za manželství skoro nic nevydělával. Stěžovatelka uváděla, že má dluhy z podnikání, které vznikly za trvání manželství ve výši 390.000.- Kč. Tato výpověď je ve spisu Okresního soudu Praha-východ o svěření dcery do péče po rozvodu. Soudkyně prohlásila, že si tento spis u zdejšího soudu vyžádá. Návrh stěžovatelky však nebyl protokolován a spis nebyl vyžádán.
6) Stěžovatelka předložila soudu potvrzení o svém zhroucení ze dne 4. 3. 2008, kdy jí byla doporučena hospitalizace na psychiatrii. Soudkyně odvolacího soudu JUDr. Eva Dlouhá toto potvrzení odmítla a oznámila stěžovatelce, že jestliže odejde, bude jednat bez ní. Stěžovatelce nebyl ustanoven opatrovník, i když ona sama vlivem léku nebyla schopna jednat. Soudkyně byla s tímto stavem i lékařskými zprávami obeznámena.
Uvedené námitky v tomto řízení před Ústavním soudem připustit nelze.
Ústavní soud totiž z obsahu vyžádaného spisu zjistil, že stěžovatelka v řízení před dovolacím soudem tyto námitky nevznesla (srov. její dovolání na č. l. 165 spisu), takže dovolací soud se s nimi vypořádat ani nemohl. Takový postup stěžovatelky však přípustný není.
Zákon o Ústavním soudu jako zákonnou podmínku stanoví, že před podáním ústavní stížnosti musí stěžovatel vyčerpat všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu). Ratio legis tohoto ustanovení přitom spočívá nejen v tom, aby ta která věc byla posouzena především těmi orgány veřejné moci, do jejichž pravomoci (příslušnosti) takové posouzení spadá, ale také v tom, aby případné vady mohly být v opravném řízení před orgány veřejné moci posouzeny a způsobem zákonem předvídaným odstraněny. Z toho vyplývá, že námitky, která mohly být uplatněny již v řízeních před obecným soudem (včetně soudu Nejvyššího), nemohou být úspěšně uplatněny až v řízení o ústavní stížnosti.
Z uvedených důvodů se Ústavní soud těmito námitkami zabývat nemohl, a proto v tomto rozsahu odmítl ústavní stížnost dle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako nepřípustnou.
Ústavní soud k tomu poznamenává, že v občanském soudním řízení plně platí zásada odpovědnosti účastníka za ochranu svých práv ("každý nechť si střeží svá práva", "vigilantibus iura scripta sunt"). Nedůslednou procesní obranu stěžovatelky tedy není možné dodatečně řešit až prostřednictvím ústavní stížnosti.
III.
Přípustné jsou proto jen následující námitky, které vznesla též před dovolacím soudem.
1) Stěžovatelka uvádí, že dne 15.3.2008 poslala okresnímu soudu neschopenku a deklarovala tak, že se nemůže zúčastnit jednání dne 26. března 2007. Výslovně sice nepožádala o odročení jednání; poněvadž však nebyla zastoupena advokátem ani jiným právním zástupcem, bylo povinností soudu jednání odročit. Bylo prý jasné, že bez její přítomnosti při jednání bude zkrácena na svých právech, a to tím spíše, že právě při tomto jednání byl prostor pro závěrečné řečí a shrnutí důkazů; v tom bylo stěžovatelce postupem soudu zabráněno.
Touto námitkou se však Nejvyšší soud zabýval a řádně a přesvědčivě se s ní vypořádal. Podle §101 odst. 3 o. s. ř. platí, že "nedostaví-li se řádně předvolaný účastník k jednání a včas nepožádal z důležitého důvodu o odročení, může soud věc projednat a rozhodnout v nepřítomnosti takového účastníka; vychází přitom z obsahu spisu a z provedených důkazů.". Ústavní soud neshledává ničeho protiústavního na právním názoru Nejvyššího soudu, že omluva účastníka řízení z neúčasti u jednání není sama o sobě žádostí o odročení jednání, a že omlouvá-li se účastník k jednání, musí také včas požádat o odročení jednání, jinak může soud jednat v jeho nepřítomnost; to stěžovatelka podle Nejvyššího soudu neučinila. K tomu Ústavní soud cituje i str. 3 napadeného rozsudku odvolacího soudu: "Z obsahu spisu bylo zjištěno, že žalovaná byla předvolána k jednání vzorem 14, tedy byla poučena o tom, že pokud se bez omluvy nedostaví k jednání, nebo z důležitého důvodu nepožádá o odročení jednání, bude soud jednat v její nepřítomnosti.". Toto poučení ostatně stěžovatelka ani nerozporuje.
Uvedený právní názor Nejvyššího soudu byl potvrzen opakovaně i v judikatuře Ústavního soudu. Například v usnesení sp. zn. IV. ÚS 2919/09 Ústavní soud uvedl: "Pokud se stěžovatelka z jednání omluvila a nepožádala o odročení jednání, mohlo být jednáno v její nepřítomnosti. To, že se tím stěžovatelka připraví mimo jiné o možnost přednášet svá tvrzení a námitky nebo být soudem seznámena s odlišným právním posouzením věci a vyzvána k doplnění rozhodných skutečností, nelze za této situace považovat za porušení jejích ústavně zaručených práv.". V usnesení I. ÚS 2945/07 Ústavní soud konstatoval: "O jistém liknavém přístupu k ochraně vlastních práv v uvedeném smyslu svědčí ostatně i to, že se stěžovatel nedostavil k druhému ze dvou ústních jednání před soudem prvního stupně (srov. protokol na s. 80 spisu) ani k jednání před odvolacím soudem (srov. protokol na s. 108 spisu); sice se v obou případech omluvil, avšak o odročení ústního jednání nepožádal.". V usnesení sp. zn. II. ÚS 3235/09 bylo uvedeno: "Stěžovatelka v ústavní stížnosti v podstatě opakuje námitky, se kterými neuspěla v dovolacím řízení. Vytýká obecným soudům, že ve věci bylo jednáno, ačkoliv se její zástupce řádně omluvil. Nesouhlasí se stanoviskem soudů, že nebylo požádáno o odročení jednání. Argumentuje tím, že ze smyslu omluvy bylo možné dovodit, že se stěžovatelka, respektive její zástupce, chce jednání zúčastnit... Pokud jde o interpretaci textu omluvy zástupce stěžovatelky, obecné soudy její obsah výkladem nijak nepozměnily. Okolnost, že zástupce stěžovatelky, který se omlouval, nebyl právníkem, zde nemůže hrát žádnou roli. Bylo věcí stěžovatelky, kým se nechá v řízení zastupovat, a důsledky její volby jdou v plné míře k její tíži. Z této okolnosti totiž nelze vyvozovat závěry, které by v konečném důsledku vedly k porušení rovnosti stran v řízení. Pokud byly splněny podmínky pro to, aby bylo jednáno v nepřítomnosti účastníka řízení, a tak tomu v daném případě bylo, pak nepřítomný účastník nemohl být ve smyslu ustanovení §118a o. s. ř. vyzván k doplnění skutkových tvrzení a důkazů, neboť z textu příslušného ustanovení vyplývá, že se tato povinnost soudu váže toliko na průběh jednání. Pokud účastník u jednání přítomen není, nelze mu tuto výzvu adresovat mimo jednání, anebo dokonce jednání pro jeho nepřítomnost z tohoto důvodu odročovat. Jak správně uvedl odvolací soud, civilní řízení je ovládáno zásadou projednací a nikoliv vyšetřovací. Proto platí, že soud nemůže činit úkony za účastníka řízení a ani pro něj vytvářet výhodnější podmínky tím, že by pravidla procesu nedodržoval.".
I kdyby však uvedený názor Nejvyššího soudu Ústavní neakceptoval, stěžovatelka v ústavní stížnosti přehlíží další zásadní argument Nejvyššího soudu, který by i sám o sobě vedl k ústavně souladné možnosti konat jednání bez přítomnosti stěžovatelky: "Pro úplnost dovolací soud dodává, že důležitý důvod pro nepřítomnost účastníka u jednání může vést k odročení jednání pouze tehdy, jen pokud účastník řízení o odročení požádal včas... Jestliže žalovaná poukazovala na trvající pracovní neschopnost, která trvala od 12. prosince 2006, pak omluva z jednání konaného dne 26. března 2007, která byla soudu prvního stupně doručena dne 26. března 2007 v žádném případě není omluvou včasnou, jak vyžaduje §101 odst. 3 o. s. ř., a ani kdyby obsahovala žádost o odročení jednání, nebránila by soudu prvního stupně jednat v nepřítomnosti účastníka...".
2) Stěžovatelka dále namítá, že jí soud uložil dne 11. 12. 2006, aby ve lhůtě 30 dnů řádně specifikovala veškeré věci patřící do společného jmění manželů a navrhla důkazy k prokázání skutečností, že tyto věci do společného jmění manželů patří. Stěžovatelka však pro úraz hlavy, páteře, otřes mozku a amnézii nemohla navrhnout důkazy a specifikovat, co vše patří do společného jmění manželů. Pro nepříznivý zdravotní stav nepožádala soud o odročení jednání, pouze se omluvila s tím, že jak to její zdravotní stav dovolí, dodá soudem požadované důkazy. Veškeré důkazy, které stěžovatelka později navrhla, však soud bez řádného odůvodnění zamítl.
Tuto námitku nelze přijmout.
Stěžovatelka totiž nevysvětluje, proč jí její zdravotní stav neumožňoval alespoň požádat o prodloužení lhůty ke specifikaci veškerých věcí patřících do společného jmění manželů a k navrhnutí důkazů k prokázání skutečností, že tyto věci do společného jmění manželů patří. Se soudem prvního stupně totiž komunikovala. Ve spise (č. l. 58) se nachází stěžovatelkou (soudu) doručené potvrzení o pracovní neschopnosti a i její sdělení, že žádá o odložení soudního řízení (nařízeného na den 26. 2. 2007) z důvodu nemoci. Stěžovatelky rozumně nevysvětluje, proč jí zdravotní stav umožnil učinit takovou žádost a neumožnil jí naopak zažádat o prodloužení lhůty k doložení shora uvedených skutečností. Obdobné lze tvrdit ve srovnání s jejím přípisem, soudu adresovaným dne 26.3.2007 (srov. č. l. 61). Není přitom pravda, že by stěžovatelka uvedla v přípisech adresovaných soudu, že - jak to její zdravotní stav dovolí - dodá soudem požadované důkazy (srov. text jejích přípisů na č. l. 58 a 61).
Ústavní soud však v této souvislosti - a to v prvé řadě - zjišťuje, že odvolací soud nepřipustil nové skutečnosti a důkazy stěžovatelky nikoliv z důvodu, že by nedodržela okresním soudem uloženou 30-ti denní lhůtu, nýbrž proto, že: "Skutečnosti nebo důkazy, které nebyly uplatněny před soudem prvního stupně, jsou u odvolání proti rozsudku nebo usnesení ve věci samé odvolacím důvodem jen za podmínek uvedených v ust. §205a odst. 1 o.s.ř. Jestliže se účastník nezúčastnil jednání, při kterém byl vyhlášen rozsudek, má se za to, že byl řádně poučen podle §118a i podle §199a o.s.ř. V projednávané věci se žalovaná jednání, při kterém byl vyhlášen rozsudek nezúčastnila... Odvolací soud proto zcela vycházel z důkazů a tvrzení, které provedl soud I. stupně s tím, že by mohly být provedeny pouze důkazy navržené nebo provedené před soudem I. stupně" (srov. str. 4 napadeného rozsudku odvolacího soudu). Tedy, odvolací soud tak učinil v podstatě z důvodu, že se stěžovatelka nezúčastnila jednání soudu prvního stupně (na němž byl vyhlášen napadený rozsudek) a že nepožádala o jeho odročení. I zde je tedy podstatou věci, že neodročení ústního jednání ze dne 26. 3. 2007 bylo ústavně konformní, jak bylo vyloženo již shora. Nelze tedy přisvědčit námitce stěžovatelky, že její později (před odvolacím soudem) navržené důkazy soud bez řádného odůvodnění zamítl. Ostatně, takové zdůvodnění koresponduje i shora příkladmo citované judikatuře Ústavního soudu (srov. usnesení sp. zn. IV. ÚS 2919/09, II. ÚS 3235/09).
Pokud pak stěžovatelka namítá, že pro nepříznivý zdravotní stav nepožádala soud o odročení jednání, nevysvětluje rozumně, proč jí v tom její zdravotní stav bránil. Racionálně neuvádí, proč jí její zdravotní stav umožňoval omluvit svou neúčast z ústního jednání (nařízeného na den 26. 3. 2007) na jedné straně a na straně druhé jí neumožňoval požádat o odročení tohoto jednání. (Poznámka: Zde tedy nešlo o jednání nařízené na den 26. 2. 2007, ve vztahu k němuž stěžovatelka požádala o odročení). Tuto argumentaci lze dále stupňovat. Tedy stěžovatelka rozumně nevysvětluje, proč v době pracovní neschopnosti pro týž úraz - tj. dne 16. 2. 2007 - jí její zdravotní stav umožňoval požádat o odročení jednání (stěžovatelka v této žádosti uvádí "úraz hlavy") na jedné straně a na straně druhé dne 26. 3. 2007 (tedy v době o několik týdnů později) jí to zdravotní stav neumožňoval.
K tomu dále Ústavní soud cituje následující relevantní část napadeného rozsudku Nejvyššího soudu: "Žalovaná v průběhu celého řízení před soudem prvního stupně mohla tvrdit pro věc rozhodné skutečnosti (tj. i uvádět, které věci mají být podle jejího názoru předmětem vypořádání a označit k nim důkazy) a k rozhodným skutečnostem označovat důkazy, když byla přítomna u jednání soudu prvního stupně konaného dne 24. dubna 2006..., dne 13. září 2006, dne 6. listopadu 2006 či dne 11. prosince 2006 a ostatně v průběhu řízení před soudem prvního stupně také žalovaná pro věc rozhodné skutečnosti tvrdila a označovala důkazy, byť převážně se vážící k předmětu vypořádání, který učinil svými podáními žalobce. Např. podáním ze dne 26. listopadu 2006 navrhla provedení důkazů či u jednání konaného dne 11. prosince 2006 se vyjadřovala ke skutečnostem tvrzeným žalobcem. Jestliže pro věc rozhodné skutečnosti netvrdila a soud ve věci rozhodl u jednání, u kterého byly splněny podmínky pro to, aby věc projednal a rozhodl v nepřítomnosti žalované, nemohlo být její právo na spravedlivý proces porušeno. Absence tvrzení pro věc rozhodných skutečností a označení důkazů k nim se vážících, jde v této souvislosti jednoznačně k tíži žalované.".
3) Stěžovatelka dále v ústavní stížnosti uvedla, že soudy nepřihlédly k tomu, že za manželství dne 29. 11. 1994 "ex-manžel" sepsal prohlášení, že stěžovatelka rodinný dům v Mochově zapsaný zakoupila za svých finančních prostředků. Tuto námitku by snad bylo možné podřadit pod text dovolání (na č. l. 167) "se jedná o listinu sepsanou samým žalobcem a z které vyplývá, že finanční prostředky použité ke koupi předmětných nemovitostí nepatřily do společného jmění manželů.".
Obecné soudy se však citovaným prohlášením žalobce ze dne 29. 11. 1994 řádně zabývaly. Kupříkladu dovolací soud v napadeném rozsudku (na str. 7) konstatoval: "Odvolací soud sice vyšel z toho, že nemovitosti byly zčásti zakoupeny z výlučných prostředků žalované (a tuto částku zohlednil jako investici z výlučných prostředků do společného majetku) a zčásti z prostředků společných, současně však zdůraznil, že i kdyby kupní cena byla zaplacena z výlučných prostředků žalované, staly by se v daném případě nemovitosti součástí společného jmění, neboť kupujícími byli oba manželé a oba při uzavření kupní smlouvy projevili vůli nabýt kupovanou věc do společného jmění manželů. Tento právní závěr je v souladu s rozsudkem Nejvyššího soudu České republiky ze dne 19. dubna 2000, sp. zn. 22 Cdo 1658/98, uveřejněným ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, 2001, sešit 7-8, pod pořadovým č. 49, přičemž skutečnost, že účastníci byli kupujícími a oba při uzavření kupní smlouvy projevili vůli nabýt kupovanou věc do společného jmění manželů nebyla dovoláním zpochybněna.". Dále lze citovat kupř. str. 5 napadeného rozsudku odvolacího soudu: "Pokud předložila žalovaná fotokopii prohlášení žalobce, pak tento popřel, že by podpisy na prohlášení byly jeho. Soud I. stupně zcela správně neprováděl grafologický znalecký posudek na pravost podpisu na prohlášení, neboť pouze z podpisu nelze zjisti osobu pisatele. Z prohlášení nevyplývá, že by žalovaná měla koupit dům výlučně za své peníze, ale pouze to, že na koupi domu byly použity peníze žalované, což je mezi účastníky nesporné, neboť žalobce uznává 60.000,- Kč oddělených prostředků žalované.". Ostatně stěžovatelka proti tomu nic konkrétního v ústavní stížnosti nenamítá.
4) Stěžovatelka konečně namítá, že soudy nepřihlédly k penězům, které obdržela darem. Pokud tím snad měla na mysli to, co uplatnila v dovolání (srov. č. l. 167: "svědeckou výpověď K. N., z které vyplývá, že žalovaná obdržela dne 15.6.1989 částku ve výši 330.000,- Kč"), soudy tuto záležitost řádně reflektovaly. Odvolací soud uvedl (na str. 3 napadeného rozsudku), že "Soud I. stupně provedl výslech bývalého manžela žalovaného K. N., který uvedl, že po rozvodu manželství prodali dům za 460.000,- Kč a tyto peníze si rozdělili tak, že každý dostal 230.000,- Kč. Žalované dal ještě ze svého 100.000,- Kč." (srov. dále též str. 4 dole napadeného rozsudku odvolacího soudu), a že "Jak správně uvedl soud I. stupně, v řízení nebylo prokázáno, na co byly prostředky z prodeje domu, tedy i případné zálohy použity..." (str. 5 nahoře napadeného rozsudku odvolacího soudu). Ostatně, ani zde stěžovatelka proti tomu v ústavní stížnosti nic konkrétního nenamítá.
5) Ústavní soud - ve vztahu k uvedeným námitkám - uvádí, že ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů návrhy "zjevně neopodstatněné"; tím se v zájmu efektivity a hospodárnosti dává Ústavnímu soudu příležitost posoudit přijatelnost návrhu ještě předtím, než si otevře prostor pro jeho věcné posouzení. Předpokladem zde je objektivně založená způsobilost rozhodnout o "nepřijatelnosti" již na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a na základě argumentace, jež je proti nim uplatněna v ústavní stížnosti, popřípadě ve spojení se spisem, jestliže prima facie nedosahuje ústavněprávní roviny (nemůže-li se, již ku své povaze a obsahu dotknout ústavně zaručených práv a svobod). V této fázi jde pak o specifický a relativně samostatný úsek řízení, jenž z povahy věci nemá ani charakter řízení kontradiktorního.
Z předchozí části tohoto usnesení se podává, že tak je tomu i v dané věci, resp. v té části ústavní stížnosti, kterou Ústavní soud jako nepřípustnou neodmítl. Právo na spravedlivý proces, jehož porušení stěžovatelka dovozuje, neznamená, že je jednotlivci zaručováno přímo a bezprostředně právo na rozhodnutí odpovídající jeho názoru, ale je mu zajišťováno právo na spravedlivé občanské soudní řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. To však v dané věci dodrženo bylo.
IV.
Ze všech uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost podle §43 odst. 1 písm. e) a §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu zčásti jako návrh nepřípustný a zčásti jako zjevně neopodstatněný mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. listopadu 2010
Vojen Güttler v. r.
předseda senátu