ECLI:CZ:NS:2010:22.CDO.2619.2009.1
sp. zn. 22 Cdo 2619/2009
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a JUDr. Františka Baláka ve věci žalobce J. R., proti žalované J. R., zastoupené Mgr. Kamilem Fotrem, advokátem se sídlem v Praze 9, Božanovská 2098, o vypořádání společného jmění manželů, vedené u Okresního soudu Praha-východ pod sp. zn. 5 C 133/2005, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 18. června 2008, č. j. 20 Co 539/2007-148, takto:
I. Řízení o dovolání žalované proti rozsudku Okresního soudu Praha-východ ze dne 26. března 2007, č. j. 5 C 133/2005-67, se zastavuje.
II. Dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 18. června 2008, č. j. 20 Co 539/2007-148, se zamítá.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud Praha-východ (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 26. března 2007, č. j. 5 C 133/2005-67, z věcí tvořících součást zaniklého společného jmění manželů (dále též jen „SJM“) přikázal do výlučného vlastnictví žalobkyně „rodinný domek čp. 161 stojící na pozemku číslo 225 – zastavěná plocha a nádvoří, pozemek číslo 225 o velikosti 408 m2 - zastavěná plocha a nádvoří, pozemek číslo 226 o výměře 112 m2 - zahrada a pozemek č íslo 227 o velikosti 329 m2 - zahrada (dále též jen „předmětné nemovitosti“), vše zapsáno na LV číslo 192 pro obec a katastrální území M. u Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj, katastrální pracoviště Praha-východ“ (výrok I. rozsudku). Na „úplné vyrovnání veškerých nároků z vypořádání společného jmění manželů“ uložil soud prvního stupně žalované povinnost zaplatit žalobci 490 000,- Kč do dvou měsíců od právní moci rozsudku (výrok II. rozsudku) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III. rozsudku).
Uzavřel, že byly splněny podmínky pro projednání žaloby na vypořádání společného jmění manželů, když jediným předmětem vypořádání se staly předmětné nemovitosti. Ve vztahu k nim vzal za prokázáno, že tvoří součást společného jmění (v souladu s výpisem z katastru nemovitostí), když žalované se nepodařilo prokázat, že by nemovitosti do společného jmění nepatřily. Ze strany žalované tvrzené pohledávky žalobce za třetími osobami, jakož i žalovanou prováděné investice v rozsahu 207 400,- Kč z jejích výlučných prostředků do rodinného domu vzal za neprokázané, přičemž součástí vypořádávané masy společného jmění neučinil ani pozemky, které byly za trvání manželství prodány. Při stanovení obecné ceny předmětných nemovitostí vyšel ze znaleckého posudku znalce ing. P. Š. a jím zjištěné ceny 1 100 000,- Kč. Zohlednil dále investice z výlučného majetku žalované do společného jmění v celkové částce 120 000,- Kč a s přihlédnutím k uvedeným skutečnostem uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalovanému 490 000,- Kč.
Krajský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) k odvolání žalované rozsudkem ze dne 18. června 2008, č. j. 20 Co 539/2007-148, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že částka, kterou je žalovaná povinna zaplatit žalobci na vypořádání společného jmění manželů, činí 575 000,- Kč; v „dalším“ rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Odvolací soud především dospěl k závěru, s nímž žalovaná nesouhlasila, že soud prvního stupně mohl dne 26. března 2007 jednat v nepřítomnosti žalované, která se sice z neúčasti na jednání uvedeného dne omluvila, ale nepožádala o odročení jednání.
Odvolací soud nepřihlédl k nově tvrzeným skutečnostem a důkazům uplatněným žalovanou až v průběhu odvolacího řízení, neboť žalovaná svou neúčastí u jednání konaného u soudu prvního stupně dne 26. března 2007 znemožnila, aby jí bylo poskytnuto poučení podle §119a odst. 1 o. s. ř. Nemůže proto v odvolacím řízení uplatňovat jí uvedené skutečnosti a důkazy, a odvolací soud proto vycházel z důkazů a tvrzení, které provedl soud prvního stupně s tím, že by mohly být provedeny pouze důkazy navržené nebo provedené před soudem prvního stupně.
Odvolací soud také aktualizoval znalecký posudek týkající se ceny vypořádávaných nemovitostí, kterým byla stanovena obvyklá cena nemovitostí ke dni vypracování znaleckého posudku podle stavu ke dni právní moci rozvodu manželství účastníků. Vypořádal se podrobně se všemi námitkami, které žalovaná vůči znaleckému posudku uplatnila a závěry z něj vyplývající vzal za základ svého rozhodování. V návaznosti na změnu obecné ceny pak změnil rozsudek soudu prvního stupně v části týkající se výše vypořádacího podílu a žalované uložil povinnost zaplatit žalobci 575 000,- Kč, přičemž ve zbylé části věci samé byl rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný potvrzen.
Rozsudek soudu prvního stupně i soudu odvolacího napadla žalovaná v zákonné lhůtě podaným odvoláním (bez odkazu na konkrétní zákonné ustanovení týkající se přípustnosti dovolání a uplatněného dovolacího důvodu) a soudům především vytkla, že porušily její právo na spravedlivý proces, neboť neumožnily žalované, aby se plnohodnotně zúčastnila jednání před soudem a aby uplatnila řádně všechny své návrhy na doplnění dokazování. Porušení práva na spravedlivý proces spatřovala žalovaná ve skutečnosti, že při jednání před soudem prvního stupně, které se uskutečnilo dne 11. prosince 2006, byla žalované poskytnuta lhůta třiceti dnů za účelem řádné specifikace veškerých věcí, které podle tvrzení žalované patří do vypořádávaného společného jmění manželů a za účelem navržení důkazů, které by skutková tvrzení žalované prokázaly. Tato povinnost však ze strany žalované nemohla být splněna v důsledku pracovní neschopnosti, kdy žalovaná zaslala soudu prvního stupně pouze omluvu své neúčasti u jednání, avšak nepožádala o odročení jednání. Žalovaná tak nebyla schopna jednat před soudem a vyhlášením rozsudku soudem prvního stupně došlo k tomu, že neměla možnost doplnit řízení o další skutečnosti a tvrzení a navrhnout důkazy, a to v důsledku jejího zdravotního stavu. Odvolací soud sice žalované ustanovil pro řízení před odvolacím soudem opatrovnicí advokátku, jednalo se však o osobu, která se osobně zná se žalobcem a jeho rodiči, takže zastoupení z její strany bylo vyloučeno a k návrhu samotné opatrovnice i žalované došlo ke zproštění funkce opatrovnice.
Žalovaná tak nemohla prokázat, že finanční prostředky použité ke koupi vypořádávaných nemovitostí nepatřily do společného jmění manželů, ale jednalo se o její výlučné finanční prostředky. V tomto směru soudu prvního stupně vytkla, že „neprovedl všechny důkazy, které provést měl, případně provedené důkazy nehodnotil objektivně, ať již jednotlivě nebo ve svých souvislostech“.
Podle přesvědčení žalované pak soudy pochybily v souvislosti s provedením důkazu znaleckým posudkem, neboť žalovaná poukazovala na „na celou řadu konkrétních nedostatků znaleckého posudku, když za této situace bylo nepochybně na místě zadat zpracování revizního znaleckého posudku“.
Soudy obou stupňů nepostupovaly podle příslušných ustanovení zákona zejména obsahujících základní principy či zásady vypořádání společného jmění manželů, když nepřihlédly k potřebám dětí, k tomu, jak se každý z manželů staral o rodinu, jak se zasloužil o nabytí a udržení společného jmění a jak ten který z manželů se přičinil v souvislosti se zajišťováním chodu společné domácnosti. Nerespektovaly zásadu, že každý z manželů má mít právo, aby mu bylo uhrazeno, co ze svého vynaložil na společný majetek, na druhou stranu soudy neřešily a nevyřešily závazky, vzniklé za trvání manželství, když dluhy žalované z podnikání vůbec nebyly projednány.
Žalovaná proto navrhla zrušení rozsudků soudů obou stupňů a vrácení věci soudu prvního stupně, aby „mohla řádně uplatnit veškeré skutečnosti, podstatné pro rozhodnutí ve věci samé a navrhnout k tvrzeným skutečnostem tomu odpovídající důkazy“.
Žalobce se k dovolání žalované nevyjádřil.
Podle čl. II. – přechodná ustanovení, bodu 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, účinného od 1. 7. 2009 (vyjma ustanovení čl. I bodů 69, 71 a 100, ustanovení čl. XIII a ustanovení čl. XVII bodu 1, která nabývají účinnosti 23. 1. 2009), dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů; užití nového ustanovení §243c odst. 2 tím není dotčeno.
Dovolací soud proto při projednání dovolání postupoval podle občanského soudního řádu ve znění účinném do novely provedené zákonem č. 7/2009 Sb. (dále jen „o. s. ř.“), neboť napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno dne 18. června 2008.
Dovolatelka v dovolání kromě rozsudku odvolacího soudu napadla výslovně i rozsudek soudu prvního stupně. Funkční příslušnost soudu k projednání dovolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně není dána; řízení o takovém podání Nejvyšší soud zastaví podle §104 odst. 1 o. s. ř. (k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 4. 9. 2003, sp. zn. 29 Odo 265/2003, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, 2006, pod pořadovým č. 47). Dovolací soud proto řízení o dovolání žalované proti rozsudku soudu prvního stupně podle §104 odst. 1 o. s. ř. zastavil.
Podle §237 odst. 1 o. s. ř. dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, a) jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, b) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil, c) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Podle §237 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [odstavec 1 písm. c)] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Dovolání je mimořádný opravný prostředek. Jen tehdy, je-li přípustné, je možné zkoumat jeho důvodnost (zabývat se jím věcně). Dovolací soud tedy není oprávněn přezkoumat věcnou správnost výroku rozsudku odvolacího soudu, proti němuž není dovolání přípustné, i když z pohledu ustanovení §242 odst. 2 písm. d) o. s. ř. jde o spor, v němž určitý způsob vypořádání vztahu mezi účastníky vyplývá z právního předpisu. Nedělitelná povaha daného právního vztahu se projeví právě a jen v tom, že shledá-li soud dovolání důvodným ve vztahu k výrokům rozsudku odvolacího soudu, proti nimž je dovolání přípustné, zruší s poukazem na ustanovení §242 odst. 2 písm. d) o. s. ř. současně i výrok, jehož věcný přezkum nebyl přípustný (R 27/1999 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
V řízení o vypořádání společného jmění manželů tak dovolací soud zkoumá přípustnost dovolání ohledně každé vypořádávané položky zvláště. Skutečnost, že např. odvolací soud změní rozsudek soudu prvního stupně ohledně jedné či několika položek neznamená, že dovolání je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. i proti těm částem rozsudku odvolacího soudu, který se týká jiných položek, a že dovolací soud je již v důsledku částečné změny rozsudku soudu prvního stupně odvolacím soudem oprávněn přezkoumat celé rozhodnutí (k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 18. listopadu 2009, sp. zn. 22 Cdo 425/2008, uveřejněný na internetových stránkách Nejvyššího soudu České republiky – www.nsoud.cz ).
Odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně pouze v části, v níž uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku přesahující 490 000,- Kč, tj. ohledně 85 000,- Kč ve. V této části je dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., avšak není důvodné, ve zbylé části není dovolání přípustné; přípustnost dovolání by přicházela do úvahy jen podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., nicméně napadené rozhodnutí není rozhodnutím zásadního právního významu.
Převážnou část dovolání tvoří výtka tvrzené vady řízení spočívající v tom, že soud prvního stupně věc projednal a rozhodl dne 26. března 2007 v nepřítomnosti žalované, která tak v důsledku tohoto postupu byla zbavena možnosti uplatnit v řízení tvrzení a důkazy.
Podle §101 odst. 3 o. s. ř. nedostaví-li se řádně předvolaný účastník k jednání a včas nepožádal z důležitého důvodu o odročení, může soud věc projednat a rozhodnout v nepřítomnosti takového účastníka; vychází přitom z obsahu spisu a z provedených důkazů.
Z obsahu spisu vyplývá, že jednání u soudu prvního stupně konané dne 11. prosince 2006 bylo odročeno za účelem specifikace věcí patřících do společného jmění manželů na neurčito a žalované byla uložena povinnost, aby „ve lhůtě 30 dnů řádně specifikovala veškeré věci patřící do SJM a navrhla důkazy k prokázání skutečnosti, že tyto věci do SJM patří.“ Ve stanovené lhůtě žalovaná uvedenou procesní povinnost nesplnila a ani soudu prvního stupně nesdělila případnou překážku, která by jí v tom bránila. Soudem prvního stupně bylo následně dne 30. ledna 2007 jednání nařízeno na 26. února 2007, přičemž podáním ze dne 16. února 2007 žalovaná požádala o odročení jednání z důvodu nemoci (s doloženou pracovní neschopností). Žádosti o odročení bylo vyhověno a jednání bylo odročeno na 26. března 2007 ve 14. 00 hodin. Žalovaná podáním ze dne 26. března 2007 soudu prvního stupně sdělila, že její pracovní neschopnost trvá, o odročení jednání však nepožádala.
Soud prvního stupně nepochybil, jestliže věc projednal a rozhodl v nepřítomnosti žalované. O pochybení soudu prvního stupně nemůže jít již z toho důvodu, že žalovaná o odročení jednání vůbec nepožádala. Omluva účastníka řízení z neúčasti u jednání není sama o sobě žádostí o odročení jednání; omlouvá-li se účastník k jednání, musí také požádat o odročení jednání, jinak může soud jednat v jeho nepřítomnosti (k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 24. září 2009, sp. zn. 21 Cdo 567/2008, uveřejněný na internetových stránkách Nejvyššího soudu České republiky – www.nsoud.cz ). Pro úplnost dovolací soud dodává, že důležitý důvod pro nepřítomnost účastníka u jednání může vést k odročení jednání pouze tehdy, jen pokud účastník řízení o odročení požádal včas (k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 27. června 2007, sp. zn. 22 Cdo 1462/2006, uveřejněný v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod pořadovým č. C 5217). Jestliže žalovaná poukazovala na trvající pracovní neschopnost, která trvala od 12. prosince 2006, pak omluva z jednání konaného dne 26. března 2007, která byla soudu prvního stupně doručena dne 26. března 2007 v žádném případě není omluvou včasnou, jak vyžaduje §101 odst. 3 o. s. ř. a ani kdyby obsahovala žádost o odročení jednání, nebránila by soudu prvního stupně jednat v nepřítomnosti účastníka. Soud prvního stupně proto vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, řízení nezatížil tím, že jednal a rozhodl v dané věci u jednání konaného dne 26. března 2007 v nepřítomnosti žalované.
Právo na spravedlivý proces na straně žalované ostatně porušeno nebylo.
Podle §101 odst. 1 písm. a), b) o. s. ř. tomu, aby bylo dosaženo účelu řízení, jsou účastníci povinni zejména a) tvrdit všechny pro rozhodnutí věci významné skutečnosti; neobsahuje-li všechna potřebná tvrzení žaloba (návrh na zahájení řízení) nebo písemné vyjádření k ní, uvedou je v průběhu řízení, b) plnit důkazní povinnost (§120 odst. 1) a další procesní povinnosti uložené jim zákonem nebo soudem.
Žalovaná v průběhu celého řízení před soudem prvního stupně mohla tvrdit pro věc rozhodné skutečnosti (tj. i uvádět, které věci mají být podle jejího názoru předmětem vypořádání a označit k nim důkazy) a k rozhodným skutečnostem označovat důkazy, když byla přítomna u jednání soudu prvního konaného dne 24. dubna 2006 (k jednání konanému dne 26. května 2006 se bez omluvy nedostavila), dne 13. září 2006, dne 6. listopadu 2006 či dne 11. prosince 2006 a ostatně v průběhu řízení před soudem prvního stupně také žalovaná pro věc rozhodné skutečnosti tvrdila a označovala důkazy, byť převážně se vážící k předmětu vypořádání, který učinil svými podáními žalobce. Např. podáním ze dne 26. listopadu 2006 navrhla provedení důkazů či u jednání konaného dne 11. prosince 2006 se vyjadřovala ke skutečnostem tvrzeným žalobcem. Jestliže pro věc rozhodné skutečnosti netvrdila a soud ve věci rozhodl u jednání, u kterého byly splněny podmínky pro to, aby věc projednal a rozhodl v nepřítomnosti žalované, nemohlo být její právo na spravedlivý proces porušeno. Absence tvrzení pro věc rozhodných skutečností a označení důkazů k nim se vážících, jde v této souvislosti jednoznačně k tíži žalované.
Jestliže žalovaná dále poukazovala na skutečnost, že jí v průběhu odvolacího řízení byla ustanovena opatrovnice – advokátka, která osobně znala žalobce, resp. jeho rodiče, a z tohoto důvodu tudíž došlo ke zproštění funkce opatrovníka, není z dovolání zřejmé, jakým způsobem se tato okolnost měla promítnout v poměrech souzené věci. Z usnesení odvolacího soudu ze dne 18. ledna 2008, č. j. 20 Co 539/2007-97, se podává, že žalované byl pro řízení před odvolacím soudem ustanoven opatrovník podle §29 odst. 3 o. s. ř. z důvodu zdravotních potíží, které žalované brání účastnit se jednání nikoliv jen po přechodnou dobu. U jednání odvolacího soudu konaného dne 19. března 2008 žalovaná výslovně uvedla, že nesouhlasí s tím, aby byla v řízení zastoupena opatrovníkem, neboť je schopna účastnit se řízení a sama ve věci jednat. Na základě této skutečnosti pak byla opatrovnice žalované zproštěna opatrovnictví a žalovaná realizovala svá procesní práva v odvolacím řízení samostatně.
Žalovaná dále v dovolání namítala, že nemohla navrhovat důkazy a prokázat, že finanční prostředky použité ke koupi vypořádávaných nemovitostí nepatřily do společného jmění manželů. Důkazy k prokázání takové skutečnosti však mohla žalovaná označovat a navrhovat v průběhu celého řízení před soudem prvního stupně a pokud tak neučinila, jde tato skutečnost k její tíži. Z hlediska právního posouzení se tato výtka váže k té části rozsudku odvolacího soudu, kde odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že z výlučných prostředků žalované na zakoupení nemovitostí byla použita částka 60 000,- Kč a v této části se jedná o potvrzující rozhodnutí, kde přípustnost dovolání je podmíněna řešením otázky zásadního právního významu.
Při posuzování přípustnosti dovolání pro řešení otázky zásadního právního významu se ostatně předpokládá, že dovolací soud bude reagovat na právní otázku, kterou dovolatel konkrétně vymezí (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 7/2004, č. 132, usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 30. září 2004, sp. zn. 29 Odo 775/2002, uveřejněné v časopise Právní rozhledy, 2005, č. 12, str. 457 a řada dalších, implicite též nález Ústavního soudu České republiky ze dne 20. února 2003, sp. zn. IV. ÚS 414/01, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, C. H. Beck, svazek 29, 2003, pod pořadovým č. 23). Jestliže taková právní otázka není v dovolání určitě a s dostatečnou srozumitelností vymezena, nelze žádat po dovolacím soudu, aby se jeho dovolací přezkum stal bezbřehou revizí věci, jež by se ocitla v rozporu s přezkumnými limity dovolacího řízení, danými zejména ustanovením §242 o. s. ř. (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 16. prosince 2008, sp. zn. 28 Cdo 3440/2008, uveřejněné na internetových stránkách Nejvyššího soudu České republiky – www.nsoud.cz ).
Žádnou takovou otázku však žalovaná nevymezuje a v této souvislosti pouze v obecné rovině soudu prvního stupně vytýká „neprovedení všech důkazů“, resp. „jejich objektivní nehodnocení“. Její výhrada se tak týká hodnocení důkazů a míří ke zpochybnění skutkového stavu věci, který u dovolání přípustného podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. účinně zpochybnit nelze. Z dovolání není ostatně ani zřejmé, jakým způsobem by se výhrada žalované měla promítnout v konkrétních poměrech souzené věci. Odvolací soud sice vyšel z toho, že nemovitosti byly zčásti zakoupeny z výlučných prostředků žalované (a tuto částku zohlednil jako investici z výlučných prostředků do společného majetku) a zčásti z prostředků společných, současně však zdůraznil, že i kdyby kupní cena byla zaplacena z výlučných prostředků žalované, staly by se v daném případě nemovitosti součástí společného jmění, neboť kupujícími byli oba manželé a oba při uzavření kupní smlouvy projevili vůli nabýt kupovanou věc do společného jmění manželů. Tento právní závěr je v souladu s rozsudkem Nejvyššího soudu České republiky ze dne 19. dubna 2000, sp. zn. 22 Cdo 1658/98, uveřejněným ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, 2001, sešit 7-8, pod pořadovým č. 49, přičemž skutečnost, že účastníci byli kupujícími a oba při uzavření kupní smlouvy projevili vůli nabýt kupovanou věc do společného jmění manželů nebyla dovoláním zpochybněna.
Dovolatelka dále ve vztahu k dokazování provedenému v odvolacím řízení znaleckým posudkem uvedla, že „poukazovala na celou řadu konkrétních nedostatků znaleckého posudku, když za této situace bylo nepochybně na místě zadat zpracování revizního znaleckého posudku“. Uvedená dovolací námitka svým obecným charakterem neumožňuje její přezkum v rámci dovolacího řízení jakožto řízení o mimořádném opravném prostředku, neboť žalovaná v dovolání neuvádí žádné konkrétní výhrady vůči znaleckému posudku. Jedinou konkrétní skutečností, jejíž relevantní posouzení ovšem vyžaduje uvedení jednoznačných námitek vůči znaleckému posudku, které v dovolání absentuje, je poukaz na potřebu vypracování revizního znaleckého posudku. Nejvyšší soud České republiky v usnesení ze dne 17. června 2008, sp. zn. 22 Cdo 1290/2007, uveřejněném v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky, C. H. Beck, pod pořadovým č. C 6293, vyložil, že zákon nestanoví předpoklady pro nařízení vypracování revizního znaleckého posudku a ponechává je na úvaze soudu; vypracování revizního znaleckého posudku bude přicházet do úvahy zejména tam, kde soud bude mít pochybnosti o správnosti již vypracovaného znaleckého posudku. Odvolací soud se v odůvodnění rozsudku podrobně vypořádával se všemi výhradami, které vůči skutkovým zjištěním vyplývajícím ze znaleckého posudku uplatnila žalovaná v průběhu řízení před soudem prvního stupně i řízení odvolacím a jestliže o správnosti znaleckého posudku neměl pochybnosti, nelze mu vyčítat neprovedení revizního znaleckého posudku. Odvolací soud také v odůvodnění rozsudku podrobně vyložil, jakými úvahami se při hodnocení znaleckého posudku řídil, proč jeho závěry považuje za správné a tyto úvahy odvolacího soudu žalovaná v dovolání žádnou konkrétní a přezkoumatelnou formou nenapadá.
Žalovaná dále v dovolání namítala, že soudy nepostupovaly podle příslušných ustanovení zákona zejména obsahujících základní principy či zásady vypořádání společného jmění manželů, když nepřihlédly k potřebám dětí, k tomu, jak se každý z manželů staral o rodinu, jak se zasloužil o nabytí a udržení společného jmění a jak ten který z manželů se přičinil v souvislosti se zajišťováním chodu společné domácnosti. Uvedená výhrada je pouhou citací zákonného textu §148 odst. 3 obč. zák., jenž stanoví hlediska, k nimž se přihlédne při vypořádání společného jmění. V dovolání však není žádným způsobem rozvedeno, v čem konkrétně měly soudy pochybit a co konkrétně dovolatelka odvolacímu soudu vytýká. Ostatně pokud jde o zvolený způsob vypořádání, je rozhodnutí odvolacího soudu rozhodnutím potvrzujícím a i v tomto případě je přípustnost dovolání podmíněna řešením otázky zásadního právního významu, kterou nejenom že dovolatelka nevymezuje, ale ani nevznáší žádnou konkrétní výhradu, kterou by bylo možno považovat za uplatnění dovolacího důvodu spočívajícího v tvrzení o nesprávném právním posouzení věci odvolacím soudem. Totéž platí i pro tu část dovolání, kde žalovaná soudům vytýká, že „nerespektovaly zásadu, že každý z manželů má mít právo na to, aby mu bylo uhrazeno, co ze svého vynaložil na společný majetek“.
Dovolatelka též v dovolání poukazovala na skutečnost, že „soudy neřešily a nevyřešily závazky, vzniklé za trvání manželství, když dluhy žalované z podnikání vůbec nebyly projednány“. Dovolací soud v této souvislosti především zdůrazňuje, že finanční závazky vynaložené v souvislosti s podnikem jednoho z manželů se nevypořádávají zvláště, ale v rámci ocenění podniku, neboť ze sporu o vypořádání majetkového společenství manželů nelze činit vyúčtovací spor, v němž by se dohledávaly jednotlivé výnosy a výdaje z podnikání zpravidla bez možnosti dospět ke spolehlivým závěrům (srovnej. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 24. února 2005, sp. zn. 22 Cdo 2545/2003, uveřejněný v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod pořadovým č. C 3282). Podnik žalované však žádný z účastníků neučinil předmětem řízení a vypořádání a žalovaná ostatně ani v průběhu celého řízení neuvedla žádný konkrétní závazek, který jako dluh vzniklý z jejího podnikání by měl být předmětem vypořádání. Soud rozhodující o vypořádání společného jmění manželů je vázán návrhem účastníků potud, pokud jde o rozsah majetku a celkovou masu toho, co má být předmětem vypořádání. Není povinen ani oprávněn zjišťovat existenci dalších věcí či hodnot, které by mohly být předmětem vypořádání, jestliže je účastníci neučinili předmětem řízení. Jestliže se nalézací soudy za této situace nezabývaly podnikem žalované a jeho vypořádání, nelze jim v daném směru nic vytknout.
Rozsudek odvolacího soudu je z pohledu dovolacích námitek správný, a dovolání žalované bylo proto zamítnuto (§243b odst. 2 o. s. ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z §243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř. a skutečnosti, že procesně úspěšnému žalobci v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 26. května 2010
JUDr. Jiří Spáčil, CSc., v. r.
předseda senátu