ECLI:CZ:US:2010:1.US.2495.10.2
sp. zn. I. ÚS 2495/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Františka Duchoně a Ivany Janů o ústavní stížnosti stěžovatelky MUDr. O. M., zastoupené JUDr. Janem Tryznou, Ph.D., advokátem, se sídlem Botičská 4, 128 00 Praha 2, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 30. června 2010, sp. zn. 24 Co 198/2010, za účasti Krajského soudu v Hradci Králové, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ve včas podané ústavní stížnosti, která i jinak splňuje náležitosti ústavní stížnosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákonem o Ústavním soudu"), stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud - pro rozpor s čl. 11, čl. 16 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod - napadené rozhodnutí zrušil.
Z ústavní stížnosti a jejích příloh Ústavní soud zjistil, že rozsudkem Okresního soudu v Semilech ze dne 30. 10. 2009 bylo o návrhu stěžovatelky ve věci výživného pro manželku rozhodnuto tak, že stěžovatelce bylo vyhověno a žalovanému bylo uloženo platit stěžovatelce výživné v době od 1. 9. 2007 do 31. 12. 2008 ve výši 10.000 Kč měsíčně a od 1. 1. 2009 ve výši 9.000 Kč měsíčně. V části přesahující tyto částky byl návrh stěžovatelky zamítnut, dále bylo rozhodnuto o nedoplatku na výživném a o nákladech řízení. Rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 30. června 2010, sp. zn. 24 Co 198/2010, byl rozsudek okresního soudu změněn tak, že žaloba se zamítá.
Z napadeného rozsudku plyne přesvědčení krajského soudu, že okresní soud správně zjistil skutkový stav, avšak dospěl k nesprávným právním závěrům (při aplikaci ustanovení §91 zákona č. 94/1963 Sb., o rodině). Krajský soud nezpochybnil skutkový závěr okresního soudu, že v žalovaném období byly příjmy manžela podstatně vyšší než příjmy stěžovatelky. Avšak zohlednil i další skutečnosti, a to, že stěžovatelka se od manžela odstěhovala "na základě vlastního rozhodnutí a bez jakéhokoliv nátlaku či donucení ze strany žalovaného," že stěžovatelka až do odchodu ze společné domácnosti byla schopna dávat dary církvi ve výši cca 30.000 Kč ročně a především, že stěžovatelka dne 26. 8. 2009 darovala své sestře svůj dům v hodnotě cca 2,5 až 5 milionů Kč bez jakékoliv protihodnoty. S ohledem na tyto skutečnosti dospěl krajský soud k závěru, že životní úroveň manželů v rozhodném období byla v zásadě stejná, byť měl manžel vyšší příjem, neboť bylo čistě rozhodnutím stěžovatelky, jak se svou nemovitostí naloží.
Stěžovatelka, dle obsahu ústavní stížnosti, s těmito závěry nesouhlasí. Zdůrazňuje, že nebylo prokázáno, že by společnou domácnost opustila "dobrovolně". Považuje naopak za "pochopitelné," že v případě manželských neshod a v době rozvodového řízení a řízení o výživném pro nezletilé děti společnou domácnost opustila, aby chránila děti před konfliktními situacemi. K tomuto se stěžovatelka domáhá zopakování dokazování ve smyslu ustanovení §213 o. s. ř . Dále stěžovatelka shledává projev svévole v závěru, že i po odstěhování zůstala její životní úroveň v zásadě stejná, když bydlení v nájemním bytě "z povahy věci" neskýtá takový komfort jako "pohodlné bydlení" v domě, kde zůstal manžel. Pokud krajský soud připomněl stěžovatelčino dřívější darování peněz na církevní účely, považuje to stěžovatelka za porušení svého práva na náboženskou svobodu. Krajský soud ji tak vlastně měl "nutit", aby příspěvky na tyto účely nedarovala. Konečně stěžovatelka zpochybňuje relevanci zjištění, že svůj dům v srpnu 2009 darovala své sestře. Uvádí, že z jeho vlastnictví neměla žádný prospěch, neboť v něm zůstal bydlet její manžel, přičemž skutečnost darování se nijak neprojevila v její životní úrovni. Namítá, že pokud byla tato skutečnost měla být hodnocena podle §96 odst. 1 zákona o rodině jako vzdání se majetkového prospěchu bez důležitého důvodu, nebyl proveden žádný důkaz, kterým by implicitní závěr o absenci důležitého důvodu měl být podložen. Žádné úvahy ve vztahu k aplikaci §96 odst. 1 zákona o rodině však v odůvodnění nenachází, což hodnotí jako vadu způsobující nepřezkoumatelnost rozhodnutí pro neúplnost odůvodnění (§157 odst. 2 o. s. ř.). Rovněž stěžovatelka zpochybňuje krajským soudem přejatou informaci o hodnotě domu v rozmezí 2,5 - 5 milionů Kč, což má být údaj obsažený ve výpovědi manžela. Skutečná hodnota však nebyla nijak prokázána. V závěru ústavní stížnosti stěžovatelka zpochybňuje ještě další dílčí závěry (formulace) krajského soudu.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Jak už Ústavní soud mnohokrát judikoval, jeho úkolem je poskytovat ochranu základních práv a svobod zakotvených zejména v ústavním pořádku České republiky. Ústavní soud však není oprávněn zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy. Prostor k jeho zásahu je dán pouze tehdy, kdy skutkové (a následně právní) závěry soudu jsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními (provedenými důkazy) anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají (viz např. nález sp. zn. III. ÚS 84/94, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 3, nález č. 34, str. 257).
Jinými slovy řečeno, zásah ze strany Ústavního soudu připadá v úvahu teprve v případě zásadních vad v daném soudním řízení při hodnocení důkazů, což obvykle nastává, když soudní rozhodnutí v příslušném ohledu postrádá adekvátní odůvodnění a rozhodování soudu tak vykazuje znaky libovůle, nebo v případě, kdy hodnocení důkazů nese známky zjevného faktického omylu nebo je zatíženo evidentní logickou chybou. Žádné takové pochybení ovšem Ústavní soud ve zkoumané věci nezjistil.
Ústavní soud konstatuje, že podanou ústavní stížností stěžovatelka toliko pokračuje v polemice s právními závěry, ke kterým v rovině podústavního práva dospěl krajský soud. Stěžovatelka očekává, že Ústavní soud podrobí toto rozhodnutí dalšímu (běžnému) instančnímu přezkumu.
Podstatný (nosný) závěr rozsudku krajský soud spatřoval ve zjištění bezdůvodného vzdání se prospěchu ve smyslu §96 odst. 1 zákona o rodině, který spočíval v darování domu, který byl ve vlastnictví stěžovatelky. Tato otázka je v odůvodnění rozsudku podrobně rozvedena, a to včetně výkladu k §96 odst. 1 zákona o rodině a odkazu na Stanovisko Nejvyššího soudu ze dne 19. 12. 1977, sp. zn. Cpj 36/77 (str. 4 napadeného rozsudku), které zdůrazňuje právě nutnost přihlížet k osobním, rodinným a majetkovým poměrům každého z manželů, nikoliv jen (mechanicky) k výši příjmů. Hodnotu domu vyčíslil žalovaný manžel na cca 5.000.000 Kč, když částku cca 2.400.000 Kč měly činit jeho investice. Z vyjádření stěžovatelky k odvolání žalovaného plyne (str. 3 napadeného rozsudku), že investice žalovaného do domu nezpochybňuje, staly se však (toliko) bez jejího vědomí. V tomto kontextu dodává Ústavní soud, že krajský soud s částkou 2,5 - 5 milionu korun zjevně nepracuje svévolně bez opory ve spisu (vyjádřeních účastníků). Ostatní skutečnosti tvrzené stěžovatelkou v tomto kontextu nejsou způsobilé změnit názor Ústavního soudu, že odůvodnění rozsudku krajského soudu je k napadeným výrokům dostatečné a že (právní) závěry v něm obsažené nejsou v extrémním rozporu se zjištěným skutkovým stavem. Stejně tak nejsou nijak dotčena práva stěžovatelky plynoucí z čl. 16 Listiny, neboť otázka předešlých příspěvků na církevní účely byla toliko okrajovou a za závěrů soudu nijak neplyne, že by rozhodnutí mělo být sankcí za výkon náboženské svobody.
Ústavní soud připomíná, že zákon o Ústavním soudu rozeznává v ustanovení §43 odst. 2 písm. a), jako zvláštní kategorii návrhů, návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu, v zájmu racionality a efektivity jeho řízení, pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti a jejích přílohách. Pokud informace zjištěné uvedeným postupem vedou Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, ústavní stížnost bude bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že v této fázi jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního. Z tohoto důvodu Ústavní soud nejednal ani s vedlejším účastníkem řízení.
Ústavní soud proto z výše uvedených důvodů ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. listopadu 2010
Vojen Güttler, v.r.
předseda senátu