ECLI:CZ:US:2010:1.US.2702.10.1
sp. zn. I. ÚS 2702/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl o ústavní stížnosti stěžovatele V. P., zastoupeného Mgr. Tomášem Rydvanem, advokátem se sídlem Paťanka 2616/15c, Praha 6, proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 9. 4. 2010, sp. zn. 13 C 304/2007, a proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 13. 5. 2010, č. j. 62 Co 221/2010-100, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Napadeným usnesením Obvodního soudu pro Prahu 6 nebylo stěžovateli jako vedlejšímu účastníkovi na straně žalobkyně přiznáno osvobození od soudních poplatků za dovolání a byl zamítnut jeho návrh na ustanovení zástupce k ochraně jeho zájmů. Napadené usnesení městského soudu usnesení obvodního soudu potvrdilo.
Byť byla ústavní stížnost formálně označena jako "Doplnění ústavní stížnosti...", nezbylo než považovat takové podání za novou ústavní stížnost, neboť ústavní stížnost doručená Ústavnímu soudu dne 23. 7. 2010, směřující proti témuž usnesení Městského soudu v Praze ze dne 13. 5. 2010, č. j. 62 Co 221/2010-100, již byla usnesením Ústavního soudu ze dne 15. 9. 2010, sp. zn. I. ÚS 2142/10, odmítnuta pro neodstranění vad ve lhůtě (a jako taková proto objektivně nemohla být doplněna).
Ústavní soud v citovaném usnesení I. ÚS 2142/10 odmítl ústavní stížnost stěžovatele s následujícím odůvodněním:
"Stěžovatel se již mnohokrát obrátil na Ústavní soud s ústavními stížnostmi trpícími stejnou vadou, tj. neexistencí povinného zastoupení advokátem. Na tento nedostatek byl opakovaně upozorňován s poučením, že jeho neodstranění ve stanovené lhůtě je důvodem odmítnutí ústavní stížnosti (srov. např. sp. zn. II. ÚS 2326/09, sp. zn. III. ÚS 1117/09 a další).
Ústavní soud konstatuje, že v řízení o ústavní stížnosti není nevyhnutelnou podmínkou, aby se poučení o povinném zastoupení advokátem dostávalo totožnému stěžovateli vždy v každém individuálním řízení, jestliže se tak stalo v mnoha případech předchozích. Lze-li vycházet ze spolehlivého předpokladu, že dříve poskytnuté informace byly objektivně způsobilé zprostředkovat stěžovateli zásadu, že na Ústavní soud se nelze obracet jinak než v zastoupení advokátem, pak se jeví setrvání na požadavku vždy nového a stále stejného poučení postupem neefektivním a formalistickým.
V této souvislosti rovněž nelze přehlédnout, že stěžovatel jako přílohu k právě projednávané ústavní stížnosti přiložil rozhodnutí o určení advokáta ve smyslu §18 zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, ze dne 2. 7. 2010 a dne 29. 8. 2010 přijal Ústavní soud e-mail, ve kterém stěžovatel Ústavní soud ujišťuje, že ústavní stížnost bude "počátkem příštího týdne" doplněna. K tomu však až do dnešního dne, tj. do 15. 9. 2010, nedošlo.".
II.
Předtím než Ústavní soud přistoupí k věcnému posouzení ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda splňuje všechny zákonem požadované náležitosti a zda jsou vůbec dány podmínky jejího projednání stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
Nynější ústavní stížnost byla podána k poštovní přepravě dne 14. 9. 2010, Ústavnímu soudu došla dne 16. 9. 2010.
Z doručenky napadeného usnesení Městského soudu v Praze ze dne 13. 5. 2010, č. j. 62 Co 221/2010-100, zjistil Ústavní soud následující skutečnosti.
Protože stěžovatel nebyl zastižen, byla zásilka, jejíž obsahem bylo napadené usnesení Městského soudu v Praze, dne 3. 6. 2010 uložena a připravena k vyzvednutí stěžovatelem, a stěžovateli byla zanechána výzva, aby si zásilku vyzvedl. Protože si stěžovatel zásilku v úložní době nevyzvedl, byla vložena do domovní nebo jiné stěžovatel, užívané schránky, a to dne 15. 6. 2010.
Dle §49 odst. 4 o. s. ř. platí (v nadpisu k §49 je uvedeno "Doručování písemností do vlastních rukou"), že "Nevyzvedne-li si adresát písemnost ve lhůtě 10 dnů ode dne, kdy byla připravena k vyzvednutí, považuje se písemnost posledním dnem této lhůty za doručenou, i když se adresát o uložení nedozvěděl. Doručující orgán po marném uplynutí této lhůty vhodí písemnost do domovní nebo jiné adresátem užívané schránky, ledaže soud i bez návrhu vyloučí vhození písemnosti do schránky. Není-li takové schránky, písemnost se vrátí odesílajícímu soudu a vyvěsí se o tom sdělení na úřední desce soudu.". Dle §49 odst. 5 o. s. ř. "U písemností, u nichž to stanoví zákon, nebo u nichž to nařídil předseda senátu, je vyloučeno doručení podle odstavce 4.".
V případě doručování napadeného usnesení Městského soudu v Praze ze dne 13. 5. 2010, č. j. 62 Co 221/2010-100, však předseda senátu nenařídil vyloučení doručení dle §49 odst. 4 o. s. ř. a takové doručení nevylučuje ani zákon (srov. např. Drápal, L., Bureš, J. a kolektiv: Občanský soudní řád, I., 1. vydání, C.H. Beck, Praha, 2009, str. 330-1). Z toho - tedy z aplikace §49 o. s. ř. na nyní posuzovaný případ - plyne, že napadené usnesení městského soudu se považuje za doručené stěžovateli posledním dnem lhůty (úložní doby), tedy dnem 14. 6. 2010 (konec úložní doby připadl na neděli 13. 6. 2010). Tak je to ostatně zaznamenáno i na doručence.
S ohledem na to, že ústavní stížnost byla podána k poštovní přepravě až dne 14. 9. 2010, a se zřetelem k tomu, že ústavní stížnost lze podat do 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku k ochraně práv (kterým bylo v dané věci napadené usnesení městského soudu), byla ústavní stížnost podána zjevně po lhůtě, kterou zákon stanoví (§72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu).
Ústavní soud nemohl počítat dodržení zákonné lhůty od podání starší ústavní stížnosti doručené Ústavnímu soudu dne 23. 7. 2010. To proto, že - jak plyne z uvedeného textu - v nyní posuzované věci rozhodl Ústavní soud toliko o nynější ústavní stížnosti podané k poštovní přepravě dne 14. 9. 2010, nikoli o starší ústavní stížnosti stěžovatele doručené Ústavnímu soudu dne 23. 7. 2010; Ústavní soud již uvedenou ústavní stížnost usnesením ze dne 15. 9. 2010, sp. zn. I. ÚS 2142/10, odmítl.
K tomu Ústavní soud podotýká, že v původní věci vedené pod sp. zn. I. ÚS 2142/10 byl stěžovateli k odstranění vad stanoven relativně dlouhý prostor (pozn.: ústavní stížnost s vadami byla Ústavnímu soudu doručena již dne 23. 7. 2010 a odmítnuta až dnem 15. 9. 2010, aniž by došlo v tomto intervalu k odstranění jejích vad). To platí o to více, jestliže - jak je uvedeno v citovaném usnesení sp. zn. I. ÚS 2142/10 - "Stěžovatel se již mnohokrát obrátil na Ústavní soud s ústavními stížnostmi trpícími stejnou vadou, tj. neexistencí povinného zastoupení advokátem. Na tento nedostatek byl opakovaně upozorňován s poučením, že jeho neodstranění ve stanovené lhůtě je důvodem odmítnutí ústavní stížnosti".
III.
Proto Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 14. října 2010
Vojen Güttler v. r.
soudce zpravodaj