ECLI:CZ:US:2010:1.US.2711.09.1
sp. zn. I. ÚS 2711/09
Usnesení
Ústavní soud v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Ivany Janů a Františka Duchoně rozhodl o ústavní stížnosti stěžovatele M. B., zastoupeného Mgr. Martinem Mojžíškem, advokátem ve Frýdku-Místku, Farní 15, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 26 Cdo 4578/2007-182 ze dne 24. srpna 2009, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě č. j. 42 Co 445/2006-159 ze dne 23. dubna 2007 a proti rozsudku Okresního soudu ve Frýdku-Místku č. j. 16 C 52/2005-108 ze dne 23. března 2006, a o návrhu na zrušení ustanovení §711 odst. 2 písm. c) a písm. d) zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Včas podanou ústavní stížností brojí stěžovatel proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 26 Cdo 4578/2007-182 ze dne 24. srpna 2009, jímž bylo odmítnuto jeho dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě č. j. 42 Co 445/2006-159 ze dne 23. dubna 2007, kterým byl potvrzen rozsudek Okresního soudu ve Frýdku-Místku č. j. 16 C 52/2005-108 ze dne 23. března 2006. Rozsudkem soudu prvního stupně bylo přivoleno k výpovědi žalovaného z nájmu bytu č. 11, I. kategorie o velikosti 1+3 s příslušenstvím v domě č. p. 388 na ul. Třanovského ve Frýdku-Místku (dále jen "předmětný byt" nebo "byt" a "předmětný dům") s tím, že nájem skončí uplynutím tříměsíční výpovědní lhůty, a stěžovateli byla uložena povinnost byt vyklidit do 15 dnů po zajištění přístřeší; současně bylo rozhodnuto o nákladech řízení. Napadenými rozhodnutími byla podle jeho názoru porušena ustanovení čl. 4 odst. 1 a 4 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Dále stěžovatel navrhl zrušení ustanovení §711 odst. 2 písm. c) a písm. d) zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů.
Porušení svého práva na spravedlivý proces spatřuje stěžovatel zejména v následujících skutečnostech.
Stěžovatel uvedl, že se neztotožňuje se závěry všech tří napadených rozhodnutí; své stanovisko podpořil řadou skutkových tvrzení, kterým podle jeho názoru obecné soudy nevěnovaly dostatečnou pozornost, popřípadě je hodnotily způsobem, jejž nepovažoval za správný. Zejména poukazoval na to, že k posouzení, zda byt řádně užívá, nemůže být rozhodujícím důkazem naměřená hodnota odebraných energií. Tvrdil, že naměřená hodnota odpovídá běžné spotřebě domácnosti podnikatele, který významnou část dne tráví v zaměstnání. K prokázání této skutečnosti navrhoval provést důkaz výslechem vlastníka nemovitosti, v níž měl umístěnou kancelář, avšak obecný soud tento důkaz neprovedl. Zdůraznil také, že soud nedostatečně hodnotil výpovědi svědků, kteří potvrdili, že v bytě bydlí, a že odmítl vyslechnout k této skutečnosti další svědky. Proto navrhl, aby Ústavní soud všechna napadená rozhodnutí zrušil.
V doplnění ústavní stížnosti stěžovatel sdělil, že v současné době je předmětný byt prázdný a vedlejší účastník pro něho hledá nájemce, což znamená, že jeho předchozí argumentace, že byt potřebuje pro jiného zaměstnance - horníka, byla účelová a nepravdivá.
Stěžovatel navrhl i zrušení ustanovení §711 odst. 2 písm. c) a d) občanského zákoníku, která podle jeho názoru vzhledem k postupnému deregulování nájemného a změněné situaci na trhu s byty postrádají smysl a znevýhodňují nájemce, kteří mají více bytů.
II.
Nejvyšší soud ve stručném vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že se v napadeném rozhodnutí zabýval pouze posouzením přípustnosti dovolání, avšak neshledal je přípustným, což mu bránilo zabývat se přezkumem správnosti napadeného rozhodnutí. Krajský soud v Ostravě prohlásil, že rozhodoval na základě obsahu spisu, své rozhodnutí řádně odůvodnil a dostatečně se vypořádal s odvolacími námitkami stěžovatele; proto na napadené rozhodnutí odkázal. Za tohoto stavu nevzal Ústavní soud uvedená vyjádření za základ svého rozhodnutí, neboť nic nového - oproti napadeným rozhodnutím - nepřinášela.
III.
K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal spis sp. zn. 16 C 52/2005 vedený u Okresního soudu ve Frýdku - Místku. Ze spisu zjistil, že stěžovatel měl v řízení před obecnými soudy postavení žalovaného, proti němuž podal původní žalobce OKD, a. s., žalobu o přivolení k výpovědi z nájmu bytu. Okresní soud ve Frýdku - Místku rozsudkem č. j. 16 C 52/2005-108 ze dne 23. března 2006 přivolil k výpovědi z nájmu předmětného bytu, určil, že nájemní poměr mezi žalobkyní a stěžovatelem skončí uplynutím posledního dne tříměsíční výpovědní lhůty, která počne běžet 1. dne kalendářního měsíce následujícího po měsíci, ve kterém rozsudek nabude právní moci, uložil stěžovateli povinnost předmětný byt vyklidit po skončení nájemního poměru do 15 dnů od zajištění přístřeší a rozhodl o povinnosti stěžovatele zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení. V odůvodnění uvedl, že ve vztahu k prvnímu výpovědnímu důvodu bylo v řízení bezpečně prokázáno, že ke dni doručení výpovědi z nájmu bytu měl stěžovatel k dispozici dva byty (kromě předmětného bytu a byl spoluvlastníkem rodinného domu ve Frýdlantu nad Ostravicí, Nové Dědině). Dále soud prvního stupně uvedl, že svůj podíl na rodinném domě stěžovatel převedl - po doručení výpovědi - darovací smlouvou na svého syna, který se z důvodu studia zdržuje v Praze; účinky vkladu však nastaly až po doručení výpovědi z nájmu, a proto soud vycházel ze stavu, který byl v době doručení výpovědi z nájmu, a dospěl k závěru, že žaloba byla podána důvodně. Soud prvního stupně se dále široce vypořádal se zjištěnými skutečnostmi a dovodil, že stěžovatel neuváděl a ani netvrdil žádný z důvodů, proto které je v souladu s judikaturou akceptováno dočasné neužívání bytu anebo jen občasné užívání bytu. Uvedl, že tvrzení stěžovatele, že nízká intenzita užívání bytu je dána jeho podnikatelskou činností, nelze hodnotit jako důvod dočasně bránící řádnému užívání bytu.
Usnesením téhož soudu ze dne 12. 7. 2006, č. j. 16 C 52/2005-136, bylo rozhodnuto, že namísto žalobkyně OKD, a. s., nastupuje RPG RE Residential, s. r. o.
K odvolání stěžovatele Krajský soud v Ostravě rozsudkem č. j. 42 Co 445/2006-159 ze dne 23. dubna 2007 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Uvedl, že jeho skutková zjištění mají oporu v provedeném dokazování. Zamítl další návrhy stěžovatele na dokazování s tím, že nejsou pro právní posouzení věci relevantní. Zabýval se podrobně právním posouzením věci a dospěl k závěru, že výpovědi z nájmu svědčí výpovědní důvody podle §711 odst. 1 písm. g) i h) občanského zákoníku v tehdejším znění. Potvrdil závěr soudu prvního stupně, že převod části rodinného domu na syna právě v době výpovědi z nájmu lze hodnotit jako účelové chování. Konstatoval - ve shodě se soudem prvního stupně - že stěžovateli nebránil žádný vážný důvod v užívání bytu; to i v zhledem k tomu, že byt i sídlo jeho podnikání jsou ve stejné obci. V této souvislosti podrobně hodnotil důkazy, které vedly k závěru, že stěžovatel byt užívá jen občas.
Dovolání stěžovatele bylo usnesením Nejvyššího soudu č. j. 26 Cdo 4578/2007-182 ze dne 24. srpna 2009 podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. odmítnuto jako nepřípustné; jiné důvody přípustnosti dovolání ve věci dány nebyly.
IV.
Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, k porušení jeho základních práv či svobod chráněných ústavním pořádkem. Vzhledem k tomu, že se stěžovatel dovolával ochrany svého základního práva na spravedlivý proces, přezkoumal Ústavní soud z tohoto hlediska napadená rozhodnutí i řízení jim předcházející a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Jádrem ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatele se skutkovými závěry a s následným právní hodnocením věci tak, jak to učinily obecné soudy. Jeho stížnostní námitky se shodují s námitkami, které již v odvolání a v dovolání uplatnil.
Ústavní soud - s odvoláním na svou ustálenou rozhodovací praxi - poukazuje na to, že samotný nesouhlas stěžovatele se skutkovými a právními závěry, či neúspěch ve sporu nestačí samy o sobě k závěru, že napadenými rozhodnutími došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces. Námitky týkající se skutkových zjištění obecných soudů a z nich vyvozených právních závěrů by mohly být relevantní pro názor, že k porušení práva na spravedlivý proces skutečně došlo, toliko tehdy, jestliže by obecné soudy při dokazování a při hodnocení důkazů postupovaly v rozporu se zásadou volného hodnocení důkazů tak, jak se stanovena v ustanovení §132 o. s. ř., či jestliže by byly postupovaly svévolně, či pokud by existoval extrémní nesoulad mezi zjištěným skutkovým stavem a z něho vyvozenými právními závěry. Taková situace však v předmětné věci nenastala.
Obecné soudy - zejména pak soud prvního stupně - řádně a v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů provedené důkazy zhodnotily. Dále náležitě odůvodnily, proč další stěžovatelem navrhované důkazy provádět nebudou. Jejich postup je i v tomto případě podřaditelný pod zásadu volného hodnocení důkazů; z ní také vyplývá, že obecné soudy nejsou povinny provést všechny navrhované důkazy, avšak svůj postup musí řádně odůvodnit. Ústavní soud zhodnotil řízení před obecnými soudy jako postup souladný s příslušnými ustanoveními o. s. ř., nezjistil extrémní nesoulad mezi zjištěným skutkovým stavem a z něho vyvozenými právními závěry, ani nesprávnou aplikaci právních předpisů. Obecné soudy podle jeho názoru aplikovaly podústavní právo ústavně konformním způsobem, a proto jejich rozhodnutí nebyla způsobilá právo stěžovatele na spravedlivý proces porušit. Ústavní soud kromě toho ještě poukazuje i na odůvodnění rozhodnutí Nejvyššího soudu, který - nad rámec posuzování přípustnosti dovolání - ještě uvedl i konstantní judikaturu týkající se určení času rozhodného k posouzení otázky, zda má nájemce bytu dva byty; tímto časovým mezníkem je doručení výpovědi nájemci bytu.
Za tohoto stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že k porušení základního práva, jehož se stěžovatel dovolává, napadenými rozhodnutími zjevně nedošlo.
Proto Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout.
K návrhu na zrušení ustanovení §711 odst. 2 písm. c) a d) občanského zákoníku Ústavní soud konstatuje, že byla-li ústavní stížnost odmítnuta [§43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu], musí se toto rozhodnutí promítnout i do návrhu na zrušení části zákona vzneseného ve smyslu §74 zákona o Ústavním soudu. Je-li totiž samotná ústavní stížnost zjevně neopodstatněná a tedy věcného projednání neschopná, odpadá tím současně i základní podmínka projednání návrhu na zrušení zákona nebo jiného právního předpisu anebo jejich jednotlivých ustanovení. Opačný výklad by vedl ke stavu, jímž by se aktivní legitimace k podání takového návrhu (§64 odst. 1 a 2 citovaného zákona) zcela nežádoucím způsobem přenášela i na ty, kteří jinak takové oprávnění - nejsouce ve sféře vlastních zájmů bezprostředně dotčeni - nemají.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. března 2010
Vojen Güttler v. r.
předseda senátu