ECLI:CZ:NS:2009:26.CDO.4578.2007.1
sp. zn. 26 Cdo 4578/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Marie Rezkové ve věci žalobce R.P.G. B., s. r. o., zastoupeného advokátem, proti žalovanému M. B., zastoupenému advokátem, o přivolení k výpovědi z nájmu bytu, vedené u Okresního soudu ve Frýdku – Místku pod sp. zn. 16 C 52/2005, o dovolání žalovaného proti rozsudku Okresního soudu ve Frýdku – Místku ze dne 23. března 2006, č. j. 16 C 52/2005-108, a proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 23. dubna 2007, č. j. 42 Co 445/2006-159, takto:
I. Řízení o dovolání proti rozsudku Okresního soudu ve Frýdku – Místku ze dne 23. března 2006, č. j. 16 C 52/2005-108, se zastavuje.
II. Dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 23. dubna 2007, č. j. 42 Co 445/2006-159, se odmítá.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud ve Frýdku – Místku (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 23. 3. 2006, č.j. 16 C 52/2005-108, přivolil k výpovědi z nájmu žalovaného k bytu č. 11, I. kategorie, o velikosti 1+3 s příslušenstvím, v domě č.p. 388 na ulici T. ve F. (dále jen „předmětný byt“ nebo „byt“ a „předmětný dům“), určil, že nájem skončí uplynutím tříměsíční výpovědní lhůty, a uložil žalovanému povinnost byt vyklidit do 15 dnů po zajištění přístřeší; současně rozhodl o nákladech řízení. Vzal především za zjištěno, že žalobce je vlastníkem předmětného domu, že předmětný byt byl žalovanému přidělen 10. 12. 1981 jako byt podnikový, že žalovaný měl ke dni doručení výpovědi se svojí manželkou R. B. v SJM rodinný dům ve F., č.p. 167 (dále „dům ve F.“), že výpověď žalobce z nájmu bytu mu byla doručena na adresu tohoto domu dne 19. 1. 2005 a na adresu předmětného bytu dne 20. 1. 2005, a že dne 2. 2. 2005 uzavřel se svým synem M. B. darovací smlouvu k domu ve F. (s účinky vkladu vlastnického práva ve prospěch obdarovaného ke dni 11. 3. 2005). Z dalších provedených důkazů (zejména z dokladů o spotřebě plynu, elektřiny a vody v bytě a z výpovědí svědků) vzal za prokázáno, že žalovaný užívá předmětný byt jen občas; rovněž zdůvodnil, proč neuvěřil svědecké výpovědi manželky žalovaného a neprovedl další navrhované důkazy. Soud prvního stupně dovodil, že jsou naplněny oba výpovědní důvody podle §711 odst. 1 písm. g) a písm. h) občanského zákoníku v tehdy platném znění, tj. ve znění před novelou provedenou zákonem č. 107/2006 Sb. (dále jen „obč.zák.“). Ohledně výpovědního důvodu podle §711 odst. 1 písm. g) obč.zák. konstatoval, že ke dni doručení výpovědi z nájmu bytu měl žalovaný dva byty, a že převod spoluvlastnického podílu k domu ve F. byl účelový. Ve vztahu k výpovědnímu důvodu podle §711 odst. 1 písm. h) obč.zák. uvedl, že žalovaný (i přes poučení podle §118a o.s.ř.) neunesl důkazní břemeno ohledně svého tvrzení, že byt soustavně užívá a dovodil, že ho neužívá, anebo ho bez vážného důvodu užívá toliko občas, ačkoliv mu v tom nic nebrání, zvláště když se byt nachází ve stejné obci, v níž má sídlo podnikání. Na základě toho žalobě na přivolení k výpovědi z nájmu bytu vyhověl, přičemž povinnost žalovaného k vyklizení bytu vázal na zajištění přístřeší.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Ostravě (soud odvolací) rozsudkem ze dne 23. 4. 2007, č.j. 42 Co 445/2006-159, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně; dále rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Odvolací soud shledal správnými a úplnými skutková zjištění soudu prvního stupně, přisvědčil jeho právnímu závěru o naplněnosti výpovědního důvodu podle §711 odst. 1 písm. h) obč.zák. a konstatoval, že zjištěná spotřeba médií je prokazatelným důkazem svědčícím o neužívání bytu žalovaným. K námitce žalovaného, že v případě výpovědního důvodu podle §711 odst. 1 písm. g) obč.zák je třeba zkoumat stav v době vydání rozsudku, odvolací soud uvedl, že existenci tohoto výpovědního důvodu je nutno posuzovat k okamžiku doručení výpovědi z nájmu bytu, a že z tohoto pohledu je nesporné, že v době doručení výpovědi z nájmu bytu byl spoluvlastníkem domu ve F. S ohledem na prokázanou existenci výpovědního důvodu podle §711 odst. 1 písm. h) obč.zák. se již nezabýval naplněností výpovědního důvodu podle §711 odst. 1 písm. g) obč.zák. Ztotožnil se rovněž s právním názorem soudu prvního stupně, že povinnost žalovaného k vyklizení bytu lze vázat toliko na zajištění přístřeší (§712 odst. 5 obč.zák.), a uzavřel, že přivolení k výpovědi není v dané věci v rozporu s dobrými mravy.
Rozsudek odvolacího soudu a výslovně též i rozsudek soudu prvního stupně napadl žalovaný dovoláním, jehož přípustností se blíže nezabýval a uplatnil v něm dovolací důvody podle §241a odst. 2 písm. a), b) a odst. 3 o.s.ř. Uvádí, že napadená rozhodnutí mají po právní stránce zásadní význam, zejména s ohledem na skutečnost, že „výše spotřeby energií nemůže žádným způsobem prokazovat rozsah užívání bytu“, a že „soud měl zkoumat stav v době vydání prvoinstančního rozsudku, když v té době žádnou nemovitost nevlastnil“. Namítá, že v řízení bylo jednoznačně a věrohodně prokázáno, že předmětný byt užívá, obšírně popisuje okolnosti na podporu svého tvrzení, vytýká odvolacímu soudu, že neprovedl důkaz výslechem dalších navrhovaných svědků a především poukazuje na to, že naměřená hodnota odebraných energií odpovídá běžné spotřebě domácnosti podnikatele, který významnou část dne tráví v zaměstnání. Uvádí rovněž, že v době rozhodování soudu prvního stupně nevlastnil žádnou nemovitost, a že převod domu ve F. na syna nebyl účelový. Dovolatel má dále za to, že žalobce nabyl byty od Fondu národního majetku České republiky „za podmínky splnění povinnosti prodeje bytů nájemcům za stanovených finančních podmínek“ a uvádí, že snaha ukončit nájemní vztah s žalovaným je tak v rozporu s dobrými mravy. Navrhl, aby rozsudky soudů obou stupňů byly zrušeny a věc byla vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení; současně učinil návrh na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí. V doplnění dovolání, doručeném dovolacímu soudu dne 8. 1. 2009 (tedy po uplynutí lhůty k podání dovolání), uvádí dovolatel další skutečnosti, k nimž však dovolací soud s ohledem na ustanovení §242 odst. 4 o.s.ř. nemohl přihlížet.
Vyjádření k dovolání podáno nebylo.
Podle čl. II bodu 12. věty před středníkem zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. červencem 2009) se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 23. dubna 2007, Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací dovolání projednal a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 7/2009 Sb. (dále opět jen „o.s.ř.”).
Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou - účastníkem řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§241 odst. 1 a 4 o.s.ř.).
V projednávané věci dovolatel výslovně napadá dovoláním též rozsudek soudu prvního stupně, potvrzený napadeným rozsudkem odvolacího soudu.
Podle §236 odst. 1 o.s.ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu. Opravným prostředkem pro přezkoumání rozhodnutí soudu prvního stupně je odvolání (§201 o.s.ř.) a občanský soudní řád proto také neupravuje funkční příslušnost soudu k projednání dovolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně. Nedostatek funkční příslušnosti soudu je neodstranitelným nedostatkem podmínky řízení, a proto Nejvyšší soud řízení o „dovolání“ proti rozsudku Okresního soudu ve Frýdku – Místku ze dne 23. 3. 2006, č.j. 16 C 52/2005-108, zastavil (§104 odst. 1 ve spojení s §243c odst. 1 o.s.ř.).
Dovolatel rovněž vyjadřuje nesouhlas s rozsudkem odvolacího soudu. Nejvyšší soud se proto dále zabýval přípustností dovolání proti tomuto rozsudku.
Podle §236 odst. 1 o.s.ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu upravuje ustanovení §237 odst. 1 písm. b) a c) o.s.ř.
Ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. přípustnost dovolání nezakládá, neboť rozsudek soudu prvního stupně potvrzený napadeným rozsudkem odvolacího soudu je jeho prvním rozhodnutím ve věci.
Zbývá posoudit přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., z něhož ji zřejmě dovozuje dovolatel.
Podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Podle ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaných ustanovení spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních; způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je zásadně důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak důvod, kterým by bylo možné vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§241a odst. 3 o.s.ř.). Jelikož ve smyslu ustanovení §242 odst. 3 o.s.ř. je dovolací soud – s výjimkou určitých vad řízení – vázán uplatněným dovolacím důvodem, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli, relevantní jen otázky (z těch, na kterých napadené rozhodnutí spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatel napadl, resp. jejichž řešení v dovolání zpochybnil.
V projednávané věci uplatnil dovolatel vedle způsobilého dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. rovněž dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř. (jehož prostřednictvím soudům vytkl neprovedení důkazu výslechem navrhovaných svědků) a dále – s přihlédnutím k obsahu dovolání (§41 odst. 2 o.s.ř.) – také dovolací důvod podle §241a odst. 3 o.s.ř. (jímž brojil proti skutkovým zjištěním, resp. proti způsobu hodnocení důkazů, z nichž odvolací soud – stejně jako soud prvního stupně – čerpal svá skutková zjištění pro posouzení, zda dovolatel užívá předmětný byt). Rovněž otázka, označená za zásadně právně významnou (jaký význam má výpis spotřeby energie v bytě), je otázkou skutkovou.
Dovolatel však přehlédl, že skutkový základ sporu se v dovolacím řízení nemůže měnit; lze jej sice napadnout (námitkou, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování), avšak pouze tehdy, je-li dovolání již jinak přípustné (§241a odst. 3 o.s.ř.). Je-li – jako v daném případě – přípustnost dovolání teprve zvažována (podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.), nemůže být námitka směřující proti skutkovému stavu věci pro posouzení přípustnosti dovolání právně relevantní. Přitom vady, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, tj. vady podle §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř., které dovolatel rovněž namítl, (a ani vady uvedené v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a/ a b/ a §229 odst. 3 o.s.ř.) přípustnost dovolání nezakládají a lze je přezkoumat pouze v případě přípustného dovolání (§242 odst. 3 o.s.ř.).
Dovolatel dále uplatnil dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.), kdy zásadní právní význam napadeného rozhodnutí spatřuje v tom, že „soud měl zkoumat stav v době vydání prvoinstančního rozsudku, když v té době žádnou nemovitost nevlastnil“. Otázkou naplněnosti výpovědního důvodu podle §711 odst. 1 písm. g) obč.zák. (nájemce má dva nebo více bytů) se však odvolací soud nezabýval, a na jejím řešení tak napadené rozhodnutí nespočívá. Přitom podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. lze dovolání podat pro nesprávné právní posouzení věci jen tehdy, jestliže na něm napadené rozhodnutí spočívá. Pro řešení označené otázky tak není dovolání přípustné.
Ostatně – nad rámec uvedeného – je možno podotknout, že výklad ustanovení §711 odst. 1 písm. g) obč.zák. se v soudní praxi ustálil potud, že pro existenci výpovědního důvodu upraveného v citovaném ustanovení je rozhodující stav v době dání (doručení) výpovědi nájemci bytu – srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 1999, sp.zn. 2 Cdon 1081/97, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 7/1999, pod pořadovým číslem 68, ze dne 9. 8. 1999, sp.zn. 26 Cdo 1979/98, ze dne 27. 10. 1999, sp.zn. 26 Cdo 457/98, a ze dne 15.12.1999, sp.zn. 26 Cdo 1581/98.
Pokud dovolatel rovněž namítá nesprávné posouzení věci z hlediska ustanovení §3 odst. 1 obč.zák., je třeba poukázat na to, že otázku, zda určitý výkon práva je podle zjištěných skutkových okolností významných pro posouzení konkrétní věci v rozporu s dobrými mravy, nelze považovat za otázku zásadního právního významu s obecným dosahem pro soudní praxi (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 3. 2001, sp.zn. 26 Cdo 931/2000, uveřejněné pod C 308 v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 3, dále např. usnesení ze dne 18. 11. 2004, sp.zn. 26 Cdo 1491/2003, a ze dne 23. 2. 2005, sp.zn. 26 Cdo 192/2004).
Se zřetelem k uvedenému je třeba učinit závěr, že dovolání není podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přípustné. Za tohoto stavu dovolací soud dovolání podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
O návrhu na odklad vykonatelnosti (§243 o.s.ř.) napadeného rozhodnutí, jež neshledal důvodným, dovolací soud v souladu se svou ustálenou praxí nerozhodoval.
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5 větu první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř. s přihlédnutím k tomu, že žalobci nevznikly (dle obsahu spisu) v dovolacím řízení prokazatelné náklady, na jejichž náhradu by jinak měl proti dovolateli právo.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 24. srpna 2009
Doc. JUDr. Věra Korecká, CSc., v. r.
předsedkyně senátu