ECLI:CZ:US:2010:1.US.2766.10.1
sp. zn. I. ÚS 2766/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů, soudce Františka Duchoně a soudce zpravodaje Pavla Rychetského mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků o ústavní stížnosti M. N., zastoupeného JUDr. Petrem Topinkou, advokátem se sídlem v Praze 1, Na Perštýne 1, proti usnesení státního zástupce Krajského státního zastupitelství v Ostravě, pobočka v Olomouci ze dne 8. března 2010 sp. zn. 2 KZV 49/2008 a proti usnesení státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ze dne 2. června 2010 sp. zn. 1 NZT 106/2008 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 23. září 2010 se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených usnesení, neboť jimi měla být porušena jeho práva zaručená podle čl. 1 a čl. 2 odst. 3 Ústavy, čl. 2 odst. 2, čl. 3 odst. 3, čl. 10 odst. 1 a 2, čl. 26 odst. 3, čl. 36 odst. 1 a čl. 40 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Z předložených kopií napadených usnesení, které stěžovatel dodal na disku, Ústavní soud zjistil, že usnesením Policie České republiky, Služba kriminální policie a vyšetřování, Útvar pro odhalování organizovaného zločinu, ze dne 6. listopadu 2008 č. j. UOOZ-154/TČ-2008-37 bylo proti stěžovateli a dalším osobám zahájeno trestní stíhání pro trestný čin vydírání podle §235 odst. 1, odst. 2 písm. b), odst. 3 trestního zákona spáchaného ve spolupachatelství. Napadeným usnesením státního zástupce Krajského státního zastupitelství v Ostravě, pobočka v Olomouci bylo trestní stíhání pro dílčí skutky podle bodu 4, 5, 8, 10, 26, 32, 48 a 52 zastaveno podle §172 odst. 1 písm. c) trestního řádu z důvodu, že nebylo prokázáno, že skutek spáchal obviněný (stěžovatel). Proti tomuto usnesení podal stěžovatel a další obvinění stížnost, jež byla napadeným usnesením státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství zamítnuta.
Porušení svých ústavně zaručených práv spatřuje stěžovatel v tom, že prvním uvedeným usnesením bylo rozhodnuto o zastavení jeho trestního stíhání podle §172 odst. 1 písm. c) trestního řádu, tedy z důvodu, že nebylo prokázáno, že skutek, který se stal a je trestným činem, spáchal obviněný, ačkoliv podle jeho názoru mělo být trestní stíhání zastaveno "z některého pro stěžovatele příznivějšího zákonného důvodu", tedy podle písm. a) nebo písm. b) téhož ustanovení trestního řádu. Druhé rozhodnutí je vadné ze stejného důvodu, když jím byla zamítnuta stížnost stěžovatele. Použitý důvod pro zastavení trestního stíhání nepředstavuje pro stěžovatele dostatečnou občanskou satisfakci a s ohledem na medializaci daného trestního stíhání zanechává na něm a jeho spolupracovnících trvalý "cejch" pravděpodobného zločince. Státní zástupci měli proto hledat takovou interpretaci trestního řádu, která by umožnila zastavit trestní stíhání obviněných pro dané dílčí skutky podle §172 odst. 1 písm. a) nebo b) trestního řádu.
Dále stěžovatel namítal nedostatečné odůvodnění ve vztahu k závěru o zastavení trestního stíhání podle §172 odst. 1 písm. c) trestního řádu. Z napadených usnesení totiž podle jeho názoru není zřejmé, v čem konkrétně tyto skutky spočívají, kdo je měl spáchat, v čem je spatřována protiprávnost skutků a u čeho je dovozováno úmyslné zavinění skutečného pachatele či pachatelů. Závěr napadeného rozhodnutí, že skutky jsou trestným činem, ale spáchala je jiná osoba, je tedy podle jeho názoru nepřezkoumatelný a nedává tak záruky, že napadené rozhodnutí o zastavení trestního stíhání nebylo vydáno v důsledku libovůle a způsobem porušujícím ústavně zaručené právo na spravedlivý proces.
II.
Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zčásti nepřípustná a zčásti zjevně neopodstatněná.
Podstatou námitek je tvrzený zásah do osobnostních práv stěžovatele, a to již samotným trestním stíháním a medializací jeho trestní věci, jakož i tím, že trestní stíhání bylo proti němu zastaveno "pouze" podle §172 odst. 1 písm. c) trestního řádu, což mu podle jeho názoru neposkytuje dostatečnou satisfakci. Druhá námitka stěžovatele se týká tvrzeného porušení jeho práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny, neboť považuje napadená rozhodnutí za nepřezkoumatelná, resp. za nevylučující svévoli.
Ve vztahu k první uvedené námitce Ústavní soud konstatuje, shodně jako v usnesení ze dne 2. září 2010 sp. zn. II. ÚS 2558/10 ve věci ústavní stížnosti v téže trestní věci dalšího spoluobviněného, jehož argumentace byla založena na stejných důvodech jako nyní posuzovaná ústavní stížnost, že ústavní stížnost podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy tvoří procesní prostředek k ochraně subjektivních základních práv a svobod individuálního stěžovatele, které jsou garantovány ústavním pořádkem. Z ustanovení §72 odst. 1, 3 a 4 a §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu lze vyvodit, že ústavní stížnost představuje subsidiární prostředek k ochraně toliko vlastních základních práv, který je možno zásadně využít až po vyčerpání všech právních prostředků, které zákon stěžovateli k ochraně toho kterého práva poskytuje. Přímo v ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je vyjádřen formální obsah principu subsidiarity jako jednoho z atributů ústavní stížnosti, tedy že ústavní stížnost je nepřípustná, nevyčerpal-li stěžovatel všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje, a §72 odst. 3 tohoto zákona dále stanoví, že krom vyčerpání procesních prostředků v jednom typu řízení se procesními prostředky rozumí i prostředky, s jejichž uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení. Na druhé straně lze z principu subsidiarity vyvodit i jeho materiální obsah, který spočívá v samotné působnosti Ústavního soudu jako orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR), který poskytuje ochranu základním právům a svobodám jednotlivce teprve tehdy, pokud tato práva a svobody nebyly respektovány ostatními orgány veřejné moci. V subsidiaritě ústavní stížnosti se tak fakticky projevuje i ústavní princip dělby moci mezi jednotlivými orgány veřejné moci.
S ohledem na výše vyložený subsidiární charakter ústavní stížnosti je podstatné, že ochrana uvedených osobnostních práv je zaručena v čl. 10 odst. 1 Listiny, přičemž k jejich ochraně poskytuje stěžovateli právní řád procesní prostředky na úrovni podústavního práva, jež dosud stěžovatelem zjevně nebyly vyčerpány. Z tohoto důvodu dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost ve vztahu k tvrzenému porušení čl. 10 odst. 1 Listiny byla podána předčasně a je proto v této části nepřípustná.
Ústavní soud zároveň dodává, že k obdobnému právnímu závěru dospěl kromě již zmíněného usnesení sp. zn. II. ÚS 2558/10 i v jiných skutkově a právně srovnatelných věcech. Jmenovitě se jednalo o usnesení ze dne 2. září 2010 sp. zn. I. ÚS 2544/10, ze dne 13. září 2010 sp. zn. II. ÚS 2600/10, ze dne 14. září 2010 sp. zn. IV. ÚS 2548/10, sp. zn. III. ÚS 2554/10, sp. zn. III. ÚS 2539/10, sp. zn. II. ÚS 2597/10, sp. zn. III. ÚS 2595/10 a sp. zn. IV. ÚS 2589/10, ze dne 20. září 2010 sp. zn. IV. ÚS 2591/10 a ze dne 30. září 2010 sp. zn. I. ÚS 2551/10, sp. zn. III. ÚS 2552/10 a sp. zn. III. ÚS 2608/10. Na tato usnesení lze rovněž odkázat i v dané věci.
Dále se tedy Ústavní soud zabýval pouze námitkou stěžovatele, která směřovala proti tvrzenému porušení práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny. Ústavní soud však v této části nepovažoval ústavní stížnost za důvodnou.
Z napadených usnesení je zřejmé, že státní zástupce rozhodující o zastavení trestního stíhání dostatečným způsobem odůvodnil, z jakého důvodu rozhodl právě podle §172 odst. 1 písm. c) trestního řádu. Státní zástupce rozhodoval o zastavení trestního stíhání na základě stavu trestního stíhání v okamžiku, kdy dospěl k závěru, že v jednání obviněných nelze spatřovat naplnění obligatorních znaků skutkové podstaty trestného činu vydírání. V případě části obvinění se naopak rozhodl překvalifikovat skutek, jehož se měli obvinění dopustit, na trestný čin útisku podle §237 trestního zákona. K zastavení trestního stíhání tak došlo v souvislosti se skutky, ohledně nichž bylo zastaveno trestní stíhání stěžovatele, vždy pouze ve vztahu k některým obviněním. Výjimku představuje skutek uvedený pod č. 26, v němž podle napadeného usnesení bylo zastaveno trestní stíhání ve vztahu ke všem obviněním, státní zástupce však výslovně uvedl, že u tohoto skutku dojde k obvinění jiné osoby ze spáchání trestného činu útisku. Rovněž napadené usnesení, kterým bylo rozhodnuto o stížnosti stěžovatele, se dostatečným způsobem vypořádává s otázkou důvodů zastavení jeho trestního stíhání.
Na základě uvedeného nemohl Ústavní soud přisvědčit námitce stěžovatele, že napadená rozhodnutí nebyla dostatečným způsobem odůvodněna. K tomu Ústavní soud zároveň dodává, že bez ohledu na to, zda státní zástupce zastavil trestní stíhání v dané věci podle §172 odst. 1 písm. a), b) nebo c) trestního řádu, by případná aplikace nesprávného důvodu zastavení nemohla mít pro stěžovatele sama o sobě žádné právní důsledky, na něž by bylo možné hledět jako na porušení práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny. Ani v případě, že by státní zástupce v pozdějším stadiu vyšetřování dospěl k závěru o tom, že skutek, ohledně kterého bylo vedeno trestní stíhání stěžovatele, není trestným činem, a tedy v případě pozdějšího posouzení důvodů zastavení řízení by bylo možné aplikovat důvod pro stěžovatele "příznivější", neměla by tato skutečnost ve vztahu k uvedenému základnímu právu žádnou relevanci.
Závěrem Ústavní soud dodává k ostatním namítaným základním právům, že stěžovatel se v ústavní stížnosti omezil pouze na jejich označení, aniž by přitom uvedl, v čem konkrétně spatřuje jejich porušení. Přihlédnout nakonec nebylo možné ani k té části argumentace, která se vztahovala k právům jiných osob, v daném případě spolupracovníků stěžovatele, neboť nesměřovala k ochraně základních práv stěžovatele samotného.
Ze všech těchto důvodů rozhodl Ústavní soud, že se ústavní stížnost podle §43 odst. 1 písm. e) a odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítá.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. října 2010
Ivana Janů v. r.
předsedkyně senátu