ECLI:CZ:US:2010:1.US.2879.09.1
sp. zn. I. ÚS 2879/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Vojena Güttlera a soudců Ivany Janů a Františka Duchoně o ústavní stížnosti stěžovatele M. P., zastoupeného JUDr. Tomášem Sokolem, advokátem AK Brož & Sokol & Novák, se sídlem Praha 2, Sokolská 60, proti usnesení Městského soudu v Brně ze dne 17. 7. 2009, sp. zn. 70 Nt 4248/2009 a proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 20. 8. 2009, sp. zn. 9 To 414/2009, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení výše uvedených rozhodnutí obecných soudů. Ústavní stížnost (doplněnou podáním ze dne 12. 11. 2009) opírá zejména o následující důvody.
Usnesením Městského soudu v Brně ze dne 17. 7. 2009, sp. zn. 70 Nt 4248/2009 (dále také "soud prvního stupně") byla žádost stěžovatele o propuštění z vazby zamítnuta, neboť u něj i nadále trvají důvody vazby uvedené v §67 písm. a), c) tr. ř. Na základě jeho stížnosti do usnesení soudu prvního stupně přezkoumal Krajský soud v Brně napadené usnesení a svým usnesením ze dne 20. 8. 2009 pod sp. zn. 9 To 414/2009 tuto stížnost zamítl. Stěžovatel má za to, že oběma usneseními byl porušen čl. 90 Ústavy tím, že soudy nepřezkoumávaly důsledně důkazy, z nichž mělo vyplývat důvodné podezření o jeho vině, a dále byly porušeny čl. 2 odst. 2, čl. 36 a 39 ve spojení s čl. 8 odst. 1, 2 a 5 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Citovanému usnesení městského soudu stěžovatel především vytýká, že se k důvodnosti trestního stíhání vyjádřil toliko v obecné rovině; nadto porušil zásadu presumpce neviny, pokud v odůvodnění svého usnesení předpokládá, že stěžovateli bude uložen trest okolo poloviny trestní sazby podle ustanovení §235 odst. 1, 3 tr. z. Krajský soud pak porušil stěžovatelova základní práva (svobody), jakož i obecné ústavněprávní zásady tím, že se důvodností trestního stíhání vůbec nezabýval a pouze odkázal na usnesení prvostupňového soudu; konstatuje-li krajský soud, že dosud zjištěné důkazy nasvědčují tomu, že se skutek, pro nějž je vedeno trestní stíhání stal, stěžovatel netuší o jaké důkazy jde, neboť napadená rozhodnutí se o nich nezmiňují. Stěžovatel má tedy za to, že obecné soudy (zejména soud druhého stupně) rezignovaly na vlastní kontrolní funkci; postup soudu druhého stupně považuje za projev kabinetní justice, který do prostředí demokratického právního státu nepatří. K tomu stěžovatel s odkazem na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva (např. Muller proti Francii a další) zejména dodává, že soudy byly povinny zkoumat, zda pokračující omezení jeho osobní svobody je ve vztahu proporcionality k ústavněkonformnímu veřejnému zájmu na účinném stíhání trestní činnosti; to však neučinily a důvody omezení jeho svobody založily na zcela neodůvodněném hypotetickém závěru. Způsob, jakým městský soud a následně i krajský soud odůvodnily svá procesní rozhodnutí, požadavek řádného a vyčerpávajícího odůvodnění nesplňují. Jde tedy o rozhodnutí libovolné.
II.
Ústavní soud si vyžádal spis vedený Městským soudem v Brně pod sp. zn. 70 Nt 4248/2009. Zjistil, že stěžovatel je stíhán pro trestný čin vydírání podle §235 odst. 1, 3 tr. z. ve stádiu přípravy podle §7 odst. 1 tr. z. Trestné činnosti se měl dopustit tím, že připravoval fyzický útok na J. K. se záměrem vymoci od něj částku 40 mil. Kč. Za tím účelem se měl opakovaně setkat s vykonavatelem, jemuž za zlomení rukou J. K. či jinou fyzickou újmu, spolu s vymožením předmětné částky a získáním notářsky ověřených dokumentů, měl přislíbit odměnu 6 mil. Kč.
Za této situace byl stěžovatel dne 4. 6. 2009 vzat do vazby z důvodů uvedených v §67 písm. a), c) tr. ř. Následně podal Krajskému státnímu zastupitelství v Brně žádost o propuštění z vazby na svobodu. V ní zejména uvedl, že primárním účelem trestního řízení není jen potrestání pachatele, nýbrž i zajištění tzv. "fair" procesu. Na jeho straně přitom nejsou dány důvody vazby, neboť nelze pominout jeho osobní a rodinné poměry (vyživovací povinnosti ke třem nezletilým dětem, stálý příjem a zaměstnání, dosud nebyl soudně trestán). Nehrozí tedy riziko jeho útěku do zahraničí a veškeré jednání, jež se mu klade za vinu, bylo vyvoláno použitím agenta. Nikoho prý nenajal a naopak byl osloven jinou osobou. Stěžovatel také navrhl nahrazení vazby kaucí, slibem či dohledem probačního úředníka.
Městský soud v Brně žádost stěžovatele usnesením ze dne 17. 7. 2009, sp. zn. 70 Nt 4248/2009, zamítl. Na základě studia vyšetřovacího spisu dospěl k závěru, že nadále existují důvody vazby dle §67 písm. a), c) tr. ř.; stále existuje podezření, že skutek, pro který bylo zahájeno trestní stíhání, má všechny znaky trestného činu vydírání podle §235 odst. 1, 3 tr. z. ve stádiu přípravy podle §7 odst. 1 tr. z a že skutek spáchal stěžovatel. Od doby vzetí stěžovatele do vazby nedošlo k žádné podstatné změně okolností, které by měly na trvání či rozsah vazby vliv. Při zohlednění skutečnosti, že J. K. měla být způsobena těžká újma na zdraví, a se zřetelem k samotné výši vymáhané peněžní hotovosti, lze totiž podle soudu učinit závěr, že stěžovateli reálně hrozí vysoký trest odnětí svobody v rozpětí trestní sazby od pěti do dvanácti let; dá se tedy očekávat uložení trestu okolo poloviny trestní výměry dané ustanovením §235 odst. 1, 3 tr. z. V jednání kladeném stěžovateli za vinu spatřuje městský soud zřetelnou odhodlanost stěžovatele vymoci na J. K. částku 40 mil. Kč. Stěžovatel se totiž měl s vykonavatelem setkat na třech schůzkách; na třetím setkání se neměl spokojit jen s dílčím plněním v částce 6 mil. Kč, nýbrž měl žádat, aby vykonavatel zadržoval J. K. až do momentu zaplacení celého údajného dluhu v částce 40 mil. Kč. Na obavě soudu, že se stěžovatel bude skrývat (popř. uteče) nic nemění ani stěžovatelem předkládaný argument o jeho spořádaných rodinných poměrech a jeho silných poutech k místu bydliště. Vzhledem k opakovaným schůzkám s vykonavatelem nepominulo podle soudu ani nebezpečí, že by mohl opakovat trestnou činnost, pro kterou je stíhán. Konečně městský soud nevyhověl návrhu stěžovatele na nahrazení vazby složením peněžité záruky, písemným slibem či dohledem probačního úředníka ve smyslu §73 tr. ř., shledav, že pro tento postup nejsou splněny ani formální podmínky. Stěžovatel totiž soudu žádný písemný slib nepředložil; nedoložil, kdo by peněžitou záruku složil a jaké jsou majetkové poměry složitele; dohled probačního úředníka se pak vzhledem k nebezpečnosti trestné činnost jeví jako zcela nedostačující.
Proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel stížnost, jež však byla usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 20. 8. 2009, sp. zn. 9 To 414/2009, zamítnuta. Krajský soud se ztotožnil se závěry městského soudu, podle nichž trestní stíhání je důvodné, a nadále trvají důvody vazby podle §67 písm. a) i c) tr. ř. Krajský soud v podrobnostech odkázal právě na rozhodnutí městského soudu a přijal i jeho úvahy týkající se možnosti (nemožnosti) nahrazení vazby instituty ve smyslu §73 tr. ř.
III.
K výzvě Ústavního soudu se k ústavní stížností vyjádřil Městský soud v Brně, který ji prohlásil za neopodstatněnou. Usnesení městského soudu bylo prý vydáno v souladu s příslušnými ustanoveními trestního řádu, neboť obsahuje jak náležité zdůvodnění trestního stíhání, tak i samotných důvodů vazebních. Pokud se týká stěžovatelovy námitky porušení zásady presumpce neviny, jestliže soud konstatoval, že v případě uznání stěžovatele vinným lze očekávat uložení trestu okolo poloviny sazby §235 odst. 1,3 tr. z., městský soud uvedl, že odhad výše trestu, který stěžovateli reálně hrozí, je jednou z podmínek vazebního důvodu dle §67 písm. a) tr. ř. Krajský soud v Brně ve svém vyjádření odkázal na obsah svého (napadeného) usnesení. Za tohoto stavu nevzal Ústavní soud tato vyjádření za základ svého rozhodnutí, neboť oproti napadeným usnesením nic nového nepřinášela.
IV.
Ústavní soud ve své ustálené judikatuře mnohokrát zdůraznil, že není součástí soustavy obecných soudů a není proto oprávněn zasahovat do jejich rozhodovací pravomoci a přezkoumávat zákonnost jejich rozhodnutí. Tato maxima by byla prolomena pouze tehdy, pokud by obecné soudy na úkor stěžovatele vykročily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních práv či svobod; k tomu by v případě vazebních rozhodnutí došlo zejména tehdy, nebylo-li by rozhodnutí o vazbě podloženo zákonným důvodem buď vůbec, nebo jestliže by tvrzené a nedostatečně zjištěné důvody vazby byly v extrémním rozporu s kautelami plynoucími z ústavního pořádku České republiky (srov. nález Ústavního soudu ze dne 26. 9. 1996, sp. zn. III. ÚS 18/96, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení, svazek č. 6, nález č. 88, str. 145 a násl.).
V posuzované věci však nic takového zjištěno nebylo.
Stěžovatel zejména namítal, že obecné soudy (zvláště pak soud krajský) důsledně nezkoumaly důvodnost trestního stíhání, rozhodovaly-li o jeho žádosti o propuštění z vazby. K tomu je v prvé řadě nutno předeslat, že Ústavnímu soudu v této fázi trestního řízení zásadně nepřísluší přehodnocovat závěry orgánů činných v trestním řízení co do důvodnosti trestního stíhání stěžovatele. V této souvislosti Ústavní soud připomíná i uznávanou literaturu, z níž lze dovodit, že rozhoduje-li obecný soud o vazbě, důvodnost trestního stíhání sice zvažuje, nicméně jen do té míry, aby zjistil právě a jen "onu důvodnost", nikoli například proto, aby dával závazné pokyny v přípravném řízení trestním atp.; proto i odůvodnění jeho rozhodnutí se týká zejména existence vazebních důvodů (srov. k tomu přiměřeně Pavel Šámal a kolektiv Trestní řád, 6. vydání, Praha : C. H. Beck 2008, s. 466 a násl.) a konečně i samotnou dikci ustanovení §67 tr. ř., druhý pododstavec - "dosud zjištěné skutečnosti nasvědčují tomu, že skutek ... .". Předmětem přezkumu Ústavním soudem tedy může být toliko otázka, zda se obecné soudy ústavněkonformním způsobem vypořádaly se základní zákonnou podmínkou vzetí stěžovatele do vazby a jejího trvání, tj. tím, zda dosud zjištěné skutečnosti nasvědčují tomu, že skutek, pro který bylo zahájeno trestní stíhání, byl spáchán, má všechny znaky trestného činu a jsou zřejmé důvody k podezření, že tento trestný čin spáchal obviněný (§67 trestního řádu). Skutečnosti, v nichž bylo spatřováno naplnění těchto podmínek, shrnul velmi přiléhavě v odůvodnění svého rozhodnutí již městský soud, jehož závěrům nelze z ústavněprávního hlediska nic vytknout.
Ústavní soud nesouhlasí ani s tvrzením stěžovatele, že nebyl dodržen princip proporcionality vztahující se k trvajícímu omezení jeho osobní svobody a k veřejnému zájmu, jenž toto omezení vyžaduje; městský soud totiž jasně popsal důvody, z nichž lze dovodit závěr, že omezení osobní svobody stěžovatele je proporcionální k veřejném zájmu na účinném trestním stíhání a ochraně života a zdraví ohrožené osoby.
K námitce, že nebyl respektován princip presumpce neviny, Ústavní soud uvádí, že určení konkrétní výše trestu, který stěžovateli s přihlédnutím ke všem specifikům projednávané věci v případě odsouzení hrozí, je jednou z nezbytných podmínek naplnění vazebního důvodu dle §67 písm. a) trestního řádu, má-li být toto spatřováno v hrozbě uložení vysokého trestu (nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 566/03, publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek č. 33, nález č. 48, str. 3 a násl.). Jak vyplývá z výše uvedeného, vyjadřoval-li se městský soud v odůvodnění svého usnesení k pravděpodobné výši trestu, postupoval plně v intencích citovaného nálezu. Nejednalo se tedy z jeho strany o porušení principu presumpce neviny, resp. o konstatování viny stěžovatele, nýbrž toliko o odhad výše trestu v případě, že stěžovatel bude odsouzen za jednání, které je mu za vinu kladeno.
Pokud jde o námitku, že stěžovatel (jeho obhájce) nebyl seznámen s důkazy, odůvodňujícími jeho trestní stíhání, pak tyto důkazy výslovně zmínil městský soud na straně 2 svého usnesení.
Na základě všech právě uvedených skutečností pak nelze shledávat protiústavním ani odůvodnění rozhodnutí krajského soudu, neboť ten - konstatuje-li přesvědčivost odůvodnění prvostupňového rozhodnutí - mohl právem na jeho závěry odkázat.
Ústavní soud tedy dovozuje, že obecné soudy rozhodly o dalším trvání vazby stěžovatele pro splnění všech zákonných podmínek. Jelikož Ústavní soud nezjistil nic, co by svědčilo o existenci neoprávněného zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatele, ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. ledna 2010
Vojen Güttler v.r.
předseda senátu