ECLI:CZ:US:2010:1.US.2970.10.1
sp. zn. I. ÚS 2970/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Františka Duchoně a Ivany Janů ve věci ústavní stížnosti AK Jareš, Prokeš & partneři, s.r.o., se sídlem Palackého 15, 110 00 Praha 1, zastoupené Mgr. Michalem Mrzenou, advokátem, se sídlem Palackého 15/715, 110 00 Praha 1, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci ze dne 26. 7. 2010, sp. zn. 30 Co 186/2010, za účasti Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností podanou včas a splňující i jinak podmínky zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví označeného usnesení obecného soudu.
Z ústavní stížnosti a jejích příloh Ústavní soud zjistil, že usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci ze dne 26. 7. 2010, sp. zn. 30 Co 186/2010, bylo odmítnuto odvolání stěžovatelky proti rozsudku Okresního soudu v Jablonci nad Nisou ze dne 23. 2. 2010, sp. zn. 13 C 232/2008. Podstatou napadeného usnesení byla aplikace §202 odst. 2 o. s. ř., ve znění tehdy účinném od 1. 7. 2009, dle něhož není nepřípustné odvolání proti rozsudku, jímž bylo rozhodnuto o peněžitém plnění do výše 10.000,- Kč. Krajský soud shledal, že přechodná ustanovení k novelizaci, která výše uvedeným způsobem zvýšila hranici tzv. bagatelnosti, pokrývají i situaci stěžovatelky, která podala žalobu dne 22. 8. 2009, přičemž žádný z úkonů přípravy jednání (§114a, §114b, §114c o. s. ř.) neproběhl před účinností novelizace, tj. před 30. 6. 2009.
V ústavní stížnosti stěžovatelka namítá, že čl. II. bod 1 zákona č. 7/2009 Sb. obsahuje tzv. nepravou retroaktivitu, jejíž použití však v konkrétním případě považuje za protiústavní. Odkazuje přitom na nález ze dne 4. 2. 1997, sp. zn. Pl. ÚS 21/96, z nějž cituje závěry týkající se nepravé retroaktivity, dále na nález ze dne 22. 11. 2004, sp. zn. I. ÚS 287/07, týkající se legitimního očekávání pod ochranou čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod. Ve své konkrétní věci uvádí, že měla zaručeno "právo na spravedlivý proces v dvojinstančním řízení v době, kdy byla podána žaloba," přičemž za ústavně konformní považuje takový výklad, že ustanovení §202 odst. 2 o. s. ř. v současném znění je možné aplikovat toliko na žaloby podané po 1. 7. 2009.
Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Již ve své dřívější rozhodovací praxi dal Ústavní soud najevo, že v případech tzv. bagatelních věcí, tj. žalob znějících na peněžité plnění nepřevyšujících částku 2 000 Kč (§202 odst. 2 o. s. ř., ve znění do 30. 6. 2009), je ústavní stížnost v podstatě vyloučena s výjimkou zcela extrémních pochybení obecného soudu přivozujících zřetelný zásah do základních práv stěžovatele (srov. např. usnesení sp. zn. III. ÚS 405/04, in Sb.n.u., sv. 34, usn. 43, str. 421). Dne 1. 7. 2009 nabyl účinnosti zákon. č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony. Tímto zákonem bylo novelizováno ust. §202 odst. 2 o. s. ř., kdy horní hranice tzv. bagatelních věcí byla zákonodárcem zvýšena na 10 000 Kč (viz bod 83 Důvodové zprávy k návrhu zákona, kterým se mění občanský soudní řád: "[z]vyšuje se výše peněžitého plnění pro možnost podání odvolání z 2000 Kč na 10 000 Kč. Částka 2000 Kč je v současné době nepřiměřeně nízká s ohledem na zvyšující se životní minimum či reálný průměrný měsíční příjem." Zvýšil-li zákonodárce hranici tzv. bagatelních věcí, je nutno toto reflektovat i při posuzování intenzity eventuálního zásahu do základního práva. Výklad přijatý Ústavním soudem nelze chápat jako denegatio iustitiae, nýbrž jako promítnutí celospolečenského konsenzu o bagatelnosti výše uvedených sporů do výkladu základních práv, resp. do stanovení jejich hranice.
Stěžovatelka namítá porušení procesního základního práva. Toto právo však není právem samoúčelným, jeho uplatňování je vždy vázáno na základní právo hmotné, přičemž zásah do tohoto hmotného základního práva je intenzity tak nízké, že mu nelze poskytnout ústavněprávní ochranu. V případě bagatelních částek je evidentní, že nad právem na přístup k soudu převažuje zájem na vytvoření systému, který soudům umožňuje efektivně a v přiměřené době poskytovat ochranu těm právům, jejichž porušení znamená i zásah do základních práv účastníka řízení a kde hrozí relativně větší újma na právech účastníků řízení, než je tomu v případě stěžovatele brojícího proti rozsudku vydanému v bagatelní věci. Jinak řečeno, řízení o ústavní stížnosti v případech, kde se jedná o bagatelní částky, by bezúčelně vytěžovalo kapacity Ústavního soudu na úkor řízení, v nichž skutečně hrozí zásadní porušení základních práv a svobod. Bagatelní částky totiž - často jen pro svou výši - nejsou schopny současně představovat porušení základních práv a svobod, přičemž částka 10 000 Kč není absolutní mezní hranicí pro posouzení oprávněnosti stěžovatele k podání ústavní stížnosti, tu je třeba vždy individuálně posuzovat v kontextu výše uvedené intenzity zásahu do základních práv stěžovatele [viz zejm. usnesení sp. zn. I. ÚS 2536/09 ze dne 7. 10. 2009, v elektronické databázi NALUS http://nalus.usoud.cz]
Ve věci stěžovatelky není proto - při posouzení zásahu do základních práv - zásadně rozhodné, zda došlo ke změně právní úpravy procesního práva dle interpretace krajského soudu či dle interpretace stěžovatelky, neboť schopnost porušit základní práva a svobody je třeba posuzovat materiálně v kontextu aktuálních sociálních a ekonomických poměrů ve společnosti (tedy v okamžiku rozhodování Ústavního soudu), nikoli ji vázat jen na dobu vzniku práva či rozhodování obecného soudu (obdobně viz např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 248/01 ze dne 30. 8. 2001).
V dané věci Ústavní soud neshledal nic, co by případ stěžovatelky vyjímalo z výše uvedených závěrů. Krajský soud svou interpretaci jednoduchého práva přesvědčivě a srozumitelně vyložil v odůvodnění napadeného usnesení a stěžovatelka nepředložila nic, co by její spor o (k dnešnímu dni) bagatelní částku posunulo do roviny ústavní. Žádný z nálezů citovaných stěžovatelkou neřeší výše nastíněnou otázku procesní reakce na průběžně se měnící náhled společnosti na bagatelnost určitých sporů, nýbrž se týkají zániku smluvních práv k majetku a prekluze nároku advokáta. V dalším Ústavní soud odkazuje na řadu svých rozhodnutí, v nichž se aplikací §202 odst. 2 o. s. ř. ve znění účinném po 1. 7. 2009 zabýval (viz databázi http://nalus.usoud.cz).
Z výše vyložených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 13. prosince 2010
Vojen Güttler v.r.
předseda senátu