ECLI:CZ:US:2010:1.US.3202.09.1
sp. zn. I. ÚS 3202/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Františka Duchoně a Ivany Janů, ve věci ústavní stížnosti stěžovatele B. B., zastoupeného JUDr. Romanem Chytilem, advokátem, se sídlem Jiráskova 9, 750 00 Přerov, proti rozsudku Okresního soudu v Olomouci ze dne 22. 12. 2008, sp. zn. 4 T 250/2008, a proti usnesení Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 9. 4. 2009, sp. zn. 68 To 42/2009, a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2009, sp. zn. 8 Tdo 854/2009, za účasti Okresního soudu v Olomouci, Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci a Nejvyššího soudu jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 11. 12. 2009, stěžovatel napadl rozsudek Okresního soudu v Olomouci (dále jen "okresní soud") ze dne 22. 12. 2008, sp. zn. 4 T 250/2008 (dále jen "rozsudek"), kterým byl shledán vinným trestným činem ublížení na zdraví podle §224 odst. 1, 2 a trestným činem ohrožení pod vlivem návykové látky podle §201 odst. 1, odst. 2 písm. c) zákona č. 140/1961 Sb. trestního zákona (dále jen "trestní zákon") a byl mu podle §224 odst. 2 za použití §35 odst. 1 trestního zákona uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání deseti měsíců nepodmíněně a podle §49 odst. 1 a §50 odst. 1 trestního zákona též trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu čtyř let a šesti měsíců. Rovněž napadl usnesení Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci (dále jen "krajský soud") ze dne 9. 4. 2009, sp. zn. 68 To 42/2009 (dále jen "usnesení krajského soudu"), jímž bylo zamítnuto jeho odvolání proti rozsudku, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2009, sp. zn. 8 Tdo 854/2009 (dále jen "usnesení Nejvyššího soudu"), který bylo odmítnuto jeho dovolání proti usnesení krajského soudu.
Trestná činnost, pro kterou byl odsouzen, spočívala, stručně shrnuto, v tom, že řídil osobní motorové vozidlo po předchozím požití alkoholických nápojů, přičemž v důsledku toho, že nepřizpůsobil jízdu svým schopnostem a dopravně-technickému stavu komunikace, došlo k dopravní nehodě, při které utrpěl zranění jeho spolujezdec.
Stěžovatel v ústavní stížnosti především zpochybňuje, že by při činu došlo ke způsobení těžké újmy na zdraví jakožto nezbytného znaku skutkové podstaty dle §224 odst. 1 ve spojení s §89 odst. 7 trestního zákona. Poukazuje na to, že poškozený při hlavním líčení dne 22. 12. 2008 uvedl, že již dva měsíce hraje tenis, může dělat všechny sporty a žádné omezení nemá, kdy takovýto údaj je v rozporu se závěry, které stanovil soudní znalec ve svém znaleckém posudku. Soud se při hodnocení důkazů přiklonil k závěrům znalce a možné závěry vyplývající z výpovědi poškozeného ponechal stranou. Soud druhého stupně tuto stěžovatelovu námitku neakceptoval s tím, že není žádný rozpor mezi výpovědí poškozeného a závěry znaleckého posudku znalce MUDr. Z. Stěžovatel uvádí, že může být pravdou, že formálně z hlediska doby léčby se výpovědi neliší, ale to ještě neodpovídá na otázku, k jakému zdravotnímu omezení u poškozeného v průběhu léčby docházelo. Jestliže již od října 2008, tedy dva měsíce po předmětné dopravní nehodě, se poškozený věnuje sportovním aktivitám, jak uvádí - hraje tenis, což bez dalšího představuje sport, který je na pohybový aparát značně náročný, nemusí být již rehabilitace z hlediska léčby zásadní, když rehabilitace, tedy její obsah, intenzita apod. nebyla v průběhu dokazování z jakýchkoliv podkladů posuzována.
Vyhodnocení individuálního průběhu léčby poškozeného dle stěžovatele může mít výrazný vliv též na rozhodování o trestu. Ten má stěžovatel za nepřiměřeně přísný, kdy kromě již vyložených pochybností o správném hodnocení následků činu na zdraví poškozeného tvrdí, že nebylo přihlédnuto k jeho dosavadnímu řádnému způsobu života, jeho osobním poměrům, kdy se řádně připravuje na budoucí povolání, a též k tomu, že jeho jednání bylo vyvoláno silným citovým rozrušením, které ve svém věku dostatečně nezvládl, a že se přičinil se o odstranění škodlivých následků trestného činu, a svého trestného činu upřímně lituje, což vyplývá z jeho doznání a průkazného chování, kdy navštěvoval poškozeného v nemocnici. Stěžovatel je přesvědčen, že jedno okamžité zaváhání v životě sankcionované nepřiměřeným trestem jde mimo samotný účel trestu. Upozorňuje, že Nejvyšší soud jeho námitkám nepřisvědčil, byť v jiné věci sp. zn. 11 Tz 129/2001 uvedl, že u osoby, která nebyla dosud soudně trestána a ani jako řidič nemá sklony k nekázni v dopravě, pak ani ten fakt, že obviněný řídil motorové vozidlo pod vlivem alkoholu a způsobil poměrně závažné zranění jedné osobě a lehčí poranění další osobě, neodůvodňuje závěr z hlediska naplnění účelu trestu, že je nutné uložit nepodmíněný trest odnětí svobody. I ve věci vedené pod sp. zn. 2 Tzn 97/97 Nejvyšší soud vyjádřil názor, že při dopravní nehodě, způsobené požitím alkoholických nápojů řidičem, což je samozřejmě společensky závažný čin, nemůže účel generální prevence splnit toliko nepodmíněný trest odnětí svobody.
S ohledem na uvedené je stěžovatel přesvědčen, že bylo porušeno jeho právo na soudní ochranu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a dále čl. 8 odst. 2 a čl. 39 Listiny, stejně jako čl. 95 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Navrhuje, aby Ústavní soud ústavní stížností napadená rozhodnutí zrušil.
II.
Ústavní soud vyzval účastníky a vedlejší účastníky řízení k vyjádření k ústavní stížnosti.
Okresní soud a Nejvyšší státní zastupitelství poskytnuté možnosti k uplatnění argumentů proti podané ústavní stížnosti nevyužily.
Okresní státní zastupitelství v Olomouci rekapitulovalo, že dle znaleckého posudku z odvětví všeobecná a dětská chirurgie poškozený spolujezdec ve vozidle V. K. utrpěl zranění ve formě klínovité kompresivní zlomeniny prvního bederního obratle a byl po neurochirurgické kontrole přeložen na neurochirurgickou kliniku FN v Olomouci, kde byl dne 5. 8. 2008 operován, zlomenina byl řešena dvěma transpedikulárními fixačními šrouby na tyči a plastikou vazů interspinozního a supraspinozního. Po uvedeném nekomplikovaném pooperačním průběhu byl poškozený s fixačním korzetem propuštěn dne 12. 8. 2008 do domácí péče. Poté byla provedena kontrola dne 8. 9. 2008 , stav byl hodnocen jako uspokojivý, byl doporučen korzet na 6 týdnů a ještě dne 11. 9. 2008 byl poškozený v ambulantní péči a léčba nebyla ukončena. Vzhledem k uvedenému zranění, kdy bylo lze očekávat rehabilitační léčbu po dobu 12-14 týdnů, státní zástupce nabyl přesvědčení, že poškozený utrpěl těžkou újmu na zdraví ve smyslu §89 odst. 7 písm. ch) trestního zákona a taktéž je nutno zdůraznit porušení důležité povinnosti vyplývající z §4 písm. a), 5 odst. 1 písm. b), 2 písm. b), 18 odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb. o provozu na pozemních komunikacích. Okresní státní zastupitelství v Olomouci považuje za nutné zdůraznit přesvědčení, které uvedl znalec již v průběhu přípravného řízení, a to určitou formu omezení základní kvality běžného života, včetně následné rehabilitace, kdy byla taktéž konstatována určitá forma oslabení fyzické tolerance páteře na zátěž, avšak na druhé straně se jednalo o mladého jedince, který se postupem času zdravotně opětovně dostal do kondice. Po celkovém posouzení dané problematiky je nutno uvést, že právě nové formy a postupy v rámci zdravotní péče, zejména přesné diagnostikování, urychluje zlepšování zdravotního stavu a proto léčení netrvalo tak dlouho.
Krajský soud sdělil, že se domnívá, že ústavní stížnosti není důvodná a dále odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí.
Krajské státní zastupitelství v Ostravě - pobočka v Olomouci, uvedlo, že se ztotožňuje se závěry uvedenými v rozhodnutích soudu prvého a druhého stupně.
Nejvyšší soud především odkázal na odůvodnění svého usnesení, zejména pak jeho str. 5 až 8. Dále uvedl, že stěžovatel v rámci dovolací argumentace námitky proti uloženému trestu, který podle obsahu ústavní stížnosti považuje za nepřiměřeně přísný, v podstatě nevznesl (pouze v úvodu dovolání obecně a nekonkrétně uvedl, že s ohledem na nesprávné právní posouzení skutku považuje uložený trest za nepřiměřený), a proto se Nejvyšší soud jimi nezabýval (a zabývat ani nemohl). Stěžovatel v rámci dovolání uplatnil pouze dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) zákona č. 141/1961 Sb. o trestním řízení soudním (dále jen "trestní řád"), pod který námitky proti výroku o trestu podřadit nelze. Ve vztahu k výroku o trestu (nejde-li o trest odnětí svobody na doživotí) lze v zásadě dovoláním napadnout rozhodnutí odvolacího soudu pouze z dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. h) trestního řádu, tedy jen v případě, pokud obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Ústavní stížnost Nejvyšší soud navrhuje zamítnout.
Ústavní soud zaslal obdržená vyjádření stěžovateli k případné replice, ten však této možnosti ve stanovené lhůtě nevyužil.
III.
Pro posouzení, zda v daném případě došlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatele, které by bylo důvodem pro vyhovění ústavní stížnosti, si Ústavní soud vyžádal od okresního soudu předmětný spis sp. zn. 4 T 250/2008 (dále jen "spis okresního soudu"). Po jeho prostudování a po uvážení vznesených námitek dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud v prvé řadě připomíná, že ve svých rozhodnutích již dal mnohokrát najevo, že není další instancí v soustavě obecných soudů a není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srovnej čl. 81 a čl. 90, 91 Ústavy). Úkolem Ústavního soudu je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy), nikoliv běžné zákonnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad a aplikace jiných než ústavních předpisů jsou záležitostí obecných soudů. Je jejich úlohou, aby zkoumaly a posoudily, zda jsou dány podmínky pro aplikaci toho či onoho trestněprávního institutu, a aby své úvahy v tomto směru zákonem stanoveným postupem odůvodnily. Zásah Ústavního soudu je na místě toliko v případě porušení ústavně zaručených základních práv a svobod. To však Ústavní soud v posuzované věci neshledal.
Stěžovatel v ústavní stížnosti uplatňuje námitky, kterými se obecné soudy zabývaly a řádně se s nimi vypořádaly. Co se týče otázky, zda zranění, ke kterému došlo při předmětné nehodě, lze kvalifikovat jako těžkou újmu na zdraví, lze odkázat na str. 4-5 usnesení krajského soudu a str. 6-8 usnesení Nejvyššího soudu. I při zohlednění stěžovatelem zdůrazňovaných skutečností týkajících vývoje zdravotního stavu poškozeného, kterému se daří z následků nehody zotavit, platí, že porucha na zdraví této osoby trvala bezpochyby déle, než dobu, která je judikaturou pro naplnění §89 odst. 7 písm. ch) trestního zákona požadována. Nadto stěžovatel pomíjí, že došlo i k poškození důležitého orgánu ve smyslu §89 odst. 7 písm. e) trestního zákona.
Pokud jde o stěžovatelem tvrzenou nepřiměřenost uloženého trestu, Ústavní soud konstatuje, že stěžovatel uvádí polehčující okolnosti svědčící v jeho prospěch, na druhou stranu však obecné soudy ve svých rozhodnutích vyložily, které konkrétní přitěžující okolnosti (závažnost zranění poškozeného, velké množství požitého alkoholu stěžovatelem, výrazně hazardní způsob jeho jízdy), vedle okolností polehčujících, též zvažovaly, a v tomto směru své rozhodnutí řádně odůvodnily (str. 3-4 rozsudku a str. 5-6 usnesení krajského soudu). Za této situace nepřísluší Ústavnímu soudu, jakožto soudnímu orgánu ochrany ústavnosti, do napadeného rozhodnutí jakkoli zasahovat. Stanovený desetiměsíční, byť nepodmíněný, úhrnný trest byl přitom vyměřen v blízkosti dolní, nikoliv snad horní, hranice trestní sazby, která v daném případě činila šest měsíců až pět let.
Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud musel považovat ústavní stížnost z ústavněprávního hlediska za zjevně neopodstatněnou a podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu ji mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. srpna 2010
Vojen Güttler, v.r.
předseda senátu