ECLI:CZ:NS:2009:8.TDO.854.2009.1
sp. zn. 8 Tdo 854/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 26. srpna 2009 o dovolání, které podal obviněný B. B., proti usnesení Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci, ze dne 9. 4. 2009, sp. zn. 68 To 42/2009, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 4 T 250/2008, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Olomouci ze dne 22. 12. 2008, sp. zn. 4 T 250/2008, byl obviněný B. B. (dále jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) uznán vinným, že:
„dne 3. 8. 2008 kolem 02.50 hod. v O. na místní komunikaci na ul. H. L., ve směru jízdy od ul. B., směrem k obchodnímu domu T., řídil os. mot. vozidlo, které je majetkem jeho otce L. B., po předchozím požití alkoholických nápojů, kdy při projíždění pravotočivé zatáčky v důsledku nepřizpůsobení jízdy zejména svým schopnostem a dopravně-technickému stavu komunikace, pravými koly vozidla narazil na zvýšený obrubník, vyjel mimo komunikaci, kde narazil do svislé dopravní značky, přičemž poškozený spolujezdec na zadním sedadle vpravo V. K., utrpěl zranění ve formě klínovité, kompresivní zlomeniny prvního bederního obratle, kdy toto zranění si vyžádalo právě vlivem odlomení přední hrany a levého bočního okraje ošetření na traumatologickém odd. FN O. s následným léčením včetně hospitalizace na neurochirurgické klinice, kde byl dne 5. 8. 2008 operován a zlomenina byla za pomocí fixačních šroubů na tyči a plastiky vazů stabilizována a poškozený byl s fixačním korzetem dne 12. 8. 2008 propuštěn do domácí péče, přičemž léčení včetně rehabilitace a omezení v běžném způsobu života potrvá do konce měsíce října 2008, kdy rehabilitace bude trvat po dobu dalších 4 – 6 týdnů, kdy nelze vyloučit při větším zatížení trvalé následky, dále poškozením dopravní značky byla způsobena Ředitelství silnic a dálnic se sídlem v Olomouci škoda ve výši 7.000,- Kč, dle orientační dechové zkoušky na alkohol dne 3. 8. 2008 v 03.18 hod. byla stanovena koncentrace 2,24 ‰ alkoholu, přičemž následným odběrem krve téhož dne ve 04.10 hod. byla stanovena hladina alkoholu 1,88 g/kg ethylalkoholu, což při zpětném dopočtu při odbourávání 0,12 g/kg činí koncentrace nejméně 2,06 g/kg ethylalkoholu, která je posuzována jako střední stupeň opilosti a je doprovázena neschopností řidiče bezpečně ovládat motorové vozidlo v podmínkách silničního provozu, přičemž obžalovaný B. B. svým jednáním porušil důležitou povinnost vyplývající z ust. §§4 písm. a), 5 odst. 1 písm. b), 2 písm. b), 18 odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích“.
Takto zjištěné jednání obviněného soud právně kvalifikoval jednak jako trestný čin ublížení na zdraví podle §224 odst. 1, 2 tr. zák. a jednak jako trestný čin ohrožení pod vlivem návykové látky podle §201 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zák. a uložil mu za ně podle §224 odst. 2 tr. zák. za použití §35 odst. 1 tr. zák. úhrnný trest odnětí svobody v trvání deseti měsíců nepodmíněně, pro jehož výkon jej podle §39a odst. 2 písm. b) tr. zák. zařadil do věznice s dozorem, a podle §49 odst. 1 tr. zák. a §50 odst. 1 tr. zák. trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu čtyř roků a šesti měsíců.
Proti tomuto rozsudku podal obviněný odvolání, o němž Krajský soud v Ostravě, pobočka v Olomouci, rozhodl usnesením ze dne 9. 4. 2009, sp. zn. 68 To 42/2009, tak, že je podle §256 tr. ř. zamítl.
Obviněný ani s takovýmto rozhodnutím odvolacího soudu nesouhlasil a prostřednictvím obhájce JUDr. R. Ch. podal proti němu dovolání, které opřel o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a v jehož rámci soudům vytýkal, že nedošlo k trestnému činu ublížení na zdraví podle §224 odst. 1, odst. 2 tr. zák., protože pro naplnění znaků „delší dobu trvající porucha zdraví“ ve smyslu §89 odst. 7 písm. ch) tr. zák. nelze vycházet pouze z průměrné délky léčení, tak jak byla podle obvyklých případů stanovena znalcem, nýbrž je nutno přihlížet k individuální délce léčení, ovlivněné např. věkem či zdravotním stavem poškozeného.
V této souvislosti dovolatel poukázal zejména na to, že poškozený při hlavním líčení dne 22. 12. 2008 uvedl, že již dva měsíce hraje tenis, může dělat všechny sporty a žádné omezení nemá. Jelikož takový údaj byl v rozporu se závěry, které stanovil soudní znalec ve svém znaleckém posudku, obviněný nalézacímu soudu vytkl, že se při hodnocení důkazů přiklonil k závěrům znalce a ponechal stranou možné závěry vyplývající z výpovědi poškozeného, tedy preferoval důkaz směřující k prokázání formálně kvalifikovaného následku. Nalézací soud měl proto jednak nechat doplnit znalecký posudek právě s ohledem na individuální délku léčby poškozeného, kdy by znalec přihlédl ke všem objektivně zjištěným skutečnostem, jednak vyžádat k důkazu lékařské zprávy o vývoji a průběhu léčby poškozeného a podrobněji zaměřit otázky na poškozeného k vyjasnění průběhu jeho léčby, jeho omezení a k tomu, jak subjektivně tyto věci pociťoval.
Dovolatel je přesvědčen, že teprve na základě zjištění, zda následek jeho jednání skutečně je těžkou újmou na zdraví, lze učinit odpovídající závěr o stupni nebezpečnosti činu pro společnost, a že teprve tehdy bude možno dospět ke správné úvaze, zda je naplněna kvalifikovaná skutková podstata trestného činu ublížení na zdraví podle §224 odst. 1, odst. 2 tr. zák.
Obviněný je rovněž přesvědčen, že pokud nejsou nade vší pochybnost prokázány znaky skutkové podstaty jmenovaného trestného činu, event. všechny okolnosti o individuálním průběhu léčby poškozeného, nelze ani dovodit, že za této situace je možno stanovit soudem spravedlivý trest. Vyhodnocení všech těchto okolností může mít výrazný vliv na úvahy o uložení trestu, protože při stanovení druhu trestu a jeho výměry by mělo být přihlédnuto ke stupni nebezpečnosti trestného činu pro společnost, přičemž právě tato otázka dosud nebyla vyjasněna.
Dovolatel proto namítal, že za daného stavu, kdy není jednoznačně definován následek jeho jednání, tedy rozsah poškození zdraví poškozeného, který je relevantní z hlediska trestního práva ve vztahu k trestnému činu ublížení na zdraví, nemůže dojít ke správnému hmotně právnímu posouzení skutku, a že tedy rozhodnutí nalézacího soudu vykazuje vady, které neodstranil ani odvolací soud.
V závěru svého podání obviněný navrhl (aniž citoval konkrétní zákonná ustanovení), aby Nejvyšší soud usnesení Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci, ze dne 9. 4. 2009, sp. zn. 68 To 42/2009, a rozsudek Okresního soudu v Olomouci ze dne 22. 12. 2008, sp. zn. 4 T 250/2008, zrušil a věc vrátil Okresnímu soudu v Olomouci k novému projednání a rozhodnutí.
K podanému dovolání se ve smyslu §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřila státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství v Brně (dále jen „státní zástupkyně“) a uvedla, že obviněný do svého mimořádného opravného prostředku zahrnul toliko námitky, které uplatňoval již při své obhajobě v dosavadním řízení před soudy obou stupňů. Soud druhého stupně se přitom těmito výhradami v potřebném rozsahu zabýval a své závěry řádně a věcně správně odůvodnil na straně 4 a 5 písemného vyhotovení svého rozhodnutí. Mimo úvahy, které byly podkladem pro závěr, že soud prvního stupně správně zranění poškozeného hodnotil jako delší dobu trvající újmu na zdraví ve smyslu §89 odst. 7 písm. ch) tr. zák., se zabýval i těmi závěry znaleckého posudku, v nichž je následek (odlomení přední hrany a levého bočního okraje prvního bederního obratle) hodnoceno jako zranění zásadně ovlivňující stabilitu trupu poškozeného a dospěl k závěru, že došlo k poškození důležitého orgánu ve smyslu §89 odst. 7 písm. e) tr. zák., při němž vznikl závažný déletrvající, možná i trvalý následek. Z úvah odvolacího soudu tak bezpečně vyplývá závěr o naplnění znaku způsobení těžké újmy trestného činu ublížení na zdraví podle §224 tr. zák. a nelze akceptovat tvrzení dovolatele, že tomu tak není.
Po porovnání obsahu dovolání a námitek uplatněných obviněným v odvolání, a tím, jakým způsobem se s nimi vypořádal odvolací soud, dospěla státní zástupkyně k názoru, že dovoláním napadené rozhodnutí a řízení jemu předcházející netrpí vytýkanými vadami, neboť ty byly jednoznačně a bez pochybností vyvráceny již v rámci řízení před soudem odvolacím. Je proto přesvědčena, že v případě obviněného jde o dovolání zjevně neopodstatněné, neboť v podstatě jen opakuje námitky uplatňované již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se soudy obou stupňů již dostatečně a správně vypořádaly. Navrhla proto, aby Nejvyšší soud o dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. rozhodl tak, že se odmítá, a aby tak učinil podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Pro případ, že by Nejvyšší soud dospěl k závěru, že je na místě rozhodnout jiným způsobem, než je specifikován v ustanovení §265r odst. 1 písm. a) nebo b) tr. ř., vyjádřila souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. a), h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze toto podání učinit (§265e odst. 1 tr. ř.), a splňuje i obligatorní náležitosti dovolání uvedené v ustanovení §265f tr. ř.
Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda obviněným uplatněný dovolací důvod lze považovat za důvod uvedený v citovaných ustanoveních zákona, jehož existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. Současně je třeba dodat, že z hlediska §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v §265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen ve výroku napadeného rozhodnutí.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoli šlo o jiný trestný čin, nebo se o trestný čin vůbec nejednalo. Důvody dovolání jako specifického opravného prostředku jsou koncipovány tak, že v dovolání není možno namítat neúplnost dokazování, způsob hodnocení důkazů
a nesprávnost skutkových zjištění. Nejvyšší soud jakožto soud dovolací nemůže přezkoumávat a posuzovat postup hodnocení důkazů soudy obou stupňů ve věci. V dovolacím řízení je naopak povinen vycházet z jejich konečného skutkového zjištění a teprve v návaznosti na to zvažovat právní posouzení skutku.
Na podkladě dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. tedy nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., neboť tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Vedle vad, které se týkají posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
Nejvyšší soud není další odvolací instancí, nemůže přezkoumávat a posuzovat postup hodnocení důkazů obou stupňů. V dovolacím řízení je naopak povinen vycházet z jejich skutkových zjištění a teprve v návaznosti na zjištěný skutkový stav posuzovat hmotně právní posouzení skutku. V takovém případě by se totiž dostával do pozice soudu druhého stupně a suploval jeho činnost (k tomu srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02). Dovolací soud je naopak povinen vycházet ze skutkových zjištění soudů prvního (a event. druhého) stupně a teprve v návaznosti na jimi zjištěný skutkový stav může posuzovat hmotně právní posouzení skutku. V této souvislosti je také třeba připomenout, že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení (§277 a násl. tr. ř.) a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona (§266 a násl. tr. ř.).
Z těchto hledisek je třeba konstatovat, že některé z obviněným uplatněných námitek pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřadit nelze. V tomto směru šlo především o výtku, že soudy se při hodnocení důkazů přiklonily k závěrům znalce (nepochybně byl míněn soudní znalec z oboru zdravotnictví MUDr. Z. Z., CSc.) a ponechaly stranou možné závěry vyplývající z výpovědi poškozeného V. K., resp. že preferovaly důkaz směřující k prokázání formálně kvalifikovaného (těžšího) následku. Stejného charakteru je i výtka, že nalézací soud měl jednak nechat doplnit znalecký posudek s ohledem na individuální délku léčby poškozeného, jednak vyžádat k důkazu lékařské zprávy o vývoji a průběhu léčby poškozeného a podrobněji zaměřit otázky na poškozeného k vyjasnění průběhu jeho léčby, jeho omezení a k tomu, jak subjektivně své zranění pociťoval.
Uvedené námitky nemohou obstát, neboť směřují jednak proti rozsahu provedeného dokazování (obviněný považoval dokazování za neúplné), jednak proti způsobu hodnocení důkazů ze strany soudů obou stupňů (obviněný vyslovil přesvědčení, že soudy vyhodnotily důkazy v rozporu s ustanovením §2 odst. 6 tr. ř.).
Z povahy vytýkaných vad je mimo jakoukoliv pochybnost, že ačkoli obviněný ve svém mimořádném opravném prostředku v této části formálně deklaroval dovolací důvod podle §265b odst. l písm. g) tr. ř., po stránce věcné uplatnil toliko námitky skutkové, resp. procesní, jejichž prostřednictvím primárně vytýkal neúplnost provedeného dokazování a domáhal se odlišného způsobu hodnocení provedených důkazů, než jak učinily soudy obou stupňů, a v důsledku toho rovněž změny skutkových zjištění ve svůj prospěch; teprve z takto tvrzených nedostatků (tedy až sekundárně) dovozoval údajně nesprávné právní posouzení skutků, jimiž byl uznán vinným. Takovou argumentaci ovšem pod jmenovaný dovolací důvod (ale ani pod žádný jiný) podřadit nelze.
Protože námitky skutkové žádný z důvodů dovolání podle §265b tr. ř. nezakládají, neexistuje ve vztahu k nim ani zákonná povinnost Nejvyššího soudu dovolání přezkoumat (srov. též usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02, ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05 aj.).
Zásah do skutkových zjištění lze v rámci řízení o dovolání připustit jen tehdy, existuje-li extrémní nesoulad mezi vykonanými skutkovými zjištěními a právními závěry soudu a učiní-li dovolatel (současně) tento nesoulad předmětem dovolání. V daném případě se však ani o takovou situaci nejednalo, neboť z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů vyplývá zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a ve vztahu k dovolateli učiněnými skutkovými zjištěními a právními závěry. O tzv. extrémní rozpor by se totiž jednalo pouze v případě, že by soud z provedených důkazů vyvodil takové skutkové závěry, které by z těchto důkazů nevyplývaly při žádném z možných způsobů jejich hodnocení. K takovémuto pochybení však v předmětné věci v žádném případě nedošlo a existenci extrémního rozporu nelze vyvozovat pouze z toho, že by podle přesvědčení dovolatele měly být provedené důkazy hodnoceny jiným způsobem, než jak soud učinil.
Zcela mimo uvedený dovolací důvod je pak námitka směřující k problematice uložení spravedlivého trestu, neboť proti výroku o trestu lze v zásadě uplatnit jen dovolací důvody formulované v ustanovení §265b odst. 1 písm. h) a odst. 2 tr. ř. Pokud by obviněný ve svém podání uplatnil pouze tyto výhrady, musel by Nejvyšší soud jeho dovolání odmítnout podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. jako podané z jiných důvodů, než jsou uvedeny v §265b tr. ř.
Obviněný však ve svém mimořádném opravném prostředku uplatnil i námitky relevantní, pokud namítal, že jeho jednáním nedošlo k naplnění formálních znaků skutkové podstaty trestného činu ublížení na zdraví podle §224 odst. 1, 2 tr. zák. proto, že rozsah a charakter zranění poškozeného V. K. nesvědčí pro závěr o naplnění znaku „delší dobu trvající porucha zdraví“ ve smyslu §89 odst. 7 písm. ch) tr. zák., neboť nelze vycházet pouze z průměrné délky léčení, tak jak byla podle obvyklých případů stanovena znalcem, nýbrž je nutno přihlížet k individuální délce léčení, ovlivněné např. věkem či zdravotním stavem poškozeného.
Nejvyšší soud se těmito relevantně uplatněnými námitkami obviněného zabýval, shledal však, že jsou zjevně neopodstatněné.
V obecné rovině je nejprve třeba alespoň stručně uvést, že trestného činu ublížení na zdraví podle §224 odst. 1, 2 tr. zák. se dopustí ten, kdo jinému z nedbalosti způsobí těžkou újmu na zdraví nebo smrt tím, že poruší důležitou povinnost vyplývající z jeho zaměstnání, povolání, postavení nebo funkce nebo uloženou mu podle zákona.
Podle §89 odst. 7 písm. a) až ch) tr. zák. se těžkou újmou na zdraví rozumí jen vážná porucha zdraví nebo vážné onemocnění. Za těchto podmínek je těžkou újmou na zdraví
a) zmrzačení,
b) ztráta nebo podstatné snížení pracovní způsobilosti,
c) ochromení údu,
d) ztráta nebo podstatné oslabení funkce smyslového ústrojí,
e) poškození důležitého orgánu,
f) zohyzdění,
g) vyvolání potratu nebo usmrcení plodu,
h) mučivé útrapy, nebo
ch) delší dobu trvající porucha zdraví.
Podle soudní praxe se za těžkou újmu na zdraví ve smyslu §89 odst. 7 písm. ch) tr. zák., a to delší dobu trvající poruchu zdraví, považuje vážná porucha zdraví nebo vážné onemocnění, které omezovaly způsob života poškozeného nejméně po dobu šesti týdnů.
Vážná porucha zdraví nebo vážné onemocnění především znamená velmi citelnou újmu v obvyklém způsobu života poškozeného (např. poškozený se musel pohybovat pomocí berlí a byl výrazně omezen v provádění osobní hygieny a tělesných potřeb, když byl odkázán na částečnou pomoc druhé osoby).
Díky pokročilému stupni lékařské vědy může sice stav, který lze označit za vážnou poruchu zdraví, trvat mnohdy kratší dobu než šest týdnů i u těch nejzávažnějších zranění, ohrožujících život poškozeného nebo u takových zranění, jejichž úplné vyléčení je mimořádně zdlouhavé; bylo by však v rozporu se smyslem ustanovení §89 odst. 7 písm. ch) tr. zák. tak závažné zásahy do života poškozeného považovat jen za prosté „ublížení na zdraví“ (srov. rozhodnutí č. 16/1988, č. II/1965, č. 13/1966, č. 18/1969 a další).
Při aplikaci těchto teoretických východisek na posuzovaný případ je třeba připomenout, že pro spolehlivé zhodnocení adekvátnosti právního posouzení je rozhodující skutek popsaný v tzv. skutkové větě výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně, případně rozvedený v jeho odůvodnění a odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu. Nepopiratelný význam však má i navazující tzv. právní věta výrokové části odsuzujícího rozsudku. Právě z ní vyplývá, že již soud prvního stupně považoval za naplněné ty znaky uvedeného trestného činu, které spočívají v tom, že dovolatel jinému z nedbalosti způsobil těžkou újmu na zdraví proto, že porušil důležitou povinnost uloženou mu podle zákona.
Tato právní věta navazuje na zjištěný skutek a odpovídá mu. Provedeným dokazováním totiž nalézací soud zjistil, že obviněný při výše popsané dopravní nehodě, kterou zavinil (to ostatně ani on sám nezpochybňuje), způsobil poškozenému V. K. zranění spočívající „… ve formě klínovité, kompresivní zlomeniny prvního bederního obratle“. Toto zranění „… si vyžádalo právě vlivem odlomení přední hrany a levého bočního okraje ošetření na traumatologickém odd. FN O. s následným léčením včetně hospitalizace na neurochirurgické klinice, kde byl dne 5. 8. 2008 operován a zlomenina byla za pomocí fixačních šroubů na tyči a plastiky vazů stabilizována a poškozený byl s fixačním korzetem dne 12. 8. 2008 propuštěn do domácí péče, přičemž léčení včetně rehabilitace a omezení v běžném způsobu života potrvá do konce měsíce října 2008, kdy rehabilitace bude trvat po dobu dalších 4 – 6 týdnů, kdy nelze vyloučit při větším zatížení trvalé následky, …“ (srov. výrok odsuzujícího rozsudku). Takto formulovaná skutková věta má přitom oporu v provedeném dokazování (v podrobnostech stačí odkázat na odůvodnění jak odsuzujícího rozsudku, tak usnesení odvolacího soudu).
Nejvyšší soud se při posuzování rozsahu a charakteru zranění poškozeného V. K. bezezbytku ztotožnil s názorem odvolacího soudu (srov. stranu 4 odůvodnění napadeného usnesení), že nedochází k žádnému rozporu mezi výpovědí poškozeného učiněnou v hlavním líčení konaném dne 22. 12. 2008 a závěry znaleckého posudku MUDr. Z. Z., CSc. Soudní znalec učinil dne 11. 9. 2008, tedy cca 5 týdnů pro dopravní nehodě, závěr, že poškozený je v ambulantní péči neurochirurgů, přičemž léčba není ukončena a další léčbu pomocí korzetu odhadl na 8 týdnů (tedy v podstatě do počátku měsíce října 2008) s tím, že poté musí následovat rehabilitace. Tato skutečnost v žádném případě není v rozporu s výpovědí poškozeného učiněné v hlavním líčení dne 22. 12. 2008, že už dva měsíce hraje tenis. Z takového údaje je totiž zřejmé, že mohl začít hrát tenis přibližně kolem 22. 10. 2008, tedy cca 11 měsíců po dopravní nehodě, což je doba téměř dvojnásobně delší než ta, která je judikaturou považována za delší dobu trvající újmy na zdraví ve smyslu §89 odst. 7 písm. ch) tr. zák. Vedle toho je třeba zdůraznit, že poškozený při témže hlavním líčení uvedl, že léčení ještě neukončil a chodí na rehabilitace, a že má „… v sobě těleso, implantovali mi čtyři šrouby, které dali po dvou do čtverce a budu je tam mít asi do května, kdy mi je budou vytahovat…“ (srov. č. l. 68 spisu).
Nejvyšší soud nadto považuje za důležité zopakovat závěry znalce MUDr. Z. Z., CSc., obsažené v jeho znaleckém posudku ze dne 11. 9. 2008, že u poškozeného došlo ke klínovité kompresivní zlomenině prvního bederního obratle, kdy tělo obratle mělo odlomenou přední hranu a levý boční okraj, a že se jedná o zranění zásadně ovlivňující stabilitu trupu poškozeného (srov. č. l. 36 spisu).
S ohledem na tato skutková zjištění učiněná nalézacím soudem, která považoval za správná i soud odvolací, je i Nejvyšší soud přesvědčen, že právní posouzení jednání obviněného jako trestného činu ublížení na zdraví podle §224 odst. 1, odst. 2 tr. zák. je třeba považovat za správné a zákonné. Zranění poškozeného je z výše uvedených důvodů mimo jakoukoliv pochybnost přinejmenším „delší dobu trvající porucha zdraví“ ve smyslu §89 odst. 7 písm. ch) tr. zák. Dokonce by bylo možno přisvědčit úvaze odvolacího soudu, že u poškozeného šlo o tak závažné zranění, které by bylo možno považovat za „poškození důležitého orgánu“ ve smyslu §89 odst. 7 písm. e) tr. zák.
Pokud obviněný v další části dovolání namítl, že v daném případě soud nehodnotil dostatečným způsobem stupeň nebezpečnosti činu pro společnost a že nebyly splněny podmínky pro aplikaci §88 odst. 1 tr. zák., tak ani s touto námitkou obviněného se Nejvyšší soud nemohl ztotožnit.
Podle §88 odst. 1 tr. zák. se k okolnosti, která podmiňuje použití vyšší trestní sazby, přihlédne jen tehdy, jestliže pro svou závažnost podstatně zvyšuje stupeň nebezpečnosti trestného činu pro společnost. Taková okolnost může např. charakterizovat závažnost individuálního objektu nebo objektivní stránku trestného činu, příp. může spočívat ve zvláštním subjektu trestného činu apod. Při zkoumání, zda v konkrétním případě je reálně splněna materiální podmínka uvedená v citovaném ustanovení, musí soud přihlížet ke všem okolnostem případu a vycházet z komplexního hodnocení stupně nebezpečnosti činu pro společnost, tedy z hledisek uvedených v §3 odst. 4 tr. zák. (srov. rozhodnutí č. 36/1963 a č. 4/1964 Sb. rozh. trest.).
Všechny shora uvedené skutečnosti vedou Nejvyšší soud k závěru, že jednotlivé znaky určující kvalifikovanou skutkovou podstatu trestného činu ublížení na zdraví podle §224 odst. 1, 2 tr. zák. jsou tvořeny tak závažnými okolnostmi a zjištěními, které jednoznačně svědčí o vysoké nebezpečnosti jednání obviněného. V této souvislosti je nutné zdůraznit, že obviněný způsobil vážnou újmu na zdraví delší dobu trvající (viz výklad výše), že řídil osobní motorové vozidlo pod vlivem alkoholu, že zjištěné množství alkoholu, které obžalovaný před jízdou požil, lze považovat za již těžký stupeň opilosti a znamená vysoké ohrožení silničního provozu, že způsob jeho jízdy je možno hodnotit jako hazardní, a to s ohledem na rychlost, kterou se v době dopravní nehody pohyboval. Není proto pochyb o tom, že právě uvedené okolnosti podstatně zvyšují společenskou nebezpečnost činu, jenž je obviněnému kladen za vinu.
Nejvyšší soud neměl důvod zpochybňovat právní závěry soudů obou stupňů, že jednání obviněného naplňuje všechny (formální i materiální) znaky skutkové podstaty trestného činu ublížení na zdraví podle §224 odst. 1, 2 tr. zák. Proto z těchto jen stručně uvedených důvodů (§265i odst. 2 tr. ř.) dovolání obviněného odmítl jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
Své rozhodnutí Nejvyšší soud učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 26. srpna 2009
Předseda senátu:
JUDr. Jan B l á h a