ECLI:CZ:US:2010:1.US.3224.09.1
sp. zn. I. ÚS 3224/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 5. ledna 2010 v senátu složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Ivany Janů a Elišky Wagnerové (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Š. H., zastoupené Mgr. Petrem Burzanovským, advokátem se sídlem K Safině 669, Praha 4, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2009 sp. zn. 8 Tdo 885/2009, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností předanou k poštovní přepravě dne 10. 12. 2009 a k výzvě Ústavního soudu doplněnou podáním ze dne 21. 12. 2009 odstraňujícím vadu ústavní stížnosti, jež spočívala v absenci akceptace plné moci ze strany advokáta stěžovatelky, tedy podanou ve lhůtě 60 dnů od doručení napadeného rozhodnutí (§72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu"), brojí stěžovatelka proti výše citovanému rozhodnutí Nejvyššího soudu, neboť má za to, že jím bylo porušeno její základní právo garantované čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Nejvyšší soud v záhlaví citovaným usnesením jako zjevně neopodstatněné odmítl dovolání stěžovatelky směřující proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 23. 10. 2008 sp. zn. 2 To 94/2008, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 4 T 23/2008. V uvedené trestní věci byla stěžovatelka spolu s řadou dalších obžalovaných jako spolupachatelka (§9 odst. 2 tr. zák.) rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 17. 7. 2008 sp. zn. 4 T 23/2008, shledána vinnou ze spáchání trestného činu braní rukojmí podle §234a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zák. Za tento trestný čin byla odsouzena k trestu odnětí svobody v trvání šesti roků. Uvedeného trestného činu se stěžovatelka dopustila tím, že se v přesně nezjištěné době v průběhu roku 2005 domluvila spolu s dalším obžalovaným K. Ž. na tom, že za pomoci dalších spoluobžalovaných osob provedou únos poškozeného P. V., kterého budou zadržovat a na jeho manželce požadovat pod hrozbou jeho usmrcení zaplacení výkupného ve výši 12 000 000 Kč. Úkolem stěžovatelky v průběhu celého jednání bylo zjišťovat a prostřednictvím obžalovaného K. Ž. předávat informace o osobních a finančních poměrech poškozeného, následně měla převzít výkupné od poškozené, k čemuž nakonec kvůli rozhodnutí poškozené předat peníze sama nedošlo, a následně měla na poškozené manžele V. působit v tom smyslu, aby celou věc neoznamovali na Policii ČR. Získané peníze si pak všichni spoluobžalovaní rozdělili.
K odvolání stěžovatelky Vrchní soud v Praze výše citovaným usnesením napadený rozsudek krajského soudu částečně změnil, a to pouze co do výroku o vině a trestu obžalovaného J. U. a ve výroku o náhradě škody. Ve vztahu k výroku o vině a trestu stěžovatelky zůstal napadený rozsudek nezměněn. Dovolání stěžovatelky, v němž namítala nesprávný postup obecných soudů spočívající v nesprávném právním posouzení věci a jiném nesprávném hmotněprávním posouzení, když zjištěný skutek byl nesprávně kvalifikován jako trestný čin, byť znaky trestného činu nevykazuje, Nejvyšší soud, jak bylo výše uvedeno, v záhlaví citovaným usnesením odmítl jako zjevně neopodstatněné.
Ačkoliv stěžovatelka ve své ústavní stížnosti požaduje zrušení v záhlaví citovaného usnesení Nejvyššího soudu, svou argumentaci směřuje výhradně toliko proti rozhodnutí Vrchního soudu v Praze jako soudu odvolacího. Konkrétně stěžovatelka nesouhlasila s postupem vrchního soudu, jakým rozhodl o odvolání obžalovaných, když pouze změnil napadený rozsudek krajského soudu co do výroku o vině a trestu spoluobžalovaného J. U. a do výroku o náhradě škody, aniž by se s jejím odvoláním nějakým způsobem vypořádal, např. že se její odvolání zamítá. Stěžovatelka tak má za to, že o jejím odvolání nebylo do dnešního dne rozhodnuto a rozhodnutí soudu prvního stupně tak není doposud pravomocné. V této souvislosti polemizovala s obecným názorem Nejvyššího soudu, dle něhož odvolací soud, pokud částečně vyhoví podanému odvolání, nemůže již odvolání ve zbytku, v němž nebylo shledáno důvodným, zamítnout (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu 7 Tdo 1079/2002). Takový výklad dle stěžovatelky nabourává právní jistotu stran a porušuje její právo na spravedlivý proces. Na podporu svých tvrzení předestřela obdobnou argumentaci, která byla již obsahem výše zmíněného dovolání a kterou doplnila o vlastní interpretaci §139 odst. 1 písm. b), lit. cc) tr. řádu, jež se ve věci samé pohybuje v rovině podústavního práva.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud ustáleně judikuje, že jeho úkolem je jen ochrana ústavnosti a nikoliv "běžné" zákonnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Ústavní soud není povolán k přezkumu správnosti aplikace "jednoduchého" práva a zasáhnout do rozhodovací činnosti obecných soudů může jen tehdy, shledá-li současně porušení základního práva či svobody (§82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu). Ústavní soud ve svých četných rozhodnutích zřetelně definoval podmínky, při jejichž existenci má vadná aplikace jednoduchého práva obecným soudem za následek porušení základních práv či svobod jednotlivce. Jedná se mj. o případy, v nichž Ústavní soud posuzuje, zda obecné soudy v dané věci ústavně souladně posoudily konkurenci norem jednoduchého práva sledujících určitý ústavně chráněný účel či konkurenci interpretačních alternativ jedné konkrétní normy nebo o otázku, zda obecné soudy neaplikovaly jednoduché právo svévolně (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 321/03, N 90/33 SbNU str. 371).
S výše předestřeným tvrzením o porušení práva stěžovatelky na spravedlivý proces se Ústavní soud neztotožňuje, neboť takový zásah neshledal. Jak již bylo výše uvedeno, Ústavní soud zásadně není povolán k přezkumu správnosti aplikace "jednoduchého" práva. Po důkladném seznámení se s napadeným rozhodnutím Ústavní soud konstatuje, že Nejvyšší soud (ale i Vrchní soud v Praze) věc po právní stránce hodnotily přiléhavě, Nejvyšší soud se v napadeném rozhodnutí podrobně vypořádal s argumenty, které stěžovatelka ve svém dovolání předestřela, a postup a rozhodování obecných soudů tak nelze označit za svévolné. Okolnost, že se stěžovatelka se závěry obecných soudů neztotožňuje, nemůže sama o sobě založit důvodnost ústavní stížnosti.
Nadto ke stěžejní polemice stěžovatelky s postupem a způsobem interpretace příslušných ustanovení tr. řádu ze strany obecných soudů, kdy odvolací soud za situace, že částečně vyhoví podanému odvolání a část napadeného rozsudku zruší, nemůže již odvolání ve zbytku, v němž nebylo shledáno důvodným, zamítnout, považuje Ústavní soud za vhodné dodat následující. Nejvyšší soud v napadeném rozhodnutí konstatoval, s odkazem na ustálenou judikaturu (viz konkrétní rozhodnutí NS sp. zn. 7 Tdo 1079/2002 citované v napadeném usnesení a dále např. sp. zn. 5 Tdo 388/2002 či 6 Tdo 361/2009, anebo usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 188/04), že "postup a způsob rozhodnutí odvolacího soudu je zcela v souladu s ustanovením §258 odst. 2 tr. ř., podle něhož, jestliže je vadná jen část napadeného rozsudku a lze ji oddělit od ostatních, zruší odvolací soud rozsudek jen v této části; zruší-li však, byť i jen zčásti, výrok o vině, zruší vždy zároveň celý výrok o trestu, jakož i další výroky, které mají ve výroku o vině svůj podklad. Protože odvolací soud i ve vztahu ke (stěžovatelce) zjistil vadu v dílčím, oddělitelném výroku o náhradě škody poškozenému P. V., zrušil správně pouze tuto oddělitelnou část napadeného rozsudku. To, že výroky o vině i trestu ohledně (stěžovatelky) shledal správnými, vyjádřil tím, že je ponechal beze změny, aniž by to muselo být vyjádřeno zvláštním výrokem. Odvolání (stěžovatelky) ve vztahu k výroku o vině i trestu nebylo možno zamítnout." (str. 15 - 16 usnesení). V usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 7 Tdo 388/2009 pak soud konstatoval, že "povinnost odvolacího soudu učinit součástí výroku rozhodnutí formulaci o tom, že jinak zůstal napadený rozsudek nezměněn nebo jinou se shodným obsahem, nevyplývá ze žádného ustanovení trestního řádu a její použití lze v podstatě považovat za nadbytečné." Ústavní soud nemůže přehlédnout dlouhodobé judikatorní působení Nejvyššího soudu k této otázce, neboť ve smyslu judikatury Ústavního soudu i Evropského soudu pro lidská práva je nutno ustálenou judikaturu soudů a v ní obsaženou interpretaci považovat za zákon v materiálním smyslu a za součást příslušné právní normy (srov. nálezy Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 566/05, N 170/42 SbNU str. 455, či sp. zn. IV. ÚS 611/05, N 34/40 SbNU str. 281, anebo rozhodnutí ESLP ve věcech Kruslin proti Francii ze dne 24. 4. 1990, Müller a další proti Švýcarsku ze dne 24. 5. 1988 či Markt Intern Verlag GmbH a Klaus Beermann proti SRN ze dne 20. 11. 1989). Jinak řečeno, není v rozporu s principem předvídatelnosti soudních rozhodnutí, pokud je zákon, který pro to skýtá prostor, dotvářen či upřesňován judikaturou soudů. S polemikou stěžovatelky tak nelze souhlasit a Ústavní soud v daném případě neshledal důvod k zásahu.
Proto s ohledem na výše uvedené Ústavní soud podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. ledna 2010
Vojen Güttler
předseda senátu