ECLI:CZ:US:2010:1.US.3269.09.1
sp. zn. I. ÚS 3269/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Ivany Janů a Františka Duchoně (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele: RENOSPOND, s. r. o., se sídlem Zderaz 119, Proseč u Skutče, zastoupeného JUDr. Jiřím Všetečkou, advokátem se sídlem Hradec Králové, Orlická 163, proti rozsudku Okresního soudu v Chrudimi ze dne 8. 10. 2008, čj. 3 C 150/94 - 611, a proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích ze dne 14. 9. 2009, čj. 18 Co 40/2009 - 700, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včasnou ústavní stížností stěžovatel navrhl zrušení v záhlaví uvedených rozsudků s tvrzením, že jimi bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Porušení zmíněného základního práva spatřuje stěžovatel zejména v tom, že pokud někomu vzniklo bezdůvodné obohacení na úkor žalobců, pak ne jemu. Úvahu o jeho bezdůvodném obohacení vyvracejí v řízení provedené důkazy, které však nebyly adekvátně vyhodnoceny. Stěžovatel poukázal na zásady hodnocení důkazů formulované Ústavním soudem v nálezu sp. zn. III. ÚS 95/97 a tvrdil, že v jeho případě jde o extrémní nesoulad závěrů s vykonanými skutkovými zjištěními, které tak zakládají důvod k přehodnocení dokazování Ústavním soudem. K rozhodnutí odvolacího soudu uvedl, že ten zcela nekriticky převzal skutková zjištění a právní závěry soudu prvního stupně a jeho rozsudek v podstatě potvrdil.
Z obsahu ústavní stížnosti a připojených rozhodnutí obecných soudů Ústavní soud zjistil, že poté, co věc prošla odvolacím řízením, Okresní soud v Chrudimi rozsudkem ze dne 8. 10. 2008, čj. 3 C 150/94 - 611, uložil stěžovateli povinnost zaplatit žalobcům J. P. a H. P. částku 7.935,- Kč s úroky z prodlení. V částce 14.820,- Kč žalobu zamítl. Požadavek žalobců byl odůvodněn tím, že stěžovatel užíval jejich lesní pozemky v k. ú. Zderaz ke své podnikatelské činnosti bez řádné nájemní smlouvy. Po rozsáhlém dokazování dospěl okresní soud k závěru, že spor je nutno posoudit podle §451 a násl. ObčZ o bezdůvodném obohacení. Po dvojím částečném zpětvzetí žaloby a dobrovolném zaplacení částky 10.443,- Kč stěžovatelem, okresní soud rozhodoval (po odečtení uvedených částek) o částce 22.755,- Kč. Okresní soud uzavřel, že pokud stěžovatel užíval 6.126 m2 pozemků za obvyklou cenu ve výši 3,- Kč za 1 m2, dosáhla výše jeho bezdůvodného obohacení na úkor žalobců 18.378,- Kč. Poté co stěžovatel v průběhu řízení zaplatil 10.938,- Kč, zbývá k úhradě 7.935,- Kč a v této výši žalobě vyhověl.
O odvolání obou stran sporu rozhodl Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích rozsudkem ze dne 14. 9. 2009, čj. 18 Co 40/2009 - 700, tak, že změnil rozsudek okresního soudu ve výrocích, týkajících se úroků z prodlení a rozhodl o nákladech řízení. Souhlasil se skutkovými závěry okresního soudu prvního stupně, které mají oporu v provedeném dokazování a pro stručnost na ně odkázal. Konstatoval m.j. že vzhledem k tomu, že bezdůvodné obohacení stěžovatele, spočívající v užívání pozemků bez právního důvodu, nelze vrátit, je jeho povinností poskytnout za ně peněžitou náhradu. Její výše musí odpovídat peněžnímu ocenění prospěchu, který tak stěžovateli vznikl. Odvolací soud odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Odo 24/2004, z něhož vyplývá, že výše bezdůvodného obohacení, získaného užíváním nemovitosti bez právního důvodu, odpovídá nájemnému obvyklému v daném místě a čase.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Stěžovatel v ústavní stížnosti napadl průběh dokazování i způsob hodnocení důkazů soudy obou stupňů, polemizuje s jejich právními závěry a tvrdí protiústavnost napadených rozhodnutí. Staví tak Ústavní soud do postavení další přezkumné instance v řízení před obecnými soudy. Toto postavení však Ústavnímu soudu nepřísluší (čl. 83 Ústavy ČR).
Ústavní soud ustáleně judikuje, že jeho úkolem je jen ochrana ústavnosti, nikoliv "běžné" zákonnosti. Ústavní soud není povolán k přezkumu správnosti aplikace podústavního práva. Zasáhnout do rozhodovací činnosti obecných soudů může jen v případě, že shledá současně porušení základního práva či svobody. Ústavní soud proto posuzoval, zda obecné soudy v řízení svévolně a nesprávně neaplikovaly právní normy, resp. zda právní závěry učiněné obecnými soudy nejsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními.
Po posouzení ústavnosti napadených rozhodnutí Ústavní soud dospěl k závěru, že obecné soudy správně zjistily skutkový stav věci a vyvodily z něho právní závěry, které náležitě odůvodnily a jež jsou jak v souladu s obecným právem, tak i ústavně konformní. Obecné soudy obou stupňů se zabývaly argumenty stěžovatele a přesvědčivě se s nimi vypořádaly. Na jejich právní závěry nelze než odkázat. Pokud stěžovatel argumentoval zejména tím, že soud prvního stupně nevyhodnotil obsah znaleckých posudků a ani z nich nevycházel, jeho tvrzení neodpovídá skutečnosti. Z odůvodnění jeho rozsudku totiž vyplývá, že vyložil, ze kterých znaleckých závěrů vycházel a jak je hodnotil.
Stěžovatel zastává v dané věci odlišný právní názor, což však neodůvodňuje zásah Ústavního soudu. Pokud obecné soudy rozhodly způsobem, s nímž se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá to samo o sobě důvod k úspěšné ústavní stížnosti. Ústavní soud tedy neshledal nic, co by věc posouvalo do ústavněprávní roviny.
Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem dospěl I. senát Ústavního soudu k závěru, že jsou splněny podmínky ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. Proto, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení, usnesením ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. ledna 2010
Vojen Güttler
předseda I. senátu Ústavního soudu