ECLI:CZ:US:2010:1.US.3300.09.1
sp. zn. I. ÚS 3300/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Františka Duchoně a Ivany Janů o ústavní stížnosti Ing. Z. M., zast. JUDr Janem Svatoplukem Bílým, advokátem, sídlem Jihlavská 823/78, Praha 4, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 21.10.2009, č.j. 22 Cdo 1973/2008-721, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 12.12.2007, č.j. 20 Co 403/2007-677, a proti rozsudku Okresního soudu pro Prahu-západ ze dne 30.10.2006, č.j. 9 C 1945/2001-500, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Praze a Okresního soudu pro Prahu-západ, jako účastníků řízení, a Ing. L. M., jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Stěžovatelka se návrhem u Ústavního soudu domáhala zrušení v záhlaví specifikovaných rozsudků Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Praze (dále jen „krajský soud“) a Okresního soudu pro Prahu-západ (dále jen „okresní soud“) vydaných ve sporu o vypořádání zaniklého společného jmění manželů, protože je přesvědčena, že jimi byla porušena její základní práva zakotvená v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“), a to právo na spravedlivý proces, přičemž délku soudního řízení před soudem prvního a druhého stupně od podání žaloby 28.12.2001 do 12.12.2007 považuje za nepřiměřenou délce pro spravedlivý proces. Porušení práva na spravedlivý proces spatřuje stěžovatelka i v dalších skutečnostech: rozsudku soudu I. stupně vytýká nesprávné právní posouzení věci a zjištění skutkového stavu v rozporu s hmotným právem, protože soud neúplně zjistil stav věci, kterým byl rozsah masy společného jmění, ač ona navrhovala, aby specifikovaný majetek (výnosy z cenných papírů a akcie) byl zahrnut do SJM. Odvolací soud považoval její požadavek za nedůvodný, když vyšel ze zjištění, že stěžovatelka uplatnila tento nárok až v roce 2005 a konstatoval, že toto právo bylo již promlčeno. S tímto závěrem stěžovatelka nesouhlasí, protože soud nevzal v potaz, že stěžovatelka na tyto skutečnosti přišla až na základě výsledků šetření Polici ČR. Proti rozsudku odvolacího soudu podala stěžovatelka dovolání, neboť byla a je přesvědčena, že své právo na vypořádání cenných papírů pořízených za dobu trvání jejího manželství uplatnila již dnem 28.12.2001 (s odkazem na odst. IV. bod 6 žaloby). Nejvyšší soud dovolání zamítl, přičemž své rozhodnutí zdůvodnil tak, že neúplné zjištění skutkového stavu masy SJM není otázkou naléhavého právního významu. Stěžovatelka uzavírá, že napadenými rozsudky obecných soudů, včetně rozsudku Nejvyššího soudu, byla porušena její základní právo na spravedlivý proces a nebyly přezkoumány všechny podstatné okolnosti, nebyl zjištěn skutkový stav věci a nebyly zjištěny objektivně všechny skutečnosti pro plné objasnění věci a byly odmítnuty důkazy předložené stěžovatelkou, proto navrhla, aby Ústavní soud napadené rozsudky zrušil.
Relevantní znění příslušného ustanovení Listiny upravující základní právo, jehož porušení stěžovatelka namítá, je následující:
Čl. 36 odst. 1 Listiny:
Každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu.
II.
Podle §42 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o Ústavním soudu“), si Ústavní soud vyžádal vyjádření účastníků a vedlejšího účastníka k ústavní stížnosti.
Nejvyšší soud zcela odkázal na odůvodnění svého rozsudku a vyjádřil přesvědčení, že tímto rozsudkem neporušil žádná stěžovatelčina práva, která v ústavní stížnosti zmiňuje. Dále poznamenal, že ústavní stížnost směřuje proti části rozhodnutí odvolacího soudu, v nímž bylo dovolání stěžovatelky shledáno z hlediska §237 odst. 1 písm. c) obč. soudního řádu nepřípustným. Pokud by Ústavní soud shledal stížnost důvodnou ve vztahu k rozhodnutím soudů nižších stupňů, nebyl by to důvod pro zrušení usnesení dovolacího soudu, neboť to se nedotklo věci samé. Návrh na rozhodnutí o ústavní stížnosti Nejvyšší soud neformuloval.
Krajský soud, pokud jde o důvody ústavní stížnosti, odkázal na obsah spisu a odůvodnění rozsudku. Pokud jde o namítanou délku řízení, pak konstatoval, že u odvolacího soudu byla délka řízení úměrná předloženému rozsahu spisu, a vyjádřil názor, že délka sporu byla ovlivněna i tím, že docházelo ke změně rozsahu uplatněného nároku ze strany stěžovatelky. Návrh na rozhodnutí o ústavní stížnosti neuvedl.
Okresní soud jen lapidárně vyslovil souhlas s upuštěním od ústního jednání, k obsahu ústavní stížnost žádné stanovisko nezaujal.
Vedlejší účastník informoval Ústavní soud o některých skutečnostech následujících po právní moci rozsudku o vypořádání společného jmění, namítl, že proces trval dlouho díky odvoláním a stížnostem stěžovatelky, navrhl, aby ústavní stížnost byla zamítnuta. Protože vedlejší účastník nebyl zastoupen advokátem, ač řádně poučen, Ústavní soud k obsahu jeho vyjádření nepřihlédl.
Se zřetelem na lapidární vyjádření účastníků řízení, která neobsahují žádné nové skutečnosti, a s přihlédnutím k závěru Ústavního soudu o relevanci vyjádření vedlejšího účastníka, nebylo třeba tato vyjádření zasílat na vědomí stěžovatelce.
III.
Ze spisu okresního soudu sp.zn. 9 C 1945/2001 Ústavní soud zjistil následující relevantní okolnosti:
Stěžovatelka dne 31.12. 2001 doručila k okresnímu soudu žalobu na vypořádání společného jmění s vedlejším účastníkem, které zaniklo následkem rozvodu jejich manželství (rozsudek o rozvodu manželství nabyl právní moci dnem 2.11.2001). V žalobě, kromě jiného, učinila předmětem vypořádání též úspory, realizované do cenných papírů, vnějších na jméno ing. L. M., s poznámkou, že „zdokladuje odpůrce a následně na základě žádosti navrhovatele ověří soud u SCP Praha“. Téhož dne byla usnesením okresního soudu č.j. 9 C 1945/2001-5 vyzvána k úhradě soudního poplatku, poté soud zaslal vedlejšímu účastníkovi žalobu a následně ho vyzval, aby se k ní vyjádřil, což vedlejší účastník učinil v podání ze dne 24.4.2002. Soud zaslal toto vyjádření stěžovatelce a nařídil na 10.10.2002 ústní jednání. V úvodu jednání se soud pokusil o smír účastníků, pro nezájem stěžovatelky se nezdařil; ještě před přednesem žaloby stěžovatelka založila do spisu dodatek k žalobě. Po výslechu účastníků soud odročil jednání na 26.11.2002 za účelem učinění některých dotazů u peněžních ústavů a vyčkání návrhu vedlejšího účastníka a projednání jeho požadavků. V rámci ústního jednání dne 26.11.2002 provedl soud doplňující výslech stěžovatelky, po jeho skončení uvedl, že její výpověď zní velice nevěrohodně, a vyzval jí k předložení důkazů, kterými by svoji výpověď prokázala. Dále ji upozornil, že svým chováním hrubě ztěžuje průběh řízení a že jí lze dát pokutu až do výše 50 000,- Kč. Na závěr vyhlásil usnesení o odročení jednání na 18.2.2003 a uložil stěžovatelce, aby doložila svá tvrzení o tom, že měsíčně spotřebovala celou svoji čistou mzdu v době od 28.7.1999 do 2.11.2001, která činila minimálně 60 tis. Kč měsíčně čistého. Dalším podáním (bez data) stěžovatelka formulovala dodatek č. 2 k žalobě, dopisem ze dne 28.12.2002 dokladovala osobní spotřebu a podáním ze dne 22.3.2003 uskutečnila dodatek č. 4 k žalobě (v úvodu tohoto dodatku se zmiňuje též o dodatku č. 3 ze dne 2.12.2002, který v soudním spisu založen není). Okresní soud učinil avizované dotazy u peněžních ústavů a dalších institucí, včetně Střediska cenných papírů. Stěžovatelka podala dopisem ze dne 23.6.2003 dodatek č. 5 k žalobě, k němuž se vyjádřil vedlejší účastník. Poté, kdy oslovené instituce reagovaly na žádost soudu, proběhlo dne 24.8.2004 další ústní jednání, v jehož průběhu byly zejména čteny listinné důkazy, za účelem výslechu navržených svědků bylo jednání odročeno na 12.10.2004. V této době převzal zastoupení stěžovatelky advokát. V rámci ústního jednání dne 12.10.2004 byl proveden výslech 4 svědků, jednání bylo odročeno za účelem výslechu navržené svědkyně na 11.11.2004. Před tímto jednáním formulovala stěžovatelka návrh na doplnění a na provedení důkazů. Po výslechu svědkyně bylo jednání odročeno na neurčito za účelem ustanovení znalců k ocenění majetku tvořeného v SJM nemovitostmi, movitými věcmi a cennými papíry, současně soud uložil účastníkům, aby ve lhůtě 3 týdnů zaslali soudu návrh na položení otázek ustanovenému znalci. Stěžovatelka požádala o prodloužení této soudcovské lhůty a následně formulovala na 20 stranách (včetně úvodní strany) otázky na znalce. Soud ustanovil 3 znalce, a to k ocenění vymezených nemovitostí v kat. úz. Vrané nad Vltavou, k ocenění identifikovaných cenných papírů a k ocenění konkrétních movitých věcí. Po zpracování znaleckých posudků stěžovatelka některé ze svých otázek formulovala opětovně (pro soudního znalce z oboru ekonomika, odvětví ceny a odhady cenných papírů) a žádala znovu o jejich zadání znalci. Podáním ze dne 31.5.2005 sdělila stěžovatelka soudu, že podala trestní oznámení na vedlejšího účastníka a na jednoho ze svědků pro křivou výpověď; současně navrhla, aby soud přerušil řízení až do doby výsledků šetření trestního oznámení. Soud třemi usneseními přiznal jmenovaným znalcům odměnu, stěžovatelka proti dvěma z nich podala odvolání a vyjádřila se ke znaleckému posudku na určení obvyklé ceny cenných papírů. Dne 28.7.2005 podala stěžovatelka návrh na vydání předběžného opatření, kterým měl být vedlejšímu účastníkovi pozastaven výkon práva nakládání s konkrétními cennými papíry a bankovními účty; okresní soud tento návrh odmítl pro nesložení zákonem předepsané jistoty. Stěžovatelka požádala o prominutí soudního poplatku a o zbavení povinnosti složit jistotu a znovu podala návrh na vydání předběžného opatření. Okresní soud jí osvobození od soudního poplatku přiznal (složení jistoty nepožadoval), návrh na vydání předběžného opatření zamítl, toto usnesení stěžovatelka napadla odvoláním. Podáním doručeným soudu dne 23.9.2005 vymezila částku ve výši 2 286 000,- Kč, jako minimální, kterou požaduje po vedlejším účastníkovi jako vypořádání, a požadovala do SJM zahrnout osobní automobil. Posléze krajský soud potvrdil napadená usnesení okresního soudu o přiznání odměny znalcům a o zamítnutí návrhu na vydání předběžného opatření. Podáním ze dne 31.10.2005 požádala stěžovatelka o pokračování v řízení, navrhla opětovný výslech svědka a provedení dalších důkazů, později požadovala předvolání dvou soudních znalců – zpracovatelů zadaných znaleckých posudků. Podáním ze dne 23.11.2005 učinila stěžovatelka „návrh na určení sporné části rozsahu zaniklého SJM“, které soud – dle pokynu samosoudce ze dne 16.2.2006 – převedl jako novum 2006 pod sp.zn. 9 C 48/2006, přitom k dotazu soudu stěžovatelka dne 8.2.2006 potvrdila, že její podání je nutno považovat za samostatný návrh, což odůvodnila tvrzením, že soud se v rámci projednávané právní věci pod sp.zn. 9 C 1945/2001 odmítl tímto řádně zabývat, a dále podala stížnost na nečinnost soudu a nedbalost z důvodu, že tomuto návrhu nebyla doposud přidělená spisová značka. Při ústním jednání dne 30.3.2006 provedl soud další důkazy, vyslechl i předvolané znalce a jednání odročil za účelem přibrání znalce z oboru ocenění automobilů (vzhledem k návrhu stěžovatelky zahrnout do masy zaniklého SJM i osobní automobil Peugeot 306). V dalším podání požadovala dopracování znaleckých posudků na určení obvyklé ceny cenných papírů a na ocenění movitých věcí, dne 22.6.2006 navrhla zahrnout do vypořádání další osobní automobil (pozn. při ústním jednání dne 17.10.2006 uvedla, že na zahrnutí tohoto vozidla do masy společného jmění již netrvá) a žádala o urychlené jednání v obou věcech, jinak bude nucena uplatnit svá zákonná práva u „Strassburského soudu“. Dne 24.6.2006 podala stěžovatelka stížnost ve věci sp.zn. 9 C 1945/2001 a sp.zn. 9 C 48/2006 na nedůvodné značné procesní průtahy, nečinnost soudu, nedbalost soudu, nerespektování jejích návrhů, neprovedení navrhovaných důkazů, nerespektování předložených listinných důkazů a nerespektování jejích námitek na neplatnost podvodné půjčky a dopisem ze dne 25.7.2006 podala stížnost u Evropského soudu pro lidská práva na průtahy a na nečinnost. V průběhu ústního jednání byly prováděny další důkazy, soud nepřipustil upřesnění žaloby stěžovatelkou s odůvodněním, že takové jednání nesměřuje k urychlenému rozhodnutí ve věci s tím, že oba účastníci měli dostatek času na to, aby navrhli důkazy, které měly být soudem provedeny, soud návrh na doplnění dokazování opětovným výslechem vedlejšího účastníka zamítl a poučil účastníky podle §119a odst. 1 obč. soudního řádu. Po tomto poučení stěžovatelka navrhla provedení dalších návrhů na doplnění dokazování, které okresní soud zamítl. Jednání bylo odročeno za účelem přednesu závěrečných návrhů a vyhlášení rozsudku na 31.10.2006.
Rozsudkem ze dne 31.10.2006 (po opravě usnesením ze dne 1.6.2007), č.j. 9 C 1945/2001-500, vypořádal okresní soud zaniklé SJM účastníků tak, že všechny majetkové hodnoty (hmotné věci, cenné papíry, zůstatky na bankovních účtech) přikázal vedlejšímu účastníkovi a uložil mu povinnost zaplatit stěžovatelce na vyrovnání jejího podílu částku 1 296 153,50 Kč ve lhůtě 30 dnů od právní moci rozsudku, dále rozhodl o nákladech řízení. V odůvodnění soud obsáhle zrekapituloval skutková zjištění a na jejích základě dovodil rozsah předmětu společného jmění (str. 8 – 10), přičemž posoudil i otázky mezi účastníky sporné a konstatoval, že v řízení nebyly provedeny konkretizované důkazy navrhované každým z nich (doplňujícím usnesení ze dne 21.1.2007, č.j. 9 C 1945/2001-530 odůvodnil tento závěr slovy „s ohledem na skutečnost, že podle názoru soudu bylo provedení těchto důkazů nadbytečné pro stav dokazování týkajícího se akcií spadajících do SJM a stavebního spoření dětí účastníků a půjčky na pořízení bytu“).
Rozsudek soudu I. stupně napadli oba účastníci odvoláními, stěžovatelka pro neúplné zjištění skutkového stavu věci ohledně rozsahu SJM (současně požádala o osvobození od soudního poplatku), vedlejší účastník proti způsobu vypořádání a proti výši peněžní částky určené k vyrovnání podílů. Okresní soud usnesením ze dne 21.2.2007 nepřiznal stěžovatelce osvobození od soudních poplatků, na základě stěžovatelčina odvolání toto usnesení potvrdil krajský soud, a to usnesením ze dne 25.4.2007.
Krajský soud – po doplnění odvolání vedlejším účastníkem, po aktualizaci znaleckých posudků a po ústním jednání dne 12.12.2007 – změnil prvostupňový rozsudek tak, že do vlastnictví stěžovatelky připadají dvě movité věci (mlýnek na kávu a teflonová pánev), ostatní hodnoty vedlejšímu účastníkovi, kterému uložil povinnost zaplatit stěžovatelce na vyrovnání jejího podílu 1 602 848 Kč (dále rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů). V odůvodnění konstatoval, že odvolání shledal důvodným pouze zčásti, a to převážně nikoli z důvodů namítaných účastníky. Objasnil správný postup při ocenění nemovitosti, z movitých věcí vypustil věci ve vlastnictví synů účastníků a osobní automobil Peugeot s ohledem na důsledky §150 odst. 4 obč. zákoníku, do vypořádání pak zahrnul průměrnou výši úroků ze zůstatků na bankovních účtech; jako nedůvodné shledal námitky stěžovatelky ohledně nezjištění časové hodnoty peněz získaných z výnosů hypotečních zástavních listů, ohledně zahrnutí výnosů z cenných papírů (pro opožděné uplatnění, vyrovnal se i s dalšími námitkami.
Rozsudek odvolacího soudu napadla stěžovatelka dovoláním, protože podle jejího názoru spočívá na nesprávním právním posouzení věci a zjištěný skutkový stav považuje za rozporný s hmotným právem. Nesprávné právní posouzení věci spatřovala stěžovatelka ve skutečnosti, že odvolací soud neúplně zjistil skutkový stav věci, kterým je rozsah masy SJM (konkrétně jde akcie, o výnosy z cenných papírů a o výnosy z jejich odkupu). Zásadní právní význam napadeného rozsudku spatřovala stěžovatelka ve skutečnosti, že odvolací soud nesprávně aplikoval uplynutí promlčecí lhůty, a to tříleté od zániku SJM na vypořádání majetku v SJM, dále též v nesprávné aplikace námitky neplatnosti právních úkonů odprodejů cenných papírů; proti rozsudku odvolacího soudu formulovala ještě další věcné námitky, např. nezahrnutí osobního automobilu Peugeot do masy SJM atd. (pozn. ve skutečnosti jde o dovolací důvod, podle něhož je řízení postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci).
Nejvyšší soud stěžovatelčino dovolání rozsudkem ze dne 21.10.2009, č.j. 22 Cdo 1973/2008-721, zamítl. V průběhu dovolacího řízení posuzoval nejprve přípustnost dovolání, a to odděleně ve vztahu k jednotlivým výrokům rozsudku odvolacího soudu. Přípustnost v rámci otevřené diformity shledal jen pokud jde o osobní automobil Peugeot, ve zbývajícím rozsahu šlo o tzv. nenárokové dovolání. V další části konstatoval, že stěžovatelka nevymezila hmotněprávní otázku, kterou by dovolací soud měl přezkoumat jako otázku zásadního právního významu, a doplnil, že procesní pochybení může založit přípustnost nenárokového dovolání jen tehdy, jestliže by řešení dovolací námitky mělo vést k řešení pro právní praxi významné otázky (což v daném případě nebylo, a ani nebylo tvrzeno). Návazně dovolací soud uvedl, že pokud jde o stěžovatelkou tvrzenou „nesprávnou aplikaci uplynutí promlčecí lhůty, a to tříleté, od zániku SJM na vypořádání majetku v SJM“, jde jen o zjištění, kdy – k jakému okamžiku – uplatnila návrh na zahrnutí dalších či jiných cenných papírů či výnosů z nich (než těch, které soud vypořádal) v rámci daného řízení a zda tak učinila včas nebo pozdě, a dodal, že řešení této otázky nemůže být řešením zásadního právního významu. Poté stěžovatelce objasnil určení počátku lhůty pro uplatnění námitky relativní neplatnosti konkrétního úkonu druhého manžela. Z těchto hledisek shledal příslušnou část stěžovatelčina dovolání nepřípustnou, a dovolání ohledně sporného osobního automobilu jako nedůvodné, protože rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s hmotným právem, neboť tento automobil nebyl učiněn předmětem řízení ve lhůtě podle §150 odst. 4 věty první obč. zákoníku, na čemž nemůže nic změnit okolnost, že stěžovatelka do té doby nevěděla o skutečnostech, z nichž by mohla usoudit, že jde o majetek ve společném jmění manželů.
IV.
Po seznámení s obsahem ústavní stížnosti, s napadenými rozhodnutími a se spisem okresního soudu Ústavní soud konstatuje, že návrh stěžovatelky je zjevně neopodstatněný. Přitom opodstatněností ústavní stížnosti je v řízení před Ústavním soudem třeba rozumět podmínku, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno základní právo nebo svoboda stěžovatele. Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83 a čl. 91 Ústavy) a není pravidelnou přezkumnou instancí rozhodnutí obecných soudů. Ústavní soud se proto ústavní stížností zabýval jen v rozsahu stěžovatelkou namítaného porušení jejího základního práva zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny a konstatuje, že žádné tvrzené porušení nebylo zjištěno.
Ústavní soud ve svých rozhodnutích opakovaně vyslovil, že právo na projednání věci bez zbytečných průtahů, resp. právo na vyřízení věci v přiměřené lhůtě je nedílnou součástí práva na spravedlivý proces garantovaného v čl. 36 odst. 1 ve spojení s čl. 38 odst. 2 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“). K otázce posuzování délky řízení a její přiměřenosti (resp. nepřiměřenosti) se pak opakovaně připomíná, že tuto nelze vyjádřit numericky, neboť je podmíněna objektivně charakterem projednávané věci a musí být zkoumána s ohledem na konkrétní okolnosti případu, složitost věci, požadavky na provádění dokazování v průběhu řízení, jednání a procesní aktivity stěžovatele a ostatních účastníků řízení, jakož i chování příslušných orgánů (usnesení sp.zn. I. ÚS 566/06, nález sp.zn. I. ÚS 554/04); stejná pravidla lze použít při posuzování průtahů v řízení v jeho průběhu, bez vztahu k celkové délce řízení. Závěr o tom, zda délka, po níž trvalo konkrétní řízení, resp. jeho fáze, je ještě přiměřená či nikoliv, lze tudíž formulovat vždy s ohledem na zohlednění těchto faktorů, jimiž bylo řízení bezprostředně ovlivněno (nález sp.zn. I. ÚS 554/04), přičemž při posuzování důvodnosti tvrzení o porušení práva na projednání věci bez zbytečných průtahů je nutno ke každé věci přistupovat individuálně a zvažovat, zda s ohledem na okolnosti případu se jedná o průtahy neodůvodněné (nález sp.zn. II. ÚS 71/99), tj. zda jsou přičitatelné soudu, a tedy zakládající porušení práva na projednání věci bez zbytečných průtahů. Právo podle čl. 38 odst. 2 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy totiž není dotčeno, jsou-li průtahy způsobeny výlučně jeho jednáním, případně jde-li o věc, kdy délka řízení odpovídá její složitosti; v takových případech trvání řízení zpravidla není nedůvodné a potřeba zásahu Ústavního soudu není dána (nález sp.zn. IV. ÚS 391/07).
V posuzované věci – jak vyplývá i ze zjištění podle obsahu spisu – Ústavní soud nezjistil, žádné průtahy v řízení před obecnými soudy, které by mohly vést k zásahu do práva na spravedlivý proces. Je všeobecné známo, že vypořádání společného jmění manželů soudem obvykle představuje velmi náročné spory, a to jak z hlediska věcného, tak i časového. Je především úkolem soudu zjistit rozsah masy SJM (v tomto bodě je však vázán návrhy účastníků, což stěžovatelka nehodlá důsledně respektovat, neboť řízení je ovládáno zásadou dispoziční, nikoliv principem oficiality), posléze jednotlivé majetkové hodnoty (aktiva i pasiva) ocenit a provést jejich „rozdělení“ mezi účastníky sporu. Přitom Ústavní soud shledal, že to byla sama stěžovatelka, která svými podáními (posléze opakovaně shledanými jako nedůvodnými) uplatňovala požadavky, kterými oddalovala meritorní rozhodnutí (srov. její návrhy na předběžná opatření, návrhy na dodatečná ocenění, odvolání proti usnesením aj.). Ve svém souhrnu (na základě zjištění ze spisu okresního soudu) tak celkovou délku řízení (cca 6 let) nelze hodnotit za nepřiměřenou, přičemž Ústavní soud neshledal ani relevantní nečinnost soudů, která by vedla k průtahům v jednotlivých fázích řízení.
Ústavní soud dále dodává, že porušení práva na spravedlivý proces neshledal ani v dalších skutečnostech tvrzených stěžovatelkou, tj. především neúplné zjištění masy společného jmění; v tomto směru odkazuje na obsáhlá odůvodnění všech tří napadených rozsudků obecných soudů.
Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení ústavně zaručených základní práv a svobod stěžovatelky, byla její ústavní stížnost, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. listopadu 2010
Vojen Güttler, v.r.
předseda senátu