ECLI:CZ:US:2010:1.US.3302.10.2
sp. zn. I. ÚS 3302/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Ivany Janů a Františka Duchoně (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele R. H., zastoupeného Mgr. Stanislavem Janků, advokátem se sídlem Sokolov, K. H. Borovského 63, proti sdělení Ministerstva spravedlnosti ČR ze dne 6. 10. 2010, čj. 661/2010-OD-SPZ, usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 28. 4. 2010, sp. zn. 3 Tdo 364/2010, usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci ze dne 7. 5. 2009, čj. 55 To 185/2009 - 223, a rozsudku Okresního soudu v Liberci ze dne 27. 2. 2009, čj. 1 T 4/2009 - 204, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Touto ústavní stížností R. H. (dále jen "stěžovatel") navrhl zrušení shora označeného sdělení ministerstva spravedlnosti a uvedených rozhodnutí obecných soudů vydaných v jeho trestní věci, pro údajné porušení čl. 8, čl. 36 a čl. 40 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny").
Označeným rozsudkem okresního soudu byl stěžovatel uznán vinným trestnými činy nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle §187a odst. 1 trestního zákona (výrok I.) a podle §188 odst. 1 trestního zákona (výrok II.). Za to byl odsouzen k úhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání osmnácti měsíců se zařazením do věznice s dozorem. Současně mu byl uložen trest propadnutí věci. Odvolání stěžovatele bylo usnesením krajského soudu zamítnuto. Dovolání stěžovatel nepodal. Pokud v petitu ústavní stížnosti napadl i usnesení Nejvyššího soudu ČR, nutno podotknout, že toto usnesení je rozhodnutím o dovolání, které podal pouze spoluobviněný J. K. Sdělením ministerstva spravedlnosti byl odložen opakovaný podnět stěžovatele k podání stížnosti pro porušení zákona, neboť ani v tomto případě nebyly shledány zákonné důvody k jejímu podání.
Po prostudování ústavní stížnosti a obsahu napadených rozhodnutí Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zčásti podaná po lhůtě a zčásti zjevně neopodstatněná.
Z odůvodnění ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatel považuje sdělení ministerstva spravedlnosti za poslední prostředek, který mu zákon poskytuje k ochraně jeho práva a od jeho doručení, ke kterému došlo dne 8. 10. 2010, odvozuje počátek běhu lhůty pro podání ústavní stížnosti.
V této souvislosti je vhodné připomenout konstantní judikaturu Ústavního soudu (k tomu srov. např. sp. zn. I. ÚS 9/94, U 11/2, SbNU 219), z níž vyplývá, že stížnost pro porušení zákona je mimořádným opravným prostředkem, který není prostředkem na ochranu práva ve smyslu §72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Proto ani podnět pro podání stížnosti pro porušení zákona není opravným prostředkem a nezakládá zákonem stanovené důsledky. Z hlediska trestního práva procesního jde pouze o podnět subjektu (ministru spravedlnosti) oprávněnému k podání stížnosti pro porušení zákona. Ten však není povinen podnět akceptovat. Záleží jen na jeho posouzení, zda jsou v konkrétním případě splněny podmínky pro podání stížnosti pro porušení zákona. Samotnou stížností pro porušení zákona (ať už je či není podána) nemohou být dotčena ústavně zaručená práva jedince. Jde totiž pouze o procesní prostředek, umožňující, podle uvážení ministra spravedlnosti, v mimořádných případech zahájit, podle §266 a násl. trestního řádu, soudní přezkum pravomocného rozhodnutí. Z tohoto důvodu neobstojí argument stěžovatele, podle něhož úvaha ministra spravedlnosti, že podanému podnětu k podání stížnosti nevyhoví, porušuje jeho ústavně zaručená práva na osobní svobodu a soudní ochranu. Ústavní stížnost je tedy ve vztahu ke zmíněnému oznámení ministerstva spravedlnosti zjevně neopodstatněná (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 12. 1999, sp. zn. II. ÚS 507/99).
Z uvedeného je zřejmé, že posledním rozhodnutím v trestní věci stěžovatele bylo shora uvedené usnesení krajského soudu o odvolání. Podle sdělení okresního soudu bylo toto usnesení stěžovateli doručeno dne 14. 8. 2009 a jeho obhájci dne 28. 5. 2009. Lhůta k podání ústavní stížnosti proti označeným rozhodnutím obecných soudů počala běžet dne 15. 8. 2009. Ústavní stížnost byla podána k poštovní přepravě až dne 18. 11. 2010 (viz údaje na obálce), tedy zjevně po šedesátidenní zákonné lhůtě (ustanovení §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
Pokud stěžovatel navrhl i zrušení usnesení Nejvyššího soudu, kterým bylo rozhodnuto o dovolání spoluobviněného J. K., je nutno hodnotit ústavní stížnost v této části jako návrh podaný osobou zjevně neoprávněnou. Stěžovatel totiž není oprávněn k podání ústavní stížnosti proti rozhodnutí, resp. proti výrokům, kterými (již z logiky věci) nebylo a ani nemohlo být zasaženo do jeho ústavně zaručených práv [§43 odst. 1 písm. c) ve spojení s §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
V návaznosti na výše uvedené I. senát Ústavního soudu návrh stěžovatele, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítl podle ustanovení §43 odst. 1 písm. b), c), odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, zčásti jako návrh podaný po lhůtě stanovené k jeho podání zákonem, zčásti jako návrh podaný osobou zjevně neoprávněnou a zčásti jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
Brně dne 15. prosince 2010
Vojen Güttler, v. r.
předseda I. senátu Ústavního soudu