ECLI:CZ:US:2010:1.US.3306.10.1
sp. zn. I. ÚS 3306/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne soudcem zpravodajem o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Bc. J. N., zastoupeného Mgr. Filipem Smějou, advokátem, se sídlem Helénská 1799/4, 120 00 Praha 2, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 17. 6. 2010, sp. zn. 7 To 120/2010, a proti rozsudku Okresního soudu v Mostě ze dne 3. 12. 2009, sp. zn. 6 T 90/2007, za účasti Krajského soudu v Ústí nad Labem a Okresního soudu v Mostě, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 22. 11. 2010, se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozsudků obecných soudů, kterými byl shledán vinným ze spáchání trestného činu útoku na státní orgán podle §154 odst. 1 písm. b) trestního zákona a odsouzen k samostatnému peněžitému trestu ve výměře 40.000,- Kč při uložení náhradního trestu odnětí svobody v trvání dvou měsíců.
Dříve, než Ústavní soud přistoupí k projednání a rozhodnutí věci samé, prověřuje, zda jsou splněny formální podmínky stanovené pro ústavní stížnost zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
Ústavní soud se nejprve zabýval přípustností ústavní stížnosti. Jedním z důvodů, pro který je ústavní stížnost nepřípustná, je okolnost, že stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Pojem "vyčerpání" přitom znamená nejen uplatnění všech příslušných procesních prostředků, nýbrž i dosažení rozhodnutí o nich.
Ústavní stížnost podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy tvoří procesní prostředek k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod, který je vůči ostatním prostředkům, sloužícím jednotlivci k ochraně jeho práv, ve vztahu subsidiarity. Princip subsidiarity ústavní stížnosti má formální a materiální rozsah. Formální rozsah se odráží v požadavku vyčerpání všech prostředků sloužících k ochraně práva před jednotlivými orgány veřejné moci, jež právní řád jednotlivci poskytuje. Z materiálního rozsahu subsidiarity vyplývají samotné kompetence Ústavního soudu jako orgánu ochrany ústavnosti, poskytující ochranu základním právům jednotlivce teprve tehdy, pokud nebyla respektována ostatními orgány veřejné moci. Jestliže právní předpis (trestní řád) stanoví, že v určité procesní situaci je příslušný k rozhodování o právech jednotlivce konkrétní orgán veřejné moci (Nejvyšší soud), bylo by zásahem do jeho pravomoci a porušením principu dělby moci, pokud by jiný orgán (Ústavní soud) o těchto právech rozhodoval bez toho, aniž by byla dána možnost příslušnému orgánu k realizaci jeho pravomoci i k nápravě případného porušení základních práv a svobod jednotlivce.
Z ústavní stížnosti samé i ze zjištění Ústavního soudu, učiněných dotazem ke sp. zn. 6 T 90/2007 Okresního soudu v Mostě, plyne, že stěžovatel ve věci podal souběžně s ústavní stížností dovolání k Nejvyššímu soudu, jak sám uvádí "z opatrnosti."
Ze shora uvedeného vyplývá, že ústavní stížnost, podaná souběžně s dovoláním, je podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu nepřípustná, neboť posledním prostředkem k ochraně práva je podané dovolání, resp. rozhodnutí o něm, které nemůže být odmítnuto jako nepřípustné z důvodů závisejících na uvážení Nejvyššího soudu (§75 odst. 1 věta druhá za středníkem).
Lhůta k eventuálnímu podání ústavní stížnosti proti rozhodnutí Nejvyššího soudu o dovolání, a rovněž proti předcházejícím rozhodnutím obecných soudů, začne stěžovateli běžet od doručení rozhodnutí Nejvyššího soudu o dovolání. Pokud by byla ústavní stížnost věcně posouzena před rozhodnutím Nejvyššího soudu, mohl by Ústavní soud nepřípustně zasáhnout do rozhodování obecných soudů. Pokud by naopak vyčkával na rozhodnutí dovolacího soudu, zbytečně by prodlužoval své řízení a nepřímo by pobízel ostatní stěžovatele k souběžnému podávání ústavní stížnosti a dovolání, k němuž však, s ohledem na text ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, není důvod.
Odmítnutí stávající ústavní stížnosti stěžovatele nepoškozuje. Pokud by jeho dovolání neuspělo a stěžovatel by dospěl k závěru, že v pravomocně skončeném řízení byla porušena jeho ústavně zaručená práva, nebrání mu toto rozhodnutí Ústavního soudu v podání nové ústavní stížnosti, zohledňující i průběh a výsledky dovolacího řízení. Dle čl. 4 Ústavy jsou základní práva a svobody pod ochranou soudní moci (srov. i čl. 95 Ústavy). Tento imperativ se vztahuje i na rozhodování Nejvyššího soudu [srov. nález ze dne 18. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 55/04, N 114/34 SbNU 187; aj.], tedy uplatňuje-li stěžovatel v dovolacím řízení námitky ústavněprávní relevance, neobstojí restriktivní výklad dovolacích důvodů (podmínek přípustnosti či jiných ustanovení jednoduchého práva), který by ochranu základního práva v tomto řízení vyloučil.
Ústavnímu soudu proto nezbylo, že ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu v celém rozsahu odmítnout jako nepřípustnou.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. prosince 2010
Ivana Janů, v.r.
soudce zpravodaj