ECLI:CZ:US:2010:1.US.3345.10.1
sp. zn. I. ÚS 3345/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Františkem Duchoněm o stížnosti stěžovatelky Ing. L. K., proti rozsudku Nejvyššího správního soudu v Brně ze dne 15. 9. 2010, čj. 6 Ads 80/2010 - 114, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavnímu soudu byla dne 25. 11. doručena ústavní stížnost (dále jen "návrh"), ve které stěžovatelka vyjádřila svůj nesouhlas se shora označeným rozsudkem Nejvyššího správního soudu, kterým byla zamítnuta její kasační stížnost proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 24. 5. 2010, čj. 3 Cad 62/2007 - 99.
Dříve než se Ústavní soud začal zabývat věcnou stránkou návrhu, přezkoumal soudce zpravodaj, zda návrh splňuje veškeré formální a obsahové náležitosti vyžadované zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), přičemž shledal, že tomu tak není.
Stěžovatelka nerespektovala ustanovení §30 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, který ukládá fyzickým osobám povinnost být v řízení před Ústavním soudem zastoupen advokátem. Z provedeného lustra Ústavního soudu bylo zjištěno, že stěžovatelka podala, od roku 2007, k Ústavnímu soudu celkem 23 ústavních stížností, z nichž většina (zatím 18) byla odmítnuta pro vady návrhu. Z řady řízení, vedených k návrhu stěžovatelky před Ústavním soudem, tedy vyplývá, že byla opakovaně o nutnosti zastoupení advokátem i o dalších náležitostech ústavní stížnosti poučována. Ústavní soud ve své judikatuře v minulosti vysvětlil, z jakých důvodů je vyloučeno, aby stěžovatelům sám právního zástupce ustanovil a proč nepřipustil přiměřené použití §30 OSŘ (ustanovení advokáta soudem), když neshledal podmínky pro takový postup podle §63 zákona o Ústavním soudu. Právní řád totiž připouští určení advokáta i pro řízení před Ústavním soudem příslušným rozhodnutím České advokátní komory, čímž je vytvořen procesní nástroj k zajištění kvalifikovaného právního zastoupení, a tedy i přístupu k Ústavnímu soudu. V praxi tato úprava nevyvolává obtíže (srov. usnesení ze dne 15. 10. 2008, sp. zn. II. ÚS 2291/08 in http://nalus.usoud.cz).
Ústavní soud vychází z názoru, že v řízení o ústavní stížnosti není nevyhnutelnou podmínkou, aby se poučení o povinném zastoupení dostávalo stěžovatelce vždy v každém jejím individuálním řízení, jestliže se tak stalo v případech předchozích. Lze totiž předpokládat, že takto dříve poskytnuté informace byly objektivně způsobilé zanechat poznání, že na Ústavní soud se (s ústavní stížností) nelze obracet jinak než v zastoupení advokátem. Za této situace by bylo další poučování stěžovatelky o stejných povinnostech jen neefektivním a formalistickým konáním.
V projednávané věci tak soudce zpravodaj shledal důvody pro přiměřenou aplikaci §43 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, a návrh, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, odmítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 1. prosince 2010
František Duchoň, v. r.
soudce Ústavního soudu