ECLI:CZ:US:2010:1.US.3368.09.1
sp. zn. I. ÚS 3368/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl o ústavní stížnosti stěžovatele J. H., zastoupeného JUDr. Janem Brožem, advokátem AK Brož & Sokol & Novák, se sídlem Praha 2, Sokolská 60, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 8. 10. 2009, sp. zn. 2 To 78/2009, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavním soudu byla doručena ústavní stížnost, kterou se stěžovatel domáhá zrušení výše citovaného usnesení Vrchního soudu v Praze, neboť má zato, že jím byla porušena jeho základní subjektivní práva (svobody), jež jsou mu garantována zejména čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 1 odst. 1 a čl. 4 Ústavy a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
Stěžovatel dovozuje porušení svých základních subjektivních práv (svobod) z toho, že se vrchní soud, který odvoláním napadený rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové zrušil a věc mu vrátil, ve svém rozhodnutí nevypořádal s argumentací stěžovatele (tehdy odvolatele) týkající se podjatosti předsedy příslušného senátu Krajského soudu v Hradci Králové JUDr. Ježka, jenž ve věci zmíněným rozsudkem již jednou rozhodl. Budiž na tomto místě poznamenáno, že stěžovatel byl rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 15. 7. 2009, sp. zn. 2 T 3/ 2009 uznán vinným trestným činem pohlavního zneužívání podle §242 odst. 1, 2, 3 tr. zák., trestným činem soulože mezi příbuznými podle §245 tr. zák., dále trestným činem pohlavního zneužívání podle §243 tr. zák. a konečně trestným činem vydírání podle §235 odst. 1, 2 písm. d), e) tr. zák.
II.
Ústavní soud - před tím, než přistoupí k věcnému posouzení ústavní stížnosti - je povinen zkoumat, zda stížnost splňuje všechny zákonem požadované náležitosti a zda jsou vůbec dány podmínky jejího projednání stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., zákon o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). To se týká i podmínek ustanovení §75 odst. 1 tohoto zákona, které vyžaduje, aby před podáním ústavní stížnosti stěžovatel vyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
Podle ustanovení §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu ústavní stížnost lze podat ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje. Ústavní stížnost dle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy přitom tvoří procesní prostředek k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod, který je vůči ostatním prostředkům, jež jednotlivci slouží k ochraně jeho práv, ve vztahu subsidiarity. Jak k tomu konstatoval Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 13. června 2000, sp. zn. III. ÚS 117/2000 (publ. in: Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 19, č. 111), ochrana ústavnosti (konkrétně zejména základních práv a svobod) není a z povahy věci ani nemůže být pouze úkolem Ústavního soudu, nýbrž je úkolem všech orgánů veřejné moci, v tom rámci zejména obecné justice (čl. 4 Ústavy); Ústavní soud představuje v této souvislosti ultima ratio, institucionální mechanismus, jenž nastupuje v případě selhání všech ostatních.
Atribut subsidiarity ústavní stížnosti má jak dimenzi formální, tak i dimenzi materiální. Na jedné straně se tedy subsidiarita ústavní stížnosti odráží v požadavku vyčerpání všech procesních prostředků před jednotlivými orgány veřejné moci, jež právní řád jednotlivci poskytuje, což nachází výraz v institutu nepřípustnosti ústavní stížnosti (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Na druhé straně z materiální dimenze principu subsidiarity plyne, že důvodem subsidiarity jsou samotné kompetence Ústavního soudu jako orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), tedy orgánu, který poskytuje ochranu základním právům jednotlivce teprve tehdy, pokud nebyla respektována ostatními orgány veřejné moci. Jinými slovy, v subsidiaritě ústavní stížnosti se rovněž realizuje v konkrétní a praktické podobě ústavní princip dělby moci mezi jednotlivými orgány veřejné moci. Pokud právní předpis stanoví, že v určité procesní situaci je příslušný k rozhodování o právech jednotlivce konkrétní orgán veřejné moci (zde nyní primárně Krajský soud v Hradci Králové), bylo by zásahem do jeho pravomoci a porušením principu dělby moci, pokud by jiný orgán (zde Ústavní soud) o těchto právech rozhodoval, aniž by byla dána možnost příslušnému státnímu orgánu k realizaci jeho pravomoci. Obě tato hlediska je třeba reflektovat při aplikaci a interpretaci jednotlivých institutů zákona o Ústavním soudu, v daném případě přípustnosti ústavní stížnosti.
Z uvedeného vyplývá, že tato ústavní stížnost je, co do naplnění formálních kritérií, podle ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu nepřípustná, neboť v souladu s materiální dimenzí principu subsidiarity musí nyní věc projednat Krajský soud v Hradci Králové. V závislosti na jeho rozhodnutí bude moci stěžovatel případně využít další procesní prostředky v rámci obecného soudnictví, a to jak ty, jež se týkají věci samé (odvolání nebo dovolání), tak ty, jež se týkají pochybností o nestrannosti toho, kterého orgánu činného v trestním řízení. Teprve po té, bude-li zastávat názor, že v rámci obecného soudnictví, jakožto svým způsobem uzavřené soustavy, bylo porušeno jeho základní subjektivní právo či svoboda, bude moci využít institutu ústavní stížnosti. Jak však plyne ze shora uvedeného, může se tak stát tehdy, až stěžovatel vyčerpá všechny procesní prostředky poskytnuté mu k ochraně jeho práva a kdy již nebude zákonem povolán k posouzení stěžovatelovy věci orgán jiný.
Za tohoto stavu, aniž by se Ústavní soud mohl zabývat meritem věci a aniž by se vyjadřoval k odůvodněnosti ústavní stížnosti, soudce zpravodaj mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost jako návrh nepřípustný [§43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu] odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. ledna 2010
Vojen Güttler v.r.
soudce zpravodaj