ECLI:CZ:US:2010:1.US.3370.09.1
sp. zn. I. ÚS 3370/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Františka Duchoně a Ivany Janů mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků o ústavní stížnosti stěžovatelky JOTOP s. r. o., se sídlem Chuderov 127, Ústí nad Labem, zastoupené JUDr. Zdeňkem Grusem, advokátem se sídlem v Ústí nad Labem, Resslova 3, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 15. 9. 2009 , č. j. 12 Co 383/2009-26, a proti usnesení Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 30. 4. 2009, č. j. 42 Nc 7179/2009-14, za účasti Okresního soudu v Ústí nad Labem a Krajského soudu v Ústí nad Labem jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 29. 12. 2009 napadla stěžovatelka v záhlaví uvedená rozhodnutí.
Stěžovatelka uvedla, že ústavní stížnost podává z důvodu protiústavnosti postupu soudních orgánů, který spočívá "v nesprávném způsobu vedení řízení při dokazování a konečném rozhodnutí při posouzení skutkového děje, a to zejména ve vztahu k tvrzením oprávněného o existenci exekučního titulu a jeho vzniku". Stěžovatelka namítá, že odvolací soud vycházel z listiny - pokračování notářského zápisu č. NZ 739/2008, N 806/2008 ze dne 23. 9. 2008 sepsaného notářkou L. P., který nebyl ani navrhovatelem ani jiným účastníkem řízení navrhován jako důkaz v exekučním řízení. Soud tedy překročil svou pravomoc, když rozhodoval na základě důkazního prostředku, který nebyl povinné (stěžovatelce) znám a nebyla jí tedy dána možnost se ke všem skutečnostem a důkazním návrhům vyjádřit. Krajský soud měl za dané důkazní situace nařídit v rámci odvolacího řízení ústní jednání, při kterém mohlo být případně dokazování doplněno, což se však nestalo. Stěžovatelka je přesvědčena, že v dohodě je ze své povahy vyloučeno "pokračovat", tedy uzavírat ji jednou ze smluvních stran bez vědomí druhé smluvní strany. Postup notáře, který umožnil a fakticky provedl tzv. "pokračování v notářském zápisu" ze dne 23. 9. 2008 je zcela v rozporu se všemi zásadami soukromého práva ohledně utváření vůle soukromoprávního subjektu. V tomto případě měly jménem oprávněného jednat dvě osoby (jejich statutární zástupci), avšak jednala pouze jedna osoba a druhá tedy již později nemohla ve smlouvě tzv. pokračovat (ji spoluakceptovat), jak učinil notář. V této souvislosti poukazuje stěžovatelka na rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 20. 8. 2002, č.j. 29 Odo 198/2002. Stěžovatelka je rovněž přesvědčena, že soud postupoval v rozporu s čl. 90 odst. 1 věta první a čl. 95 odst. 1 Ústavy, jelikož nerespektoval zákonná ustanovení o jednání jménem právnické osoby a ustanovení o uzavírání smluv (dohod) obsažená v občanském zákoníku a obchodním zákoníku. Stěžovatelka má tedy zato, že byla jako účastník exekučního řízení zkrácena na svých základních právech, zejména na právu na spravedlivý proces v důsledku nikoli řádně provedeného dokazování obecnými soudy, které mají i v rámci exekučního řízení vycházet pouze z předmětu věci, který byl před soudem účastníky řízení navržen k posouzení a rozhodnutí. Soud nemůže nařídit exekuci, pokud neexistuje exekuční titul, což se však v případě stěžovatelky stalo.
Ze spisu Okresního soudu v Ústí nad Labem sp. zn. 42 Nc 7179/2009, který si Ústavní soud vyžádal, vyplynuly následující skutečnosti. Usnesením Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 30. 4. 2009, č.j. 42 Nc 7179/2009-14, ve věci exekučního návrhu LEGA-INOX, spol. s r. o. (dále jen "oprávněný") byla proti stěžovatelce nařízena podle vykonatelného notářského zápisu ze dne 22.9.2008 sepsaného L. P., notářkou, pod sp. zn. NZ 739/2008, N 806/2008, exekuce k uspokojení pohledávky oprávněného v celkové částce 24.815.902,95 Kč. Proti tomuto rozhodnutí podala stěžovatelka dne 16. 5. 2009 odvolání spojené s návrhem na zastavení a odklad exekuce odůvodněné v podstatě argumenty shodnými s námitkami v ústavní stížnosti. Dne 15. 9. 2009 bylo Krajským soudem v Ústí nad Labem rozhodnuto usnesením č. j. 12 Co 383/2009 - 26, o odvolání stěžovatelky tak, že se usnesení soudu prvního stupně potvrzuje. Usnesením ze dne 8. 1. 2010, č. j. 42 Nc 7179/2009-70, pak Okresní soud v Ústí nad Labem zamítl návrh stěžovatelky na zastavení a odklad exekuce.
Po přezkoumání vyžádaného spisového materiálu, předložených listinných důkazů a posouzení právního stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že návrh stěžovatelky je zjevně neopodstatněný, neboť je zřejmé, že k tvrzenému porušení jejích ústavně zaručených práv postupem Okresního soudu v Ústí nad Labem ani Krajského soudu v Ústí nad Labem nedošlo. Ústavní soud konstatuje, že návrhy zjevně neopodstatněné jsou zvláštní kategorií návrhů zakotvenou v ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Dle tohoto ustanovení přísluší Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení odmítnout návrh, který sice splňuje všechny zákonem stanovené procesní náležitosti, nicméně je zjevně, tedy bez jakýchkoli důvodných pochybností a bez nutnosti dalšího podrobného zkoumání, zřejmé, že mu nelze vyhovět. Hlavním účelem možnosti odmítnout návrh pro jeho zjevnou neopodstatněnost zjednodušenou procedurou řízení je vyloučit z řízení návrhy, které z hlediska svého obsahu zjevně nesplňují samotný smysl řízení před Ústavním soudem. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního a meritorního.
Především je nutné konstatovat, že podstata ústavní stížnosti spočívá v polemice se způsobem interpretace a následné aplikace příslušných ustanovení občanského soudního řádu a notářského řádu, tedy jednoduchého práva obecnými soudy. Takto pojatá ústavní stížnost staví Ústavní soud do pozice další instance v systému všeobecného soudnictví. Ústavní soud v minulosti mnohokrát zdůraznil, že není vrcholem soustavy obecných soudů a že zásadně není oprávněn zasahovat do jejich rozhodovací činnosti (srov. čl. 81, čl. 90 Ústavy). Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny (čl. 83 Ústavy ČR), nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Na straně druhé opakovaně připustil, že jeho pravomoc zasáhnout do rozhodování obecných soudů je dána, jestliže jejich interpretace právních předpisů byla natolik extrémní, že vybočila z mezí hlavy páté Listiny a zasáhla tak do některého ústavně zaručeného základního práva. Jinak řečeno, pokud stěžovatelka namítá, že obecné soudy aplikovaly nesprávným způsobem občanský soudní řád a notářský řád, tedy porušily "jednoduché" právo, může se jím Ústavní soud zabývat pouze tehdy, pokud takové porušení znamená současně i porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem. To v dané věci připadá v úvahu pouze za situace, že by v procesu interpretace a aplikace příslušných ustanovení občanského soudního řádu ze strany obecných soudů byl obsažen prvek libovůle či dokonce svévole, a to např. v důsledku nerespektování jednoznačné kogentní normy, přepjatého formalizmu nebo když příslušné závěry obecný soud nezdůvodní vůbec nebo tak učiní zcela nedostatečně, případně uplatní-li důvody, jež evidentně žádnou relevanci nemají (srov. např. nález ze dne 8. 7. 1999, sp. zn. III. ÚS 224/98; publ. in: Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 15, č. 98; nález ze dne 30. 10. 2001, II. ÚS 444/01, publ. tamtéž, sv. 24, č. 163). Pochybení daného rázu však Ústavním soudem zjištěno nebylo.
Krajský soud v Ústí nad Labem v ústavní stížnosti napadeném rozhodnutí stěžovatelce vyložil, že základním předpokladem pro nařízení exekuce podle exekučního řádu je řádný návrh na nařízení exekuce s náležitostmi uvedenými v ustanovení §38 odst. 1 exekučního řádu. K návrhu na nařízení exekuce je třeba připojit vykonatelný exekuční titul, ze kterého musí být zřejmé, že návrh byl podán osobou podle něho oprávněnou a směřuje vůči osobě podle něho povinné a vymáhaná pohledávka odpovídá pohledávce přiznané. V dané věci odvolací soud dovodil, že předmětný notářský zápis splňuje náležitosti stanovené v §71b odst. 1 notářského řádu a vymáhaná částka má oporu v exekučním titulu (notářském zápise), v němž se stěžovatelka zavázala oprávněnému uhradit svůj dluh ve výši 31.471.325,50 Kč do 30. 9. 2008. S ohledem na lhůtu stanovenou pro splnění závazku a řádné prohlášení stěžovatelky o svolení k vykonatelnosti zápisu je notářský zápis vykonatelný. Odvolací soud také k námitce stěžovatelky ověřil, že v době sepisu notářského zápisu byli podle výpisu z obchodního rejstříku jednateli oprávněného A. K., Ing. R. V. a E. H., přičemž dohodu obsaženou v notářském zápise podepsal jménem oprávněného Ing. R. V. a k této dohodě přistoupil v pokračování notářského zápisu také jednatel A. K., byla tedy splněna podmínka, že dohodu o částce přesahující 1.000.000,- Kč podepisují vždy alespoň dva jednatelé současně. Odvolací soud dále uvedl, že dle výpisu z obchodního rejstříku je jediným jednatelem stěžovatelky od 12. 8. 1999 Ing. J. J., který byl proto dne 22. 9. 2008 oprávněný k podpisu dohody obsažené v notářském zápise.
Takto řádně a vyčerpávajícím způsobem odůvodněný závěr Krajského soudu v Ústí nad Labem je třeba považovat za prvek nezávislého soudního rozhodování, kterému nelze z pozice ústavnosti ničeho vytknout. V tomto směru Ústavní soud v podrobnostech odkazuje na přiléhavé odůvodnění předmětného rozhodnutí odvolacího soudu, který, jak je z výše uvedeného zřejmé, se všemi námitkami stěžovatelky v míře odpovídající jejich konkretizaci vypořádal způsobem, který Ústavní soud neshledal vybočujícím z mezí ústavnosti.
Ústavní soud nicméně souhlasí se stěžovatelkou v tom, že nebyl zcela v souladu se zákonem postup odvolacího soudu, který ve věci nenařídil jednání. Podle ustanovení §122 odst. 1 o. s. ř. dokazování provádí soud při jednání. V usnesení ze dne 29. 8. 2001, sp. zn. 20 Cdo 1020/99, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. 4/2002 pod č. 25, Nejvyšší soud vysvětlil, že "i když při zjišťování skutečností rozhodných pro posouzení předpokladů pro nařízení výkonu rozhodnutí nejde o dokazování, soud při něm postupuje přiměřeně podle ustanovení §122 a násl. o. s. ř. Jestliže povinný (a první příležitost k tomu mu zpravidla poskytuje odvolání proti usnesení o nařízení výkonu rozhodnutí) zpochybní platnost těch právních úkonů, jež jsou vtěleny do listin, skutkovými tvrzeními, jež podepře důkazními návrhy, neobejde se odvolací soud bez toho, aby při nařízeném jednání provedl šetření o těch skutečnostech, které neplatnost mohou způsobit. Účastníci proto mají mimo jiné právo být přítomni při výslechu svědků (§126 o. s. ř.), výslechu účastníků (§131 o. s. ř.) či provádění důkazu listinou (§129 o. s. ř.), jejíž obsah je zaměřen ke zjištění rozhodných skutečností, vyjádřit se k její pravosti či správnosti a k výsledkům provedeného šetření (srov. §123 o. s. ř.)". Jak vyplývá z obsahu vyžádaného soudního spisu, v dané věci odvolací soud vycházel při svém rozhodování o námitce vad dohody obsažené v notářském zápise z listin - výpisů z obchodního rejstříku, aniž by nařídil ve věci jednání, a nepostupoval tedy zcela v souladu s výše uvedeným, lze však postavit najisto, že základní práva stěžovatelky nebyla tímto postupem dotčena, neboť o shodných námitkách rozhodoval Okresní soud v Ústí nad Labem v řízení o návrhu stěžovatelky na odklad a zastavení exekuce, v tomto řízení bylo nařízeno jednání a stěžovatelka se mohla k těmto prováděným listinným důkazům (výpisům z obchodního rejsrříku) vyjádřit a uplatnit své námitky, jak je uvedeno dále. V této souvislosti Ústavní soud upozorňuje, že napadená rozhodnutí obecných soudů posuzuje kritériem, jímž je ústavní pořádek a jím garantovaná základní práva a svobody; není tedy jeho věcí detailně přezkoumat případ sám z pozice podústavního práva. Úkolem Ústavního soudu tedy není zjišťovat, měnit či napravovat případná, ať již tvrzená či skutečná procesní pochybení obecných soudů, spočívající většinou právě v oblasti podústavního práva, ale posoudit řízení jako celek a zjistit, zda nedošlo k zásahu takové intenzity, která již zakládá porušení základních práv nebo svobod účastníka řízení. O takový případ se však, podle přesvědčení Ústavního soudu s ohledem na výše uvedené, nejedná.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti dále vznáší námitky proti tzv. pokračování notářského zápisu a skutečnosti, že takovým postupem byl zhojen nedostatek v jednání právnické osoby (na straně oprávněného), kdy měli jednat oba jednatelé společně. Ústavní soud konstatuje, že dle judikatury Nejvyššího soudu ČR (např. usnesení ze dne 27. 7. 2006, sp. zn. 20 Cdo 3103/2005, dostupné na www.nsoud.cz) "za součást konstantní soudní praxe lze mít závěr, že notářský zápis je (podle §274 písm. e/ o.s.ř.) titulem pro soudní výkon rozhodnutí, jestliže - za prvé - splňuje formální náležitosti stanovené pro sepisování notářských zápisů o právních úkonech uvedené zejména v §62 a násl. zákona č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění zákona č. 82/1998 Sb., obsahuje - za druhé - dohodu osoby oprávněné ze závazkového právního vztahu s osobou ze závazkového právního vztahu povinnou, v níž jsou přesně individualizovány oprávněná a povinná osoba a vyznačeny právní důvod plnění, předmět plnění (přesný obsah a rozsah plnění) a doba plnění (přesně a určitě určena doba, do které se povinná osoba zavazuje předmět plnění poskytnout oprávněné osobě), a - za třetí - jestliže osoba povinná v něm svolila k vykonatelnosti. Požadavku, aby v notářském zápisu se svolením k vykonatelnosti (§274 písm. e/ o.s.ř.) byla obsažena dohoda osoby oprávněné s osobou povinnou, lze vyhovět tím, že tyto osoby jsou účastníky jediného zápisu (buď sepsaného za jejich současné přítomnosti nebo pokračováním v notářském zápisu), nebo i tím, že k projevu vůle obsaženém v notářském zápisu sepsaném jen s jednou z těchto osob přistoupí formou samostatného zápisu druhá z nich." Z výše uvedeného je zřejmé, že nejen podpis dvou či více osob v jednom okamžiku, ale také v časové posloupnosti formou pokračování notářského zápisu splňuje podmínky podpisu dohody. Stěžovatelkou citovaný rozsudek Nejvyššího soudu ČR na danou věc přitom vůbec nedopadá, neboť řeší otázku, zda je případ, kdy společenská smlouva či stanovy určují, že jménem společnosti jedná více jednatelů společně, omezením jednatelského oprávnění ve smyslu §133 odst. 2 obchodního zákoníku, které není účinné vůči třetím osobám. Pokud stěžovatelka uvádí, že pokračování notářského návrhu nebylo účastníky soudu předloženo jako důkaz v exekučním řízení, Ústavní soud konstatuje, že z vyžádaného soudního spisu je zřejmé, že oprávněný na č. listu 5-9 předložil předmětný notářský zápis včetně jeho pokračování, neoznačil však tento exekuční titul úplně v petitu návrhu na nařízení exekuce, což považoval v usnesení ze dne 8. 1. 2010, č. j. 42 Nc 7179/2009-70, Okresní soud v Ústí nad Labem za formální vadu, která však nemůže založit závěr o nevykonatelnosti exekučního titulu.
K námitce stěžovatelky, že mezi ní a oprávněným žádný smluvní vztah neexistuje, je třeba uvést, že notářský zápis se svolením k vykonatelnosti má jen formální charakter, neboť obsahuje takové náležitosti, které jsou potřebné k tomu, aby byl jako titul pro soudní výkon rozhodnutí vykonatelný; notář jej sepíše na základě dohody oprávněné a povinné osoby, aniž by byl oprávněn zkoumat její podklad v hmotném právu, a na základě prohlášení povinné osoby, jímž svoluje k jeho vykonatelnosti. Jak vyplývá z konstantní judikatury Nejvyššího soudu ČR, "pro nařízení výkonu rozhodnutí podle notářského zápisu se svolením k vykonatelnosti je - obdobně jako u jiných titulů - podstatné, zda obsahuje všechny náležitosti stanovené pro jeho vykonatelnost, a nikoliv to, zda odpovídá skutečným hmotněprávním vztahům mezi účastníky; věcnou správností se soud při nařízení výkonu rozhodnutí nemůže zabývat ani v případě výkonu notářského zápisu se svolením k vykonatelnosti. Na druhé straně notářský zápis se svolením k vykonatelnosti není - na rozdíl od rozhodnutí soudů nebo jiných orgánů - vybaven účinky závaznosti a není ani sám o sobě samostatným zavazovacím důvodem; znamená to mimo jiné, že povinná se může - bez zřetele na závazek obsažený v notářském zápisu domáhat svých práv v řízení před soudem, popřípadě může navrhnout zastavení tohoto výkonu rozhodnutí podle §268 odst.1 písm. h) o.s.ř., popřípadě podle ustanovení §268 odst.3 o.s.ř., prokáže-li, že na stanovené plnění nemá oprávněná podle hmotného práva zcela nebo zčásti nárok." (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 4. 4. 2001, sp. zn. 21 Cdo 2707/2000, dostupné na www.nsoud.cz ). V projednávané věci, jak vyplývá z vyžádaného soudního spisu, o návrhu stěžovatelky na zastavení a odklad exekuce rozhodoval Okresní soud v Ústí nad Labem, který usnesením ze dne 8. 1. 2010, č. j. 42 Nc 7179/2009-70, tento návrh zamítl. V řízení o návrhu na zastavení a odklad exekuce měla stěžovatelka prostor pro uplatnění svých námitek týkajících se neplatnosti dohody obsažené v notářském zápise. Ve věci se konala dvě jednání, přičemž soud vedl důkaz úplným výpisem z obchodního rejstříku oprávněného a stěžovatelky a spisem Krajského soudu v Brně sp. zn. C 17/135. Soud neshledal důvody pro zastavení exekuce, neboť dospěl k závěru, že z provedených důkazů bylo zjištěno, že jak na straně oprávněného, tak na straně stěžovatelky podepsaly notářský zápis osoby, které byly ke dni sepsání oprávněny za účastníky dohody jednat. Jiné důvody pro neplatnost dohody stěžovatelka v průběhu řízení neuvedla, ačkoli byla soudem vyzvána k předložení důkazů pro svá tvrzení a poučena o možných následcích neprokázání tvrzených skutečností.
Ústavní soud tak po přezkoumání napadených rozhodnutí a vyžádaného soudního spisu dospěl k závěru, že výklad a aplikace příslušných ustanovení občanského soudního řádu byly provedeny obecnými soudy v mezích zákona ústavně konformním způsobem a napadená rozhodnutí neshledal vybočujícími z mezí ústavnosti. Skutečnost, že stěžovatelka se závěrem obecných soudů nesouhlasí, nemůže sama o sobě založit důvodnost ústavní stížnosti.
Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal žádné porušení základních práv stěžovatelky, daných ústavními zákony nebo mezinárodními smlouvami, kterými je Česká republika vázána, ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písmeno a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. května 2010
Vojen Güttler, v.r.
předseda senátu