ECLI:CZ:US:2010:1.US.390.10.1
sp. zn. I. ÚS 390/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Ivany Janů a Františka Duchoně (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky: BEMOINVEST spol. s r. o., se sídlem Benešov u Prahy, Na Bezděkově 2056, zastoupené JUDr. Markem Nespalou, advokátem se sídlem Praha 2, Vyšehradská 21, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 18. 11. 2009, čj. 25 Cdo 3144/2007 - 334, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. 1. 2007, čj. 39 Co 162/2006 - 310, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 17. 8. 2005, čj. 16 C 34/2004 - 204, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka v ústavní stížnosti navrhla zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů, kterými nevyhověly její žalobě na zaplacení 10,750.000,- Kč s příslušenstvím, podané proti žalované České republice - Ministerstvu spravedlnosti ČR. V odůvodnění obsáhlé ústavní stížnosti tvrdila, že soudy svými rozhodnutími porušily její právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 a 3, čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 90 Ústavy ČR a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Napadenými rozhodnutími bylo porušeno též její vlastnické právo ve smyslu čl. 11 Listiny a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě.
K porušení zmíněných základních práv stěžovatelky mělo dojít tím, že obecné soudy nezohlednily její námitky a opomenuly důkazy, které navrhla. Vydaly tak rozhodnutí, jejichž právní závěry jsou v extrémním rozporu se zjištěným skutkovým stavem. V důsledku přepjatého formalismu při rozhodování obecných soudů jí byla odepřena spravedlnost a poukázala také na neodůvodněné průtahy v řízení. K zásahu do jejího vlastnického práva došlo tím, že v důsledku porušení jejího práva na spravedlivý proces nebylo možné, aby se domohla uhrazení své pohledávky a je nucena nést náklady, které vznikly soudním řízením.
Z ústavní stížnosti a z napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že Obvodní soud pro Prahu 2, rozsudkem ze dne 17. 8. 2005, čj. 16 C 34/2004 - 204, zamítl žalobu stěžovatelky na zaplacení 10,750.000,- Kč, podanou proti žalované České republice - Ministerstvu spravedlnosti. Žalobu odůvodnila zejména tím, že v řízení vedeném u Okresního soudu v Benešově pod sp. zn. 5 C 1072/97, došlo k více než šestiletým průtahům, v důsledku čehož nemohla včas získat exekuční titul na zaplacení uvedené částky jako nedoplatku kupní ceny za nemovitosti a uspokojení nároku proti společnosti Adria s. r. o. Obvodní soud vyšel ze zjištění, že stěžovatelka neprokázala příčinnou souvislost mezi nesprávným úředním postupem, spočívajícím v opakovaném rozhodování o věcné a místní nepříslušnosti, které způsobilo prodlevu v rozhodování v letech 1995 - 1997, a vznikem škody, spočívající ve ztrátě reálné možnosti vymoci pohledávku od svého dlužníka. Tento závěr opřel mimo jiné o zjištění, že dlužník stěžovatelky, společnost Adria s. r. o., nedisponoval majetkem či finančními prostředky, ze kterých by bylo možno pohledávku stěžovatelky uspokojit, i kdyby bylo rozhodnutí v uvedeném sporu vydáno v přiměřené době.
K odvolání stěžovatelky Městský soud v Praze, jako soud odvolací, rozsudek obvodního soudu potvrdil. Jelikož stěžovatelka nesouhlasila především se závěrem odvolacího soudu o nedostatku příčinné souvislosti mezi zjištěným nesprávným postupem a vznikem škody, podala dovolání, které Nejvyšší soud odmítl usnesením ze dne 18. 11. 2009, čj. 25 Cdo 3144/2007 - 334, jako nepřípustné. Nejvyšší soud s odkazem na svou judikaturu konstatoval, že otázka existence vztahu příčinné souvislosti mezi škodnou událostí a vznikem škody je otázkou skutkovou, nikoli právní. Vzhledem k tomu, že stěžovatelka nenapadla svými dovolacími námitkami právní, ale skutkový závěr soudu, uplatnila nepřípustný dovolací důvod.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Stěžovatelka v ní polemizuje s právními závěry obecných soudů všech stupňů a předkládá svůj právní názor. K této polemice je třeba uvést, jak již bylo mnohokrát judikováno, že Ústavní soud není oprávněn zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy. Nevykonává totiž přezkumný dohled nad jejich činností, pokud postupují v souladu s Ústavou ČR, Listinou základních práv a svobod i mezinárodními smlouvami podle čl. 10 Ústavy ČR.
Ústavní soud posoudil všechna tři soudní rozhodnutí z hlediska jejich ústavnosti a dospěl k závěru, že obecné soudy, na základě dostatečných skutkových zjištění, zhodnotily všechny provedené důkazy a učinily právní závěry, které náležitě odůvodnily. Vypořádaly se přitom i se všemi argumenty stěžovatelky, které opět předložila v ústavní stížnosti. Podle právního názoru obecných soudů stěžovatelka neprokázala, že by bylo možno očekávat splnění přisouzeného závazku dlužníkem při obvyklém běhu událostí, pokud by k nesprávnému úřednímu postupu (v podobě průtahů) nedošlo. Stěžovatelka tedy neprokázala existenci jednoho ze tří předpokladů vzniku odpovědnosti státu za škodu, tj. příčinnou souvislost mezi nesprávným úředním postupem orgánů státu a vznikem škody.
Z výše uvedeného je zřejmé, že v dané věci se jedná o aplikaci podústavního práva, která je zcela v kompetenci obecných soudů a ve věci nebylo zjištěno nic závažného, co by ji posouvalo do ústavněprávní roviny. Ústavní soud neshledal v napadených rozhodnutích porušení základních práv stěžovatelkou tvrzených v ústavní stížnosti.
Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem dospěl I. senát Ústavního soudu k závěru, že jsou splněny podmínky ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. Proto ústavní stížnost, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení, usnesením odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. března 2010
Vojen Güttler, v. r.
předseda I. senátu Ústavního soudu