ECLI:CZ:US:2010:1.US.421.10.1
sp. zn. I. ÚS 421/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Františka Duchoně a Ivany Janů, ve věci ústavní stížnosti stěžovatele JUDr. Ing. M. M., zastoupeného Mgr. Janem Aulickým, advokátem, se sídlem Kaplička 327, 381 01 Český Krumlov, proti rozsudku Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 3. 4. 2008, sp. zn. 32 T 144/2007, a proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 16. 12. 2008, sp. zn. 23 To 649/2008, a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2009, sp. zn. 4 Tdo 1205/2009, za účasti Okresního soudu v Českých Budějovicích, Krajského soudu v Českých Budějovicích a Nejvyššího soudu jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 12. 2. 2010, stěžovatel napadl rozsudek Okresního soudu v Českých Budějovicích (dále jen "okresní soud") ze dne 3. 4. 2008, sp. zn. 32 T 144/2007 (dále jen "rozsudek okresního soudu"), kterým byl společně s dalšími obviněnými podle §226 písm. b) zákona č. 141/1961 Sb. o trestním řízení soudním (dále jen "trestní řád") zproštěn obžaloby pro skutek v němž byly státním zastupitelstvím shledávány trestné činy zneužívaní pravomoci veřejného činitele podle §158 odst. 1 písm. a) a porušování povinnosti při správně cizího majetku podle §255 odst. 1 zákona č. 140/1961 Sb. trestního zákona (dále jen "trestní zákon"), neboť v žalobním návrhu označený skutek není trestným činem. Rovněž napadl usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích (dále jen "krajský soud") ze dne 16. 12. 2008, sp. zn. 23 To 649/2008 (dále jen "usnesení krajského soudu"), jímž tento jako soud odvolací zamítl odvolání stěžovatele (a též státního zástupce) proti rozsudku okresního soudu, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2009, sp. zn. 4 Tdo 1205/2009 (dále jen "usnesení Nejvyššího soudu"), kterým bylo odmítnuto jeho dovolání proti usnesení krajského soudu.
Stěžovatel, který se měl dle obžaloby trestné činnosti dopustit jako zastupitel města Český Krumlov, namítá, že trestní stíhání bylo nepřípustné vzhledem k čl. 7 odst. 1 a čl. 8 Evropské charta místní samosprávy č. 181/1999 Sb. Tato ustanovení vyžadují, aby podmínky pro práci místních zastupitelů umožňovaly svobodný výkon funkce, a výrazně omezuje i správní dozor nad činností samosprávy. Dovolací soud vyslovil názor, že trestní stíhání je podle mezinárodní smlouvy nepřípustné pouze v případě, že mezinárodní smlouva jednoznačně stanoví podmínky zastavení trestního stíhání. To však stěžovatel odmítá. Je přesvědčen, že vyplývá-li z mezinárodní smlouvy, byť obecně, že trestní stíhání je v určitých případech nepřípustné, pak toto nemá vůbec být zahajováno. Není tedy nutné ani logické, aby mezinárodní smlouva stanovovala podmínky jeho zastavení. Je věcí příslušných orgánů činných v trestním řízení, aby výkladem (s použitím všech aplikovatelných výkladových metod) dovodily, na které případy zákaz trestního stíhání vyplývající z mezinárodní smlouvy dopadá a na které nikoliv. Přijetí právního názoru dovolacího soudu by také znamenalo, že v případě neprovedení předpokládané či vyžadované transpozice mezinárodní smlouvy se taková smlouva stává pramenem práva pouze formálně, nikoliv však fakticky, protože nemá žádné reálné dopady. Dovolací soud tak svým přístupem upřednostnil vnitrostátní předpis před mezinárodní smlouvou.
Stěžovatel dále namítá, že trestní stíhání za hlasování na jednání zastupitelstva obce je zásahem moci výkonné do činnosti územní samosprávy. Pod hrozbou, že za hlasování pro rozhodnutí, které se bude některým osobám v orgánech činných v trestním řízení zdát nesprávné či učiněné nikoliv v zájmu občanů, může být člověk trestně stíhán, nelze funkci zastupitele vykonávat svobodně v souladu se slibem skládaným na ustavujícím zasedání zastupitelstva. Již požadování vysvětlení policejními orgány a kladení otázek, kdo a jak hlasoval a jaké k tomu měl důvody, je fakticky nátlakem na zastupitele, aby nečinili nic, co se orgánům činným v trestním řízení nelíbí, protože jinak mohou být trestně stíháni. Takový postup je podle stěžovatele nutno hodnotit jako nezákonný zásah státní mocí do práva na územní samosprávu.
Stěžovatel také vyjadřuje pochybnosti nad tím, že byl obžalován za údajné porušení povinnosti zastupitele obce postupovat s péčí řádného hospodáře při správě obecního majetku. Tato jeho údajná povinnost byla státním zastupitelstvím vyvozována z ustanoveni §38 odst. 1 zákona o obcích, podle kterého "majetek obce musí být využíván účelně a hospodárně v souladu s jejími zájmy a úkoly vyplývajícími ze zákonem vymezené působnosti." Zákon o obcích ani jiný zákon však nestanoví, že za plnění tohoto ustanovení odpovídá zastupitelstvo či dokonce osobně jednotliví zastupitelé, ani nikde neukládá zastupitelům postupovat s péčí řádného hospodáře. Výkladem zákona o obcích ze strany státního zastupitelství tak byl stěžovatel kriminalizován za jednání, které podle zákona nemůže být trestné.
Stěžovatel uvádí, že byl zproštěn obžaloby, protože žalovaný skutek není trestným činem. Domáhá se však rozhodnutí, že tento skutek se tak, jak byl v obžalobě popsán, vůbec nestal. Není mu lhostejné, zda soud vysloví, že stěžovatel chtěl poškodit město, ale není to trestné, nebo vysloví, že stěžovatel město poškodit nechtěl. Závažný je totiž judikatorní význam této kauzy. Z rozsudku okresního i z usnesení krajského soudu implicitně vyplývá, že zastupitele za hlasování stíhat lze a že orgány činné v trestním řízeni jsou oprávněny posuzovat, zda orgány územní samosprávy rozhodují správně a v souladu se zájmy občanů. Kauza je tak podle stěžovatele velmi nebezpečným precedentem. Před komunálními volbami bude řada občanů zvažovat, zda při hrozícím nebezpečí trestního stíhání za svobodné hlasování v orgánech obecní samosprávy vůbec mají do těchto orgánů kandidovat.
Stěžovatel tvrdí, že napadenými rozhodnutími byla porušena jeho ústavně zaručená práva uvedená v čl. 2 odst. 3, čl. 8, čl. 10 a v čl. 101 odst. 4 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a čl. 2 odst. 2, čl. 8 odst. 2 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Navrhuje, aby Ústavní soud výrok I. rozsudku okresního soudu, usnesení krajského soudu v rozsahu týkajícím se výroku I. rozsudku okresního soudu a usnesení Nejvyššího soudu zrušil.
II.
Zákon o Ústavním soudu rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu") návrhy zjevně neopodstatněné. Tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pokud takto Ústavní soud dojde k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, bude bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení kontradiktorního.
III.
Ústavní soud považuje za nutné připomenout ze své ustálené judikatury, že jeho úkolem je jen ochrana ústavnosti a nikoliv běžné zákonnosti (čl. 83 Ústavy). Ústavní soud není povolán k přezkumu správnosti aplikace jednoduchého práva a zasáhnout do rozhodovací činnosti obecných soudů může jen tehdy, shledá-li současně porušení základního práva či svobody (§82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu).
Ústavní soud, aniž by se blíže zabýval jednotlivými částmi stěžovatelovy výši citované argumentace, konstatuje, že ústavní stížnost je nutno odmítnout jako zjevně neopodstatněnou, neboť jí napadenými rozhodnutími nemohlo dojít k zásahu do jeho ústavně zaručených práv a svobod.
Napadenými rozhodnutími byl stěžovatel, jak sám uvádí, zproštěn obžaloby. Výroky obecných soudů, které požaduje ve své ústavní stížnosti zrušit, nejsou způsobilé vyvolávat v rovině jeho subjektivních práv žádné právní následky (srovnej usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1985/09 týkající se principiálně obdobné problematiky ústavní stížnosti směřující proti tzv. akademickému výroku Nejvyššího soudu v řízení o stížnosti pro porušení zákona podané v neprospěch obviněného).
Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud musel považovat ústavní stížnost z ústavněprávního hlediska za zjevně neopodstatněnou a podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu ji mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. března 2010
Vojen Güttler, v.r.
předseda senátu