ECLI:CZ:US:2009:1.US.1985.09.1
sp. zn. I. ÚS 1985/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Františka Duchoně a soudců Vojena Güttlera a Ivany Janů, ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Mgr. V. Z., zastoupeného JUDr. Karolem Hrádelou, advokátem, se sídlem Českomalínská 516/27, 160 00 Praha 6 - Bubeneč, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2009, sp. zn. 4 Tz 75/2008, za účasti Nejvyššího soudu jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 27. 7. 2009, stěžovatel napadl rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2009, sp. zn. 4 Tz 75/2008 (dále jen "rozsudek Nejvyššího soudu"), kterým bylo rozhodnuto tak, že rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočky v Liberci, ze dne 24. 4. 2008, sp. zn. 55 To 103/2008, a v řízení, které mu předcházelo, byl porušen zákon v ustanoveních §254 odst. 1, §259 odst. 3, §226 písm. a) a §88 odst. 1, 2, 4 zákona č. 141/1961 Sb. o trestním řízení soudním (dále jen "trestní řád") ve znění účinném do 30. 6. 2008 ve prospěch stěžovatele a dalších v předmětném řízení obviněných osob.
Stěžovatel má za to, že tím, že Nejvyšší soud uvedl, že byl porušen zákon v jeho prospěch v rozhodnutí, kterým byl zproštěn obžaloby, a i v předcházejícím řízení, byla porušena jeho základní práva a svobody zaručené ústavním pořádkem. Ve svém rozhodnutí Nejvyšší soud vycházel z toho, že nařízené příkazy k odposlechu byly vydány po splnění všech zákonných podmínek a byly procesně použitelné. S tím však stěžovatel z důvodů, které ve své velmi obsáhlé ústavní stížnosti podrobně rozebírá, nesouhlasí. Navrhuje proto, aby Ústavní soud ústavní stížností napadené rozhodnutí zrušil.
II.
Zákon o Ústavním soudu rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu") návrhy zjevně neopodstatněné. Tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pokud takto Ústavní soud dojde k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, bude bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení kontradiktorního.
III.
Ústavní soud, aniž by se blíže zabýval jednotlivými argumenty stěžovatele směřujícími proti závěru Nejvyššího soudu o procesní použitelnosti v daném trestním řízení pořízených odposlechů, konstatuje, že Ústavní stížnost je nutno odmítnout jako zjevně neopodstatněnou, neboť jí napadeným rozhodnutím nemohlo dojít k zásahu do ústavně zaručených práv a svobod stěžovatele.
Ústavní soud především připomíná, že svým nálezem ze dne 31. 10. 2001, sp. zn. Pl. ÚS 15/01 (vyhlášen pod č. 424/2001 Sb.), zrušil ustanovení §272 a §276 věty čtvrté trestního řádu v tehdy platném znění. V tomto nálezu Ústavní soud dospěl k závěru, že stížnost pro porušení zákona podávaná v neprospěch obviněného je reliktem sovětských stalinských právních institutů přebíraných do československého práva v době totalitního státu, totiž institutem, který je v naprostém rozporu s hodnotami materiálního právního státu, zvláště pak s principem rovnosti zbraní. Tomuto principu neodpovídala zejména kasační pravomoc Nejvyššího soudu na základě tohoto mimořádného opravného prostředku rušit v neprospěch obviněného, respektive obžalovaného, pravomocná rozhodnutí vydaná v trestním řízení. Ústavní soud byl toho názoru, že takzvaná "neprospěchová" stížnost pro porušení zákona může mít za dané situace pouze funkci sjednocování judikatury pro futuro cestou akademického výroku.
Po zrušení příslušných ustanovení trestního řádu citovaným nálezem byla pravomoc Nejvyššího soudu rušit v neprospěch obžalovaného rozhodnutí napadená stížností pro porušení zákona, to jest jakkoliv zvrátit právní účinky z nich vyplývající, odstraněna. Naproti tomu mu byla ponechána pravomoc přijmout ve věci akademický výrok za účelem sjednocování judikatury pro futuro (§268 odst. 2 trestního řádu). Ústavní soud tak tímto nálezem zbavil Nejvyšší soud oprávnění zhoršit v řízení o stížnosti pro porušení zákona právní situaci obviněného, neboť akademický výrok nemůže sám o sobě právní moc dřívějších rozhodnutí prolomit. Akademický výrok, jímž Nejvyšší soud deklaruje svůj názor na výklad objektivního práva, totiž není způsobilý vyvolávat v rovině subjektivních práv konkrétní osoby (účastníka původního trestního řízení) žádné právní následky.
To, co bylo výše vyloženo v obecné rovině, platí i v konkrétním nyní projednávaném případě. Ústavní stížností napadený rozsudek Nejvyššího soudu se nijak nedotkl žádného rozhodnutí vydaného předtím obecnými soudy v daném trestním řízení, a to ani v rovině formální (žádné z nich nebylo formálně zrušeno a nadále je třeba je považovat za platná a pravomocná), tak v rovině materiální (právní následky jimi vyvolané nadále trvají). Rozsudek Nejvyššího soudu působí toliko prospektivně a může představovat do budoucna pouze vodítko pro výklad jednoduchého práva obecnými soudy, v žádném případě však nemohl zhoršit právního postavení stěžovatele a není vůbec způsobilý zasáhnout do jeho subjektivních práv (obdobně viz usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 122/04 a v něm citovaná rakouská právní úprava a usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 2691/08 [obě usnesení jsou dostupná na http://www.usoud.cz]).
Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud musel považovat ústavní stížnost z ústavněprávního hlediska za zjevně neopodstatněnou a podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu ji mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. září 2009
František Duchoň
předseda senátu