ECLI:CZ:US:2010:1.US.602.10.1
sp. zn. I. ÚS 602/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Františka Duchoně a Ivany Janů o ústavní stížnosti stěžovatelů Ing. S. P. a Ing. J. J., obou zastoupených JUDr. Jiřím Terynglem, advokátem se sídlem Praha 5, Ke Klimentce 15, proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 17. 12. 2009, č. j. 1 Nt 359/2007-437, a proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 19. 1. 2010 sp. zn. 9 To 1/2010, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností se stěžovatelé domáhají, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označená rozhodnutí obecných soudů ve věci návrhu na povolení obnovy řízení v jejich trestní věci, neboť jsou přesvědčeni, že jimi bylo porušeno jejich ústavně zaručené právo na spravedlivý proces, včetně práva na presumpci neviny a zásady hodnocení důkazů "in dubio pro reo".
Napadeným usnesením Krajský soud v Plzni podle §283 písm. d) tr. ř. zamítl návrh stěžovatelů na povolení obnovy řízení ve věci Krajského soudu v Plzni vedené pod sp. zn. 4 T 5/2006, neboť neshledal důvody obnovy podle §278 tr. ř. Rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 8. 3. 2007, sp. zn. 4 T 5/2006, byli stěžovatelé uznáni vinnými jako spolupachatelé trestným činem zneužívání informací v obchodním styku podle §128 odst. 2, 4 tr. zák. a odsouzeni k trestu odnětí svobody na pět let s výkonem ve věznice s dozorem a dále k trestu zákazu činnosti ve formě zákazu výkonu funkce statutárního orgánu obchodní společnosti na pět let.
Skutkově měla trestná činnost stěžovatelů spočívat v tom, že dne 30. 12. 2002 v Chebu uzavřel Ing. S. P. jménem společnosti LEKO, a. s., a Ing. J. J. jménem společnosti PROTEP, spol. s r. o., kupní smlouvu, na jejímž základě bylo z majetku společnosti LEKO, a. s., převedeno do majetku společnosti PROTEP, spol. s r. o., 152 ks akcií společnosti Egerius Group, a. s., v nominální hodnotě 76 mil. Kč za sjednanou kupní cenu 76 mil. Kč, ačkoli obvyklá úhrnná cena těchto akcií v době uzavření smlouvy činila 29.336.000 Kč. Dne 31. 12. 2002 v Chebu uzavřeli Ing. J. J. jménem společnosti PROTEP, s. r. o., a Ing. S. P. jménem společnosti Egerius Group, a. s., smlouvu, na jejímž základě se společnost Egerius Group zavázala zaplatit za společnost PROTEP, spol. s r. o., 76.000.000 Kč ve prospěch společnosti LEKO, a. s., a společnost PROTEP se zavázala zaplatit za to společnosti Egerius Group, a. s., 76.000.000 Kč, ačkoli obvyklá cena pohledávky společnosti Egerius Group, a. s., vůči společnosti PROTEP, spol. s r. o., založené touto smlouvou byla v době uzavření této smlouvy 24.978.100 Kč, čímž společnost LEKO, a. s., získala majetkový prospěch ve 46.644.000 Kč na úkor společnosti Egerius Group, a. s., se stejným předmětem činnosti, které v důsledku takto uzavřených smluv vznikla škoda ve výši 51.021.900 Kč.
Vrchní soud stížnost stěžovatelů dle §148 odst. 1 písm. c) jako nedůvodnou zamítl.
Krajský soud ve svém vyjádření k ústavní stížnosti pouze odkázal na své napadené rozhodnutí.
Vrchní soud v Praze ve vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že podstatnou část ústavní stížnosti představuje vyjádření nesouhlasu s negativním závěrem Krajského soudu v Plzni o existenci zákonných předpokladů pro povolení obnovy řízení podle §278 odst.l tr.ř., se kterým se poté Vrchní soud v Praze ztotožnil. Toto stanovisko vrchního soudu je zřejmé z odůvodnění usnesení ze dne 19. 1. 2010, sp.zn. 9 To 1/2010, na které tímto v podrobnostech odkázal. Pokud stěžovatelé dále namítají, že novou skutečností, která měla odůvodnit kladné rozhodnutí o jejich návrhu na povolení obnovy řízení, je rozhodnutí Krajského soudu v Plzni v jiné trestní věci, a to vedené pod sp. zn. 34 T 7/2007, nelze to přijmout. Zakládat důvod pro povolení obnovy řízení na rozhodnutí v jiné trestní věci, byť i stěžovatelům příznivé, nelze, neboť se nejedná o skutečnost, která by byla dříve orgánům činným v trestním řízení neznámou ve smyslu §278 odst. 1 tr. ř. Jinak řečeno, právní názor vyslovený v jiné trestní věci o otázce, která byla dříve posouzena soudy v jejich rozhodnutí jinak, nemůže být považován za relevantní skutečnost, jež by odůvodňovala v této předchozí trestní věci povolení obnovy řízení. Vrchní soud proto navrhl, aby byla ústavní stížnost odmítnuta, případně zamítnuta.
Krajské státní zastupitelství v Plzni ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedlo, že z odůvodnění rozhodnutí obecných soudů, proti nimž ústavní stížnost směřuje, nelze dovodit diskrepanci mezi interpretací ustanovení §278 odst. 1 tr. ř. těmito soudy a výkladem stejného ustanovení stěžovateli, resp. doktrinálním výkladem, na který v ústavní stížnosti odkazují. Obecné soudy při zjišťování skutkového stavu věci právně relevantního z hlediska takto interpretovaného ustanovení §278 odst. 1 tr. ř. hodnotily v souladu s ustanovením §2 odst. 5, 6 tr. ř. nejen posudek znaleckého ústavu Znalex, s. r. o., akcentovaný stěžovateli v ústavní stížnosti, ale i další důkazy, zejména znalecký posudek ústavu Česká znalecká, a. s., přičemž ve svých rozhodnutích zevrubně zdůvodnily, které skutečnosti vzaly za prokázané, o které důkazy svá skutková zjištění opřely a jakými úvahami se řídily při hodnocení provedených důkazů, pokud si vzájemně odporovaly. V takovém postupu obecných soudů v předmětné věci nelze spatřovat libovůli při hodnocení důkazů, která je Ústavním soudem uznávaným důvodem pro zrušení soudního rozhodnutí. Proto Krajské státní zastupitelství v Plzni považuje ústavní stížnost za nedůvodnou.
Vrchní státní zastupitelství se svého postavení vedlejšího účastníka vzdalo.
Ústavní soud zaslal advokátovi stěžovatelů vyjádření Vrchního soudu v Praze a Krajského státního zastupitelství v Plzni k replice, avšak ten se ve stanovené lhůtě 10 dnů od doručení zásilky nevyjádřil.
II.
1) Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti. Tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].
Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není totiž součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. k posouzení, zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.
Obdobné zásady je nutné vztáhnout i k posouzení otázky, zda "důkazy soudu dříve neznámé, ... by mohly samy o sobě nebo ve spojení se skutečnostmi a důkazy známými už dříve odůvodnit jiné rozhodnutí o vině", tedy zda by stačily k naplnění skutkové podstaty ustanovení §278 odst. 1 tr. řádu, které upravuje podmínky povolení obnovy řízení.
Podle citovaného předpisu platí, že obnova řízení, které skončilo pravomocným rozsudkem nebo trestním příkazem, se povolí, vyjdou-li najevo skutečnosti nebo důkazy soudu dříve neznámé, které by mohly samy o sobě nebo ve spojení se skutečnostmi a důkazy známými už dříve odůvodnit jiné rozhodnutí o vině nebo o přiznaném nároku poškozeného na náhradu škody, anebo vzhledem k nimž by původně uložený trest byl ve zřejmém nepoměru ke stupni nebezpečnosti činu pro společnost nebo k poměrům pachatele nebo uložený druh trestu by byl ve zřejmém rozporu s účelem trestu.
Obnova řízení skončeného pravomocným rozsudkem postihuje výhradně vady ve skutkových zjištěních, které vznikly tím, že soudu v době jeho rozhodování nebyly známy skutečnosti nebo důkazy způsobilé změnit skutkový stav věci, a na tomto novém skutkovém základě ovlivnit jeho právní posouzení a následně i výrok o vině, náhradě škody či trestu. Nelze tedy v jakékoli "nové" skutečnosti nebo důkazu spatřovat bez dalšího důvod obnovy řízení, ale musí jít vždy i o splnění druhé podmínky ve smyslu ustanovení §278 odst. 1 tr. řádu, tj. že tyto skutečnosti nebo důkazy mohou samy o sobě nebo ve spojení s jinými skutečnostmi a důkazy již dříve známými odůvodnit jiné rozhodnutí ve věci.
K posouzení uvedené podmínky, tj. k přezkumu hodnocení důkazů, jež stěžovatelé předložili obecnému soudu v návrhu na povolení obnovy řízení, a které obecný soud konfrontoval se skutkovými zjištěními učiněnými v původním trestním řízení, však není Ústavní soud v zásadě příslušný; tím by se totiž stavěl do role další instance v systému obecných soudů, což mu podle Ústavy nepřísluší.
Rámec, ve kterém obecné soudy vykonávají nezávisle svoji činnost, a obecné podmínky ingerence Ústavního soudu do jejich rozhodování, formuloval Ústavní soud již v nálezu sp. zn. III. ÚS 84/94 (publ. in Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 3, č. 34), ve kterém vyložil, že k posouzení a přehodnocení důkazního řízení před obecným soudem může přikročit pouze v případech extrémního nesouladu právních závěrů soudu s provedenými důkazy a vykonanými skutkovými zjištěními, či v případě, kdy právní závěry soudu v žádné možné interpretaci odůvodněného soudního rozhodnutí ze skutkových zjištění nevyplývají.
K takové situaci však v souzené věci nedošlo.
Obecné soudy svá rozhodnutí a v nich uplatněné názory adekvátně (úplně a srozumitelně) odůvodnily. Pokud jde o hodnocení otázky, zda stěžovateli navržené důkazy jsou způsobilé ovlivnit (ve výše uvedeném smyslu) výsledek řízení, Ústavní soud konstatuje, že závěry obecných soudů nejsou ani excesivní, ani svévolné; není tedy ani opory pro úsudek, že k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatelů mohlo dojít nerespektováním zásad spravedlivého procesu, jak stěžovatelé namítají.
V této souvislosti je namístě připomenout, že zákon o Ústavním soudu rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů v ustanovení §43 odst. 2 písm. a) návrhy "zjevně neopodstatněné"; tím se v zájmu efektivity a hospodárnosti dává Ústavnímu soudu příležitost posoudit přijatelnost návrhu ještě předtím, než si otevře prostor pro jeho věcné posouzení. Předpokladem je zde objektivně založená způsobilost rozhodnout o "nepřijatelnosti" návrhu již na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a argumentace, jež je proti nim uplatněna v ústavní stížnosti, jestliže prima facie nedosahuje ústavněprávní roviny, tj. nemůže-li se, již vzhledem k své povaze a obsahu, ústavně zaručených práv a svobod stěžovatele dotknout. To je právě případ i této konkrétní souzené věci.
III.
Ke konkrétním námitkám stěžovatelů lze uvést následující.
1) Stěžovatelé především namítají, že byly předloženy důkazy o tom, že pozemky a nemovitosti z konkurzní podstaty ZDP, a. s., byly reálně prodány za ceny, které odpovídají právě cenám určeným znaleckým ústavem Znalexem (str. 4, 6, 7 ústavní stížnosti).
S touto námitkou se však dostatečně vypořádal již vrchní soud např. na str. 5 napadeného usnesení: "Stejně tak jsou nedůvodné námitky podaných stížností poukazující na vysokou prodejní cenu čtyř pozemků z majetku ZDP dosaženou následně v letech 2007-2008. Zde hraje ve výši kupní ceny roli nejen časový odstup pěti let, nýbrž především naprosto odlišný způsob jejich užití novým investorem (zejména výstavba obchodního centra oproti předchozímu určení pozemků vesměs jako skladu dřeva a manipulační prostory) v době konkurzu, tj. v době ukončení činnosti společnosti ZDP."
Ústavní soud poukazuje v této souvislosti - k námitkám stěžovatelů, zpochybňujícím věrohodnost závěrů znaleckého posudku České znalečné, a preferujícím naopak znalecký posudek Znalexu - na podrobné a přesvědčivé (napadené) usnesení vrchního soudu, který pečlivě, racionálně a logicky vysvětlil, proč přihlédl k závěrům znaleckého posudku České znalečné a proč naopak neupřednostnilo závěry znaleckého posudku zpracoval znaleckým ústavem Znalex (poznámka: tento znalecký posudek předložili stěžovatelé v řízení o povolení obnovy řízení). Tu lze odkázat zejména na str. 3 - 5 napadeného usnesení vrchního soudu.
2) Stěžovatelé dále namítli, že další novou skutečností bylo to, že shodný obchod se stejným objemem akcií, který byl stíhán samostatně a obžaloba byla posléze projednávána pod sp. zn. sp.zn. 34 T 7/2007, byl jiným senátem Krajského soudu v Plzni posouzen jako jednání beztrestné a obvinění (titíž stěžovatelé) byli obžaloby zproštěni.
I s touto námitkou se náležitě vypořádal již vrchní soud, a to na str. 2 napadeného usnesení: "...se nejednalo o zcela identickou situaci, neboť cena akcií ZDP zde byla zjišťována ve vztahu k jinému časovému okamžiku (k datu 2.7.2001), takže se jedná o časový odstup 18 měsíců, který se současně projevil v jiném objemu majetku společnosti ZDP a v důsledku toho v jiné výši ceny akcií ZDP, neboť objem základního kapitálu ZDP se postupně v následujícím časovém období snižoval. Zprošťující výrok vyslovený v této trestní věci byl následně akceptován také v odvolacím řízení především z toho důvodu, že smluvní cena akcií, stanovená stěžovateli v tomto případě, jen nepříliš výrazně přesahovala rozpětí tržní ceny akcií stanovené podle výpočtu ústavu Česká znalecká a.s. pouze účetní majetkovou metodou. Proto bylo rozhodnuto při aplikaci zásady in dubio pro reo ve prospěch stěžovatelů, neboť vrchní soud již za dané důkazní situace nepovažoval za účelné další upřesňování výpočtu ceny pozemků, i když tato možnost nebyla zcela vyloučena."
3) Stěžovatelé rovněž namítají pochybení soudů v tom, že v odůvodnění napadených rozhodnutí uvádějí, že u České znalecké došlo "k výraznému zpřesnění metody zkoumání, neboť si nyní opatřila konkrétní podklady ke každému pozemku ve vlastnictví ZDP..." (str. 5 odůvodnění usnesení VS). Dle stěžovatelů je tento závěr "v přímém rozporu s vlastním obsahem, dodatku č. 5 České znalecké. Viz str. 56, 2. , kde k jí použité administrativní metodě uvádějí: odst. shora: "... obvykle používanou..", kde zdůvodňují, že "...se nám nepodařilo zajistit vhodné porovnávací vzorky (pozemky) k danému datu ocenění"."
Tu však Ústavní soud nepřehlédl, že stěžovatelé již konkrétně neargumentují, proč by obojí mělo být v rozporu; toliko citují určitý text dodatku č. 5 ke znaleckému posudku České znalecké. Není zřejmé, proč by skutečnost, že se České znalecké "nepodařilo zajistit vhodné porovnávací vzorky (pozemky) k danému datu ocenění", nutně protiřečila s tezí vrchního soudu, že u České znalecké došlo "k výraznému zpřesnění metody zkoumání, neboť si nyní opatřila konkrétní podklady ke každému pozemku ve vlastnictví ZDP...". Stěžovateli uvedená skutečnost, že se nezdařilo opatřit si porovnávací vzorky, hovoří toliko o nedostatku srovnávacího materiálu, nikoli však o tom, že by nebyly opatřeny konkrétní podklady ke každému pozemku. Stěžovatelé rovněž neargumentují, proč by měla být v rozporu s tezí soudů (že si Česká znalecká opatřila konkrétní podklady ke každému pozemku) skutečnost, že se znalci České znalecké nebyli např. na pozemky podívat. Ostatně, při veřejném zasedání před krajským soudem ze dne 7. 12. 2009 znalec České znalecké uvedl, že ani znalci Znalexu, jehož se stěžovatelé dovolávají, nebyli na místě pozemků (str. 411 spisu 1 Nt 359/2007).
IV.
Za tohoto stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že napadenými rozhodnutí k porušení základních práv stěžovatelů, jichž se dovolávají, zjevně nedošlo.
Proto Ústavní soud ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl. Již proto nemohlo být vyhověno ani návrhu stěžovatelů na odklad vykonatelnosti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 8. 3. 2007, sp. zn. 4 T 5/2006.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. září 2010
Vojen Güttler v. r.
předseda senátu