ECLI:CZ:US:2010:1.US.764.06.2
sp. zn. I. ÚS 764/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Vojena Güttlera a soudců Františka Duchoně a Ivany Janů o ústavní stížnosti stěžovatele JUDr. Z. A., zastoupeného JUDr. Petrem Kalenským, advokátem se sídlem Hálkova č. 2, 120 00 Praha 2, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 31. 8. 2006, č. j. 2 Ko 107/2006-683, a proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 12. 4. 2006, č. j. K 28/93-665, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Krajský soud v Praze usnesením ze dne 12. 4. 2006, č. j. K 28/93-665, schválil konečnou zprávu a vyúčtování odměny a výdajů stěžovatele, správce konkursní podstaty úpadce A. Š. (dále jen "úpadce"), ze dne 31. 10. 2005 (dále jen "konečná zpráva"), tak, že:
1) příjmy konkursní podstaty činí 10.335.639,13 Kč,
2) výdaje z konkursní podstaty činí 7.885.175,85 Kč, z toho:
- plnění oddělenému věřiteli 4.446.829,60 Kč,
- odměna správce konkursní podstaty 1.408.441,- Kč,
- soudní poplatek 103.357,- Kč,
- náklady spojené se správou a udržováním podstaty 559.074,30 Kč;
3) k uspokojení konkursních věřitelů je určená částka 2,450.463,28 Kč.
Krajský soud jako náklad spojený s udržováním a správou podstaty neuznal správci konkursní podstaty výdaj ve výši 700.000,- Kč, jako platbu, kterou správce poskytl společnosti Aristo, s. r. o. (dále jen "Aristo, s. r. o.") na základě smlouvy o odborné pomoci ze dne 21. 1. 1999. K tomu uvedl, že stěžovatel se zavázal zaplatit společnosti Aristo, s. r. o., odměnu (10 % ze zpeněžení), která odpovídá výši odměny stěžovatele ze zpeněžení konkursní podstaty. Krajský soud dodal, že tato platba nemůže být k tíži konkursní podstaty, neboť její uznání by - v důsledku - znamenalo přiznání dvojnásobné odměny stěžovateli za zpeněžení určité části konkursní podstaty. Na uvedené nemá podle soudu vliv, že smlouva o odborné pomoci byla uzavřena před platností a účinností novely zákona o konkurzu a vyrovnání, která uložila správci konkurzní podstaty povinnost nechat si schválit věřitelským výborem činnost, kterou správce zadává třetím osobám.
Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 31. 8. 2006, č. j. 2 Ko 107/2006-683, usnesení soudu prvního stupně potvrdil. Poukázal na to, že věřitelský výbor sice na svém jednání 5. 4. 2001 vyslovil dodatečný souhlas s "činností společnosti Aristo, s. r. o., ve smyslu §8 odst. 3 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "ZKV"), ze zápisu však nelze zjistit, že by byl správce konkursní podstaty též informoval věřitelský výbor o finančních a jiných podmínkách takové "odborné pomoci při správě a prodeji majetku patřícího do konkursní podstaty, a to zejména provozní, ekonomické a obchodní činnosti". Vrchní soud dodal, že ve spisu nejsou založeny listiny, z nichž by bylo zřejmé, že by věřitelský výbor průběžně schvaloval výši a správnost nákladů (výdajů) spojených s činností společnosti Aristo, s. r. o., ve smyslu §11odst. 5 ZKV, a z nichž by bylo možné dovodit, že tato společnost poskytla konkursní podstatě jakékoliv plnění. Za této situace je prý správný závěr soudu prvního stupně, že takovou výdajovou položku nelze uznat.
Pokud jde o výhrady správce (stěžovatele) týkající se účinnosti zákona č. 105/2000 Sb., kterým došlo od 1. 5. 2000 k významným změnám ZKV, poukázal odvolací soud na jeho přechodná ustanovení obsažená v čl. II., dle nichž tento zákon zásadně platí i pro řízení zahájená před jeho účinností. To mimo jiné znamená, že novelizovanými ustanoveními ZKV bylo lze poměřovat nejen smlouvy, jež byly správcem uzavřeny před 1. 5. 2000 (a jež správce poté předčasně neukončil), ale především závazky z nich vzniklé po 1. 5. 2000, pokud měly být přeúčtovány na účet podstaty. Ačkoliv v době uzavření smlouvy o odborné pomoci (21. 1. 1999) neexistovalo pro správce v ZKV žádné výslovné omezení (míněn je §8 odst. 3 ZKV, dle něhož činnosti, k nimž je správce povinen, může zadat třetím osobám na účet podstaty jen se souhlasem věřitelského výboru), nelze od 1. 5. 2000 tolerovat, aby event. výdaje za plnění uskutečněné po 1. 5. 2000 - byť dle smlouvy uzavřené před tímto dnem - nepodléhaly souhlasu a kontrole věřitelského výboru.
Nejvyšší soud usnesením ze dne 7. 1. 2010, sp. zn. 29 Cdo 66/2007 - tedy po podání ústavní stížnosti - dovolání stěžovatele zamítl. Poukázal na to, že zákonem č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčním zákonem), byl s účinností od 1. 1. 2008 zrušen ZKV; s přihlédnutím k §432 odst. 1 insolvenčního zákona se však pro konkursní a vyrovnací řízení zahájená před účinností tohoto zákona (a tudíž i pro spory vedené na jejich základě) použijí dosavadní právní předpisy (tedy vedle ZKV (ve znění účinném do 31. 12. 2007), i o. s. ř. (ve znění účinném do 31. 12. 2007). Nejvyšší soud shledal dovolání přípustným podle ustanovení §238a odst. 1 písm. a/ o. s. ř. ve spojení s §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. pro posouzení otázek dovoláním otevřených a dovolacím soudem dosud neřešených. Vady řízení, k nimž Nejvyšší soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (§242 odst. 3 o.s.ř.), nejsou dovoláním namítány a ze spisu se nepodávají, Nejvyšší soud se proto - v hranicích právních otázek vymezených dovoláním - zabýval tím, zda je dán dovolací důvod uplatněný dovolatelem, tedy správností právního posouzení věci odvolacím soudem.
Nejvyšší soud s odkazem §8 ZKV, ve znění účinném v době uzavření smlouvy o odborné pomoci, jež se do 30. 4. 2000 nezměnilo, poukázal na to, že správce je povinen při výkonu funkce postupovat s odbornou péčí a odpovídá za škodu vzniklou porušením povinností, které mu ukládá zákon nebo mu uloží soud (odst. 2). Správce má nárok na odměnu a na náhradu hotových výdajů. Nároky správce se uspokojují z konkursní podstaty, a pokud k tomu nestačí, ze zálohy na náklady konkursu složené navrhovatelem. Dohody správce uzavřené s účastníky řízení o jiné odměně nebo náhradě jsou neplatné. Vyúčtování odměny a nákladů provede správce v konečné zprávě, a není-li jí, při zrušení konkursu; předtím mu soud může povolit zálohy. Věřitelé jsou se souhlasem soudu oprávněni na základě rozhodnutí věřitelského výboru poskytnout správci zálohu k úhradě jeho výdajů, a to i opětovně; při poskytnutí zálohy může být určen účel, na nějž má být vynaložena, a podmínky jejího vyúčtování (odst. 3). S účinností od 1. 5. 2000 pak doznalo citované ustanovení ZKV změny potud, že dosavadní znění §8 odst. 2 ZKV (nyní tamtéž) tvoří větu první. V §8 odst. 3 pak byla především na konci přidána věta, podle které činnosti, k nimž je správce povinen, může správce zadat třetím osobám na účet podstaty jen se souhlasem věřitelského výboru.
Nejvyšší soud - na tomto legislativním základě - především podotkl, že se stěžovatel mýlí, má-li za to, že správce konkursní podstaty mohl před 1. 5. 2000 zadávat třetím osobám činnosti, k nimž byl sám povinen (s průmětem do vzniku nákladů spojených s udržováním a správou konkursní podstaty, jdoucích jako pohledávka za podstatou na vrub konkursní podstaty), aniž by toto jeho právo bylo omezeno ZKV. Z ustanovení §8 odst. 2 ZKV se naopak podává a v době uzavření smlouvy o odborné pomoci podávalo, že správce konkursní podstaty je povinen při výkonu funkce postupovat s odbornou péčí. Vynakládal-li správce konkursní podstaty prostředky určené k udržování a správě konkursní podstaty způsobem, jenž nesvědčil o tom, že by jednal s péčí řádného hospodáře, pak bylo plně namístě takové náklady "na vrub" konkursní podstaty neuznat. To samozřejmě v rozhodné době platilo především pro zatěžování konkursní podstaty náklady na činnosti, které třetí osoby vykonávaly pro správce konkursní podstaty jako ty, za které měl být odměňován. Konečné slovo při posouzení hospodárnosti nákladů vyúčtovaných na vrub konkursní podstaty jako pohledávka za podstatou ve smyslu §31 odst. 2 písm. b/ ZKV měl konkursní soud a to nejpozději v době schvalování konečné zprávy.
Nejvyšší soud dále uvedl, že rozdíl mezi právním stavem v době před 1. 5. 2000 a v době od tohoto data tkvěl v tom, že od 1. 5. 2000 již správce konkursní podstaty takové činnosti nesměl zadat třetím osobám na účet podstaty bez souhlasu věřitelského výboru, i kdyby šlo o náklad plně opodstatněný. Jinak řečeno, bez uvedeného souhlasu bylo vyúčtování takového nákladu bez dalšího nepřípustné. Před uvedeným datem správce konkursní podstaty takové činnosti třetím osobám zadat mohl; to, zda budou uznány jako náklad hospodárně vynaložený (v režimu §8 odst. 2 ZKV) na účet podstaty, však odtud bez dalšího neplynulo (soud mohl uznání takového nákladu odepřít jako mrhání prostředky konkursní podstaty). Ostatně, stěžovatel přehlédl, že týž nástroj (byť s menší volnou mírou uvážení) zůstal zachován v rukou konkursního soudu i na základě úpravy účinné od 1. května 2000. Nejvyšší soud proto konstatoval, že udělení souhlasu věřitelského výboru správci konkursní podstaty (s tím, aby činnosti, k nimž je povinen, zadal třetím osobám na účet podstaty) nezbavuje soud práva na základě posouzení konkrétních okolností případu uznání takto vynaloženého nákladu na účet podstaty odepřít (neschválit jej v režimu §29 ZKV), protože ani informovaný souhlas věřitelského výboru nezbavuje správce konkursní podstaty povinnosti jednat při udržování a správě konkursní podstaty s péčí řádného hospodáře.
Nejvyšší soud uzavřel tak, že obsah smlouvy o odborné pomoci (srov. kopie na č. l. 509-510 spisu), pak dokládá, že soudy nepochybily, jestliže dovodily, že touto smlouvou přenesl správce konkursní podstaty na společnost Aristo, s. r. o., výkon činností, k nimž byl povolán (a za které měl být odměněn) on sám. Za dané situace postupovaly obecné soudy správně, jestliže takto vynaložený náklad "na účet podstaty" neuznaly. Nejvyšší soud konečně (a pro úplnost) dodal, že napadené rozhodnutí by bylo správné i tehdy, kdyby vágní souhlas věřitelského výboru z 5. dubna 2001 bylo možné mít za řádně udělený.
Usnesení Nejvyššího soudu ústavní stížností napadeno nebylo, neboť bylo vydáno až po jejím podání a v tomto směru nedošlo ani k rozšíření ústavní stížnosti.
II.
Stěžovatel se v ústavní stížnosti domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, neboť jimi došlo k zásahu do jeho základního práva na spravedlivý proces zaručeného čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Dále se odvolal na předposlední odstavec Preambule Ústavy ČR a na zde uvedené prohlášení o tom, že osvědčené principy právního státu tvoří nedílnou součást ústavního pořádku ČR, a v tomto kontextu na zásadu "Pacta sunt servanda" a na zákaz retroaktivity právních předpisů. Posléze uvedený zákaz se nepochybně vztahuje i na novelu ZKV, která uložila stěžovateli "povinnost nechat si odsouhlasit věřitelským výborem, pokud zadá třetím osobám na účet podstaty výkon činností, k nimž je správce povinen". Stěžovatel nesouhlasí s názorem odvolacího soudu, že závazek stěžovatele plnit společnosti Aristo, s. r. o., vznikl okamžikem, kdy plnění z tohoto závazku přeúčtoval na účet podstaty, tedy po 1. 5. 2000, neboť závazky mezi ním a společností Aristo, s. r. o., vznikly uzavřením smlouvy dne 21. 1. 1999 a to včetně nároku společnosti Aristo, s. r. o., na výplatu částky 700.000,- Kč.
Stěžovatel tvrdí - jak již bylo uvedeno - že obecné soudy porušily napadenými rozhodnutími i zásadu "Pacta sunt servanda", neboť v čl. II. přechodných ustanovení ZKV není stanoveno, že novela ZKV platí pro závazky sjednané před 1. 5. 2000; naopak prý výslovně stanoví, že právní účinky takových závazků zůstávají zachovány. Stěžovatel konečně poukázal na to, že rozhodnutí obecných soudů jsou v rozporu s §8 odst. 2 a odst. 3 ZKV, neboť se domnívá, že z důvodů zajištění odborné činnosti, k níž neměl potřebnou kvalifikaci, nebyl povinen vyžádat si souhlas věřitelského výboru k zaúčtování nákladů za poskytnutí odborné pomoci ani po novele ZKV.
Stěžovatel proto navrhl, aby Ústavní soud vydal nález, že se usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 12. 4. 2006, č. j. K 28/93-665, a usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 31. 8. 2006, č.j. 2 Ko 107/2006-683, zrušují.
III.
Ústavní soud za dané situace nejprve zkoumal, zda návrh splňuje formální předpoklady k jeho projednání, stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), zejména zda jsou splněny podmínky jeho přípustnosti
K základním principům, ovládajícím řízení o ústavních stížnostech, patří princip subsidiarity. K tomu se Ústavní soud podrobněji vyslovil mj. v nálezu sp. zn. III. ÚS 117/2000 (In: Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 19. Vydání 1. Praha : C.H. Beck 2001, str. 79). V souladu s ním je podmínkou podání ústavní stížnosti vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon k ochraně stěžovatelova práva poskytuje (§75 odst. 1 ve spojení s §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
Ústavní stížnost podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR tvoří procesní prostředek k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod, který je vůči ostatním prostředkům, jež slouží k ochraně práv stěžovatele, ve vztahu subsidiarity. Atribut subsidiarity ústavní stížnosti má jak dimenzi formální, tak dimenzi materiální.
Na jedné straně subsidiarita ústavní stížnosti znamená požadavek vyčerpání všech procesních prostředků, jež právní řád jednotlivci poskytuje, což nachází výraz v institutu nepřípustnosti ústavní stížnosti ve smyslu §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu.
Na druhé straně má princip subsidiarity i dimenzi materiální, z níž plyne, že jejím důvodem jsou samy kompetence Ústavního soudu jako orgánu ochrany ústavnosti [čl. 83 Ústavy ČR], tedy orgánu, který poskytuje ochranu základním právům teprve poté, pokud základní práva nebyla respektována ostatními orgány veřejné moci. Jinými slovy, v subsidiaritě ústavní stížnosti se rovněž realizuje v konkrétní a praktické podobě ústavní princip dělby moci mezi jednotlivými orgány veřejné moci. Pokud právní předpis stanoví, že v určité procesní situaci je příslušný k rozhodování o právech fyzické nebo právnické osoby konkrétní orgán veřejné moci, jednalo by se o zásah do jeho pravomoci a o porušení principu dělby moci, pokud by jiný orgán (tedy i Ústavní soud) o těchto právech rozhodoval, aniž by byla dána příslušnému orgánu možnost k realizaci jeho působnosti. Obě tato hlediska je třeba reflektovat při aplikaci a interpretaci jednotlivých institutů zákona o Ústavním soudu, v daném případě při posuzování přípustnosti ústavní stížnosti.
Podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, nevyčerpal-li stěžovatel všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje. To neplatí pouze pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení [v praxi se zjevně jedná o postup Nejvyššího soudu podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.].
Posledně uvedený případ znamená, že v případě, kdy fyzická nebo právnická osoba mimořádný opravný prostředek neuplatnila, nelze za takové situace ústavní stížnost odmítnout pro nepřípustnost. Pokud by však stěžovatel mimořádný opravný prostředek uplatnil a bylo o něm rozhodnuto tak, že nebyl přípustný z důvodů závisejících na uvážení příslušného orgánu, je stěžovateli podle §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu v novelizovaném znění zachována lhůta k podání ústavní stížnosti proti předcházejícím rozhodnutím obecných soudů. Podle §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu, byl-li mimořádný opravný prostředek orgánem, který o něm rozhoduje, odmítnut jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení, lze podat ústavní stížnost proti předchozímu rozhodnutí o procesním prostředku k ochraně práva, které bylo mimořádným opravným prostředkem napadeno, ve lhůtě 60 dnů od doručení takového rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku. Jinými slovy, v případě, kdy stěžovatel napadl rozhodnutí odvolacího soudu dovoláním, přičemž o přípustnosti dovolání rozhoduje sám dovolací soud, nelze poté ústavní stížnost proti rozhodnutí odvolacího soudu odmítnout z důvodu její opožděnosti (srov. sp. zn. I. ÚS 637/05).
V souzené věci podal stěžovatel vedle ústavní stížnosti také dovolání, o kterém však již Nejvyšší soud rozhodl usnesením ze dne 7. 1. 2010, sp. zn. 29 Cdo 66/2007 - tedy po podání ústavní stížnosti - a dovolání stěžovatele zamítl. Stěžovatel na tuto skutečnost v řízení o ústavní stížnosti nijak nereagoval a ústavní stížnost nerozšířil. Ústavnímu soudu proto nezbylo, než aby (souladně se svou judikaturou) ústavní stížnost pro nevyčerpání všech procesních prostředků, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje, odmítl.
Za tohoto stavu Ústavní soud, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, ústavní stížnost odmítl jako návrh nepřípustný [§43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu].
Ústavní soud - nad rámec uvedeného závěru - k meritu věci připomíná následující.
Ústavní soud v prvé řadě odkazuje na odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu; z něho zřetelně plyne, jaká byla jeho argumentace, jestliže zamítl dovolání z toho důvodu, že se správnost napadeného rozhodnutí Vrchního soudu v Praze zpochybnit nepodařilo. V rozhodnutí Nejvyššího soudu byl podán podrobný rozbor věci včetně odkazů na příslušná ustanovení o. s. ř. a ZKV, z nichž je jasně patrné, proč nebylo možné stěžovateli vyhovět. Uvedené se týká také (a především) otázky stěžovatelem tvrzeného (domnělého) porušení §8 odst. 2 a odst. 3 ZKV a zásady "Pacta sunt servanda", na něž Nejvyšší soud dostatečně jasně a zřetelně reagoval. Nejvyšší soud logicky poukázal na to, v čem tkvěl rozdíl mezi právním stavem v době před 1. 5. 2000 a v době od 1. 5. 2000, kdy správce konkursní podstaty již takové činnosti nesměl zadat třetím osobám na účet podstaty bez souhlasu věřitelského výboru, a to i kdyby šlo o náklad plně opodstatněný. Bez uvedeného souhlasu bylo vyúčtování takového nákladu bez dalšího nepřípustné. Před uvedeným datem sice správce konkursní podstaty takové činnosti třetím osobám sám zadat mohl, avšak to, zda budou uznány jako náklad hospodárně vynaložený (v režimu §8 odst. 2 ZKV) samo o sobě - bez dalšího - dáno nebylo; soud mohl uznání takového nákladu odepřít jako mrhání prostředky konkursní podstaty. Nejvyšší soud stěžovatele také upozornil na to, že stejný prostředek zůstal konkursnímu soudu zachován i na základě úpravy účinné od 1. 5. 2000. Nejvyšší soud proto konstatoval, že udělení souhlasu věřitelského výboru správci konkursní podstaty s tím, aby činnosti, k nimž je povinen, zadal třetím osobám na účet podstaty, nezbavila soud práva - na základě posouzení konkrétních okolností případu -uznání takto vynaloženého nákladu na účet podstaty odepřít; ani informovaný souhlas věřitelského výboru nezbavuje správce konkursní podstaty povinnosti jednat - při udržování a správě konkursní podstaty - s péčí řádného hospodáře. Ústavní soud konstatuje, že tato argumentace Nejvyššího soud plně obstojí i z hlediska ústavního.
Ústavní soud připomíná, že předmětná otázka je a byla součástí posuzování věci obecnými soudy; za této situace si stěžovatel musel být vědom toho, že se obecné soudy takovou otázkou budou (musí) zabývat. Vzhledem k tomu nelze přisvědčit ani spektakulárnímu argumentu stěžovatele, že nebyl naplněn požadavek právní jistoty, jehož se dovolává.
Stejně tak je nutno posoudit postup a rozhodování Vrchního soudu v Praze, který vyšel ze zjištění soudu prvního stupně a uvedl důvody, které vedly k jeho rozhodnutí. Ústavní soud v této souvislosti zdůrazňuje, že se v souzené věci jedná toliko o výklad běžného práva, který (až na výše uvedené výjimky) věcí Ústavního soudu není.
Ústavní soud uzavírá, že mezi zjištěním obecných soudů a právními závěry z něj vyvozenými - ve smyslu jeho ustálené judikatury - nelze shledat ani extrémní rozpor a nejde ani o postup svévolný. Jejich argumentace je logická, přesvědčivá a srozumitelná a je tedy i z ústavněprávního hlediska plně akceptovatelná.
Ústavní soud za tohoto stavu dospěl k závěru, že základní práva, jichž se stěžovatel dovolává, napadenými rozhodnutími zjevně porušena nebyla. Proto by bylo nutné odmítnout ústavní stížnost i jako návrh zjevně neopodstatněný (§43 odst. 2 písm. a/ zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu).
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. května 2010
Vojen Guttler v. r.
předseda senátu Ústavního soudu