ECLI:CZ:US:2010:1.US.867.09.1
sp. zn. I. ÚS 867/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl o ústavní stížnosti stěžovatelky Ing. E. K., zastoupené Mgr. Veronikou Bočanovou, advokátkou se sídlem Lazarská 11/6, 120 00 Praha 2, proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 17. 12. 2007, č. j. 54 E-883/2007-7, v části, která nabyla právní moci, a proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 10. 9. 2008, č. j. 13 Co 227/2008-133, v části, ve které bylo rozhodnutí soudu prvního stupně změněno a potvrzeno, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Obvodní soud pro Prahu 5 usnesením ze dne 17. 12. 2007, č. j. 54 E-883/2007-7, ve věci výkonu rozhodnutí oprávněné nezletilé L. K. proti povinné Ing. E. K. (dále jen "stěžovatelka") pro výživné především nařídil podle vykonatelných rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 4 (rozsudek ze dne 29. 4. 2003, sp. zn. 14 Nc 399/99, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 16. 12. 2003, č. j. 55 Co 309/2003-715, rozsudek ze dne 13. 6. 2006, sp. zn. 11 C 130/98, usnesení ze dne 2. 12. 2004, č. j. 14 Nc 15/2001-791), k uspokojení přednostní pohledávky oprávněné na výživném za dobu od 1. 8. 2006 do 31. 8. 2007 ve výši 12.600,- Kč, na výživném za dobu od 1. 9. 2007 do 30. 9. 2007 ve výši 2.000,- Kč a dále pro výživné po dobu od 1. 12. 2007 ve výši 2.000,- Kč každého měsíce předem výkon rozhodnutí srážkami ze mzdy (platu), která přísluší povinné od zaměstnavatele - Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy (výroková část I.); dále rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výroková část II.) a vyslovil, že nařízení výkonu rozhodnutí se vztahuje na vymožení pohledávky (bod I), jakož i dalších nákladů, které budou oprávněné v průběhu tohoto výkonu rozhodnutí proti povinné přiznány (výroková část III.).
Městský soud v Praze usnesením ze dne 10. 9. 2008, č. j. 13 Co 227/2008-133, rozhodl tak, že usnesení soudu prvního stupně se ve výroku I. pokud jím byl nařízen výkon rozhodnutí pro výživné za dobu do 19. 7. 2007 a ve výroku o nákladech řízení zrušuje a věc se vrací tomuto soudu v uvedeném rozsahu k dalšímu řízení; za dobu od 20. 7. 2007 se mění tak, že se podle vykonatelných rozsudků Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 29. 4. 2003, sp. zn. 14 Nc 399/99, potvrzeného rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 16. 12. 2003, č. j. 55 Co 309/2003-715, nabyvších právní moci dne 13. 1. 2004 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 13. 6. 2006, sp. zn. 11 C 130/98, nabyvšího právní moci dne 20. 7. 2007, nařizuje výkon rozhodnutí pro běžné výživné ve výši 2.000 Kč měšíčně za dobu od 1. 10. 2008, a jinak se potvrzuje s tím, že nedoplatek na výživném za dobu od 20. 7. 2007 do 30. 9. 2008 nevznikl.
II.
V ústavní stížnosti ze dne 4. 4. 2009 (svěřené poštovní přepravě dne 6. 4. 2009), doplněné na výzvu Ústavního soudu podáním ze dne 7. 5. 2009 (svěřeném poštovní přepravě téhož dne), brojí stěžovatelka proti rozhodnutím obou soudů uvedeným v záhlaví tohoto usnesení (v rozsahu uvedeném v záhlaví), neboť se domnívá, že těmito rozhodnutími bylo porušeno její ústavně zaručené základní právo na soudní a jinou právní ochranu ve smyslu čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 95 odst. 1 Ústavy ČR a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva")
Stěžovatelka v rámci podrobné rekapitulace průběhu řízení (ve věci i o výkonu rozhodnutí) před obecnými soudy poukázala mimo jiné na to, že soudní řízení trvá již téměř šest let, je zatížené přepjatým formalismem a zapříčinilo rozvrat jejích vztahu s oprávněnou. Domnívá se, že Obvodní soud pro Prahu 4 neučinil potřebné kroky ke zjištění skutkového stavu, stejně jako se oba obecné soudy nevypořádaly s tvrzením stěžovatelky, že nemá žádný dluh na výživném; skutečnosti, jež mohly být provedenými důkazy doloženy, nevzaly v úvahu a ani tuto okolnost neodůvodnily. Odvolací soud stěžovatelkou připomínané předcházející dobrovolné placení výživného sice uvedl v odůvodnění svého rozhodnutí, avšak nijak se s ním nevypořádal. Stěžovatelka uvedla, že napadené usnesení soudu prvního stupně bylo vydáno dne 17. 12. 2007, tedy v době, kdy její pracovní poměr u Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy ČR byl již ke dni 30. 11. 2007 ukončen. Je přesvědčena, že právní závěry odvolacího soudu vykazují značné vady; postup odvolacího soudu jí navíc znemožnil prokázat její tvrzení a řízení nebylo jako celek spravedlivé. Stěžovatelka konečně poukázala na to, že z opatrnosti podala proti napadeným rozhodnutím soudů obou stupňů žalobu pro zmatečnost a dovolání.
Stěžovatelka proto navrhla, aby Ústavní soud rozhodl, že se usnesení Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 17. 12. 2007, č. j. 54 E-883/2007-7, v části, která nabyla právní moci, a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 10. 9. 2008, č. j. 13 Co 227/2008-133, v části, ve které bylo rozhodnutí soudu prvního stupně změněno a potvrzeno, zrušují.
III.
Ústavní soud, dříve než přistoupí k věcnému posouzení ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda stížnost splňuje všechny zákonem požadované náležitosti a zda jsou vůbec dány podmínky jejího projednání stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
V projednávaném případě k takovému závěru nedospěl.
Ústavní soudnictví a pravomoc Ústavního soudu v individuálních věcech jsou v České republice vybudovány na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených, v nichž protiústavnost nelze napravit jiným způsobem. Jedním ze základních pojmových znaků ústavní stížnosti, jakožto prostředku ochrany ústavně zaručených základních práv nebo svobod, je její subsidiarita. To znamená, že ústavní stížnost lze zpravidla podat pouze tehdy, jestliže stěžovatel před jejím podáním vyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), pokud ovšem nejsou dány důvody přijetí ústavní stížnosti i bez splnění této podmínky dle ustanovení §75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu.
Smysl a účel této zásady reflektuje maximu, dle níž ochrana ústavnosti není, a ani z povahy věci nemůže být, pouze úkolem Ústavního soudu, nýbrž všech orgánů veřejné moci, a v tomto rámci především obecných/správních soudů. Ústavní soud představuje v této souvislosti ultima ratio, institucionální mechanismus, jenž nastupuje teprve v případě selhání všech procesních prostředků ostatních. V neposlední řadě zásada subsidiarity odráží i princip minimalizace zásahů Ústavního soudu do pravomoci jiných orgánů, jejichž rozhodnutí jsou v řízení o ústavních stížnostech přezkoumávána. K tomu se Ústavní soud podrobněji vyslovil mj. v nálezu sp. zn. III. ÚS 117/2000 (In: Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 19. Vydání 1. Praha : C.H. Beck 2001, str. 79).
Podle ustanovení §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu lze ústavní stížnost podat ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení.
Podle ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu); to neplatí pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení ( §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu). Ústavní soud v této souvislosti příkladmo uvádí, že žalobou pro zmatečnost může ve smyslu ustanovení §229 odst. 3 občanského soudního řádu účastník napadnout též pravomocný rozsudek soudu prvního stupně nebo odvolacího soudu nebo pravomocné usnesení těchto soudů, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé, jestliže mu byla v průběhu řízení nesprávným postupem soudu odňata možnost jednat před soudem.
V ústavní stížnosti stěžovatelka mimo jiné uvádí že z opatrnosti podala proti napadeným rozhodnutím soudů obou stupňů žalobu pro zmatečnost a dovolání.
Ústavní soud sám z obsahu soudního spisu zjistil, že stěžovatelka podáními ze dne 10. 3. 2009 doručila Obvodnímu soudu pro Prahu 4 dovolání proti rozhodnutím obou soudů a žalobu pro zmatečnost a současně v obou případech požádala o ustanovení právního zástupce. Obvodní soud pro Prahu 5 usnesením ze dne 27. 1. 2010, č.j. 54 E 883/2007-156, přiznal stěžovatelce osvobození od soudních poplatků v plném rozsahu (výroková část I.) a ustanovil ji pro dovolací řízení právního zástupce, jemuž uložil předložit soudu řádné dovolání stěžovatelky (Poznámka: ustanovený advokát tak učinil dne 16. 2. 2010).
Obvodní soud pro Prahu 5 dále usnesením ze dne 27. 1. 2010, č.j. 54 E 883/2007-157, stěžovatelce uložil, aby do 5 dnů ode dne doručení usnesení doplnila svoje podání nazvané "Žaloba pro zmatečnost" ze dne 10. 3. 2009 tak, aby z něho bylo zřejmé, proti kterému rozhodnutí směřuje. (sp. zn. včetně č.l. a označení soudu, který rozhodnutí vydal). Stěžovatelka však na to reagovala pouze dopisy doručenými soudu dne 8. 2. 2010 a dne 26. 2. 2010 a znovu - s odkazem na nezpůsobilost naformulovat žalobu pro zmatečnost - požádala soud o ustanovení právního zástupce.
Je tedy zřejmé, že stěžovatelka námitku - týkající se postupu odvolacího soudu, který jí prý mimo jiné znemožnil prokázat její tvrzení - uvedla sice v ústavní stížnosti, leč - v návaznosti na to - sdělila, že z opatrnosti podala mimo jiné žalobu pro zmatečnost. Ústavní soud z obsahu soudního spisu konečně zjistil (jak je popsáno výše), že vady vytýkané žalobě pro zmatečnost dosud nebyly odstraněny.
Za tohoto stavu - a s ohledem na to, že nebyly zjištěny podmínky pro postup podle §75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu - nezbylo Ústavnímu soudu než posoudit ústavní stížnost jako nepřípustnou.
Proto soudce zpravodaj ústavní stížnost jako návrh nepřípustný mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl [ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb.].
Vzhledem k tomu, že Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je nepřípustná, nemohl se dalšími námitkami stěžovatelky zabývat.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. dubna 2010
Vojen Guttler v. r.
soudce zpravodaj