ECLI:CZ:US:2010:1.US.907.10.2
sp. zn. I. ÚS 907/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Ivany Janů a Františka Duchoně (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele: Servisní služby, s. r. o., se sídlem Praha 4 - Chodov, Petýrkova 1967/27, zastoupeného JUDr. Šárkou Toulovou, advokátkou se sídlem Praha 5, Janáčkovo nábřeží 57, proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích ze dne 25. 9. 2009, čj. 23 Co 324/2009 - 40, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včasnou ústavní stížností stěžovatel navrhl zrušení v záhlaví označeného usnesení Krajského soudu v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích, kterým bylo potvrzeno usnesení Okresního soudu v Pardubicích ze dne 5. 12. 2008, čj. 12 Nc 11951/2006 - 24, ve výroku II. a IV. Tímto usnesením byla zastavena exekuce, nařízená usnesením téhož soudu ze dne 5. 12. 2006, čj. 12 Nc 11951/2006 - 6, a oprávněnému (stěžovateli) byla uložena povinnost nahradit soudní exekutorce JUDr. Ingrid Švecové náklady exekuce ve výši 4.165,- Kč (výrok II.) a žádnému z účastníků nebyl přiznáno právo na náhradu nákladů řízení (výrok IV.).
V ústavní stížnosti stěžovatel označil zmíněné usnesení za protiústavní, protože argumentace soudu ohledně povinnosti oprávněného hradit náklady exekutorce ve výši 4.165,- Kč spočívala na nesprávném právním posouzení věci. Výkonem exekuce v dané věci byla pověřena oprávněným navržená exekutorka, která konstatovala, že plošným zjišťováním bylo zjištěno, že nebyl vypátrán postižitelný majetek povinného. V době, kdy oprávněný podával návrh na exekuci, tj. do 31. 12. 2007, ustálená judikatura stanovila, že veškeré náklady exekučního řízení, i v případě zastavení exekučního řízení pro nedostatek majetku povinného, měl exekutorovi hradit povinný.
Z připojeného usnesení Krajského soudu v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích Ústavní soud zjistil, že jím bylo potvrzeno usnesení Okresního soudu v Pardubicích ze dne 5. 12. 2008, čj. 12 Nc 11951/2006 - 24, ve výroku II. a IV. Tímto usnesením okresní soud zastavil exekuci (výrok I.), stěžovateli uložil povinnost nahradit soudní exekutorce JUDr. Ingrid Švecové náklady exekuce ve výši 4.165,- Kč, povinnému K. Z. nahradit soudní exekutorce náklady exekuce ve výši 3.570,- Kč a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení.
V odůvodnění svého usnesení krajský soud konstatoval, že exekuční řízení bylo zastaveno proto, že nebyl zjištěn žádný postižitelný majetek povinného. Odkázal na nález sp. zn. IV. ÚS 314/09, v němž Ústavní soud dospěl k závěru, že z pohledu ústavně konformní interpretace intertemporality, založené novelou exekučního řádu - zákonem č. 347/2007 Sb., jakož i ústavně konformní interpretace ustanovení §89 exekučního řádu, ve znění platném do 31. 12. 2007, je třeba výkon rozhodnutí posoudit podle exekučního řádu ve znění platném a účinném do 31. 12. 2007. Proto odvolací soud posoudil otázku náhrady nákladů soudního exekutora při zastavení exekuce pro nemajetnost povinného podle znění exekučního řádu, účinného do 31. 12. 2007. Podle §89 exekučního řádu platilo, že dojde-li k zastavení exekuce, může soud uložit oprávněnému, aby nahradil náklady exekuce. V dané věci došlo k zastavení exekuce nařízené na majetek povinného z důvodu jeho nemajetnosti. Na straně oprávněného (stěžovatele) lze shledat procesní zavinění za zastavení exekuce, a to z toho důvodu, že sám potvrdil, že soudní exekutorce předal k vymožení cca 300 až 400 pohledávek s předpokladem, že 65 % z nich je rizikových nebo nedobytných. Vstupoval tak do exekučního řízení s vědomím, že ve větším množství případů nemusí dojít, pro nedostatek majetku povinného, k vymožení pohledávky.
Odvolací soud dále přihlédl k tomu, že povinný řádně a včas nezaplatil oprávněnému vymáhanou pohledávku a přispěl tak k tomu, že oprávněný se svých nároků domáhal cestou exekuce. Bylo proto namístě, z hlediska zavinění na zastavení exekuce, rozdělit povinnost hradit náklady exekuce mezi oba účastníky exekučního řízení.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Stěžovatel zcela pominul skutečnost, že vstupoval do exekučního řízení s vědomím, že ve větším množství případů nedojde, pro nedostatek majetku povinného, k vymožení jeho pohledávky, takže soudnímu exekutorovi vzniknou náklady, které mu nebudou uhrazeny. Jinými slovy stěžovatel již před nařízením exekuce správně předpokládal, že až 65 % pohledávek je rizikových až nedobytných.
Ústavní soud na tomto místě opětovně připomíná, že jeho úkolem je výlučně ochrana ústavnosti podle čl. 83 Ústavy ČR. Ústavní soud je tak vyčleněn ze soustavy obecných soudů, není jim nadřízen, a proto mu nepřísluší přehodnocovat jimi vedené řízení, pokud v něm nedojde k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele.
Ústavní soud se problematikou náhrady nákladů exekučního řízení zabýval již mnohokrát. Svůj postoj k dané otázce sjednotil ve svém stanovisku ze dne 12. 9. 2006, sp. zn. Pl. ÚS-st. 23/06, na které v plném rozsahu odkazuje i v této věci. Pod bodem 14 ve stanovisku m.j. uvedl, že: "Hlediska rozhodování o náhradě nákladů exekučního řízení při zastavení exekuce (§89 exekučního řádu, §271 OSŘ), včetně rozhodování o náhradě nákladů exekuce, jen ze samotného specifického postavení soudního exekutora neplynou. Východiskem je určení a hodnocení důvodů, pro něž k zastavení exekuce došlo, přičemž mezi hlediska zkoumání nenáleží majetnost, resp. nemajetnost povinného. Výjimkou je situace, kdy oprávněný nedbal požadavku náležité opatrnosti a uvážlivosti a návrh na nařízení exekuce podal, ačkoliv mu byly k dispozici poznatky, z nichž se dal takový výsledek předvídat. Lze-li mu přičítat takovou účast na zastavení exekuce, nic nebrání, aby byla oprávněnému uložena povinnost nejen k náhradě nákladů povinného, nýbrž i nákladů exekuce ve prospěch soudního exekutora."
První senát Ústavního soudu zastává názor, že na projednávanou věc zcela dopadá výše citované stanovisko Ústavního soudu, vycházející ze znění §89 exekučního řádu, ve znění platném a účinném do 31. 12. 2007. Vzhledem k tomu, že (jak odvolací soud podrobně vyložil) stěžovatel prokazatelně již před nařízením exekuce věděl, že část jeho pohledávek bude nedobytná z důvodu nemajetnosti povinného, je tímto dáno přinejmenším částečné zavinění stěžovatele na zastavení exekuce.
Na základě výše uvedených skutečností Ústavní soud neshledal nic, co by věc posouvalo do ústavněprávní roviny. Základní práva stěžovatele tedy nebyla porušena. Ve věci jsou splněny podmínky ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a proto, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení, usnesením ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. prosince 2010
Vojen Güttler, v. r.
předseda I. senátu Ústavního soudu