ECLI:CZ:US:2010:1.US.940.10.1
sp. zn. I. ÚS 940/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Františka Duchoně a Ivany Janů o ústavní stížnosti obce Bohuslavice nad Vláří, sídlem Bohuslavice nad Vláří 62, zast. JUDr. Stanislavem Polčákem, advokátem, sídlem Vysoké Pole 118, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20.1.2010, č.j. 28 Cdo 1249/2009-161, proti rozsudku Krajského soudu v Brně, pobočka ve Zlíně, ze dne 19.11.2008, č.j. 59 Co 56/2008-141, a proti rozsudku Okresního soudu ve Zlíně ze dne 28.8.2007, č.j. 5 C 189/2005-47, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Brně, pobočka ve Zlíně a Okresního soudu ve Zlíně, jako účastníků řízení, a města Slavičín, sídlem Osvobození 25, Slavičín, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností napadla stěžovatelka v záhlaví uvedené usnesení Nejvyššího soudu a rozsudek Krajského soudu v Brně, pobočka ve Zlíně (dále jen "krajský soud") ve spojení s rozsudkem Okresního soudu ve Zlíně (dále jen "okresní soud"). V návrhu na zahájení řízení uvedla, že žalobou se vůči vedlejšímu účastníkovi domáhala zaplacení plnění z titulu finančního vypořádání v rámci vzniku nové boce Bohuslavice nad Vláří vydělením z města Slavičín k datu 1.1.2001. Vznik nové obce byl potvrzen rozhodnutím Ministerstva vnitra ČR ze dne 3.10.2000, jehož přílohou byla - pokud jde o finanční vypořádání - pouze část, kterou předložili představitelé vedlejšího účastníka, a bylo v ní stanoveno, že fakticky žádný majetek se mezi vedlejším účastníkem a stěžovatelkou nedělí (s výjimkou nemovitostí v kat. úz. Bohuslavice nad Vláří). Stěžovatelka se s vedlejším účastníkem nedokázala shodnout na rozsahu finančního vypořádání, proto podala návrh k soudu, v němž specifikovala aktiva a pasiva vedlejšího účastníka, nicméně se domáhala pouze vypořádání za majetek, který byl vedlejším účastníkem získán "na hlavu" každého občana či případně vztahující se výlučně ke kat. úz. stěžovatelky; obecné soudy její žalobu zamítly.
K meritu ústavní stížnosti stěžovatelka nejprve poznamenala, že se žalobou domáhala odlišného majetkového vypořádání, než jak bylo zachyceno v návrhu, který podali představitelé vedlejšího účastníka a na nějž Ministerstvo vnitra odkázalo. Uplatněné nároky soudy odmítly s argumentací, že se jich nemůže domoci v rámci civilního soudnictví, přitom soud I. stupně dospěl k závěru, že nárok je uplatnitelný a že při neexistenci jiné právní úpravy nelze upřít žalobci soudní ochranu, žalobu však odmítl z důvodu promlčení. Nejvyšší soud vyslovil právní závěr, že stěžovatelce vznikl nárok na majetek až v důsledku rozhodnutí ministerstva vnitra o rozdělení obce, a to jen na ten majetek, který v něm byl zahrnut, a v případě pochybení při stanovení celkového množství majetku rozdělované obce lze uvažovat jen o nápravě v rámci správního řízení o rozdělení obce; není-li tu soukromoprávní nárok na přímé vydání majetku (tedy nárok vznikající bez ohledu na rozhodnutí ministerstva vnitra), nemůže tu být ani nárok na náhradu škody či vydání bezdůvodného obohacení. S touto argumentací se stěžovatelka neztotožnila, neboť nemohla, stručně vyjádřeno, ovlivnit návrh na rozdělení majetku, nebyla ani účastníkem řízení u ministerstva vnitra.V této souvislosti stěžovatelka připomenula, že v její věci byl aplikován zákon č. 367/1990 Sb., o obcích, zejména §11, jehož úprava byla značně kusá, zatímco současný zákon o obcích již upravuje tuto problematiku výslovně, včetně odkazu na možnost soudního řízení ve věci majetkového vypořádání. Stěžovatelka připomenula závěr obecných soudů, podle něhož by jí vznikl nárok na majetek až v důsledku rozhodnutí ministerstva vnitra, tedy všechny její nároky vychází z tohoto správního rozhodnutí; podle jejího názoru to však neznamená, že zjevnou libovůli v otázce dělení majetku lze přejít konstatací, že se nápravy lze domáhat jen ve správním řízení. Takový závěr se jí jeví jako poměrně formalistický přístup, který zcela odhlíží od konkrétních okolností předmětného sporu. Za zásadní právní závěr odvolacího soudu považuje konstataci promlčení, což Nejvyšší soud považoval za nadbytečnou argumentaci.
V další části návrhu předkládá stěžovatelka Ústavnímu soudu k posouzení svoje právní závěry. Nejprve poukazuje na právní úpravu a její vývoj, včetně motivů pro novelizaci a odkazu na konkrétní doktrinální názor. V další části se dovolává obecných závěrů Ústavního soudu, které v konečných důsledcích odmítají denegatio iustitiae, obdobně i závěrů Ústavního soudu a Evropského soudu pro lidská práva ohledně práva na rovnost, na spravedlivý proces a na ochranu majetku. V závěru upozorňuje na podpůrné právní názory, které byly formulovány v obdobném případu obce Rokytnice.
Stěžovatelka tvrdí, že došlo k porušení ústavně zaručených práv, zejména práva na přístup k soudu dle čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), ochranu vlastnického práva (čl. 11 Listiny, čl. 1 Protokolu č. 1 k Úmluvě) a spravedlivý proces v širším smyslu slova (čl. 36 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy), rovněž ve světle argumentace Nejvyššího osudu i absence účinného prostředku nápravy (čl. 13 Úmluvy) a taktéž práva na rovnost a dodržování základních principů právního státu (čl. 1 Ústavy ČR, čl. 1 Listiny, čl. 14 Úmluvy), a z těchto důvodů navrhla, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.
Relevantní znění příslušných ustanovení Ústavy ČR, Listiny a Úmluvy, jejichž porušení stěžovatelka namítá, je následující:
Čl. 36 Listiny:
1) Každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu.
2) Kdo tvrdí, že byl na svých právech zkrácen rozhodnutím orgánu veřejné správy, může se obrátit na soud, aby přezkoumal zákonnost takového rozhodnutí, nestanoví-li zákon jinak. Z pravomoci soudu však nesmí být vyloučeno přezkoumávání rozhodnutí týkajících se základních práv a svobod podle Listiny.
3) Každý má právo na náhradu škody způsobené mu nezákonným rozhodnutím soudu, jiného státního orgánu či orgánu veřejné správy nebo nesprávným úředním postupem.
4) Podmínky a podrobnosti upravuje zákon.
Čl. 6 odst. 1 Úmluvy:
Každý má právo na to, aby jeho záležitost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem, zřízeným zákonem, který rozhodne o jeho občanských právech nebo závazcích nebo o oprávněnosti jakéhokoli trestního obvinění proti němu. Rozsudek musí být vyhlášen veřejně, avšak tisk a veřejnost mohou být vyloučeny buď po dobu celého nebo části procesu v zájmu mravnosti veřejného pořádku nebo národní bezpečnosti v demokratické společnosti, nebo když to vyžadují zájmy nezletilých nebo ochrana soukromého života účastníků anebo, v rozsahu považovaném soudem za zcela nezbytný, pokud by, vzhledem ke zvláštním okolnostem, veřejnost řízení mohla být na újmu zájmům spravedlnosti.
Čl. 11 Listiny:
1) Každý má právo vlastnit majetek. Vlastnické právo všech vlastníků má stejný zákonný obsah a ochranu. Dědění se zaručuje.
2) Zákon stanoví, který majetek nezbytný k zabezpečování potřeb celé společnosti, rozvoje národního hospodářství a veřejného zájmu smí být jen ve vlastnictví státu, obce nebo určených právnických osob; zákon může také stanovit, že určité věci mohou být pouze ve vlastnictví občanů nebo právnických osob se sídlem v České a Slovenské Federativní Republice.
3) Vlastnictví zavazuje. Nesmí být zneužito na újmu práv druhých anebo v rozporu se zákonem chráněnými obecnými zájmy. Jeho výkon nesmí poškozovat lidské zdraví, přírodu a životní prostředí nad míru stanovenou zákonem.
4) Vyvlastnění nebo nucené omezení vlastnického práva je možné ve veřejném zájmu, a to na základě zákona a za náhradu.
5) Daně a poplatky lze ukládat jen na základě zákona.
Čl. 1 Dodatkového protokolu
Každá fyzická nebo právnická osoba má právo pokojně užívat svůj majetek. Nikdo nemůže být zbaven svého majetku s výjimkou veřejného zájmu a za podmínek, které stanoví zákon a obecné zásady mezinárodního práva.
Předchozí ustanovení nebrání právu států přijímat zákony, které považují za nezbytné, aby upravily užívání majetku v souladu s obecným zájmem a zajistily placení daní a jiných poplatků nebo pokut.
Čl. 13 Úmluvy:
Každý, jehož práva a svobody přiznané touto Úmluvou byly porušeny, musí mít účinné právní prostředky nápravy před národním orgánem, i když se porušení dopustily osoby při plnění úředních povinností.
Čl. 1 Ústavy:
1) Česká republika je svrchovaný, jednotný a demokratický právní stát založený na úctě k právům a svobodám člověka a občana.
2) Česká republika dodržuje závazky, které pro ni vyplývají z mezinárodního práva.
Čl. 1 Listiny:
Lidé jsou svobodní a rovní v důstojnosti i v právech. Základní práva a svobody jsou nezadatelné, nezcizitelné, nepromlčitelné a nezrušitelné.
Čl. 14 Úmluvy:
Užívání práv a svobod přiznaných touto Úmluvou musí být zajištěno bez diskriminace založené na jakémkoli důvodu, jako je pohlaví, rasa, barva pleti, jazyk, náboženství, politické nebo jiné smýšlení, národnostní nebo sociální původ, příslušnost k národnostní menšině, majetek, rod nebo jiné postavení.
II.
Z předložených podkladů zjistil Ústavní soud následující relevantní skutečnosti:
Okresní soud rozsudkem ze dne 28.8.2007, č.j. 5 C 189/2005-47, zamítl žalobou, kterou se stěžovatelka domáhala, aby vedlejší účastník byl zavázán zaplatit stěžovatelce částku 2 537 676,- Kč s příslušenstvím, a to jako právo na podíl na majetku vedlejšího účastníka, kteréžto mělo vzniknout v důsledku vadného rozdělení majetku po vzniku nové obce - stěžovatelky. Vedlejší účastník se žalobou nesouhlasil a vznesl proti uplatněnému nároku námitku promlčení. Okresní soud dospěl k závěru, že má pravomoc spor rozhodnout, důvodnou shledal námitku vedlejšího účastníka o promlčení nároku.
Stěžovatelka proti rozsudku soudu I. stupně podala odvolání, v němž namítala nesprávnost závěrů o promlčení svého nároku a upozorňovala, že částku 45 878,- Kč podle rozhodnutí ministerstva vnitra ji vedlejší účastník nevyplatil. Krajský soud po analýze procesu vzniku nové obce, tj. stěžovatelky, zdůraznil, že nově vznikající obci vznikl nárok na majetek a plnění až v důsledku rozhodnutí ministerstva vnitra, které má konstitutivní povahu, a dovodil dva právní závěry odůvodňující opodstatněnost zamítnutí žaloby: nedostatek aktivní věcné legitimace stěžovatelky a důvodnost vznesení námitky promlčení (zabýval se i posouzením, zda vznesená námitka promlčení není v rozporu s dobrými mravy). Dále uvedl, že stěžovatelce nebylo možno přiznat ani pohledávku ve výši 45 878,- Kč, protože ji v tomto řízení neuplatnila.
Rozsudek krajského soudu napadla stěžovatelka dovoláním, jehož přípustnost dovozovala ze zásadního právního významu napadeného rozsudku. Nejvyšší soud její dovolání odmítl, protože neshledal přípustnost tzv. nenárokového dovolání. Otázku zásadního právního významu nespatřoval v tom, zda v daném případě byla částka 45 878,- Kč zahrnuta v žalobě či nikoliv, a doplnil, že stěžovatelka ve své žalobě žádala, aby vedlejšímu účastníkovi byla uložena povinnost vydat jí částku 2 537 676,- Kč s příslušenstvím jakožto nevypořádanou část jeho majetku před rozdělením obce, avšak zaplacení částky 45 878,- Kč požadovala z toho důvodu, že jí na ni vznikl nárok rozhodnutím ministerstva vnitra, tudíž tato částka zcela zřejmě nebyla součástí částky žalobou požadované; Nejvyšší soud tak shledal závěr odvolacího soudu za správný. Nejvyšší soud se dále ztotožnil se závěrem odvolacího soudu, že nově vznikající obci vznikl nárok na majetek až v důsledku rozhodnutí ministerstva vnitra o rozdělení obce, kteréžto rozhodnutí bylo konstitutivní, neboť založilo nároky, které dříve neexistovaly, a to jen na ten majetek, který v něm byl zahrnut; na majetek, který v něm zahrnut nebyl, nově vzniklé obci soukromoprávní nárok nevznikl. V této záležitosti odkázal dovolací soud na svoje předchozí rozhodnutí ve věci sp.zn. 22 Cdo 809/2005 akcentující závěr, že v případě pochybení při stanovení celkového množství majetku rozdělované obce lze uvažovat jen o nápravě v rámci správního řízení o rozdělení obce. Závěry odvolacího soudu o promlčení nároku stěžovatelky považoval Nejvyšší soud proto za nadbytečné, pouze teoretické a pro souzený spor za nedůležité. Nicméně dodal, že v tomto směru je argumentace stěžovatelky poněkud nelogická a rozporná, když tvrdí, že nárok na požadovaný majetek nebyl v rozhodnutí ministerstva vnitra zahrnut, a že se tak proti tomuto rozhodnutí nemohla účinnými právními prostředky bránit, na druhou stranu ale dovozuje, že právo na tento majetek jí vzniklo na základě téhož rozhodnutí, a že promlčecí doba je proto desetiletá; k tomu Nejvyšší soud připomíná, že i kdyby její právo na požadovaný majetek vyplývalo přímo ze zákona, musela by je u soudu uplatnit v obecné tříleté promlčecí době.
III.
Po seznámení s obsahem ústavní stížnosti a s listinnými podklady Ústavní soud konstatuje, že návrh stěžovatelky na zrušení napadených rozhodnutí je zjevně neopodstatněný. Opodstatněností ústavní stížnosti je v řízení před Ústavním soudem třeba rozumět podmínku, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno základní právo nebo svoboda stěžovatele. Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83 a čl. 91 Ústavy) a není pravidelnou přezkumnou instancí rozhodnutí obecných soudů.
K namítanému porušení práva na přístup k soudu dle čl. 36 Listiny, příp. dle čl. 6 odst. 1 Úmluvy, připomíná Ústavní soud, s odkazem na svoji dosavadní bohatou a konstantní judikaturu, že k takovému následku dojde teprve tehdy, jestliže by stěžovateli bylo upřeno právo domáhat se svého nároku u nezávislého a nestranného soudu (popř. by tento soud bezdůvodně odmítl jednat a rozhodnout o podaném návrhu, případně by zůstal v řízení delší dobu nečinný), příp. v pozici žalovaného adekvátním způsobem využívat procesní prostředky ke své obraně. Taková situace však nenastala; postupem obecných soudů nebylo vyloučeno ani omezeno právo stěžovatelky domáhat se tvrzeného majetkového nároku vůči vedlejšímu účastníkovi. Již okresní soud v odůvodnění napadeného rozsudku konstatoval naplnění jedné z podmínek řízení, když dospěl k závěru, že v dané věci je dána pravomoc soudu podle §7 odst. 1 obč. soudního řádu. Ústavní soud v tomto směru shledal, že obecné soudy všech tří instancí se v souladu s touto podmínkou řízení stěžovatelčinou žalobou řádně zabývaly. Není tudíž pravdivé stěžovatelčino tvrzení v ústavní stížnosti (bod 4.), že by v dané věci (tj. ve sporech s původní obcí o rozsahu vypořádání dříve společného majetku) šlo o nemožnost domáhat se svých práv soudní (občanskoprávní cestou).
Meritem problému se tak stala existence nároku stěžovatelky vůči vedlejšímu účastníkovi z titulu vypořádání majetku v souvislosti s vydělením nové obce. Ani v tomto směru neshledal Ústavní soud žádné relevantní pochybení obecných soudů, které by vedlo, či mohlo vést k zásahu do stěžovatelčina práva na ochranu majetku, příp. do jiných základních práv a svobod. Je totiž třeba respektovat předpoklady vzniku konkrétního nároku na vypořádání individualizovaného majetku, kterými jsou příslušné právní skutečnosti. V dané věci je to individuální správní akt - rozhodnutí ministerstva vnitra. Proto je nutno vycházet ze zjištění, zda takové rozhodnutí bylo vydáno a zda obsahuje vymezení majetkoprávního nároku; v tomto směru jsou závěry Nejvyššího soud v odůvodnění napadeného usnesení (str. 4 dole a str. 5 nahoře) zcela přesvědčivé, přičemž vůči nesprávnosti či nezákonnosti takového rozhodnutí se lze bránit adekvátními procesními prostředky zakotvenými ve správním řádu (a to i podněty osoby, která nebyla účastníkem správního řízení).
Ústavní soud dále připomíná, že zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, rozeznává v §43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu, v zájmu racionality a efektivity jeho řízení, pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, že dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pokud informace zjištěné uvedeným způsobem vedou Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, bude bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení meritorního a kontradiktorního.
Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení ústavně zaručených základní práv a svobod stěžovatele, byla jeho ústavní stížnost, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. prosince 2010
Vojen Güttler, v.r.
předseda senátu