ECLI:CZ:US:2010:2.US.10.10.1
sp. zn. II. ÚS 10/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v právní věci stěžovatelky INDES INVEST s. r. o., se sídlem Svobody 80, Třeboň, IČ: 25431552, zastoupené JUDr. Petrem Poledníkem, advokátem se sídlem Příkop 4, Brno, proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 29. 9. 2009 č. j. KSCB 28 INS 1945/2009-B-44 a usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 2. 12. 2009 č. j. 1 VSPH 676/2009-B-56, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 5. 1. 2010, se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedených usnesení obecných soudů, a to s odkazem na údajné porušení jejích ústavně zaručených základních práv a svobod, vyplývajících z čl. 2 odst. 1, 2, 3 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Z obsahu ústavní stížnosti a jejích příloh Ústavní soud zjistil, že Krajský soud v Českých Budějovicích (dále jen "krajský soud") usnesením ze dne 29. 9. 2009 č. j. KSCB 28 INS 1945/2009-B-44 přiznal v insolvenční věci dlužníka HOTELY NOVÝ SVĚT, a. s., (dále jen "dlužník") věřiteli č. P5 BLACKSTRAIT LIMITED (dále jen "věřitel č. P5") hlasovací právo v případě hlasování schůze věřitelů o návrhu na ustanovení nového insolvenčního správce za situace, kdy vykonatelná pohledávka věřitele č. P5 byla popřena. Krajský soud odůvodnil toto usnesení odkazem na totožné důvody, které jej vedly k přiznání hlasovacího práva věřiteli č. P5 v případě usnesení z 11. 8. 2009 sp. zn. KSCB 28 INS 1945/2009, v němž poukázal na právní úpravu odvolání soudem ustanoveného insolvenčního správce z funkce a ustanovení správce nového [§29 odst. 1 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "insolvenční zákon")] a na úpravu hlasovacího práva na schůzi věřitelů (§49 odst. 1 a §51 odst. 1 insolvenčního zákona). Krajský soud současně v poučení uvedl, že proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 2. 12. 2009, č. j. 1 VSPH 676/2009-B-56, odvolání věřitele č. P4 INDES INVEST, s. r. o., (stěžovatelky) odmítl jako nepřípustné dle §218 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský soudní řád"). Poukázal na to, že rozhodnutí soudu o hlasovacím právu věřitele podle §51 insolvenčního zákona je tím rozhodnutím, ohledně něhož zákon v ustanovení §52 odst. 2 stanoví, že proti rozhodnutí insolvenčního soudu o hlasovacím právu věřitelů není přípustný opravný prostředek. Soud prvního stupně proto věřitele správně poučil, že proti jeho rozhodnutí není odvolání přípustné.
V ústavní stížnosti stěžovatelka tvrdí, že předložený návrh svým významem podstatně přesahuje její vlastní zájem, neboť vyřešení otázky, zda je insolvenční soud oprávněn přiznávat popřeným věřitelům hlasovací právo, aniž by o tomto rozhodovala řádně svolaná schůze věřitelů, je otázkou, která se týká širokého okruhu osob a je nezbytné, aby byla v zájmu zachování právní jistoty a ochrany ústavně zaručeného práva na právní ochranu vyřešena Ústavním soudem. V této souvislosti vyjádřila názor, že krajský soud postupoval v rozporu s §51 odst. 1 insolvenčního zákona, který mu "oprávnění takto rozhodnout přiznává pouze pro případ, kdy schůze věřitelů nikterak nerozhodne, nikoliv pro případ, že schůze o přiznání hlasovacího práva vůbec nerozhoduje". Ze znění citovaného ustanovení, jakož i z právní praxe vyplývá, že o tom, zda popření věřitelé mohou hlasovat, rozhodují pouze ostatní zjištění věřitelé na své schůzi. V tomto smyslu představuje proto napadené usnesení krajského soudu rozhodnutí ultra vires, které porušuje ustanovení insolvenčního zákona, je tedy usnesením nicotným a protizákonným, přičemž k takovému soudnímu rozhodování se vyjádřil Ústavní soud v rozhodnutí ze dne 24. 2. 2009 sp. zn. I. ÚS 2517/08. Svým postupem porušil insolvenční soud rovněž zásadu zakotvenou v čl. 2 odst. 2 Listiny, která stanovuje, že státní moc lze uplatňovat jen v případech a v mezích stanovených zákonem. Stěžovatelka dále uvedla, že z chování věřitele P5 i v průběhu dalších insolvenčních řízení lze dovodit, že jedinou jeho snahou je odvolat insolvenčního správce, jelikož ten popřel věřitelovu přihlášenou pohledávku co do pravosti. Důvodem odvolání insolvenčního správce však není a nemůže být skutečnost, že ten popře nějakému věřiteli pohledávku přihlášenou do insolvenčního řízení. Právo popírat přihlášené pohledávky je totiž základním procesním právem a povinností insolvenčního správce.
K rozhodnutí Vrchního soudu v Praze stěžovatelka poznamenala, že odmítnutím podaného odvolání došlo k nepřípustnému odepření spravedlnosti a porušení zásady dvojinstančnosti řízení. Odvolací soud dle jejího názoru je povinen soudem prvního stupně vydané nulitní rozhodnutí přezkoumat a následně jej zrušit.
Stěžovatelka konečně navrhla, s odkazem na hrozbu vzniku nepopsatelné a jen stěží napravitelné újmy na jejich majetkových právech, aby Ústavní soud odložil vykonatelnost usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 29. 9. 2009 č. j. KSCB 28 INS 1945/2009-B-44 a aby tento návrh projednal mimo pořadí a bez zbytečného odkladu.
Ústavní soud předtím, než přistoupí k meritornímu posouzení ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda ústavní stížnost splňuje zákonem požadované náležitosti a zda jsou dány podmínky jejího projednání stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ,,zákon o Ústavním soudu"). Svým úředním postupem přitom zjistil, že stěžovatelka dne 4. 2. 2010 napadla shora uvedená rozhodnutí také žalobou pro zmatečnost, k níž připojila i návrh na odklad vykonatelnosti rozhodnutí. Ústavní soud se seznámil s obsahem žaloby a dospěl k závěru, že v ní byly uplatněny téměř totožné námitky jako v nyní projednávané ústavní stížnosti.
Podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje, přičemž uvedené neplatí pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení. Zmíněnými procesními prostředky, které zákon k ochraně práva poskytuje, se potom ve smyslu §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu rozumí řádné opravné prostředky, mimořádné opravné prostředky, s výjimkou výše uvedenou a vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiné procesní prostředky k ochraně práva, s jejichž uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení.
V ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu má svůj právní základ zásada subsidiarity ústavní stížnosti, z níž plyne též princip minimalizace zásahů (sebeomezení) Ústavního soudu do činnosti ostatních orgánů veřejné moci, což znamená, že ústavní stížnost je krajním prostředkem k ochraně práva, nastupujícím tehdy, kdy náprava před těmito orgány veřejné moci již není standardním postupem možná. Především obecným soudům je totiž adresován imperativ formulovaný v čl. 4 Ústavy České republiky, kdy ochrana ústavnosti v demokratickém právním státě není a nemůže být pouze úkolem Ústavního soudu, nýbrž musí být úkolem celé justice. Ústavní stížnost takto představuje prostředek ultima ratio (nález sp. zn. III. ÚS 117/2000, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 19, nález č. 111), tj. je nástrojem ochrany základních práv nastupujícím po vyčerpání všech dostupných efektivních prostředků k ochraně práva uplatnitelných ve shodě se zákonem v systému orgánů veřejné moci (tedy až na zákonem stanovené výjimky).
Vycházeje z výše uvedeného názoru, je Ústavní soud v nyní posuzované věci nucen konstatovat, že ústavní stížnost je podle ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu nepřípustná, neboť v souladu s materiální dimenzí principu subsidiarity musí nyní věc projednat příslušný obecný soud (v řízení o žalobě pro zmatečnost). V závislosti na jeho rozhodnutí bude moci stěžovatelka případně využít další opravné prostředky v rámci obecného soudnictví. Teprve poté, bude-li zastávat názor, že v rámci obecného soudnictví, jakožto svým způsobem uzavřené soustavě, bylo porušeno její základní subjektivní právo či svoboda, bude moci využít institutu ústavní stížnosti. Jak však plyne ze shora uvedeného, může se tak stát až tehdy, až stěžovatelka vyčerpá všechny procesní prostředky k ochraně práva jí poskytnuté.
Měla- li snad stěžovatelka v úmyslu odkázat na ustanovení §75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, podle něhož Ústavní soud neodmítne přijetí ústavní stížnosti, i když není splněna podmínka vyčerpání všech procesních prostředků k ochraně práv, jestliže stížnost svým významem značně přesahuje vlastní zájmy stěžovatelky a byla podána do jednoho roku od dne, kdy ke skutečnosti, která je předmětem ústavní stížnosti, došlo, pak uvedený postup by byl relevantní toliko tehdy, jestliže by stěžovatelka žalobu pro zmatečnost nepodala, ačkoliv takové vady, které využití tohoto procesního prostředku umožňují, existovaly. Pokud však, jako je tomu v předmětné věci, stěžovatelka žalobu pro zmatečnost podala a nebylo do doby podání ústavní stížnosti o ní soudem pravomocně rozhodnuto, nelze dobrodiní citovaného ustanovení zákona o Ústavním soudu využít, již s ohledem na zmiňovanou subsidiaritu ústavní stížnosti a na zásadu minimalizace zásahů Ústavního soudu do činnosti obecných soudů. Využitím výše uvedeného mimořádného opravného prostředku totiž stěžovatelka fakticky dala najevo, že od řízení o podané žalobě pro zmatečnost očekává případnou nápravu tvrzených vad předcházejícího pravomocně skončeného řízení, a to přes její současné, v ústavní stížnosti akcentované stanovisko. Jestliže v podstatě téhož se domáhá stěžovatelka v řízení o ústavní stížnosti, zcela nepřípustně očekává paralelní přezkoumávání údajných zmatečnostních vad.
Z důvodů shora naznačených proto Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítnout.
Pro úplnost Ústavní soud dodává, že neprokáže-li se v řízení o žalobě pro zmatečnost opodstatněnost stěžovatelčiných námitek směřujících do rozhodnutí Vrchního soudu v Praze o odmítnutí odvolání a obecný soud potvrdí nepřípustnost opravného prostředku proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 29. 9. 2009 č. j. KSCB 28 INS 1945/2009-B-44, pak ve vztahu k tomuto rozhodnutí je nutno ústavní stížnost posoudit též jako návrh podaný po lhůtě stanovené pro jeho podání, podle §43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu.
Podle ustanovení §72 odst. 3 téhož zákona lze ústavní stížnost podat ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje. V dané věci krajský soud rozhodl v souladu s insolvenčním zákonem o hlasovacím právu věřitele č. P5, přičemž s odkazem na dřívější usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 11. 9. 2009 č. j. 1 VSPH 512/2009-B-29 poučil ostatní účastníky řízení o tom, že proti jeho rozhodnutí není odvolání přípustné. Vzhledem k těmto okolnostem nelze stěžovatelkou podané "odvolání" považovat za řádně využitý poslední procesní prostředek k ochraně jejích práv dle ustanovení §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu. Procesním prostředkem k ochraně práva ve smyslu zákona o Ústavním soudu je totiž nutno rozumět takový procesní prostředek, který je způsobilý ochranu práva v příslušném řízení přivodit. Bylo-li pojmově vyloučené napadnout usnesení krajského soudu odvoláním, nemůže být rozhodnutí, jímž bylo odmítnuto, rozhodnutím o posledním opravném prostředku, od jehož doručení se odvíjí 60ti denní lhůta k podání ústavní stížnosti (nejde totiž o "rozhodnutí o ... procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje"). V důsledku toho lhůta k podání ústavní stížnosti běžela již od doručení samotného usnesení krajského soudu. Předmětné usnesení bylo přitom vyhlášeno na schůzi věřitelů konané dne 29. 9. 2009, zápis z této schůze byl poté v insolvenčním rejstříku zveřejněn dne 19. 10. 2009 (§71 insolvenčního zákona). Odvolání proti tomuto rozhodnutí podala stěžovatelka ovšem dříve, a to již dne 15. 10. 2009. Byla-li ústavní stížnost podána osobně až dne 5. 1. 2010, stalo se tak zjevně po uplynutí lhůty podle výše citovaného §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu, a tudíž opožděně.
Ústavní soud nemohl vyhovět ani návrhu stěžovatelky na odložení vykonatelnosti napadeného rozhodnutí, neboť předmětný návrh má ve vztahu k ústavní stížnosti akcesorickou povahu a nelze jej od ústavní stížnosti oddělit. Pokud je ústavní stížnost odmítnuta, sdílí takový návrh její osud.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. dubna 2010
Stanislav Balík
soudce zpravodaj